Bunin, Ivan
Proklaté dny

ukázka beletrie zahraniční

5. února. Od prvního února nařídili nový kalendář. Takže podle jejich počtů je dnes už osmnáctého. Včera jsem byl na schůzi Středy. Bylo tam hodně "omladiny". Třeba Majakovskij,...

Ivan Bunin: Proklaté dny

5. února
Od prvního února nařídili nový kalendář. Takže podle jejich počtů je dnes už osmnáctého.
Včera jsem byl na schůzi Středy. Bylo tam hodně "omladiny". Třeba Majakovskij, který se choval vlastně dost slušně, i když se na druhé straně s jakousi buranskou nezávislostí holedbal přímočarostí svých soudů; na sobě měl měkkou košili bez kravaty a límec saka byl kdovíproč zvednutý - takhle se obvykle oblékají špatně oholená individua, bydlící ve špinavých hotýlcích a močící ráno do nočníku.
Recitovali Erenburg a Inberová. Saša Kojranskij o nich ihned napsal:

Vykřikuje Erenburg,
Inberová
lačně loví slova zleva.
Moskva, Pitěr pro ně není,
vždyť oni jsou z Berdičeva.

6. února
Noviny píší o počínajícím tažení Němců proti nám. Všichni si říkají: "Kéž by!"
Šli jsme na Lubjanku. Místy byly "mítingy". Ryšavec v kabátě se stojacím persiánovým límečkem, ryšavé kučeravé obočí. S čerstvě vyholenou napudrovanou tváří a s ústy plnými zlatých plomb, jednotvárně, jako by to předčítal, mluví o nespravedlnosti starého režimu. Vztekle mu oponuje pán s nosem pršáčkem a s vykulenýma očima. Do toho všeho se horlivě a většinou nevhod pletou ženské, přerušují spor (zcela zásadní, jak se ráčil vyjádřit ryšavec) nepodstatnými detaily a chvatnými historkami z vlastního soukromí, jež mají dokázat, že se tu odehrává čertvíco. Několik vojáků, kteří zřejmě ničemu nerozumějí, ale jako obvykle o čemsi (přesněji řečeno o všem) pochybují a podezíravě pokyvují hlavami.
Přistoupil i nějaký sedláček, děda s bledými naducanými tvářemi a šedou špičatou bradou, již, sotva přišel, zvědavě strčil do davu, zabořil ji mezi rukávy dvou vytrvale mlčících a o to pozorněji naslouchajících pánů: začal také poslouchat, ale zřejmě také ničemu nerozuměl a nikomu a nic nevěřil. Pak přistoupil vysoký modrooký dělník a dva další vojáci se slunečnicovými semínky v hrsti. Oba vojáci jsou krátkonozí, žvýkají semínka a nedůvěřivě a chmurně se rozhlížejí. Ve tváři dělníkově neustále hraje krutě veselý úsměšek a pohrdání; stojí stranou davu a tváří se, že se tu zastavil jen tak na okamžik, jen tak pro zábavu a říká si: Však já vím, že tu všichni melou jen hlouposti.
Jedna dáma si překotně stěžuje, že teď nemá co do úst, že mívala soukromou školu, ale že musela všechny žačky rozpustit, protože pro ně nemá ani kousek jídla:
"Komu ti bolševici přinesli co dobrého? Nikomu, všem je hůř, především nám obyčejným lidem!"
Naivním hláskem ji přerušila jakási zmalovaná čubička a začala vykládat, že Němci tu budou každou chvíli a že všichni draze zaplatí za to, co tu provedli.
"Než přijdou Němci, tak vás všechny podřežeme," poznamenal chladně dělník a šel pryč.
Vojáci přikývli - "to je rozumná řeč!" - a taky se vzdálili.
O tomtéž se mluvilo i ve vedlejším houfu, kde se dohadoval nějaký praporčík s jiným dělníkem. Praporčík se snažil promlouvat co možná nejmírněji a uplatňovat logiku. Téměř podlézal, ale dělník na něj stejně křičel:
"Takový jako vy by měli spíš mlčet! A nešířit mezi lidem propagandu!"
K. říkal, že včera u nich zase byl R. Seděl tam asi čtyři hodiny a celou tu dobu nepřítomně zíral do knížky, která se povalovala na stole a která pojednávala o magnetických vlnách, potom pil čaj a snědl všechen chleba, který rodina dostala na příděl. Takový mírný, tichý, rozhodně žádný halama - a najednou si přijde, neomaleně se rozsedne, sní všechen chleba a je mu úplně jedno, co na to hostitelé. Lidé vlčí věru rychle!
Blok se otevřeně přidal k bolševikům. Otiskl článek, který nadchl Kogana (P.S.). Ještě jsem to nečetl, ale celkem jsem tušil, co tam bude a převyprávěl to Erenburgovi - a ono se ukázalo, že jsem to vytušil téměř přesně. Ta písnička není chytrá, Blok je zkrátka hlupák.
Z Gorkého Nového života:
"Ode dneška musí být i sebenaivnějšímu prosťáčkovi jasné, že pokud jde o politiku lidových komisařů, nelze hovořit ani o elementární poctivosti, natožpak o nějaké statečnosti a revolučních ideálech. Máme co do činění se spolkem dobrodruhů, kteří se ve jménu vlastních zájmů, ve jménu prodloužení agonie svého hynoucího samoděržaví o několik dalších týdnů odhodlali k té nejzavrženíhodnější zradě zájmů vlasti i revoluce, zájmů ruského proletariátu, v jehož jménu dnes řádí na uvolněném trůně Romanovců."
Z Moci lidu:
"S ohledem na neustále se množící a každou noc se opakující případy fyzického násilí, páchaného při výsleších v Radě dělnických poslanců, žádáme Radu lidových komisařů, aby podobným výtržnickým praktikám a akcím zabránila…"
Je to stížnost z Borovičů.
Z Ruského slova:
Tambovší mužici ze vsi Pokrovskoje sestavili následující protokol:
30. ledna jsme coby pospolitost soudili dva dravce, naše občany Nikitu Alexandroviče Bulkina a Adriana Alexandroviče Kudinova.
Podle všeobecné dohody naší pospolitosti byli souzeni a taky okamžitě zabiti.
Vzápětí ona "pospolitost" sestavila i svérázný zákoník trestů za zločiny:
"Když někdo někoho udeří, poškozený musí útočníka udeřit desetkrát.
Když někdo někomu úderem způsobí poranění či zlomeninu, bude zbaven života.
Když někdo dopustí krádeže nebo přijme kradenou věc, bude zbaven života.
Když se někdo dopustí žhářství a bude přistižen při činu, bude zbaven života."
Krátce nato byli při činu přistiženi dva zloději. "Pospolitost" je okamžitě "postavila před soud" a odsoudila k trestu smrti. Nejdřív zabili prvního: rozrazili mu hlavu přezmenem, vrazili mu vidle do boku, mrtvolu vysvlékli donaha a vyhodili na silnici. Pak se pustili do druhého…
Takové věci dnes čtete každý den.
Na Petrovce sekají mniši led na vozovce. Kolemjdoucí zlomyslně jásají:
"Vida! Tak už vás hnali! Teď budete muset dělat, co se vám řekne!"
Ve dvoře jednoho domu na Povarské štípe voják v kožené bundě dříví. Kolem jde mužik, zastaví se, dlouho zírá, pak pokýve hlavou a trpce řekne:
"Zatracepená práce safraportská! Zatracepenej dezeltýre jeden špatná! S Ruskem je konec."

