Petruševská, Ludmila: Mládí, Sklenice vody, Velkonoska, ukázky

Petruševská, Ludmila
Mládí, Sklenice vody, Velkonoska, ukázky

ukázka beletrie zahraniční

Mládí. Kam se vytratí, kam se rozplyne, kam se poděje pověstný pel mládí, jeho příslovečná svěžest a měkké, dosud nehotové rysy tváře s pružnou pletí, která po určitou dobu vše zakrývá a padne jako na míru?

 

Ljudmila Petruševská
Mládí - Sklenice vody - Velkonoska v překladu Jany Mertinové

Mládí
Kam se vytratí, kam se rozplyne, kam se poděje pověstný pel mládí, jeho příslovečná svěžest a měkké, dosud nehotové rysy tváře s pružnou pletí, která po určitou dobu vše zakrývá a padne jako na míru? V jistém okamžiku měkkost a neohraničenost náhle zmizí, tak jako mizí všecko, co dovršilo svůj čas, včetně života samotného, a je vystřídána všeobnažující jasností a jednoznačností, a to pokračuje, dokud nejsou odhaleny poslední skladebné prvky, až do úplného rozpadu, kdy se všecko oprostí od všeho.
Panuje názor, že mládí a život jedno jsou, že jediným skutečným životem je onen proces rozkvětu, rozvíjení a bouřlivého růstu, probíhající zcela neuvědoměle, zatímco to další - přemítání, pohledy zpět, poznání a přijetí všeho, co bylo a bude, - to je docela jiná kapitola.
Do rozpoložení, kdy člověk už všechno odpouští a vidí svá minulá dobrodružství jen z lepší stránky, se dostala například i jistá Nina, dnes zralá žena, stále ještě kyprá jako za mladých let, ale nyní s úplně nenápadným, nakrátko ostříhaným účesem místo někdejší nádherné husté hřívy.
Bývaly časy, a byly to zlaté časy, kdy Nina svým drsným chraplavým hlasem, tak nečekaným u mladičké dívky, jíž tehdy byla, budila všeobecnou pozornost a plným právem přitahovala pohledy - především svými překrásnými hustými vlasy, vláčnými kočičími pohyby, vším tím poleháváním v přírodě, protahováním, ospalými gesty a okamžiky, kdy dočista zapomínala, kde je, kolik je hodin a co tam dělá, což se jí stávalo poměrně často, ale působilo to nesmírně přirozeně. Jednou například jela s kolegy z práce uklízet okolí podnikových chatiček, ale brzy po zahájení práce už ležela na mladé trávě, plnými doušky hltala slunce a vzduch a celým svým zjevem ztělesňovala bujné kvetoucí mládí, které čeká v záloze jen na to, aby mohlo propuknout naplno.
Ta chvíle přišla, když všichni odložili hrábě a košťata a sesedli se do houfu, aby něco pojedli a popili, a tu docházelo k rozhodujícím salvám, Nina halekala svým zvláštním chraplavým hlasem pouliční odrhovačky, všichni se váleli smíchy a připíjeli si s ní, až zakrátko ležela s hlavou na něčím klíně; ale celá akce se nakonec zvrtla a Nina se ze svého vítězného tažení při služebních bakchanáliích navečer vracela městským autobusem s prázdnou taškou od chlebíčků na klíně.
Rozverně užívala darů svého mládí a lehkovážně s nimi hýřila, aniž pomyslela na to, co bude dál. Časem si zvykla je trochu křečovitě předvádět na veřejnosti, hlasitě vyprávěla o svých hrdinských činech a vlasy si vyčesávala jako lvice, až začalo pomaloučku vysvítat, že je netrpělivá a s napětím čeká, kdy se jí dostane nějakého vyznamenání, ba dokonce chce cosi vymáhat od okolního světa, jako by nesl nějakou vinu a nic jí nedopřál, ale svět se vůbec nezměnil, byl stejný jako dřív a s radostí by se připojil k někdejším detonacím jejího bouřlivého, bezstarostného veselí, změnila se jen Nina a provozovala své dřívější kousky s jistou dávkou zatrpklosti a hysterie. Často měla chuť něco rozbít a zničit, hojně používala drsné chlapácké výrazy a u stolu se dopouštěla výtržností - například strhla ubrus nebo vlepila facku neznámému člověku.
Období nepohody však kupodivu pominulo, ačkoli se dalo předpokládat, že s novými ztrátami a neúspěchy bude narůstat. To se nestalo. Zřejmě to souviselo se změnou zevnějšku, která vedla ke změně vnějších okolností, a Nina už nemohla chodit po ulici jako dřív, nemohla ani tak mluvit a zpívat, protože musela mít na paměti, že vypadá úplně jinak a svými skandály by už nikoho neupoutala. Začala žít nenápadně; ve svém novém rozpoložení si nechala ostříhat vlasy a poznenáhlu se z ní stala obyčejná ženská žijící tichým osamělým životem, dokonce i její chraplavý hlas svědčil spíš o pevnosti a síle charakteru; nic v ní už nepřipomínalo onu mladou dívku, takže ji mnozí pamětníci starých časů litovali, pokyvovali účastně hlavami a vůbec netušili, jak se Nina zjednodušila a oprostila a jaká doba pro ni nastala.

