Bitov, Andrej
Člověk se šrámem

ukázka beletrie zahraniční

Předmluva Andreje Bitova k románu Leonida Gabyševa Odljan neboli Vzduch svobody.

Andrej Bitov: Člověk se šrámem. Předmluva k románu Leonida Gabyševa Odljan neboli Vzduch svobody

Jednou na podzim roku 1983, kdy jsem už pátý rok z redakcí našich nakladatelství a literárních časopisů nedostával nejen nabídky ke spolupráci, ale dokonce ani odpovědi na dopisy, kdy se i zahraniční nakladatelé vylekaní jihokorejským boeingem zmítali po Mezinárodním knižním veletrhu v Moskvě jako při náletu, když mé reálie připomínaly spíš stihomam a pro mě bylo jedinou spásou jedno nahrazovat druhým a tak od sebe odhánět tíseň - mě brzy ráno vzbudil zvonek u venkovních dveří.
Na prahu stál mladý ramenatý muž zvláštního, ba hrozivého vzezření, s obrovskou aktovkou v ruce. Bydlím v Moskvě na náměstí u tří nádraží, u tohoto okénka Moskvy do zbytku Ruska, ke kterému se tiskne zmatená široká tvář ruské provincie. Však už u mě byl ledaskdo! Tuláci ze Záporoží, pobudové z Kerče, kazaňští Cikáni. A tohle byl taky člověk z nádraží.
"Vy jste Andrej Georgijevič!" konstatoval beze stínu pochyb, jako by mi právě předložil průkaz v rudých deskách, a pronikl do bytu. Viděl jsem jen tu jeho jizvu.
Jeho další chování však už orgána nepřipomínalo: rychle se zul a jen v ponožkách mi najednou připadal ještě menší, kdežto jeho aktovka ještě větší. Odvedl mě do kuchyně, opatrně umístil aktovku pod stůl - co tam asi má tak křehkého? - a nabídl mi židli. Neodposlouchávají vás? otázal se gestem, pohlédl ke stropu a rukou opsal široký kruh nad hlavou.
"Jak jste na to přišel?" Na nic lepšího jsem se nezmohl.
"Slyšel jsem o vás v rádiu."
Když v rádiu, tak v rádiu. Zeptal jsem se:
"A copak jste o mně slyšel?"
"No, že jsou takoví spisovatelé jako Bělov, Vladimov a Bitov..."
Vladimov na tom byl ještě hůř než já, Bělov zase mnohem líp. Takže do jednoho pytle nás mohlo házet jedině rádio někde za kopečky neboli "nepřátelské hlasy".
"Vladimov tu není, Bělov mě odmítnul, tak jsem ho poslal do toho... a teďka jsem u vás." A znovu opatrně pohlédl na aktovku, jako by mohla někam utéct.
Zmocnilo se mě mrazivé profesionální podezření.
"T-to... je román?" zakoktal jsem.
"Psst! Stejně by vás někdo moh vodposlouchávat. Pomozte mi to votisknout, a půlka honoráře je vaše."
Každý člen Svazu sovětských spisovatelů, který si sám sebe váží, by takové nabídky využil k tomu, aby návštěvníka vypoklonkoval ze dveří. Já si ovšem sám sebe jako člena tohoto svazu příliš nevážil.
"A jak jste přišel na to, že zrovna já bych vám mohl pomoct s otištěním! Vždyť já nejsem s to pomoct ani sám sobě!" skoro jsem se rozhonil.
"Půl miliónu je vašich!"
"Co prosím?!!"
"Prosimvás hlavně mi neřikejte, že venku nám za tohle nedaj milión!" odtušil s jistotou.
Ne, tohle bude jinak, přemýšlel jsem horečně. Tohle není ani agent ani provokatér, on je prostě t a k o v ý. Copak t a k o v í opravdu ještě existují?
"Už jsem s tim byl na knižním veletrhu a nabízel to tam..."
Představil jsem si pány, kteří se chvějí obavou, že ze Šeremeťjeva už nikdy domů neodletí, tete a tete s mým návštěvníkem, a to mě rozveselilo. Jak je možné, že tam s ním někdo nezatočil?
"Tak vidíte, ani oni nic nezmohou, tak co byste chtěl ode mě? Ostatně, proč byste to neměl nejdřív zkusit u nás?"
Pohlédl na mě s opovržením. Byl jsem ho hoden.
"Čet jsem toho vašeho Solženicyna...," procedil mezi zuby.
Ano, byl to zkrátka t a k o v ý člověk. Mé pochyby se rozptýlily.
Vytáhl z aktovky šestery desky. Aktovka vypustila duši a splaskla: kromě románu už by se do ní vešel nanejvýš zubní kartáček.
Panebože! Takhle tlustý román jsem ještě neviděl.
"Přes vosum set stránek," poznamenal s uspokojením. "Slabejch devět set."
Každé desky byly z neznámého důvodu zabaleny do několika vrstev voskovaného papíru. Desky ukrývaly drahý, téměř kožený rychlovazač, a teprve v tom bylo sešito vždy zhruba sto padesát stran textu. S takovýmito mnohovrstevnými díly jsem se prozatím taky nikdy v životě nesetkal.
