Básně obsažené v nejnovější Murrerově sbírce Nemocný měsíc situují čtenáře do času vteřin před apokalypsou – znepokojivou atmosféru celé sbírky předznamenává motto, kterým jsou verše T. S. Eliota: „Tygr se vrhá do nového roku. On pozře nás.“ První z oddílů sbírky je nazván Zítra se stane všechno. O jakou zkázu se jedná? To se za celou dobu nedozvíme; o to zlověstněji však působí. Úzkostné čekání na konec, který užuž přichází, je možná horší než konec sám. V podobných okamžicích vyvstává pocit absolutního osamění a nejistoty. Obojí se přitom v posledním zoufalém pokusu snaží překonat poslední verše sbírky: „Rok končí / a vlastně končí všechno. / Co dělat při zániku světa? / Pohladit vlasy Markétě, / přivonět k mýdlu v prádelníku / otevřít knihu. / Anděle Boží, strážce můj, / jsi tam ještě.“ (s. 91) Odpovědi se jim však nedostává, vyznívají do ztracena.

Jedná se ale opravdu o definitivní konec všeho? V básních Nemocného měsíce je zdánlivá smrt nezřídka kdy překonána, zejména díky síle přírody, která se ze své podstaty bude vždy pohybovat spíše po cyklické než lineární ose: „Vyvolaný lenochod spěchá, / neklidný chvěním listů cekropií. / Váhavě překračuje Rubikon času. (…) Trychtýřky hub rostou z uší misionářů, pod zemí je stejný prales jako nad zemí.“ (s. 19)

Plaší kohout smrt?

K výkladu sbírky coby snahy o zachycení posledních chvil před něčím fatálním přispívá i nápadná statičnost básní. Murrer často vrství jednotlivé obrazy na sebe, aniž by u jednoho z nich setrval, verše odděluje tečkou a básně tak působí jako soubor fotografií, které z různých perspektiv zachycují jednu a tutéž scénu – anafora je ostatně nejčastější figurou sbírky: „Na ohradě plno červích děr. / Na ohradě pancéřování z připínáčků a hřebíků. / Na ohradě voní dehet. / Na ohradě spáleniny od slunce. / Na ohradě prach z rumišť, nápis křídou.“ (s. 13), „Do jazyka se kousla. / Výkřik zní jako hlas poštolky nad lesem. / Hustou borovicí plíží se kuna. / Štíhlé zvíře plení hnízda. / Do rtů se kouše. / Krev kape na blůzu.“ (s. 16) Takový způsob výstavby silně připomíná báseň Podzim ze sbírky Kohout plaší smrt Františka Halase, na níž je také jedna z básní Nemocného měsíce aluzí. 

„Padá ztrouchnivělý ořech hlavy krasavce / v její dutině zároveň cosi klíčí a hnije / s prázdnými důlky laň bloudí v lese a naříká / Netopýr na blanách křídel smlouvu s peklem / v koutě jeskyně spí.“ (F. Halas: Kohout plaší smrt. Praha: Československý spisovatel, 1957, s. 12) 

„Ve skále vlci spí, / v krovu chrámu stříbrný střechýl / hlídá uhnízděné lelky. / Klouže chodník, zelená sova tančí s krejčovskou pannou / před černými činžáky.“ (E. Murrer: Nemocný měsíc, s. 79) Halasova sbírka vyvstává při četbě Nemocného měsíce na mysl i z důvodu velmi podobné obraznosti, jež sahá k mytičnost a fantasknu. 

V případě Murrerovy sbírky je vyvolávané nadpřirozeno tím, co při četbě vyvstává nejsilněji. I samotný její jazyk se s množstvím neologismů, hravou zvukomalebností či naopak nepravidelným rytmem a jednoduchými verši podobá zaříkávání: „Petrkovský loupežník lžící polévku po talíři honil, v luštěninách luštil tajemství, písmenka nahlas četl si. / Z vázy voní žlutý květ, / bez vody usychá celý svět.“ (s. 11)

V očekávání

Nejhmatatelněji je však magičnost přítomna na motivické rovině. Vedle klasických fantaskních postav, jako jsou víly či čarodějnice, se objevují i bytosti neznámé, například „Franc dlouhý, bledý, průsvitný, / Franc v černém plášti, Franc v cylindru. (…) Před Francem se skála otevřela, z kamene temné tóny zazněly, / tóny bubnu, tóny fagotu, / duté tóny úst. / Už je doma, sedá unaven, / unaven z trysku, unaven z klusu, / honbou unaven. / Už toho dnes bylo dosti / už se nažral do sytosti, / spokojeně říhá, dáví bílé kosti.“ (s. 10) Mytické entity jako by se na stránkách sbírky sdružovaly v očekávání onoho neznámého, na které ostatně čeká v Nemocném měsíci každý, včetně těch nejvyšších: „Bojíte se, co přijde odtamtud? / Ten voják sedící tak blízko ohně / přišel odtamtud. / Neříká nic, / ale přišel odtamtud. / Ten druhý voják, / ten který sedí vedle něj, / ten sestoupil z nebe, / je to bůh. (…) Důstojník spí / a nevšímá si nikoho. / Důstojník je ďábel. / Až otevře oči, začne peklo. / Zapíská / a odtamtud přiběhne zlo.“ (s. 39) Přestože Murrer válečnou metaforiku používá ve sbírce často („Odněkud někam letí / čtyři piloti apokalypsy.“ (s. 43)), nejde zde vůbec o boj samotný, ale o pocit před bojem, který evokují i názvy některých básní, odkazující k blízké, netrpělivě očekávané budoucnosti – Čekání, Ještě není ani ráno, Na hranici stínu a jasu, Zítra.

Plynutí času pak tematizuje rovněž druhá část sbírky, nazvaná Nemocný měsíc. Je o poznání kratší – z celkových jednadevadesáti stran zabírá jen čtrnáct, neboť ji tvoří pouze dvanáct básní, pojmenovaných po dvanácti měsících v roce, z nichž každý je svým způsobem nemocný. Nemoc zde lze tušit opět ve významu vychýlení se z normy, něčeho mimořádného, nebezpečného: „Nemocný Měsíc sestoupil do lánu hořčice, nařkl mne z bláznovství: ‚Ničemu nerozumíš.‘ (…) Není snadné říkat slova básně / do uštvaného vedra, natruc Novému Řádu. / Ale co když už jsem se rozhodl, co mi zbývá? / Monotónně šeptám nad časem sňatým z kříže. / Je konec, už nikdy nebude žádné jaro.“ (s. 86)

Uvedená citace z básně Červenec také otevírá prostor pro vyvstání dvojího významu slova měsíc. Přestože název sbírky odkazuje díky malému m k významu časovému, zde vystupuje Měsíc nebeský. Oba přitom doprovází ono stejné, zlověstné přízvisko. Ve významu prvním zasahuje nemoc čas, který je tak naplněn úzkostí a strachem. Ve významu druhém bere v nekonečném souboji světla a tmy, zmiňovaném v závěru seriálu Temný případ (True detective, 2014) tmě jejího jediného protivníka. Nejen s příchodem nového roku tak Murrerovy verše nabraly na intenzitě: „Zas přicházíš o něco dřív, tmo / všechny dny chceš mi krátit? / Ještě nemáš dost?“ (s. 70)