 

Sklenice vody
(úryvek dramatu; redakčně upraveno)

Osoby:
M.
A.

M.: Je to vlk, vlk, vlk, věřte mi! Však uvidíte sama, to budete koukat, jakej je to vlk, já mu tak řikám už léta, budete mu tak řikat taky. Lidi si myslej, že se ho držím jen kvůli tomu, že mě můj první nechal, když mi umřely ty dvojčata. Lidi si taky myslej, že se ho držím zuby nehty. Protože tehdy se nade mnou slitoval, protože se mě ujal, když mě propustili s porodnice s prázdnejma rukama a dvěma rakvičkama. To řikám jen obrazně, vůbec nic mi nedali, spálili je v kotelně, dělala to tam topička. To koukáte. To jsou věci. Čekám v kanceláři, a ta topička tam vlítne, zlitá jak zákon káže, a prej že jí za ty chcípáčky málo platěj. Udělala v tý kanceláři kravál, že je jako špatně placená za tolik práce navíc. A já si zrovna přišla pro úmrtní listy. Panečku! Umíte si představit, jak mi bylo? Něco bych jí šoupla, peníze nebo látku na šaty, aby mi je dala a já je mohla pochovat. Jsem ze starý školy. Už by jim bylo čtyřicet. Ani nevím, co to bylo, asi kluci, Myslím si to. Jednou, ještě před porodem, se mi zdálo, že byl jen jeden, držela jsem ho v náručí, pevně jsem ho k sobě tiskla a nevěděla jsem, jestli je to kluk nebo holka. Měl na sobě kalhotky, tak to nebylo vidět. Když to není vidět, myslela jsem si v tom snu, asi to bude holčička. Jenže ve snu je to obráceně. Mně se všecko zdá obráceně, třeba se mi zdává, že mě Vlk miluje. Jo, já jsem totiž ze starý školy. Ale dávno jsem se s tím srovnala, tak už to někdy bejvá, udělala jsem nad svým životem kříž, velkej dřevěnej kříž. Vlk je vlk, a víte, co dokážou vlci. Klidně roztrhaj a sežerou raněnýho vlka z vlastní smečky. Nebo nemocnýho a starýho jako v mým případě. Jó, Vlk... Ale vlci jsou taková zdravotní policie lesa, jsou dokonce chráněný. Za chvilku přijde, tak uvidíte sama, jen počkejte, v žádným případě neodcházejte, moc vás prosím, protože kdyby se dověděl, že za ním přišla taková mladá a zas odešla, bude si myslet, že v tom mám prsty já, že jsem vám nakukala kdovíco.
A.: Nevadí, mám dost času.
M.: Minule si našel sanitářku ze špitálu. To víte, dneska dělá ve špitále sanitářku kdejaká zlodějka, choděj si to tam vodkroutit. Běhaj s nosítkama, dávaj bažanty, odnášej nebožtíky. Vynášej smetí. No a tak von si jednu takovou nabrnknul. Žijem si každej po svým, on si sám pere a vaří, já musím chodit do práce, zůstat doma by pro mě znamenalo umřít hlady. Rozumíte? Nojo. On si sám pere v lavóru, na obědy chodí do dietky na Majakovskýho, a najednou si usmyslel, že začne novej život, že sem bude čas od času chodit jeho nová žena, chci říct pradlena a kuchařka, a mě že už nemůže ani cejtit. Rozumíte, že jo? Rozumíte?
A.: (přikývne)
M.: Já tu sanitářku samozřejmě vyrazila hned ode dveří, ani pusu otevřít nestačila, a byla venku. Nechápu, co na ní viděl, byla jen o pět let mladší než já, žádná krasavice jako vy, ale zas docela slušně živená na to, že seděla v lochu. Načesala se, navoněla, zmalovala si ksicht a myslela, že sem přijde a bude tady. Ale Vlk se držel zpátky, poslal ji vomrknout situaci, že to se mnou líp skoulí sama. Zrovna jako teď poslal vás. Jenomže já se s ničím nepářu. Nejsem taková ubožačka, to byste neřekla, co mám eště síly. Já eště něco vydržím. Koukněte, nikde ani vrásečka. A ne že bych měla lehkej