Dvacetiletý Oliver Lovrenski (nar. 2003) vyrostl v Oslu. Z matčiny strany má chorvatské kořeny a silné vazby k chorvatské straně jeho původu ho přibližují situaci příslušníků takzvané druhé generace přistěhovalců, tedy dětí těch, kteří opustili rodnou zemi a vydali se žít jinam. Zatímco první generace přistěhovalců vešla do naprosto jiné kultury, do země, jejímž jazykem nemluvila, a musela se tak učit žít od znovu na novém místě a přijmout nové návyky (a tím mnohdy potlačit ty své), jejich děti jsou v jiné situaci. V nové zemi a kultuře vyrůstají, odmalička jsou obklopeni lidmi ze své vlasti, a nikoliv z vlasti rodičů, mluví jazykem své země a přebírají kulturní a jiné vzorce svých spoluobčanů. Je v nich ale hluboce zaseta jistá dvojakost, rozpolcenost mezi zemí jejich předků a zemí, kde vyrostli a v níž žijí, rozpolcenost mezi rodiči a kamarády. Nejen touto tematikou vzbudil Lovrenského románový debut Da vi var yngre obrovské nadšení mezi kritiky i veřejností. Autor byl loni nominován na prestižní norskou literární cenu Brageprisen s odůvodněním, že je nesmírně talentovaným, autentickým hlasem mladé norské generace. Jakožto historicky nejmladší spisovatel za svůj první román získal nakladatelskou cenu Bokhandlerprisen za rok 2023.

Název románu Da vi var yngre (Když jsme byli mladší) odkazuje k období mezi devátou třídou a sedmnáctým rokem, během něhož sledujeme skupinku kamarádů Ivora, Arjana, Marca a Jonase. Kromě Jonase jsou všichni přistěhovaleckého původu – hlavní hrdina a vypravěč Ivor má chorvatské kořeny, Arjan je Somálec a Marco Arab. Nejsou to jenom kamarádi, jsou to bratři a jejich domovem je ulice. Byť se nejedná o čistou autofikci, sdílejí spolu autor a hlavní hrdina románu Ivor chorvatské kořeny a zážitky z dospívání na ulicích Osla. Lovrenskiho román tak v sobě nese osobní svědectví mísící se se společenskou kritikou, kombinaci dnes se těšící stále větší popularitě. 

V krátkých epizodických příbězích sledujeme, jak se z víceméně běžné party mladých kluků stávají mladiství dealeři, kteří tvoří jakýsi dětský gang a na drsných ulicích se často dostávají do ohrožení života. Ze školáka, jenž chce být právníkem a ve volném čase čte jednu knihu za druhou, je předčasně dospělý dealer a narkoman, pro něhož neexistují vzdálenější plány do budoucna než to, kde se spolu s partou bude večer poflakovat. Po smrti milované babičky hlavnímu hrdinovi příliš rychle končí dětství, svět se začne rozpadat a tříštit. Únik k drogám a alkoholu však pomáhá jen zdánlivě a na chvíli; ve skutečnosti totiž vede k disociaci a mnohem větší osamělosti. Pocit bezvýchodnosti umocňují intenzivní prožitky smrti hrdinových blízkých, které celé vyprávění rámují. Přechod mezi fází snílkovské nevinnosti a surového přežívání na ulicích je tak prudký a nenápadný zároveň, že jeho brutalita čtenáři ani nedochází. Může za to subjektivní Ivorovo vyprávění a fakt, že ani on a jeho bratři drastický přerod v podstatě neregistrují a sami ho reflektují jen málo: „(…) všechno už je teď different, jen samý drugs drugs drugs, ale nikdy žádný hugs.“ Ivorovy zápisky nejsou melodramatické, jsou vtipné, plné autentického humoru a ironické lehkosti. Stále je totiž píše teenager, který dělá s kamarády klukoviny, prožívá nešťastné lásky a hluboká přátelství, nebere vážně ani sám sebe a ostatně ani život. O to více pak čtenáře zasáhnou volání o pomoc, která odkrývají skutečné vnitřní rozpolcení a pocit prázdnoty všech protagonistů.

Indefinitní jazyk a identita

Největší zbraní Lovrenského debutu je beze vší pochybnosti jazyk. Spousta věcí se v románu děje prostřednictvím něj, anebo přímo v něm. Norština tu nenaplňuje ani jednu z jejích dvou spisovných forem (bokmål a nynorsk). Je to jazyk, který člověk skutečně slyší, kterým lidé opravdu mluví a který se neomezuje puristicky jen na jeden systém, naopak do sebe s otevřenou náručí přijímá cizorodé impulsy, slangové výrazy, mluvené modifikace sebe samého, cizí slova. Chaotický a pestrobarevný jazyk je jako ulice plná lidí, se vší svou surovostí. Stává se symbolem společenského statusu, podobně jako airpody nebo kabelka od Louise Vuittona. Nerozumíš nám? Nejsi náš. Jazyk je bojištěm, kanonáda výraziva vás může zastihnout nepřipravené a zmatené. Pro tyto případy je kniha na zadních deskách ohleduplně opatřena slovníčkem, který objasňuje i ten nejneprůhlednější slang a drogový argot.

