Když mi moje dcera Zulfia řekla, že je těhotná, ale neví s kým, ještě víc jsem si hlídala držení těla. Záda jsem měla pořád úplně rovná a ruce jsem důstojně držela v klíně. Zulfia seděla na stoličce v kuchyni. Ramena měla ošklivě zvednutá a oči rudé, protože nenechala slzy prostě kanout, ale hřbetem ruky si je roztírala po obličeji. A to přesto, že jsem ji odmalička učila, jak má plakat, aby nezošklivěla, nebo jak se má smát, aby neslíbila příliš.
AB
Alina Bronsky
V knize se skrývá nemalá dávka psychologie a chytrých postřehů, ať už o mezilidských vztazích, o životě v SSSR (Rusku) a v Německu, o předsudcích... Přesto by se to vše dalo jen těžko vydržet, kdyby vyprávění nebylo tak vtipné.
