Peter Burke

Burke v úvodu skromně přiznává, že jeho „vlastní vědění o celku vědění“ je velmi nevyvážené, ale takováto kniha se jinak než mírně subjektivně prostě napsat nedá. Jestli se na ní dá něco kritizovat, tak je to spíše její český překlad, který je plný překlepů a chyb. Zrovna u knihy, která má shrnovat celek vědění za několik posledních století, jsou tato pochybení trochu trapná…

Hledáme-li příklady případových studií z oblasti historie reprezentací, můžeme se obrátit též k muzikologii, další disciplíně, kde se někteří z badatelů rovněž označují za kulturní historiky. Způsob, jímž někteří muzikologové zareagovali na Saidův Orientalismus, studii napsanou literárním kritikem a inspirovanou filozofem, představuje názorný příklad interdisciplinárních kontaktů či „vyjednávání“ pod prostorným deštníkem kulturní historie.

Knihy o kulturních dějinách u nás v poslední době vycházejí v hojné míře: číst tak můžeme nejen o kulturních dějinách jednotlivých kontinentů, regionů či měst, ale o dějinách penisu, ňadra, zrychlování, kouzelných hub, klimatu, zrcadel či tabáku a kouření. Podle Petera Burkeho (* 1937), emeritního profesora kulturní historie na Univerzitě v Cambridgi, se dnes se píší kulturní historie téměř všeho.

V současnosti do češtiny nejpřekládanějším anglosaským historikem je asi oxfordský profesor kulturních dějin Peter Burke, kterému jen vloni vyšly hned dvě knihy. První z nich, Společnost a vědění: od Gutenberga k Diderotovi vydalo Karolinum, druhou pod českým názvem Žebráci, šarlatáni, papežové nakladatelství H & H.

Burkeho záběr je i v této knize široký: píše o obchodu s informacemi i o špionáži, o vztahu vzdělanostních center a periferie, o vlivu knihtisku a o proměnách způsobu čtení, ale i o lasturách, mincích či vycpaných aligátorech z kabinetů kuriozit a muzeí, o kumulaci poznání i o jeho fragmentarizaci, o rozmachu empirismu a poznatků o nových zemích, ale i o cenzuře a o státem podporovaném slídilství.