život. Ale po tom, co jsem zažila v tý kanceláři, když mi bylo dvacet, vydržím už všecko. Ta topička tenkrát vykřikovala, že je nespálí, že ty dva nemá ve smlouvě, ať si je vemou zpátky, v kůlně jí už ležej tři kousky, a když jí přinesou další, bude jich tam ležet pět, dokud jí nepřidaj. A to už jsem po ní skočila, museli mě držet, ona se chtěla rvát, ale mě drželi, kdybych se aspoň mohla kouknout, co to tam v tý kůlně měla, jen kouknout, ale pak mě zavřeli do blázince, na izolaci. Představte si to. Svázali mě ručníkama a lajntuchama. To dá rozum, nadosmrti ze mě udělali blázna s papírama na hlavu, jak se říká, na co šáhnu, to hoří, ale zato jsem se v životě tolik nenadřela. Vlastně vůbec ne. Každýmu řeknu všecko do očí. V práci mluvím, všichni mlčej, i můj šéf, jsem jeho zástupkyně, a on využívá toho, že jsem taková huba plechová, aby sám vypadal hezkej. Nechtěj mě pustit do důchodu, a já bych šla od minuty. Ale von mi řiká: všichni pudou, jen vy ne. Takovou sílu bych už nenašel. Na víkend mi občas daj poukaz do zotavovny, víkendy má Vlk volný, to víte. Nebo tam jede místo mě, trochu si vyhodit z kopejtka, kolegové ho maj rádi, protože tam s nima nasává. Takže si někdy zavolejte a já vám povím, kde je. Anebo vám praštím s telefonem. Když mě namíchne, neberu telefony nebo řeknu: milá zlatá, to bude omyl. Nikdo takovej tu nebydlí. Von má svůj život, chodí si kudy chce a s kým chce, a já mu to trpím, málokterá ženská by strpěla, aby přišla domů a v koupelně měla cizí špínu, sponky a vlasy. Já ten binec nejdřív uklidím, abych si mohla lehnout a trochu si odpočinout. To by málokterá vydržela. Málokterá. A tak všecko všude umeju a vysmejčím, a pak si lehnu, kolem se všecko jen blejská, uklízím nejradši sama, nesnáším, když se mi do toho někdo plete, mám ráda čisto, jsem čistotná, zamlada mi říkali "jako ze škatulky". Dva mužský si mě vzali. Za války v evakuaci se všichni živili, jak uměli. Já zůstala sama se dvěma dětma, ale vždycky jsem měla naškrobený záclonky, škrob jsem si dělala doma, nastrouhám brambory, a je to, sama se dvěma dětma, umíte si to představit? Ale měla jsem zvláštní příděl, Vlk nám posílal lístky, dotáh to na plukovníka, a děti se narodily ve čtyřicátým, dvojčata, drobečci moji, to víte, harcovali jsme se tenkrát po vlacích, já organizovala zdravotní službu a útulky pro sirotky, a svý děti jsem nechávala s jednou ženskou co mi je hlídala, dodnes mě navštěvujou, i když jsou už dávno mrtvý. Umřeli v nemocnici na dyspepsii, já byla pořád v trapu, přidali mi ještě jeden vagón a pomocnici k ruce, jmenovala se Máša nebo tak nějak. Jednou přijdu domů a koukám, nikde nikdo, ani ta ženská od dětí, letím do špitálu, a tam mi ukázali jejich mrtvolky, modrý jako kuřata. To víte, řádila jsem jak tajfun, v tom špitále to byla samá zlodějna, ty děti měly dyspepsii, nejedly a nepily, a všichni se radovali, že jim víc zbyde domů. Nojo. Jdu ty svoje drobečky hledat, a oni se mě pořád ptají: jméno, pohlaví, a já mám hlavu vygumovanou, všechno jsem zapomněla, jen řvu jako tur. Probrala jsem se až na pokoji, bylo nás tam deset, celej čas jsem proležela, celej soud s těma kriminálníkama ze špitálu. Co na mě tak koukáte? Já měla děti, holčičko, a ne že ne. Nevěříte? Jenomže jsem jednoho krásnýho dne přestala přibírat na váze, a