Isten hozott

Hildi se v autobuse smála a tančila, občas chraptivým hlasem i něco zpívala. Istanbul, óóóóó, Istanbul. Potom popadla držadlo a začala po něm přejíždět dlaní, jako by jí v hrsti narůstal klacek nějakého muže. Brutálně toužím být u tebe...

Březen je letos nezvykle shovívavý, bezinkové keře naproti knihovně, akát za pamětní deskou vína Csabagyöngye nasadily do květu, ale jako by je člověk nazdobil a ne že by byly oděny z milosti Hospodina. Tohle zářivé jaro, co sem tak záhy vtrhlo, je posmutnělé a zasněné, ve vzduchu cítím vůni licoměrného míru, mám za to, že jsem v něm objevil současně smíření i odpuštění...