Žijeme ve světě, který se rychle mění a je těžko předvídatelný. Někteří odborníci jej dokonce přirovnávají k začátkům kapitalismu v jeho divoké fázi. Dnešní digitální ekonomika je podle nich opanována téměř nekontrolovaným volným trhem, zaplavena návykovými výrobky, charakterizována firemní nezodpovědností a skličující neznalostí dopadů nejmodernějších technologií na naše duševní a fyzické zdraví. Proto je dobře, že i u nás vychází množství zahraničních titulů, které se snaží vnést do tohoto chaosu alespoň trochu řádu. Zvláště výborná edice Crossover nakladatelství Argo přináší tituly, které pomáhají čtenářům lépe rozpoznat, před jakými výzvami naše propojená globální společnost stojí (například Lidstvo. Dějiny naděje). 

Současně ale není na škodu, když se o promýšlení těchto otázek snaží i autoři domácí, a to třeba i s přihlédnutím k našim myšlenkovým tradicím a zdejšímu kontextu. A právě to je případ knihy Bohumila Kartouse Future ON! Jak zkrotit šelmy digitální džungle. Veřejnosti je Kartous známý jako vysokoškolský pedagog, publicista, odborník na školství a člen a mluvčí skupiny Čeští elfové, občanské iniciativy monitorující dezinformační scénu v Česku. Zaujal už svou knihou No Future. Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality? (Nakladatelství 65. pole, 2019), v níž se zabýval problematikou vzdělávání v kontextu aktuálního vývoje české společnosti, jejího hodnotového směřování, demokratické orientace i rizik, která jí hrozí. V nové publikaci, již ilustroval jeho syn, už nejde jen o školní vzdělávání, ale o to, jak tvořit „smysluplnou výchovnou bázi“, která má vést k získání klíčových dovedností a návyků potřebných „k dosahování plnohodnotnosti života ve 21. století“. Ke spolupráci přizval některé české odborníky na problematiku sebepoznání a psychologie dospívání, sportu, posilování resilience nebo povzbuzování obyčejného všednodenního hrdinství, konkrétně bývalou ombudsmanku Annu Šabatovou, vojenského analytika Otakara Foltýna, spisovatele a pedagoga Františka Tichého, psychoterapeuta Jana Vojtka či psychiatra Jiřího Horáčka. Rozhovory s těmito osobnostmi knihu uzavírají.  

Je snad tedy zřejmé, že cílem publikace není radit, jak vychovat agresivní jedince, kteří se budou schopni i v té nejdivočejší společensko-ekonomické džungli prosadit. Ideálem je spíše tvor odolný a kultivovaný, který také může být základem odolné a kultivované společnosti. 

Kartousovy obecné úvahy většinou vyjadřují současný liberální pohled na svět a odpovídají tomu, co by se dalo čekat od mluvčího Českých elfů. Překvapivé se stávají například až v momentu, kdy se autor coby ateista razantně vymezuje vůči tradičním náboženstvím: „Prostor pro boha jako demiurga, alfy a omegy kauzality dění, smyslu lidského života, se nenávratně rozplynul.“ Jistě není pravděpodobný nějaký hromadný návrat ke středověké společnosti, kdy téměř všichni sdíleli jednu víru, nebo to aspoň předstírali. Ovšem vznikají i víry a kulty relativně nové či synkretické. I vědecký novinář Petr Koubský, kterého je v těchto otázkách možné označit za agnostika, nedávno v částečné nadsázce vyslovil hypotézu, že pokud má mít lidstvo šanci radikálně změnit způsob svého zacházení s touto planetou a jejími zdroji, mohlo by se to stát díky přijetí jakéhosi nového ekologicky zaměřeného náboženství.     

Některé neotřelé formulace se občas vyskytnou v rozhovorech, například když Foltýn podotýká, že „jsme biostroje, jejichž řídící centrum velí zbytku těla správným či špatným dávkováním maličkých objemů chemických látek“. (Jinde ale Foltýn volí dost ostrý slovník, když například tvrdí: „Část neúspěšných, nešťastných či zmanipulovaných bude vždy tou sedlinou společnosti.“)

Svěží začíná být autorův text hlavně tam, kde se od teoretických úvah dostává ke konkrétnějším příkladům. Například když svoje teze ilustruje na soudobých populárních filmech. Plným právem přitom podotýká, že nejen film a hry, ale obecně celá popkultura, jakkoliv se to konzervativním dospělým zdá nesmyslné a esteticky nepřijatelné, může pro mladé vytvářet potenciál k životnímu porozumění i ke vzdělávání, je-li ovšem náležitě uchopena. 

Svěřuje se i s tím, jak se svým sedmiletým synem čte Spidermana. Příběh tohoto kluka, který cítí velkou odpovědnost za svět, ale dělá chyby, vnímá jako „příležitost sejít se nad určitými hodnotami a postoji, které jsou pro rozvoj osobnosti důležité, ukázat na skutečnosti, které člověka během života formují“ a pomáhají dítěti rozvíjet se, jako jsou třeba zmíněná selhání. (Dodejme jen, že tatáž tematika se dá edukačně využít i zcela jinak, viz výbornou knihu Fyzika superhrdinů.)

Jinde autor názorně ukazuje, jak může i rodinná výchova vést k sebepřekonávání. A opět jde příkladem: zmiňuje, že společně s dalšími kamarády-otci pořádá každoročně „Greenhorn open“, pobyt na chalupě, kde je pohodlí snížené na minimum a program postavený na rozumném překračování hranic komfortní zóny. 

Jinde zase přesvědčivě popisuje a kritizuje situaci, kdy spolu diskutovali zástupci České středoškolské unie, organizace sdružující středoškoláky hledající možnost vyšší míry sebeurčení prostřednictvím studentské samosprávy, s členy jednoho konzervativně laděného učitelského spolku. Ačkoliv zástupce studentů podle Bohumila Kartouse „brilantně“ argumentoval, byl prý v diskusi neustále nazýván „žákem“, čehož jediným důvodem měla být potřeba ukázat na distinkci mezi jeho „podřadným“ postavením a privilegovanou pozicí učitelů, kteří si osobují právo nikoliv snad vědět či vědět lépe, ale zejména rozhodovat. 

V českém veřejném prostoru zaznívá ovšem široká škála názorů. Konzervativní postoje i v oblasti vztahu mladí versus staří sofistikovaně hájí kupříkladu Tereza Matějčková. Tato filozofka a publicistka při představě, že děti budou učit své rodiče a prarodiče kritickému myšlení, vyjadřuje trochu přehnanou obavu, že tak „házíme do koše životní zkušenosti nebo třeba vzdělání“. Je dobře, že zde vystupují i lidé jako Bohumil Kartous, kteří naopak zdůrazňují, že ti staří a zkušení by si neměli činit výhradní národ na moudrost a pravdu. Bohužel styl jeho knihy místy pokulhává, je přetížený neologismy a zbytečně komplikovanými větnými konstrukcemi. A to je škoda, protože názory a návody, které autor prezentuje, zvláště ty o praktických stránkách výchovy, jsou hodny nejen pozornosti a promýšlení, ale hlavně následování.