konec, břicho se mi začalo zmenšovat. Lítala jsem po všech čertech, poslali mě do nemocnice, a tam mi řekli, to je konec, žádný pohyby, a budou to dvojčata, to se potvrdilo i na rentgenu. Jenže co dál? Nezbejvá vám nic jinýho než čekat, vylezou z vás mumie, naroděj se už scvrklý. Co teď? Nezbejvalo nic jinýho než čekat. Pořád mě vyšetřovali a poslouchali, ale nic neslyšeli, a já se den ze dne zmenšovala. Chtěla jsem se svěřit tomu svýmu, ale to jsem si dala, chybu dělá, která se před chlapem svlíká celá, to mě pak ženský naučily takový přísloví, já ho do tý doby neznala, a tak jsem se tomu svýmu pořád svěřovala. Všechno jsem mu vyklopila, a to byl konec, víckrát jsem ho neviděla, pak už za mnou nepřišel, za války se někde ztratil a od tý doby je nezvěstnej. Ale tehdy se s rozvodem nedělaly žádný dlouhý procedury. Nojo. Nepřišel jeden tejden, nepřišel druhej tejden, já tam ležím, ostatní dostávaj kytky a dárky, jen já nic, nebožka máma mi nosila jídlo, ale já nic nejedla, jen jsem ležela a poslouchala, jestli se mi tam uvnitř přece jen něco nepohne. Pořád jsem doufala. Pak to na mě přišlo, chytly mě bolesti, a nikdo nikde, tak tiše ležím a čekám, jestli přece jen nějaký srdíčko neuslyším. Jedna porodní bába mi povídá: tak dělej, holka, pospěš si, stejně tam máš ňáký štěňata. Nechali mě samotnou, šli se starat o živý. Ta porodní bába řekla: no nic, zatím lež, a šla pryč, a já začala řvát jako na lesy. Vůbec jsem nevěděla, co se se mnou děje, a vona přiběhla a povídá: tak, je to hotový, už můžeš otevřít oči. Radši jsem je nechala zavřený. Pak to uklidili, všecko odnesli, já tam zůstala eště dva dny a pak mě pustili domů. Vrátila jsem se k mámě. Ani jsem se na ně nepodívala, to si budu do smrti vyčítat, mohla jsem, ale nepodívala jsem se. Stejnak na tom není nic k vidění, no uznejte. Jó, v životě se stane všelicos, a mně teď na starý kolena nemá ani kdo podat sklenici vody, jak říká můj Vlk. Já pudu první, a bude to. Von si eště bude užívat. A určitě se, trouba jeden, hned vožení... Někdy mi říká: z tvejch synů by stejně vyrostli ožralové a dcery by už byly starý, štěkaly by se mezi sebou, podívej se na nás, taky jsme věčně v sobě. To víte, nedáme jeden bez druhýho ránu.Vlk měl nebo eště má syna. Přišla k nám taková mladice, mohla bejt asi o patnáct let mladší než vy, prostě taková stará panna. Vypila hrnek čaje, třískla s ním o zem a povídá: madam, vyřiďte, že mu vzkazuju, jestli může dítě zůstat bez táty. Vám to může bejt ukradený, vy děti nemáte a mít nebudete, ale mýmu klukovi je už rok a musím bojovat o jeho štěstí. A já povídám: vyřiďte si to sama, to je vaše věc. Vlk nesnáší, když na něj někdo tlačí, to je pak konec. Chvíli vyváděla, a pak zmizela. Tomu synovi může bejt dneska kolem osmnácti. Vlk ho v životě neviděl a ani po tom nijak netoužil. Vyhazovat prachy, na to ho neužije, je hrozně spořivej. A co že jste se tady tak usadila?
A.: Čekám na pana Leonida.
M.: Tady nemáš co dělat, holka. Nebo na tebe mám zavolat policajty?
A.: Jak chcete.
