Existuje mnoho druhů románových kronik, memoárů a biografických próz, ve kterých je život vypravěče pojat jako výslednice odlišných rodinných tradic, jak žít i jak o tom vyprávět, které se v jeho osobě prolnuly, jako třeba v Jedličkově knize Krev není voda. „Jsme výsledkem vývoje, předcházelo nás nespočet osudů a cest, obyčejných, dramatických, zvláštních i tajemných, dovršených i zmarněných, ale vždy nezastupitelných a svébytně jedinečných,“ shrnul její poselství Jiří Zizler. Jindy, například v knize Anny Fodorové Lenka (Labyrint 2020), se děti musí vyrovnávat s traumaty svých rodičů, protože některá jsou tak hluboká, že na jejich zpracování a vyléčení možná jedna jediná generace nestačí. V případě publikace Anatomie komunismu. Skutečný příběh jedné rodiny (Karolinum 2022) se pak autor Martin Potůček vypořádává s odkazem svých komunismu oddaných rodičů, přičemž svoje vlastní úsilí o sociální spravedlnost líčí i jako jakési smysluplné (posmrtné) naplnění jejich snah. Další možnost představuje kniha Semper sint in flore. Vzpomínky matky a dcery. Tu tvoří dva samostatné texty: memoáry polonistky Kristiny Fialové a její dcery, uznávané germanistky Ingeborg Fialové-Fürstové.

Z periferie tam a zase zpět

Matčina část byla nejprve napsána německy a teprve posléze přeložena do češtiny. Jak k tomu Kristina Fialová sama podotýká, vzpomínky mohly být teoreticky sepsány trojjazyčně, vždy jedním z oněch tří jazyků, který byl v tom kterém období dominantní. Autorka totiž pocházela z Těšínska, prostředí jazykově spíše německo-polského, a její text vypráví i o tom, jak se složitě integrovala do milieu jazykově českého. Když totiž nastoupila na olomouckou univerzitu, některým českým slovům typu „hrdost“ ani nerozuměla a studia chtěla vzdát. Později se ovšem stala středoškolskou a nakonec i univerzitní učitelkou. 

Zato její dcera Ingeborg už vyrůstala převážně v českém prostředí, ovšem po vystudování olomoucké univerzity emigrovala do západního Německa. Odtamtud se po roce 1989 vrátila učit do Olomouce, kde se zasloužila o vznik centra pro výzkum moravské německé literatury. (Jeho cílem bylo mimo jiné upozornit, že „v této zemi je ještě jiná německy psaná literatura, která vznikala za podobných podmínek, jenže ve srovnání s dobře probádanou pražskou německou literaturou je to mapa plná bílých míst“.) Jakoby se tak vrací k oblastem původu své matky, které mohou být z pražského centra vnímány jako periferní, a vědecky je zhodnocuje.

Proč se Ingeborg nestala sekyrnicí a katyní

Vzpomínky Ingeborg Fialové-Fürstové jsou psány živým stylem, prokládaným občas dost pichlavými poznámkami, a dynamicky v nich na sebe naráží češství a němectví (například když autorka ironicky evokuje svá studijní léta, kdy jí šel na nervy izolacionismus, který představoval i nesmělé literární pokusy českých obrozenců první a druhé generace jako „vrcholy světové literatury“, ač kousek vedle psali Goethe a Schiller). Dalšími konfliktními liniemi, vedoucími ovšem v nitru samotné autorky, jsou víra versus racionalita, respektive pragmatismus. Otevřeně přiznává, že je osoba neobyčejně soutěživá a snaživá. I proto prý – vždy s úspěchem – zamlada doslova vymetala všechny možné tehdejší, ideologií hrubě zatížené soutěže, Puškinovy památníky, O zemi, kde zítra již znamená včera, Partyzánské samopaly a Pionýrské stezky. Byla to podle autorky její náboženská výchova, která ji zachránila před ní samotnou, před její ambiciózní povahou.

Působivě přitom evokuje snadnost, s jakou dítě může podlehnout svůdnosti masového rituálu: „Byla jsem praporečníkem školní pionýrské skupiny, milovala jsem svou pionýrskou košili (vyzdobenou různými vyznamenáními) a šátek a milovala jsem všechny ty nástupy pionýrů pod papalášskou tribunou, kde jsem se mohla producírovat s šátkem a s vlajkou.“ Jak přiznává, až mnohem později se u Gustava Meyrinka dočetla, že „Středoevropan neobyčejně miluje, když před ním něco vlaje“. A vyjadřuje pochopení pro to, když děti v předchozí éře stejně lehce propadly podobné „maškarádě“ v Hitlerjugend. Pokud by neměla onu náboženskou kotvu a později kolem sebe několik vzácných lidí, kteří ji nasměrovali na správnou cestu, mohla se z ní stát „nějaká hnusná partajní funkcionářka, sekyrnice a katyně“, říká autorka sebekriticky a současně s vděčností. 

Několik vzpomínkových knih, jejichž autoři hodnotí dobu komunismu a své tehdejší chování, komplexně zhodnotila Klára Soukupová v knize Vyprávět sám sebe. Teorie autobiografie (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2021). Kupříkladu Ivan Klíma podle Soukupové čtenáři předkládá vyznání napraveného „hříšníka“, zatímco Václav Černý svými monumentálními paměťmi konstruuje mýtus morálně neposkvrněného soudce. Ingeborg Fialová-Fürstová nezaujímá ani jednu z těchto pozic, jen poukazuje na svá dětská „provinění“ a své odsudky směřuje k té verzi sebe sama, která by se za jiných okolností, řekněme v nějaké alternativní verzi dějin, snadno a ochotně zaprodala odsouzeníhodnému režimu.

Sport a kuchyň

Kniha líčí i profesní kariéru Ingeborg Fialové-Fürstové, která se energicky snažila o reformu zdejšího pojetí vysokoškolské výuky němčiny (mimo jiné přechodně prosadila program „němčina jako jazyk humanitních věd“). S humornou nadsázkou je v ní naznačeno ale i to, jaké je postavení humanitních věd, univerzit i umění v současném světě: když Ingeborg po sametové revoluci odcházela z univerzity v Sársku se zdůvodněním, že bude působit na univerzitě v Olomouci, tamní úředníci se jí prý ptali, kde to vůbec je. Až když se Sigma Olomouc brzy nato probojovala až do čtvrtfinále Ligy mistrů, jejich povědomí o tomto městě rychle stouplo a „ptát se hned přestali“. (Podobně když při udělování čestného občanství v jednom moravském městě radní rozhodovali, komu přidělit čestné občanství, přednost před tamní slavnou německou rodačkou-spisovatelkou dostával automaticky jistý fotbalista.)

Ne že by se kvůli tomu Ingeborg Fialová-Fürstová vydala na sportovní dráhu, nicméně kniha končí ve sféře osobně-tělesné, totiž její pozdní svatbou se známým anglistou Josefem Jařabem (1937–2023) a tím, že se díky tomu stala „náhradní babičkou“, oprášila rodinnou kuchařku a s nadšením skoro denně „vaří a peče, zavařuje, zapéká, suší a mrazí“. Závěr tedy není nijak intelektuální, ale vlastně zdůrazňuje potřebu fyzické rodinné a rodové kontinuity, i když je v tomto případě nevlastní.