Stylistickou pestrost podtrhují neustálé útoky code-switchingu, tedy přechodu z jednoho systému do druhého. Norština se mísí s anglicismy, arabismy (shukran – děkuji), chorvatismy, somalismy (walaalkey – můj bratr) a dalšími jazykovými mutacemi. Střídání kódů se mnohdy považuje jako příznakový jev, který je podrobován psycho- a sociolingvistickým výzkumům. Ve světě Lovrenského Da vi var yngre je však jevem výsostně přirozeným a spontánním. Kluci z ulice nepřemýšlejí o jazyce jako o něčem s ostrou hranicí, pro novou generaci je střídání kódů její vlastní jazyk, je to samostatný systém, nikoliv jejich mísení. Jako nepřirozené a příznakové naopak vnímají to, když někdo mluví čistě a spisovně, jako by pro ně taková norština byla cizí. Multiplicita, nemožnost vybrat si pouze jeden kód je analogií nemožnosti vybrat si jednu jedinou identitu, a ukazuje tak k neukotvenosti Ivora, Marca, Arjana a Jonase, k pocitu vykořenění, rozkolu mezi rodnou a norskou kulturou, k ambivalenci jejich životních pocitů. Nejasnost a nejednoznačnost identity mladých Norů s imigrantským pozadím prostupuje až do jejich řeči. Narodili se a žijí v Norsku, norsky mluví a zároveň nemluví. Tráví čas s lidmi, kteří nejsou etničtí Norové. Mohli bychom si položit otázku, zda tedy žijí vůbec v Norsku? Rodná země není domovem jejich identity. Obracet se nemohou ani k etnicitě rodičů, ti odchodem (jakkoliv byl míněn pro blaho rodiny) sebrali svým potomkům národní příslušnost, ke které by se mohli vztáhnout.

Tříštění pevného bytí

Ačkoliv je situace protagonistů poměrně specifická, dílo přesně a nenásilně zachycuje neukotvenost celé generace. Neustálý proud nových impulsů, zážitků a okolností, jemuž jsme vystaveni, vede k zahlcenosti a tím i k pomalému roztřišťování naší existence. Da vi var yngre není jediným počinem v norské kultuře, který tento prožitek zachycuje. Pocit absence pevného místa zdařile zobrazoval snímek režiséra Joachima Triera Nejhorší člověk na světě z roku 2021. Hlavní hrdinka Julia se v něm potýká s existenciálním pocitem neukotvení a s nerozhodností. Na rozdíl od Nejhoršího člověka na světě se však Da vi var yngre nezabývá životy mileniálů, kteří tyto pocity získali, ale nejmladší generace Z, která už v tomto světě vyrůstá. Jde o digitální generaci, první generaci, která přítomnost technologií a internetu vnímá již od svého narození. V románu proto teenageři mezi sebou textují, snapují a postují stories na Instagramu. Tato stopa však není do textu zahrnuta nijak uměle a násilně, neupozorňuje na sebe a naprosto samozřejmě vplývá do proudu slov a dokresluje všední realitu protagonistů. Aby unikli od skutečnosti, která je děsí a v níž si nemohou najít své pevné místo, uchylují se k drogám, alkoholu a nezávaznému sexu. 

Ztráta schopnosti koncentrace se promítá i do struktury celého díla. V době krátkých tweetů, zkratkovitých postů a patnáctisekundových reels opouští autor tradiční výstavbu a narativní postupy. Nečteme tu souvislý ucelený text, namísto toho nám Lovrenski nabízí krátké a úderné epizodické vhledy, zpravidla ne delší několika řádků. Introspektivně vměstná vše, co chce říci, do odstavce o rozměru popisku k fotce na Instagramu, jehož přečtení nám zabere zhruba tolik času jako zhlédnutí tiktokového videa. Nepoužívá velká písmena, tečky ani uvozovky, řetězová palba slov jako by tak odrážela asociativní princip výstavby myšlenek a absenci chronologičnosti a uspořádanosti. 

Lovrenski ve svém prvním románu mistrovsky balancuje mezi humorem a životní (sebe)ironií na jedné straně a zcela vážnou reflexí existence současné generace na straně druhé. Pomocí svérázných prostředků sklizených z plodů globalizační jazykové „krize“ vytváří autentickou (ač stylizovanou) výpověď nejen o sobě a o svém dospívání, ale zároveň podává znepokojivou zprávu o tom, jak se mladí lidé v současném světě cítí, jak je těžké si v digitálním světě najít své místo a identitu. Jedinou naději vidí ve sdílení tohoto prožitku s lidmi, kteří mnohem více než kamarády jsou naší rodinou, našimi bratry, walaalkey.

Da vi var yngre je generační román, který představuje velkou překladatelskou výzvu, ale svým vyzněním je natolik výrazný, že by si místo v českých knihkupectvích bezpochyby zasloužil. Alespoň dokud se neobjeví mluvčí české generace Z, který by naše dospívání v digitální éře svérázně zachytil.