Když Charles Darwin v roce 1859 vydal proslulý spis O vzniku druhů přírodním výběrem (česky naposledy Academia, 2007), nesmazatelně se zapsal do dějin biologie. Myšlenky, které v něm představil, do značné míry platí a zůstávají podnětné i po více než sto padesáti letech. Darwin toho ale za svůj život zvládl mnohem víc. I kdyby nenapsal své nejslavnější dílo či následné pojednání O původu člověka a pohlavním výběru (v češtině rozdělené do dvou svazků), pravděpodobně by se na něj vzpomínalo už jen pro jeho úchvatný cestopis, činnost na poli domestikace, příspěvek k povaze emocí u zvířat a člověka nebo skvělé znalosti veškerého tvorstva. Ovšem jen málo se dnes mluví o jeho vůbec poslední knize, která vyšla na podzim roku 1881, tedy nedlouho před autorovou smrtí, a zabývala se žížalami. Slavný přírodozpytec v ní vedle chování či morfologie těchto tvorů rozebíral i jejich zásadní vliv na kvalitu půdy. Zatímco po vydání se kniha vzhledem k oblibě zahrádkaření mezi Brity dočkala skvělé prodejnosti, dnes moc pozornosti nepřitahuje.

Žížala není housenka

Stejně jako samotné žížaly. Málokdo se při dešti zastaví, aby se na ty krátké i dlouhé růžové nudle, které se mu kroutí pod nohama, podíval zblízka. Podobná scéna naopak v leckom vyvolá spíše znechucení než obdiv. Právě tato nespravedlnost patrně přivedla italskou spisovatelku a ilustrátorku Noemi Volaovou (nar. 1993) k tomu, aby vytvořila knihu od první do posední stránky věnovanou právě žížalám. Navzdory podtitulu (Krátké přírodopisné pojednání) ale není Smolný život žížal „tuctovým“ výčtem biologických zajímavostí. Čtenář se sice dozví, co žížaly jedí, kdo se živí jimi, že nemají žihadla ani jedové zuby, že hloubí tunely, a především že opravdu nejsou housenky, nicméně to je zhruba vše.

Po jakémsi seznamovacím úvodu totiž přichází vážnější část. Skutečný pohled do života jedné žížaly a jejího ocasu, který se od ní ani na okamžik nehne, slaví s ní narozeniny, jezdí s ní na kole, sleduje televizi, napovídá ve škole a zakouší po jejím „boku“ nejrůznější nebezpečí, třeba když se žížala zauzluje a přitahuje tak nechtěnou pozornost predátorů. Občas se však neopatrným žížalám přihodí různé nepěknosti, které jejich život od základu změní. Přestanou si být jisty svým místem ve světě, smyslem svého dosavadního počínání a začnou hledat samy sebe, což je běh, nebo přesněji řečeno plazení na proklatě dlouhou trať. Jak takové putování za podstatou žížalího bytí skončí?

Naivní kresba a nečekaný závěr

Smolný život žížal není klasická „zvířecí“ knížka pro děti. Vymyká se obvyklým škatulkám a takřka ve všech ohledech si hrdě kráčí vlastní cestou. Třebaže má přes dvě stovky stran, obsahuje jen málo textu a většinou si vystačí s jednou či dvěma větami na stránku a někdy ani to ne. Přesto nechybí ani nepřebývá jediné slovo. Všechno přesně zapadá, kam má, a skvěle doplňuje přečetné ilustrace. Ty jsou sice vyvedené dětsky naivním stylem, k samotnému textu se ovšem báječně hodí a mladším čtenářům možná budou bližší než dokonalé zoologické rekonstrukce, které by ocenily starší děti.

Volaové se navíc podařilo celé povídání o žížalách vtělit do poutavého příběhu, který ovšem postrádá přímočarost a ničím nekalený optimismus, k němuž tvůrci dětských knih tíhnou. Ve své sondě do žížalí duše musí autorka při kladení různých existenciálních otázek zkrátka tu a tam odhodit radostnou rozjařenost a ponořit se do temnějších vod. To se týká i závěru, který asi nebude úplně takový, jaký by si čtenáři přáli, přesto ale není ani tragický a svým způsobem působí nevyhnutelně. Vlastně jde o příběh jako vystřižený života, který není vždycky růžový (ani ten žížalí), což ale neznamená, že bychom na něj měli rezignovat. Jen je občas potřeba zastavit a najít si v něm své místo.

Smolný život žížal cílí primárně na nejmladší čtenáře, tedy děti zhruba od sedmi let, kresby však ocení i ti mladší, kteří písmenkům ještě nerozumějí. A je docela dobře možné, že si kniha svým poselstvím, specifickou kresbou, melancholickou náladou a ne vždy prvoplánovým humorem získá i pozornost jejich rodičů.