Lenka Nehybová (nar. 1976) je brněnská cytogenetička a absolventka Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v oboru molekulární biologie a genetiky. Roku 2022 jí nakladatelství Dauphin vydalo první básnickou sbírku s názvem Včelí války. To nicméně nebylo poprvé, kdy se veřejnost mohla setkat s jejími básněmi. Publikovala již v časopisech Host, Poezie a v internetovém magazínu Ravt. Zájem o přírodu – nejen z hlediska odborného – se tematicky i motivicky propisuje do všech básní, s nimiž se ve sbírce Včelí války setkáváme. O jakou poezii se však jedná a proč?

Co máme před sebou?

Enviromentální poezie je poměrně mladý žánr, který vznikl odštěpením z poezie přírodní, tedy z žánru již dlouho zavedeného. V posledních letech se o této formě angažovaného umění vedly na stránkách literárních časopisů debaty, z nichž vyplývá, že s ekopoezií, jak ji můžeme také nazývat, jsou jisté problémy. Reakce kritiků i literátů se pohybují od kladných přes rozpačité až po zamítavé. Někteří v nové vlně poezie vidí módnost, která se brzy vyčerpá, jiní se snaží žánru dotvořit bohatou historii za pomoci propojení s díly starších básníků, což je dosti nešťastná snaha a anachronismus přehlížející dobové literární proudy, estetiky a normy. Do jedné řady se pak vedle sebe dostávají spisovatelé a díla navzájem spolu nesouvisející. 

Autorka Včelích válek se naštěstí vyhnula přílišné výrazové i tematické schematizaci a v jejích básních nenajdeme aktivistický apel ani poplašné zprávy. Místo toho je její básnický svět místem pronikání přírodního s lidským a naopak, nenásilně vytrhuje člověka z antropocentrismu a uvádí jej zpět do vzájemného vztahu s krajinou, od níž se vzdálil, nicméně z níž vzešel. Krajinu však nemůžeme vidět jinak než jako cosi, co bylo vytvořeno v součinnosti s člověkem. Právě poukázání na skutečnost, že přírodu netvoří jen louky a lesy, ale také život, který neúprosně proniká do našich domovů, spojuje sbírku tematicky se žánrem enviromentální poezie. Ovšem jen na první pohled. Na stranu druhou přináší i poznání, že příroda či krajina je z velké části vystavěna součinností s lidskou kulturou a že naše vnímání přírody bývá strukturováno antropomorfním pohledem. To je sice přínosné, protože takový pohled s sebou nese značné množství metafor pro lidský život. Nicméně existuje ještě jedna možnost – nahlédnout sebe sama skrze přírodní děje. Sbírku Včelí války tak můžeme zařadit do enviromentální poezie jen velice obtížně, možná bude lepší najít jinou kategorii…

Krajina jsem já

Krátká procházka po prvním oddílu sbírky nazvaném Krajina vzbuzuje ve vnímateli dojem klidné, možná trochu melancholické, meditativní toulky lukami a lesem, během které se cílí na pocit sounáležitosti se všemi živými i mrtvými tvory. Všude lze najít zásah člověka – „volně se krajinou / pohybuje už jen / suché listí / papírové krabice / a igelitové sáčky“ (s. 13). Nerozlučné spojení člověka a přírody je zdůrazněno i v tropice, která staví především na personifikaci a antropomorfizaci: „ptáci volají ve snech / na svá nenarozená ptáčata jmény / některá se opakují i v ranních písních“ (s. 11). Život, narození i smrt, koloběh ročních období, to vše může sloužit pozorovateli nejen jako memento vlastní smrtelnosti, ale také co kontemplativní materiál. 

Zatímco první část se koncentruje na polidštěné životy zvířat (či životy lidí líčené za pomoci přírodních dějů), v následných dvou částech s názvy Zahrada s domem a Dům se zahradou převažuje prolínání kultury a přírody v mnoha formách. V lidském životě nelze myslet jednu bez druhé, nejsou si protikladné, ale fungují jako doplňky, či jako metaforická zrcadla nám samotným: „zahrada neopustí dům / dům neopustí zahradu / dokud je smrt nerozdělí“ (s. 51). Výrazným motivem jsou svátky a rituály, ať již ty, které náleží do církevního roku: „na ořešáku se usadili špačci / z křídel se ozývají / velikonoční hrkačky / i zahrada se ohlédla“ (s. 22), nebo ty pojící se s předkřesťanskými tradicemi a uchovávající si spojení s určitými ročními obdobími a periodicky se opakujícími činnostmi: „v létě se vynáší smrtka / mírným způsobem / pohledem na levitující úly / pozorováním koňů / trháním josty“ (s. 28).

Včela – Matka – Já

Silným motivem prostupujícím sbírku je mystické zosobnění včely Matky, život dávající (Živa), pečující a opečovávané; archetypu ženy, fundamentu matriarchálního společenství, jež je zároveň téměř výhradní nositelkou spirituálních atributů. Její pomocí – a nejen její – dochází k sebereflexi rodinného života, vztahů, spíše nostalgicky ztvárňovaným stereotypům, poetickému líčení běžných událostí až k autentickému prožívání některých existenciálně vypjatých momentů lyrického subjektu.

Bohužel však většina básní zůstává jaksi na půli cesty mezi tím, co chtějí vyjádřit, a tím, co vyjadřují. Stejně tak z hlediska kompozice jde spíše o domýšlení post factum, vzhledem k celkové nesourodosti básní (spojených často jen přírodními motivy), z nichž jednu část tvoří krátká, velmi povedená expresivní vyjádření nesnadnosti lidského soužití, psaná lehkou rukou i uvolněnou myslí: „za jistých nocí / uvnitř domu prší / pokojové rostliny otvírají ústa“ (s. 26), a druhou básně, v nichž se setkáváme se směsicí nejrůznějších odkazů k náboženstvím, biologii a historii, u nichž je těžké najít spojitost: „kočky se úlům vyhýbají s posvátnou naléhavostí / znají ty legendy o včelích válkách / a dávní úmluvě o neútočení / (kočičí báby po večerech mrouskají vigilie / A medu jísti nebudeš) (…)“ (s. 37). I tak má ale ona včelí mystika své kouzlo.