Po smrti Czesława Miłosze se ozvali někteří jeho odpůrci a prohlašovali, že vlastně nebyl ani dost katolík a ani dost Polák, či že snad byl přímo antikatolík a antipolák. Nebyly to první útoky proti němu, neboť už v 50. letech hrála na podobnou notu komunistická propaganda.
TV
Tomas Venclova
Miłosz nejednou upozorňoval, že sám sebe považuje za Litevce, avšak nikoliv v běžném smyslu chápání pojmu národnost, který se vymezuje především jazykem. Říkal, že je poslední občan Litevského velkoknížectví. Z území Velkoknížectví pocházeli jak známo také Kościuszko, Mickiewicz a Piłsudski. Ti všichni často sami sebe nazývali Litevci a nazývali je tak i jiní. Někteří z nich měli i baltské kořeny a současně to byli Poláci, kteří patřili k polské kultuře a polskému jazyku.
Litevský básník, literární vědec, esejista a překladatel Tomas Venclova se narodil roku 1937 v Klaipėdě. Vyrůstal ve Vilniusu, kde též studoval litevskou filologii. Jeho tvorba zasahuje do několika oblastí – Venclova je erudovaný literární vědec, specialista na ruskou a polskou (a samozřejmě litevskou) literaturu 19. a 20. století, ale i výjimečný básník, který došel širokého uznání, a v neposlední řadě také esejista a komentátor společenského a politického dění.
V roce 1997 básník Petr Borkovec uveřejnil v Lidových novinách zprávu z Mezinárodního setkání spisovatelů Vilenica ve Slovinsku. Jmenoval v ní různé slavné laureáty vilenické ceny, mezi nimi i litevského básníka Tomase Venclovu (ve Vilenici byl oceněn v roce 1990), o kterém napsal, že „je neuvěřitelné, že dosud nemáme ani výbor z jeho básní“. Ten neuvěřitelný stav vydržel ještě dalších víc než patnáct let.
