Když jsem před více než třemi lety dočetl publikaci Jana Stocklassy o možných vrazích švédského ministerského předsedy Olofa Palmeho (1927–1986), byl jsem argumentací autora celkem přesvědčen. Nyní je česky k dispozici kniha další, z pera novináře a spisovatele Thomase Petterssona (nar. 1957), a staví na jiné teorii týkající se totožnosti osoby, která osudného dne 28. února 1986 v pozdně večerních hodinách v centru Stockholmu na politika a jeho ženu Lisbeth vystřelila.

Autor za tuto publikaci obdržel ve své domovině roku 2018 cenu investigativní žurnalistiky Guldspaden (Zlatý rýč). A nejen to: policejní vyšetřování, jehož výsledky byly oznámeny 10. června 2020, tedy více než třicet čtyři let po tragické události, potvrdilo Petterssonovu verzi jako správnou a kauzu uzavřelo. K závěru, že vraždil grafik Stig Engström, veřejnosti známý jako „muž z pojišťovny Skandia“ neboli „skandijec“ – jemuž určitou, ale zcela epizodní roli přisuzuje i Stocklassa –, tak nedošel jen pisatel, ale celý švédský policejní tým vedený státním zástupcem. Tento tým zcela zjevně při vyšetřování využíval i Petterssonových poznatků.

„Vyšetřování zpackané už od začátku!“

První otázka, která musí čtenáře napadnout, určitě bude: Proč to trvalo tak dlouho? Kdo zná stockholmské „romány o zločinu“ Maj Sjöwallové a Pera Wahlööa z 60. a 70. let 20. století, možná si z nich pamatuje postavy ambiciózních, ale neschopných policejních papalášů, kteří se chtějí zalíbit politikům, veřejnosti i médiím, v nichž se rádi ukazují – vyšetřujícím pěšákům z terénu však skutečnou práci ztěžují, až znemožňují. I tyto rysy šetření Palmeho vraždy vykazuje, nelze jimi ale vysvětlit úplně všechno.

Po střelbě totiž na několik hodin, dnů a možná i týdnů zavládl v policii země, jejíž předseda vlády dosud běžně ve volném čase chodil po kulturních akcích bez ochranky, neuvěřitelný chaos. Při vyšetřování podobných mediálně sledovaných zločinů je zvlášť důležité, aby svědci vypověděli pouze svou vlastní verzi toho, co viděli a slyšeli – nijak nedoplněnou o údaje, které se dozvěděli jinde a které mohou být nepřesné i falešné. Proto musejí být vyslechnuti co nejdříve, což se v mnoha případech nestalo. Telefonických tipů na pachatele od veřejnosti nebyly desítky, ale tisíce; nezaznamenávaly se však systematicky, jen se předávaly dál k ověření. Stop bylo zkrátka příliš mnoho. Hlavu zamotanou podobně jako vyšetřovatelé možná budou mít čeští čtenáři, kteří se musejí v textu zorientovat ve změti švédských jmen: krajský policejní ředitel Hans Holmér a velitel bezpečnostní služby Hans von Hofsten, vrchní státní zástupce Krister Petersson a jiný obviněný Christer Pettersson, a o těch všech píše Thomas Pettersson.

Jeden ze svědků – zmíněný skandijec – vyšetřovatelům po celou dobu „přebýval“. V blízkosti místa činu se v inkriminovanou dobu prokazatelně nacházel a nezapíral to. Vůbec se policii nevyhýbal a v médiích strážce pořádku rád kritizoval za jejich nezájem o sebe jako o svědka. Nabízel vlastní teorie o průběhu vraždy. Své svědectví o tom, co dělal a co viděl ony rozhodující minuty před Palmeho vraždou a po ní, ale postupně měnil: výpověď upravoval podle dalších informací proniknuvších na veřejnost – a jak autor knihy dokazuje, nikoliv bezděčně, ale cíleně. Policisté jej několikrát vyslýchali, někteří z nich i poukazovali na nesrovnalosti v jeho tvrzeních a navrhovali na skandijce upřít víc pozornosti. Podezřelých skutečností si povšimli i někteří novináři. Měsíce ale běžely a věc vyšuměla do ztracena, a to především kvůli jiným liniím pátrání. Pokud chtěl Engström vyšetřovací tým skutečně zmást, a mnohé tomu skutečně nasvědčuje, podařilo se mu to. Autor naráží i na indicii, že zkoumání Engströma bylo určitými temnými silami v policii zmařeno záměrně, což se ale neprokázalo.

Zručným sociálním antropologem i psychologem

Thomas Pettersson byl jedním z těch, kdo Engströma dlouhá léta podezřívali (konkrétně od roku 2006; tehdy byl Engström ovšem už po smrti, zemřel v roce 2000, zjevně vlastní rukou), a prováděl vlastní investigativní pátrání, o jehož výsledky se později podělil s policií. Ve své knize nabízí především poutavý příběh výstřelů na stockholmské ulici Sveavägen a mnoha let jejich vyšetřování s četnými peripetiemi a všemi detaily. To ale není jediný důvod, proč by ji měl zvídavý český čtenář znát. Obsahuje totiž i množství zajímavých švédských politických, společenských a kulturních reálií, které dokreslují kontext důležitý pro pochopení všech souvislostí Palmeho vraždy. A lze si z ní vzít i určité ponaučení.