"A proč to balíte ještě do toho pergamenu?" zeptal jsem se přirozeně.
"Co kdybych to musel hodit do vody?" reagoval živě.
Se zemdleností literární celebrity jsem mu dovolil, aby mi tedy rukopis nechal, jen jsem ho požádal, aby na mě nespěchal.
"Dobře," přikývl, "tak přijdu pozejtří."
Už jsem viděl hodně grafomanů a začátečníků, ale tenhle mě nadchl.
"Poslyšte, jak dlouho jste seděl?"
"Pět let."
"A jak dlouho jste to psal?"
"Přesně rok."
"A teď chcete, abych to přečetl za jediný den?"
"Když začnete, tak se vod toho neutrhnete."
V jeho hlase nezazněly nejmenší pochyby.
"Kdo kromě mě to ještě četl?"
"No nikdo."
"Tak jak to můžete vědět?"
"No, já vlastně mám eště jeden rekord, nezaregistrovanej v Guinessově knize rekordů," pochlubil se z jiného soudku. "To by mohla pro knížku bejt dobrá reklama."
Už jsem se ničemu nedivil.
"Umím udělat pět tisíc dřepů v jednom zátahu. Teď hned bych to možná nedokázal. Ale kdyby bylo třeba, pár dní zatrénuju a rychle se dostanu do formy. Nevěříte? Tak dva tisíce vám můžu zaručit teď hned. Chcete?"
"No dobře, věřím, a už běžte," vyprovodil jsem ho tónem umírajícího lva.
Ale donutil mě rukopis okamžitě otevřít! A už jsem se od něj neodtrhl. Jak snadno ode mě odstoupily mé vlastní bědy! A později se nedokázal odtrhnout nikdo, komu to přišlo do ruky... I když těch mnoho nebylo.
Je to strašné a zvláštní vyprávění! Řídíte-li se pravidly literární tvorby, nikdy takového efektu nedosáhnete.
Existuje názor, že jsou na světě lidé, kteří by věděli, o čem mají vyprávět, ale neumějí to. Stejně tak platí opačný názor, že se dnes vyrojilo plno těch, co umějí psát, jenže nemají o čem. Oba tyto krajní názory jsou dost nepřesné, protože se tak či onak vztahují k neexistujícím textům. Protože není třeba vědět nebo umět, ale d o k á z a t. A Leonid Gabyšev to dokázal. Schopnost něco dokázat je jeho nejsilnější stránkou. A on v sobě tuhle věc má. Dokáže vyprávět o věcech, o nichž by zřejmě nikdo jiný mluvit nedokázal, takzvaný mistr slova už vůbec ne. Život, o kterém píše, je silnější než jakýkoli text. Ten se ani prožít nedá, natožpak převyprávět. Představte si hodnověrný popis člověka v kotli nebo v plynové komoře, nota bene v beletristické podobě. Náš život nastolil takový konflikt etiky a estetična, před nímž autor s chutí uhne stranou a obejde ho, jako by neexistoval. Gabyšev není schopen vyhnout se faktu právě proto, že ten fakt tu b y l. B y l - to je ten nejvyšší argument pro začlenění do textu. Hlas autora splynul s hlasem hrdiny právě z tohoto důvodu. A ne proto, že autor z nezkušenosti není schopen udržet odstup. Odstup tu právě je, jinak by obraz života hrdiny nemohl být tak úplný. Autor si je vědom i potřeb kompozice: neustále se vracející významné epizody, takové ty "rýmy" prózy, svědčí o vrozeném literárním nadání, jakého lidé, kteří psát neumějí, obvykle nedosáhnou. Ty "rýmy" nám slibují budoucího romanopisce.
Gabyševovi se dostalo dvou darů - daru vypravěče a daru pravdy, jednoho od přírody, druhého od člověka.
Vypráví o kriminále. Vzduch kriminálu začínáte dýchat od první stránky a od prvních kapitol, věnovaných ještě hrdinovu dětství na svobodě. I tam bylo kriminálem všechno už od narození. Děda rolník, otec důstojník milice, syn kriminálník. Těžištěm a univerzální duší příběhu je kolonie pro nezletilé delikventy Odljan. Odljan, tento geografický název se stane pojmem, tím jsem si jist. Jsou to dětská léta rolnického vnuka, který se chce dobrat svobody v kriminále, postihuje onen její smysl, o němž příliš mnozí z nás, žijících "na svobodě", nemají nejmenší ponětí.
Důležité je i to, že doba, o níž se tu mluví, ještě není příliš odlehlá, všichni si ji zatím dobře pamatujeme. Je to přelom 6O. a 70. let, kdy se země hroužila do stále hlubšího spánku. Ale nechci příběh předjímat jeho převyprávěním - přečtěte si ho. Přečtěte si ho a srovnejte svůj soukromý hluboký spánek s realitou.
Andrej Bitov

Přeložil Libor Dvořák

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2754x

Inzerce
Inzerce
Inzerce