Ačkoliv druh papíru, použitý ve sbírce Pstruh je nehybný Romana Szpuka (nar. 1960), možná nikdy nezežloutne a nezavoní stářím tak, aby kniha jako krásný artefakt ve čtenáři probudila otázky po historii předchozích majitelů, není možné neprodlévat u ní a neužívat si její estetické kvality. Vidím, čtu a vnímám… kupříkladu přejížděním bříšky prstů po jemném povrchu desek či zahleděním se na doprovodné ilustrace Jana Chaloupka. Pocity vzešlé z vizuálních, akustických i haptických vjemů jsou výrazným tématem sbírky, jejíž subjekt nejen pozoruje svět v celé rozmanitosti, aniž by odvracel zrak od věcí méně libých, také jej cítí, slyší, dotýká se ho – zkrátka plně zakouší. Je především dítětem se zájmem zkoumajícím vše neobyčejné a tulákem, který se snaží najít cestu zpět k sobě. 

Ano, cítíte-li z předchozích vět nadšení a zálibu v dobře vypravených knihách (obsahově i výtvarně), věřte, že máte naprostou pravdu. 

Pstruh v proudu potoka nehybný být může. To ale neplatí o básníkovi, prozaikovi, výtvarníkovi a tulákovi Romanu Szpukovi, jenž během života vystřídal mnohé obory i zaměstnání, až nakonec roku 1998 zakotvil (alespoň pomyslně) jako pozorovatel na meteorologické stanici v šumavském Churáňově. Stejně tak se od svých tvůrčích začátků v katolickém sdružení básníků, prozaiků a písničkářů Skupina XXVI, spolupráce s jinými literáty i skupinami a samizdatových vydání (to vše v 80. letech) propsal až mezi známé a uznávané autory. Z jeho knih z posledních let lze jmenovat kupříkladu sbírku haiku Kámen v botě (2012), knihu próz Chraplavé chorály (2013), výbor veršů Hvězdy jedna po druhé hasnou (2021) či autobiografickou knihu Stmívá se… (2023). 

Darmošlap o sobě

Nevídaně rozsáhlá sbírka haiku Pstruh je nehybný (2022) se skládá z devíti částí různé délky a nabízí paletu témat tak širokou, že by bylo nesnadné všechna vyjmenovat. Proto se omezíme jen na představení několika z nich a vyzdvihneme ty nejpovedenější básně. Hlavní těžiště knihy tvoří oddíl s názvem Proč neštěkáš, starý pse?, jehož kompozice počítá s rozčleněním do tematických hnízd (samozřejmě ne zcela striktně) spojujících básně zachycující třeba střídání ročních dob, atmosférické jevy, místa, zvířata, motivy cesty spolu s vlaky a nádražími, rodinu a lidi, sakrální stavby a křesťanství nebo plynutí času. Oddíl Štangle v akci je zase věnován Praze, pozorování lidí, bezdomovectví a barvám. Tělesnost a milování přináší část Přišel se podívat i pavouček, hvězdy, dobu přechodu k ránu a mnohá další témata zase oddíl nazvaný Poutníci. Zbylé soubory haiku nesou názvy podle míst, která jim byla inspirací: Zakarpatská Ukrajina; Levoča, Pieniny a Bieszczady; České středohoří a Roháče; Silentio a Z psychiatrického ústavu ve Lnářích.

Forma básní není pevná, naopak je obtížné najít alespoň jedno haiku, které by dodržovalo předepsaný počet slabik, podle něhož by se haiku mělo poznat. Setkáváme se často dokonce jen se dvěma verši namísto obvyklých tří. A přesto to haiku jsou, jak bude vysvětleno níže.

Pro některá slova jsou pod básněmi připojeny vysvětlivky, popřípadě dedikace. Na závěr autor připojil své poděkování a také krátký text nazvaný Darmošlapův manifest haiku, v němž uvádí, proč si vybral zrovna haiku a co pro něho znamená. Doslov od Jana Pačesa pak, občas trochu enigmaticky, uvádí čtenáře do kontextu autorovy (nikde není jmenován jinak než Darmošlap) biografie a mezi řádky jej informuje o tom, jakým způsobem je žádoucí sbírku číst.

Text je, jak bylo uvedeno výše, doprovázen četnými ilustracemi, jedno- i dvoustránkovými. Ačkoliv jde o malby velice abstraktní, již po kratším čtení zjistíte, že se k básním dobře hodí, neruší je, naopak pomáhají dokreslovat významy a, pokud to tak lze nazvat, atmosféru celé sbírky. Oba umělecké druhy se doplňují, spojují a nutí k zamyšlení, kontemplaci. Společně vyjadřují smysl, kterým je estetické vytržení nad drobnostmi, jednotlivostmi i plynutím a zastavení v pohybu, vše tolik typické pro haiku.