V této souvislosti mám především na mysli roli švédských médií. Ta jsou k policii a ke státu výrazně kritičtější, než jsme zvyklí z našich poměrů. Kniha je představuje v roli skutečných hlídacích psů systému, kteří se od začátku aktivně chápou iniciativy a vedou své alternativní vyšetřování. Je rovněž zajímavé sledovat, jak ve Švédsku probíhá soud. Pozoruhodná je idea švédské sociální demokracie, ve kterou věřil Palme – byl přesvědčen, že právě silný stát poskytuje občanům maximální svobodu a nejlepší podmínky pro rozvoj (s. 126). V Česku bývají silný stát a svoboda považovány za nepřekonatelné protiklady – oprávněně?

Pettersson vidí Engströmovu motivaci k činu v kontextu širokého spektra postojů, které hýbaly švédskou společností první poloviny 80. let. Sociální demokrat Palme, jenž v knize vystupuje jako běžný člověk hlídající s manželkou děti známým či peskující na ulici výtržníky, nebyl v zemi vnímán jako konsenzuální politik, jak v naprostém rozporu s knihou tvrdí text na zadní straně obálky. Švédsko bylo sice za studené války respektovaným neutrálním státem a mírotvorcem a sám Palme působil jako mezinárodní vyjednavač v konfliktu mezi Irákem a Íránem, to ale nebylo na překážku švédským dodávkám zbraní oběma bojujícím stranám, a nejen jim. Obchody se zbraněmi byly dokonce vnímány jako jakýsi „národní zájem“ udržující pozici země ve světě.

Švédská neutrální politika, spojovaná právě s tamní sociální demokracií, byla trnem v oku mnoha příslušníků ozbrojených složek; armáda hrála své vlastní mediální hry a manipulovala s veřejným míněním. Existovaly i tajné paramilitární organizace s úkolem vést odpor v případě obsazení země cizí velmocí, tj. Sovětským svazem. Ten v 80. letech skutečně posílal do švédských teritoriálních vod výzvědné ponorky, ale jak se ukázalo až o mnoho let později, dělo se to v mnohem menším rozsahu, než jak tvrdili „jestřábi“, kteří navíc podezírali Palmeho, že chce Sovětům Švédsko zaprodat – už za Gorbačova. Šéf zpravodajské služby dokonce prohlásil, že z Kremlu švédského premiéra ovládají telepaticky.

Na vysvětlení společenského pozadí navazuje vrahova psychologie: propracované detaily jeho profilu. Narodil se zámožným švédským rodičům v Indii, v útlém věku jej pak poslali domů, kde vyrůstal u své tety. Navštěvoval elitní školu, ve studiu nevynikal. Pracoval v armádě, obstojně ovládal střelbu. Stal se grafikem, v zaměstnání byl ale příliš pedantický, proto mu vše trvalo příliš dlouho, což zákazníci neocenili. Měl umělecké sklony, nicméně byl okolím považován za slabošského a zženštilého hlupáka. Trpěl nevyjasněnou pohlavní identitou. Toužil po uznání okolí, jehož konzervativní a někdy až militantní hodnoty převzal; v politice se angažoval ve straně hlavních odpůrců sociálních demokratů, konzervativně-liberálních „moderátů“ (Umírněných), jejíž mládežnická organizace se cvičila v házení šipek na obrázek Palmeho.

Pár poznámek k překladu (díky za něj!): uvidíme, zda se slovo „moderát“ – převzaté ze švédštiny a na prvním místě výskytu řádně vysvětlené – do budoucna v češtině v této podobě více ujme. Při čtení jsem se občas zamýšlel nad tím, zda překlad není místy příliš mnohomluvný; např. „lidé, kteří pěstují střelbu jako svého koníčka“ (s. 53) lze formulovat i jednoduše jako „amatérští střelci“. Převod je víceméně srozumitelný až na jednu výjimku: na s. 69 měl Engström vyšetřovatelům odpovědět, že celý inkriminovaný večer strávil ve své kanceláři a budovu ani jednou neopustil – což je v příkrém rozporu s tím, co vypověděl okamžik předtím; jak víme, svou přítomnost v blízkosti místa činu skandijec nijak nezastíral. Výpověď bude ale logická v případě, byla-li autorem v originálu formulována v předminulém čase (tj. před oním odchodem z kanceláře, který vyústil v jeho konfrontaci s Palmeho vraždou, ji ani jednou neopustil) – což je nuance z hlediska významu naprosto zásadní. Ne vždy se lze také spolehnout na znalost švédského kontextu: na s. 140 možná nemusí být jasné, proč autor hledá potvrzení údajů o podezřelém právě na finančním úřadě, a to údajů zcela jiných, než je výše odvedených daní – tento úřad je totiž ve Švédsku pověřen spravováním veškerých matrik.

Je případ definitivně vyřešen?

Na závěr si položme otázku, jaký je vlastně závěrečný verdikt. Stig Engström je z vraždy důvodně podezřelý, ale vzhledem k jeho úmrtí ho není možné zadržet, proto je předběžné vyšetřování ukončeno a případ Palmeho vraždy se uzavírá. Zákon totiž nedovoluje pokračovat v šetření, pokud případ není možné zakončit obviněním a trestním stíháním. Podle trestního řádu je to tedy tečka za případem. Policie otevřeně přiznala své dřívější nevídané chyby. Veškeré její materiály budou zveřejněny.

Petterssonova kniha rozhodně dělá tečku za jednou z nejdůležitějších částí dlouhého pátrání. Jak jsme již naznačili v úvodu, role autora samotného je v ní klíčová. Uzavření vyšetřování ovšem vyvolává spíše zklamání a frustraci než úlevu. Někdy se až zdá, že dnes už je otázka „proč se špatně vyšetřovalo“ důležitější než samotné „kdo byl vrah“. Kdekdo může mít i oprávněný pocit, že vyšetřovatelé jen odhodili horký brambor. O Palmeho vraždě a jejím vyšetřování se určitě ještě bude nějakou dobu ve Švédsku mluvit i psát.