Pro knihu Cvičebnice byl chilskému spisovatelovi Alejandru Zambrovi inspirací Test z jazyka, standardně prováděný v letech 1966–2002 uchazeči o studium na univerzitě. Stejně jako test i toto nelehce zařaditelné dílo nabízí 90 otázek, avšak čtenáři nejsou omezeni 135 minutami na jeho přečtení jako tehdejší studenti.

Kniha je rozdělena do pěti částí. Ty spojuje vzorec otázek a odpovědí, nicméně se liší především délkou „zkoušeného“ textu. Počáteční zahřívací, krátké jednoslovné odpovědi v dalších částech houstnou a ke konci jsou již zastoupeny kompaktními celky, dobře fungujícími jako mikropovídky. Všechna zadání jsou psána záměrně nejasně, v souladu se stylem formálních právních textů, k jejichž pochopení je zapotřebí vícečetné čtení. Nesmyslnost tohoto těžkopádného projevu Zambra využívá hned k několika věcem: jednak si utahuje z bezobsažnosti prezentovaných sdělení a kritizuje soudobý přístup ke vzdělání, jednak tyto absurdní formulace důvtipně využívá k tomu, aby fungovaly jako alegorie vojenského režimu Augusta Pinocheta. V neposlední řadě jsou i zdrojem inteligentního humoru.

První část Vyloučený výraz se věnuje významům jednotlivých slov, začíná se tedy „zvolna“. Velmi úsporný minimalistický soupis „správných“ odpovědí vedený v bodech a, b, c, d, e jako by ladil s anglickým výrazem pro výčet „bullet points“, každá z odpovědí je totiž jako dobře mířená kulka, čistý průstřel. Autor si častokrát pohrává s kontrasty. Při definici slova „rodina“ si máme například vybrat z následujících možností: 

„a) příbuzní
b) dědici 
c) následovníci 
d) cukroví 
e) pedofilie“ (s. 15). 

Jindy se jednotlivé body dají číst jako kratičké příběhy: 

„21. KAŠLAT 
A) kouřit
B) kašlat 
C) kouřit 
D) kašlat 
E) kouřit“ (s. 16).

V druhé části věnující se „osnově slohového útvaru“ jsou již předkládány celé věty, u nichž se ověřuje, zda žák dokáže náležitě vyhodnotit, v jaké posloupnosti mají být seřazeny. Hravost se mísí se smutkem a nostalgií, mnohé odpovědi však vzbuzují přinejmenším pousmání. Chilské reálie střídají moudra, „pravdy“ o životě či filozofické úvahy: „(…) posledním bodem na časové přímce je přítomnost“ (s. 25), v textu se opakovaně vynořují odkazy na generála Pinocheta a období vojenské diktatury, s níž se pojí slova jako bolest, vojáci, utrpení či mlčení. Autor vše výborně vyvažuje a nikterak nespadá do klišé.

Ve třetí části nazvané Užití spojovacích výrazů a předložek Zambra systematicky prozkoumává syntaktické možnosti jazyka a s velkým nadhledem si pohrává se změnami významu vět. Některé z jeho řešení jsou jako údery kladivem, důležitost sdělení je podtrhávána opětovným užitím stejných předložek a spojek ve všech možných odpovědích, například: 

„Studenti chodí_______ univerzitu,_______ studovali, ne_______ přemýšleli. 

A) na aby aby 
B) na aby aby 
C) na aby aby 
D) na aby aby 
E) na aby aby“ (s. 30).

V textu nechybí ani slovní hříčky či odkazy na fotbal. Zároveň je působivé, že autor i do takto krátkých textů dokázal vměstnat témata touhy po spříznění, sounáležitosti a potřeby zahnat samotu.

Následující čtvrtá část vede studenty k tomu, aby odstraňovali věty, které „nepřidávají žádnou další informaci nebo nijak nesouvisejí s ukázkovým textem“ (s. 37). Zambra zde i nadále pokračuje v poukazování na marnost a nesmyslnost takových cvičení. Nelze totiž objektivně rozpoznat, které z vět by měly být vypuštěny. Studenti jsou tak vedeni k tomu, aby neodpovídali podle toho, co se naučili, ale spíše odhadovali, co zadavatelům testu (ne)připadá důležité. V této části lze narazit i na sled odpovědí, jež se dají číst jako báseň v próze připomínající tvorbu Williama Carlose Williamse, přestože se nejedná ani o prózu, ani o poezii. Autor se zde rovněž znovu vrací k období Pinochetovy diktatury a nesmyslnost celého testu ukazuje například na zadání 58, kdy si prakticky ani nemůžeme vybrat správnou odpověď, protože z výběru odpovědí 1–9 lze zakroužkovat neexistující odpovědi A–E. Schopnost využít omezený formát na maximum ukázal Zambra i v jednom ze cvičení, v němž si projedeme celé Chile.

V závěrečné části zvané Porozumění četbě najdeme nejdelší texty, v nichž figurují implicitní i explicitní narážky na diktaturu. V textu 2 se pak autor věnuje tématu rozvodu, který v Chile až do roku 2004 vůbec neexistoval. Místo rozvodu totiž Chilané prohlašovali svatební akt za nicotný neboli nulitní, jak říká vypravěč v textu 2: „(…) já jsem postupně znicotňoval ji a ona mne, až jsme se úplně navzájem znicotnili“ (s. 79). Jako na mnoha dalších stránkách knihy, se tak Zambrovi opět daří skloubit filozofické zamyšlení s řízným humorem.

Autor v knize projevil velkou vynalézavost, jeho text je zhuštěný, dobře promyšlený a neuspěchaný. Zambrovi nechybí tah na branku, pointa ani údernost. Zaměřil se snad na všechny myslitelné roviny textu a vše výborně podchytil a doladil. Na první pohled suchopárný formát „dotazníku“ pozvedl na uměleckou formu: v knize, která se při zběžném pohledu jeví bez děje, jednotlivé části gradují, nalezneme v ní i básně v próze a mikropovídky. Kdyby někdo propadl dojmu, že ho čeká plochý, neurčitý či nezáživný výčet, pouhá hra se slovy ukazující intelektuální svaly nebo snad jen málo čtivý seznam, bude překvapen. Objeví totiž nápadité příběhy, dynamický, mistrně namíchaný text, v němž intimní témata stojí vedle historických vhledů, kulturní zvyklosti vedle každodennosti ovlivněné diktaturou. Na rozdíl od textů francouzské skupiny OuLiPo, jež měla a dosud má podobné tvůrčí experimenty přímo jako programovou náplň, Zambrovo dílo není „jen“ hravé, ale má i závažný politický náboj. Silným motivem je mlčení, které stojí v kontrastu s tím, jak hodně toho má recenzovaná kniha co říct. Autor nás zve na exkurzi do Chile, té „nejhorší ze všech zemí“ (s. 45), a ukazuje, že s bezednou kreativitou, imaginací, ale i pečlivostí lze vytvořit literární skvost dokonce i z něčeho tak bezvýrazného, jako je cvičebnice.