Jméno švédské spisovatelky Lindy Boström Knausgård (nar. 1972) řadě českých čtenářů nepochybně cosi říká, třebaže jí u nás vychází teprve první překlad: kampaň provázející vydání sebe-, ale také okolíobnažujících spisů jejího exmanžela Karla Oveho Knausgårda nejspíš minula málokoho. A kdo se do Mého boje zakousl, dozvěděl se o životě Lindy Boström Knausgård možná víc, než sám chtěl. Avšak domnívat se, že Linda jen využívá slavného příjmení, aby se přiživila na popularitě bývalého partnera, by byl politováníhodný omyl. Její první česky vydaná kniha Jiskra (v originále Oktoberbarn, 2019) může oslovit i ty, kterým mnohomluvný a sebestředný Karl Ove ve svém kontroverzním šestidílném opusu lezl na nervy.

Linda Boström Knausgård debutovala sbírkou básní už v roce 1998. Následovala povídková sbírka Grand Mal (2011), první román Helioskatastrofen (Katastrofa Helia, 2013) a druhý Välkommen till Amerika (Vítejte v Americe, 2016). Všechny tituly byly velmi dobře přijaty, poslední získal mimo jiné nominaci na Augustovu cenu.

V předchozích dílech se spisovatelka netajila autobiografickou inspirací. V útlé, ale intenzivní Jiskře už o sobě píše napřímo. Nachází pro svou výpověď svébytný jazyk a styl a poskytuje výjimečný čtenářský zážitek – zprostředkovaný překladatelkou Romanou Švachovou – i vydatný materiál k zamyšlení. Není proto divu, že vedle češtiny už kniha vyšla v mnoha dalších jazycích.

Výchozí situací vyprávění je pobyt v psychiatrické nemocnici, kde autorka nedobrovolně podstupuje léčbu elektrošoky. Jde podle ní o velmi kontroverzní metodu přirovnávanou k „restartu“ mozku, kterou jedni zavrhují, druzí na ni u pacientů s hlubokými depresemi nedají dopustit; ve Švédsku se každopádně aplikuje častěji než kdekoliv jinde na světě. Pro spisovatelku je zvlášť závažná skutečnost, že k nežádoucím vedlejším účinkům patří výpadky paměti. Jeden z lékařů „fabriky“ její námitky shazuje ze stolu s tím, že jako spisovatelka si přece stejně dobře může i vymýšlet. Ještě je tu ale ošetřovatelka Maria, která Lindu motivuje k zachycování a uchovávání střípků vzpomínek: na dětství a mládí, které ovlivnil mimo jiné duševně nemocný otec; na své vlastní čtyři děti a v neposlední řadě na soužití s Karlem Ovem i jeho nešťastný konec. Právě v nemocnici sepsané útržky a rekapitulace se v podobě Jiskry dostávají do rukou čtenářům. 

Vedle toho autorka stručně, ale působivě, svéráznou poetickou, niternou i expresivní prózou zachycuje odcizené prostředí léčebny, z něhož se jen občas vydělí lidštější tvář. Do jisté míry jde o obžalobu praktik na oddělení: „Nechápu, proč v tom pokračují, když jediným výsledkem je, že si nic nepamatuju. Možná mě musí prostě dodělat, abych si nakonec nepamatovala jejich skutky ani jména. Zapomenu i svoje jméno nebo kde jsem to byla. Zapomenu na fabriku.“ 

Linda Boström Knausgård se ale v knize nestaví do role oběti. Sama k sobě je nemilosrdná, zachycuje i své nejtemnější okamžiky a klade si mimo jiné otázku, jestli má k návratu do života mimo uzavřené oddělení sílu. 

Její kniha je cenná jednak esteticky působivým zpracováním nejosobnějších prožitků, jednak jako výpověď o životě s bipolární poruchou, kdy čtenář postrádající podobnou zkušenost dostává příležitost porozumět jejímu prožívání a navenek často nepřijatelným projevům. Zajímavé jsou v tomto ohledu zřejmě velmi upřímné pasáže věnované dětství. K nim se mimochodem vztahuje i původní název Oktoberbarn, tedy Říjnové dítě: malá Linda – shodou okolností narozená v říjnu – uviděla v novinách fotografii sovětské pionýrky na táboře a představa kolektivu a pospolitosti okťabrjat ji nadchla. Vytvořila si proto jakési alter ego pionýrské „jiskry“ (odtud český název), dokonce jistou dobu nosila příslušný stejnokroj, což pochopitelně působilo značně výstředně. Spisovatelka dokáže tuto zkušenost i další své navenek jistě zvláštní projevy zachytit tak, že je člověk vidí zevnitř, takže náhle dávají smysl.

Jakkoliv se celá kniha točí kolem „já“ a autorka i na jednom místě píše, že si o sobě „vždycky strašně myslela“, nepůsobí výsledek narcisticky ani pozérsky, ale jako intenzivní vypořádávání se s vlastním životem i s nejnáročnějšími kritérii literární tvorby. Ke svým blízkým je autorka – na rozdíl od exmanžela – při vší upřímnosti poměrně ohleduplná a chápavá. Na Karla Oveho se v některých pasážích obrací, vrací se k nejtěžším společným chvílím, ale neříká o něm křivého slova a celkově se vyhýbá jakékoliv bulvarizaci svého příběhu. 

Text na obálce charakterizuje autorčin text jako drásavý, což trochu zavání klišé, ale jedná se skutečně o silnou, koncentrovanou výpověď, ve které autorka z neveselé reality vykřesala pozoruhodně harmonické dílo bez balastu, které stojí za to číst.