Darmošlap nám toho o sobě prozrazuje mnohem více samotnými básněmi než doprovodnými texty, ale tak to má být, to je i cílem: „Vrh kostek nevyloučí dlaň, v níž se skrývaly“ (s. 281). Proto, ačkoliv je autorem díla nějaký Roman Szpuk, jeho subjektem je Darmošlap, „tulák bez cíle, lovec oblaků a vášnivý pronásledovatel bouří. Novodobý mnich, jenž sám sebe vysvětil horským pramenem, vesnickou putykou a čerstvým blátem na botách“ (s. 283).

Chvějící se ručička hodin

Poezie šumavského Darmošlapa je jako vyvolávání vzpomínek na minulost pomocí neustálého styku s drobnými upomínkami, stopami, zbytky sněhu, svlečenými ještěrčími kůžemi a seschlými listy. Toto pronikání do minulosti je zároveň pohledem sobě samému do duše. Zachycuje prodlévání na navštívených místech, pocity vzbouzené viděným, slyšeným a cítěným. Možnost dívat se do přírody, všímat si maličkostí a rozjímat představuje nejen únik před světem a jeho rychlostí, alternativu k životu, jenž nemá cíl, ale stejně tak únik k životu, jenž cíl nemá jen zdánlivě. Onen tulák má evidentně cílů mnoho, i kdyby ovšem existoval jen jediný, třeba toulání se pro toulání samo a básnění pro básnění samo, i tak jeho činnost nabývá významu shodného s existenciální nutností. Máme co do činění s poezií terapeutickou, léčebnou.

Setkáváme se s typickými tématy haiku, s probouzením se, s kontrasty – od zimy přes jaro a léto kvapí čas k podzimu a opět nanovo: „Vosa útočná – / jak pokojně sedí / v květu libečku!“ (s. 26). Minulost se skrývá v pozůstatcích: „Zamčené dveře – / pod cihlou stočená / kůže z ještěrky“ (s. 25); čas uplývá: „Zastavil jsem kyvadlo – / zpod krovu rytmicky / pokračují kapky“ (s. 112). Celkově je sbírka ukázkou vytříbeného pozorovacího talentu, těkajících očí, jejichž neustálý pohyb se střídá se zastavováním a dlouhým, přemýšlivým hleděním na události, situace a rozložení předmětů. A když už subjekt neví kudy kam – „Cestou do lesa / mi vážka ukazuje / klikatě kudy“ (s. 27). Příroda, město, železniční dráha, cesta a putování, neustále se opakující motivy zastavování v běhu událostí, i ilustrace navozují dojem aktu, který se odvíjí i stojí zároveň. Darmošlap je zkrátka tulák, který putuje, aby se mohl zastavovat a užívat si prosté záležitosti obyčejného života jako estetické zkušenosti a vytržení: „S tkaničkou / jsem si zavázal / i stéblo lipnice“ (s. 227). 

Nejlépe to vystihují dvě básně, asi nejzdařilejší ze všech (verš jedné z nich byl využit pro název sbírky a je jasné proč): „Vteřinovka budíku / cuká tam a zpět“ (s. 115), „Na hladinu potoka / dopadl list – / pstruh je nehybný“ (s. 137). Čtenář si ihned vzpomene na staré analogové budíky, nejlépe na ty kovové, u nichž se tikot ručiček za tichých odpolední rozléhal místností, zároveň má opět před očima chvění vteřinové ručičky, která se pohybuje, ale zároveň stojí, ukazuje zaseklý čas, vždy upozorňující na konečnost života. A „pstruh je nehybný“? Tento verš je stejně působivý jako situace, již zobrazuje, a velice zatížený významem. Krom toho je nutné zmínit i autorův smysl pro jazykový vtip: „Pálím klest – / hlemýžď upaluje / do kopřiv“ (s. 29), kde něco „pálí“ v každém verši, nebo výtečné využití kakofonie: „Čkyňský hřbitov – / hromosvod ústí / u rohu hrobu“ (s. 96).

Sbírku Pstruh je nehybný nelze přečíst jedním dechem, ani by to za nic nestálo, protože tolik haiku na jednom místě je nebezpečná záležitost. Čtení jde pomalu, ale není kam spěchat, duše je nehybný pstruh…