Hermann, Judith: Letní dům, později; Nic než přízraky

Hermann, Judith
Letní dům, později; Nic než přízraky

recenze beletrie zahraniční

Sbírka devíti povídek mladé německé autorky Judith Hermannové Letní dům, později (Sommerhaus, später, 1998, česky 1999) před více než čtyřmi lety vzbudila velkou pozornost...

 

Judith Hermannová: Letní dům, později, přeložila Kateřina Hůlková, Větrné mlýny, Brno 1999
Judith Hermannová: Nichts als Gespenster, S. Fischer, Frankfurt am Main 2003 

Letní dům, později
Sbírka devíti povídek mladé německé autorky Judith Hermannové Letní dům, později (Sommerhaus, später, 1998, česky 1999) před více než čtyřmi lety vzbudila velkou pozornost. Úspěch knihy byl přímo senzační, záhy byla i přeložena, zatím do 17 jazyků. Hermannová ve svých povídkách s velkou jemností postihuje životní pocit současných dvacátníků až třicátníků nacházejících se v jakémsi dějinném vakuu. Hermannové postavy jsou lidé z velkoměsta, umělci nebo lidé s uměleckými ambicemi, berlínská bohéma. Jsou to melancholici, pohybující se vně svých vlastních životů, které se odvíjejí snad jen díky letmým dotekům s životními příběhy jiných. Berlín po převratu - který si Hermannové vypravěči s sebou nesou i mimo něj, k Odře, do Karibiku - se stává prostorem prázdnoty, a vyprávění.

V první povídce (Červené korály) hledá vypravěčka svůj vlastní hlas - mám v sobě příliš mnoho příběhů, ty mi ztěžují život - ve změti již tradovaných příběhů o své krásné prababičce a jejím červeném korálovém náramku a v konfrontaci se dvěma mlčícími, chladnými muži: rybovitým, pololeklým milencem a terapeutem, z nichž ani jeden ji nechce poslouchat. Skurility a vymknuté situace v životech žen jsou i v dalších vyprávěních, mužskou perspektivu najdeme v ústřední a nejlepší povídce o osudovém míjení (Sonja). Sonja, vypravěčova nepřiznaná láska, malá, drobná, hubená - a asexuální -, ale s velkou vnitřní silou, dětská a zároveň dospěle odhodlaná, je, přes svou unikavost, snad jediným pevným bodem, od kterého by se vše mohlo odvíjet jinak. Žena z Bali, další pozoruhodný příběh, začíná zcela banální situací (večírek známého filmového režiséra, tři pozvaní přátelé, Christiane, slibující si další erotický zážitek) a končí nečekanou katarzí. Režisérova manželka, žena z Bali, pozve přátele k sobě a po zbytek noci se zcela vážnou tváří vypráví vtipy o blondýnkách. Málokde jinde pronikne krutost tak jasně na povrch "pocitového", ale vlastně prázdného způsobu života.

Hermannové přesto nejde o jakoukoli kritiku, důsledně se vyhýbá hodnotícím postojům. Údělem jejích hrdinů není utrpení, ale pouze smutek a pasivita. Ženy i muži jsou už předem unavení, vědoucí, jaké to bude "po", ještě než se vůbec něco stane. V povídkách není například jediný milostný akt (s výjimkou toho zachyceného, aspoň z počátku, na obrazovku počítače v Camera obscura), nebo je zapomenutý: Nemohla jsem si už ani vzpomenout, jaké to bylo, tedy jaký byl sex se Steinem (Letní dům, později).

Něco podobného platí i pro Hermannové vypravěčský styl: v Ženě z Bali příběh vrcholí Christianiným pláčem a následnou cestou zasněženým městem domů, autorka ho však dovypravuje připomenutím zcela stejného pocitu, jaký měla vypravěčka na počátku, a tím celou příhodu vymazává, relativizuje: Je chladno. Vzduch voní sněhem. Kouřem. Nasloucháš něčemu, co nemůžeš slyšet, máš na jazyku slovo, nemůžeš je vyslovit? ... Půjdu teď spát. Připomene-li ti zima občas něco, nevíš - co.

Psal jsem špatně aniž bych se dostal do svobody popisu, který člověka odpoutá od prožitku (zaznamenal si F. Kafka do deníku). Hermannová neusiluje o svobodný, výlučný, osamělý prostor literatury. Její vyprávění je neukotvené, bez statutu, bez událostí dávajících příběhu počátek a konec, je to simulace vyprávění. A to i tehdy, právě tehdy, když píše jen o tom, co prožila - v rozhovorech říká, že všechny povídky mají autobiografické jádro a že ona sama si není schopna něco úplně vymyslet. Bezčasí a smutek zde evokují konec jedné doby, její dekadenci.

Nic než přízraky
Nová kniha Judith Hermannové vyšla letos koncem ledna. V sedmi povídkách autorka obohacuje svůj vypravěčský tón o ironii, vtip, sarkasmus. Její hrdinky jsou sice o něco starší, některé mají děti, zůstává jim však neurčitost a melancholie. Berlínská tristesse na nich lpí, kamkoliv se vydají: na Islandu, v Praze, v pouštích Nevady. Vše je ještě větší, vzdálenější, a smutnější. 
Podle kritiků jsou Hermannové povídky sice delší, ale v podstatě variují stejné téma jako v její prvotině. Dále je jí vyčítána nedostatečná jazyková přesnost, módnost: např. často se objevující floskule "nicht wirklich", "das passiert", německé varianty amerického "not really", "that happens", typické pro cool styl amerického vypravěče všednosti Raymonda Carvera, nesmírně populárního v Německu, a i u nás. (Hermannová se ke Carverovi hlásí jako ke svému literárnímu vzoru.) Přesto se všichni shodují na velké sugestivní síle jejího vyprávění. Autorka stojí v opozici k současné pop-literatuře spotřebovávající se v provokativních gestech (Christian Kracht). Hermannová oproti tomu píše klasicky, výhrady k jejímu stylu - dokonce včetně jisté kýčovitosti - se stávají vedlejšími vzhledem k tomu, jak dokáže vystihnout současnou "nervozitu", "náladu", "životní pocit".
Veronika Jičínská, únor 2003

 

© Veronika Jičínská


Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 105 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%čtenáři

zhlédnuto 7100x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce