Anteo Raulli šel jenom nakrmit prasata, jenže ho tam, přímo u koryta, klepla pepka. Nives pak s nenažraným pašíkem svádí boj o tělo svého zesnulého manžela. První dvě strany románu se sice vyrovnají thrilleru, ale na těch zbylých sto padesáti už půjde o něco zcela jiného. Tedy po absurdní epizodě, v níž náhle ovdovělá Nives bojuje proti samotě a nesnesitelnému tichu v domě tím, že si k sobě jako společnici vezme slepici Giacominu. Když pak i Giacomina přestane jevit známky života, Nives bez ohledu na pozdní noční hodinu volá o pomoc… telefonem. A dovolá se: Loriano Bottai je výborný veterinář, ale taky ochlasta, a navíc kamarád z mládí. Jenom se jeden druhému hodně dlouho vyhýbali.

A dál už se nestane nic, tedy z hlediska dějových zvratů. Děj se odvíjí pouze ve slovech, nikoli těch vypravěčových, nýbrž prostřednictvím dialogu: Nives s Lorianem ustrnou v dlouhém, předlouhém telefonátu, v němž proberou kdeco. Od neškodného plkání se postupně přesouvají k drbům a ke vzpomínání na různé dávné události. Navzájem si osvěžují paměť a upřesňují informace. A postupně si začínají vysvětlovat také detaily, o nichž vždy věděl jen jeden z nich. Trochu na přeskáčku, i když v podstatě systematicky se tak odhaluje nejen historie malé vesnické komunity, ale především Nives a Loriana. Odhalení jsou to třeskutá, bolestná, zčásti osvobozující, zčásti svazující. Nakonec jim oběma nezbude než všechno, co v hovoru vynesli na světlo, zase uložit k ledu. Přestože celý rozhovor vskrytu vyslechlo i další ucho, jež však bylo i přímým účastníkem těch dosud pečlivě utajených, horlivě zahrabaných podrobností několika životních příběhů.

Rozvrstvené vyprávění

Italský novinář, scenárista a spisovatel Sacha Naspini (nar. 1976) je autorem patnácti románů a řady dalších děl – povídek, komiksů, filmů. Jeho knihy se dočkaly překladu do mnoha světových jazyků, románem Nives, co to povídáš (z roku 2020) se poprvé představuje i českým čtenářům.

Román přeložila Alice Flemrová a jeho jazyk je, stejně jako děj, poměrně svérázný. Zpočátku text dokonce působí jako nedotažený překlad, než se s jeho zněním „smíříme“ a přistoupíme na to, že takto zrcadlí postavu Nives a její více než podivné duševní pochody. Narážíme při tom na zvláštní – možná spíš neotřelá – spojení jako „bojovala se zimnicí pod kůží“ (s. 14), „z hodin se staly zpomalené rány lopatou do zubů“, „povinnost ztěžkla o tenhle důkaz“ (s. 15), „na sobě od práce vytahané triko, narychlo natažené jako zástěra nějaké evakuované nešťastnice“, „musela si pohlédnout do tváře a vzít tu věc na vědomí“, „když se snesla noc, rozevřel se v ní vír“, „procházeli se po ní mravenečci“ (s. 16), „uviděla buličí oči, vystřelené z důlků jako torpéda“ (s. 17). Jakmile se však rozběhne zmíněný dialog, jazyk se v tomto směru umírní, a naopak se do popředí dostává zprostředkované dějové napětí. 

Postup, kdy se autor zbaví vypravěče a nechá postavy, aby se spolu popraly o předání děje i poselství celého díla, není nijak nový. Naspini ho však použil s obratností zkušeného tvůrce – patrně se v tom projevuje i jeho bohatá scenáristická zkušenost. Mistrovsky kombinuje banality s informacemi, které jak (střídavě) oběma adresátům hovoru, tak i čtenáři vyrážejí dech, plynutí příběhu tu akceleruje, tu zase zpomaluje, střídá fakta s úvahami a nezapomíná, že máme co do činění s protagonisty určité sociální vrstvy, která není zvyklá nějak moc promýšlet své reakce nebo chování, naopak bere život, jak přichází. Zmíněný český překlad působí velmi autenticky a tam, kde je potřeba, i jadrně. Kniha tak nabízí osvěžující čtenářský zážitek – něco takového jste nejspíš ještě nečetli a je škoda si to odepřít.