7. února
Úvodník z Moci lidu: "Nastává strašlivá hodina - Rusko a Revoluce hynou. Vše na obranu revoluce, která ještě docela nedávno jásavě zářila do celého světa!"
Že se boha nebojíte! Kdy zářila?
Z Ruského slova: "Zabit byl bývalý náčelník štábu generál Januškevič. Zatkli ho v Černigově a na pokyn místního revolučního tribunálu ho eskortovali do Petropavlovské pevnosti v Petrohradu. Eskortu tvořili dva rudoarmejci. Když vlak přijížděl do stanice Oredež, jeden z nich generála čtyřmi výstřely zabil."
Sníh je ještě zimně třpytný, ale nebe již skrz oblačný svítivý opar září jarním jasem.
Na Strastné vylepují plakát na benefici Javorské. Tlustá, neomalená a hubatá růžově zrzavá ženská vybafla:
"Hele, co si to tu vylepujou! Kdo to po nich bude mejt? Vida je, buržousty, do dívadla by chodili! To by se jim mělo zakázat. My do žádnýho dívadla nechodíme. A furt strašej Němcema - prej že přídou, a voni vurt nejdou a nejdou!"
Po Tverské jde dáma se skřipcem na nose, ve vojenské beranici, v ryšavém plyšovém žaketu, v potrhané sukni a naprosto příšerných kaloších.
Mnoho dam, kursistek a důstojníků postává po nárožích a cosi prodávají.
Do tramvaje vkročil mladý důstojník, zrudl a řekl, že "velmi lituje, ale bohužel nemůže zaplatit za lístek".
V podvečer. Na Rudém náměstí oslepuje nízké slunce a do zrcadlova uježděný sníh. Trochu mrzne. Zašli jsme do Kremlu. Po nebi pluje měsíc a růžová oblaka. Je ticho, všude obrovské sněhové závěje. Před dělostřeleckým skladem poskřipuje válenkami voják v kožichu, s tváří jakoby vytesanou ze dřeva. Jak zbytečná se teď zdá tato stráž!
Vyšli jsme z Kremlu - kolem běží nějací kluci a s nadšeně nepřirozenou intonací vykřikují:
"Mogilev dobyla německá vojska!"

Přeložil Libor Dvořák

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2304x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce