Ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022 jedním rázným úderem převrátila naruby životy statisíců obyčejných lidí. Příběhy těch, kdo ze dne na den přišli o veškeré jistoty i o své blízké, pochopitelně přilákala pozornost novinářů, kteří s jejich pomocí dokázali více než výmluvně přiblížit hrůzy války svým čtenářům, divákům a posluchačům, přičemž u mnohých vyvolala zájem o dění ve východní Evropě právě až ruská invaze. U některých pochopitelně šlo o snahu svézt se na aktuálním tématu, u jiných se naopak jednalo o určité vyvrcholení práce zaměřené na východní Evropu dlouhodobě. Do druhé skupiny patří i ruská novinářka Katěrina Gordějevová (nar. 1977, neplést s krasobruslařkou Jekatěrinou Gordějevovou patřící ke stejné generaci), která dala již v roce 2012 odchodem z ruské federální televize NTV najevo neochotu podřídit se notičkám z Kremlu a jež od roku 2015 žije v Lotyšsku. Vedle článků na témata úzce související s politikou, které jí vynesly jednak Mezinárodní novinářskou cenu Anny Politkovské a jednak zařazení do ruského oficiálního seznamu „zahraničních agentů“, se zabývala též problematikou ústavní zdravotní péče pro nejmenší děti či příběhy žen, které onemocněly rakovinou. Knihou Odnes můj žal, vzniklé z rozhovorů uskutečněných v rámci přípravy dokumentárního filmu Lidé ve válce, se v překladu Václava Štefka představuje autorka českým čtenářům poprvé.

„Od února jen koukám, jak se náš svět valí z kopce a skáče při tom jako míč“

V každé kapitole představuje Gordějevová příběh konkrétního člověka či rodiny, případně jiné skupinky lidí. Kapitoly přitom nemají formu pouhého rozhovoru, spíše je lze označit za reportážní črty. Autorka v nich zachycuje i okolnosti, za kterých její setkání se zpovídanými lidmi (v drtivé většině případů jde o ženy) probíhalo, i jaké pocity během těchto setkání sama zažívala. Ačkoliv čtenář očekává, že se bude jednat o příběhy velmi dramatické, přesto jím text knihy několikrát otřese: ke slovu se například dostává mladá maminka, která byla na útěku ještě jako těhotná svědkem toho, jak jejího muže a dceru zabil granát; jiná žena líčí, jak nejspíše natrvalo oslepla při pokusu zachránit svou kočku; další přežila jen díky tomu, že v okamžiku, kdy střela z ruského tanku zasáhla její byt a zabila manžela, venčila psa; mladý muž se zase podělí o příběh, jak přišel o nohu…

Kapitolami se jako červená nit vine pocit ztráty všech dosavadních jistot, svazků i majetku, o to působivější, že rozhovory často neprobíhají kdesi daleko ve spoušti zanechané válkou, ale v bezpečí západní a střední Evropy – v místech většině čtenářů důvěrně známých a bezprostřednímu válečnému prožitku vzdálených (v jednom případě i přímo v Česku). Poněkud překvapivé možná je, že část uprchlíků z východní Ukrajiny zamířila do Ruska. Nejednalo se ovšem o výraz přimknutí se k „ruskému světu“, ale spíše o pragmatické rozhodnutí učiněné na základě snahy hlavně opustit místa bojů. Část těchto Ukrajinců přitom otevřeně říká, že byli do Ruska dokonce zavlečeni či uneseni. Mnohým z nich se po nějaké době různými způsoby podařilo vycestovat z Ruska na Západ. Jiní ze zpovídaných uprchlíků se podle informací autorky po nějaké době vrátili zpět na Ukrajinu, mnohdy i do oblastí probíhajících bojů. Další se naopak rozhodli v zahraničí definitivně zůstat a v některých případech i zpřetrhat veškeré vazby s původní domovinou.

„Nechci nenávidět, ale nemůžu si pomoci“

V mnoha kapitolách se pochopitelně objevuje motiv nedůvěry a averze zpovídaných Ukrajinců vůči ruské novinářce, respektive vůči Rusům obecně. Autorka jim tyto pocity nezazlívá, na druhou stranu bohužel ani blíže nereflektuje, co se v takových chvílích odehrává v jejím nitru; nad Ruskou v ní v takový okamžik převažuje novinářka, která se pro čtenáře snaží zachytit dění kolem sebe bez ohledu na vlastní názor. Není ale těžké mezi řádky rozklíčovat, že pocity uprchlíků chápe, jakkoliv pro ni jistě nebylo snadné nechat na sebe křičet nadávky a přání, aby všichni Rusové táhli do jistých partií lidského těla. Častěji se nicméně stalo, že uprchlíci nakonec k autorce pojali důvěru a zůstali s ní v kontaktu i dlouho po natočení rozhovoru. O tom, že Gordějevová nepatří mezi novináře vezoucí se jen na vlně aktuálního čtenářského zájmu, svědčí i skutečnost, že v několika případech uprchlíci znali její jméno již před tím, než je požádala o rozhovor. Někdy se právě její jméno stalo důvodem, proč Ukrajinci a Ukrajinky s rozhovorem souhlasili.

Vztah k Rusku a ruské společnosti se v knize neprojevuje jen silnými slovy na adresu Rusů i autorky samotné, několik zpovídaných dalo jasně najevo, že ačkoliv pochází ze smíšených rodin a byli navyklí hovořit převážně, či dokonce výlučně rusky, po začátku invaze přešli na výlučné užívání ukrajinštiny a i ze svých (někdy ještě ani nenarozených) potomků plánují vychovat ryzí Ukrajince. „Naše děti na nás budou hrdý. A ty vaše vás budou proklínat,“ říká v knize jedna respondentka, jejíž matka je Ruska narozená poblíž Uralu. Nechybí ovšem ani příklady lidí, kteří přiznávají, že se v rozhodujícím okamžiku nezachovali právě čítankově.

Gordějevová nevedla rozhovory pouze s Ukrajinci a Ukrajinkami, do knihy zařadila i několik pohledů na věc z ruské strany. Byť to patrně neodpovídá skutečnému rozložení názorů v ruské společnosti, nalezne čtenář v knize pouze dva příklady lidí, kteří invazi na Ukrajinu schvalují a zcela vážně opakují onen na Západě vysmívaný, ale v Kremlem ovládaných médiích stále s vážnou tváří uváděný narativ o ukrajinské fašistické juntě. Ani v těchto případech se čtenář nedozví, co si sama autorka o těchto názorech a lidech, kteří je šíří, myslí.

„Koukněte se kolem, co jsme to kurva vyvedli“

Autentický citát anonymního vesnického hrobníka vystihuje, že zdaleka ne všichni Rusové pokládají invazi za správnou věc. Někdy je ovšem těžké rozlišit, zda zpovídaní Rusové litují samotné invaze, či spíše toho, že postihla jejich rodinu a blízké. Není těžké pochopit žal matek nad ztrátou synů i jejich zoufalství nad naprostým nedostatkem informací, nadto ještě zcela protichůdných, stejně jako pocity vojáků, kteří se o své účasti dozvěděli až v okamžiku, kdy by jim během údajně cvičného přesunu pípla v mobilu zpráva „Vítejte na Ukrajině“, nebo se pokusili za vlastní peníze sehnat neprůstřelnou vestu, aby jim ji následně letecká společnost odmítla převzít k přepravě s poukazem na překročení povoleného váhového limitu. S rozporem mezi lítostí nad zkaženými životy konkrétních jedinců a absurditou lítosti nad ztrátami válečného agresora se ale opět čtenář musí poprat sám. A chtě nechtě dát za pravdu autorce, která v Rostově na Donu přemítá nad hrobem své babičky, která nejkrásnější roky mládí prožila v ukrajinském Mykolajivě a vždy na toto období ráda vzpomínala, jak je vlastně dobře, že se babička této války nedožila. S čímž souhlasí i jedna ze zpovídaných Ukrajinek, stará paní žijící v zařízení pro uprchlíky v Rusku, která bez obalu prohlásila: „Kdybych umřela před deseti lety, umřela bych šťastná.“

Kniha Odnes můj žal tak sice nepřináší nic moc nového a objevného, na rozdíl od stručných a často jen statisticky podaných zpráv však opět připomíná hluboce tragický lidský rozměr války, kterou jsme si v dnešní době nedokázali tak blízko našich hranic představit. Syrové příběhy zpovídaných uprchlíků možná v nejednom čtenáři vyvolají nutkání knihu odložit a zarazit tak proud hrůzy, kterému je vystaven, snad ho ale také přimějí vážit si bezpečí a jistot, jakých se můžeme v Česku navzdory všem problémům těšit. A možná také přispět na některou z mnoha veřejných sbírek na podporu Ukrajiny, aby podobně smutných příběhů přibývalo co nejméně.