M.: Jednou za ním taky přišla nějaká. A že už se nehne. Tak jsme začali žít ve třech. Jemu třeba spadla kniha, a ona na mě houkla: no co je, co koukáš, nevidíš, že mu to upadlo? Dva plus jedna a my tři. Uklízela jsem, smejčila, ale nádobí jsem si myla jen svý, oni si hospodařili sami. Užívali si líbánky, on celý dny kuchtil, bavilo ho to. Co mu taky zbejvalo, když ho poslali do penze. Vařil, pral si ponožky v lavóru jako dřív, a ona se válela. Ale on byl v sedmým nebi, protože měl koho obskakovat. Já pro něj vždycky udělala první poslední, jenomže to víte, je to taky jen člověk, taky chce žít jako jiný a o někoho se starat. Tak u nás nějakej čas bydlela, a pak si Vlk přestal hrát na milosrdnýho samaritána a nechal se zavřít do špitálu na vyšetření tlustýho střeva. Jako vždycky. Podle toho se pozná, že toho má po krk. Já ji chtěla vystrnadit a povídám: vrať se domů, brečej ti tam děti. A ona: mám jenom jednoho syna. No tak ho vode mě pozdravuj, povídám já. Nebo na tebe zapomene, a až budeš stará, nikdo ti ani sklenici vody nepodá. Dala se do pláče, tloukla hlavou do zdi, ale nebylo to nic platný, byla tu přebytečná, žádná manželka, nic takovýho. Rozběhla se do špitálu za Vlkem, aby si to s ním vyříkala, ale on neřek tak ani tak. Tak na něj vyrukovala: mám teda zůstat, nebo mám jít? Řekla to sama. Pak mi tvrdila, že nechtěl, aby odešla, a ptala se mě: co vy na to? Co je mi do toho? řekla jsem. Zvykla jsem si na ni. Byla to docela dobrá ženská, žádná fúrie, jako voňavý mejdlíčko, jak říkával Vlk, ten si to umí v životě zařídit. Přijde domů, všude načinčáno, dvě ženský jsou lepší než jedna - já myla podlahu, ona utírala prach a vylejvala špínu z nádobí, kdeco přitloukla a opravila. Byla vycvičená, třicet let žila buď sama, nebo ji nějakej mlátil. A tak jenom seděla, brečela a kouřila a já povídám: nikdo tě nevyhání, klidně si tu zůstaň, ale Vlk je Vlk, je divokej, pořád ho to táhne do lesa. A ona na to: prosim vás, zajděte za ním. To se rozumí, že mě k němu pustili, jsem přece jeho žena, a hučím do něj, ať ji u nás nechá, zvykla jsem si na ni, ty si nakonec taky zvykneš, je to dobrá ženská, docela si rozumíme a stejská se jí po tobě. Jak to slyšel, otočil se ke zdi, a že ne a ne a ne. Povídám, co jí mám vyřídit, a on: nech toho. A já mu povídám: v takovejchhle věcech ti nebudu dělat advokáta, něco jí vyřizovat, to po mně nechtěj, ať si u nás bydlí. Neměl by ses vyčerpávat hloupostma, radši si najdi nějakou práci. On zbělal jako křída, tlak mu vyskočil, no hrůza povídat. Moje chráněnka zůstala u nás, jenže nakonec nezůstalo jen u toho jeho ne a ne a ne, po dobrým to nešlo. Žádná v sobě nemá kapku hrdosti. Hulákal na ni, telefonoval z budky, aby si sbalila pět švestek a vypadla, nebo na ni zavolá policajty. Přivezla jsem ho ze špitálu, byl úplně bez sebe, a uložila jsem ho ve svým pokoji. Ona si stoupla ke dveřím a začala významně kejvat hlavou. Vlk povídá: zavolejte někdo policajty! To nám eště scházelo, rámus v baráku, všechny báby to stejně věděly a na dálku mně zdravily. Ona teda pokejvala hlavou, pak vytáhla něco z kapsy a šup! Hodila do sebe tubičku prášků na spaní, sedla si na zem a heká: nechte mi vypláchnout žaludek! Zavolala jsem záchranku, vypláchli jí žaludek, a přitom jí roztrhli jícen. Celá chodba byla plná krve. Rozumíte? Odvezli ji a já za ní pak chodila a krmila jsem ji hadičkou, co měla zavedenou nosem. Celej měsíc jsem takhle za ní chodila, Vlk se tam taky dvakrát stavil, i když se mu nechtělo. Chodil tam i ten její syn, naučila jsem ho, jak ji krmit, musela ale taky do práce, ne? Nakonec se naučil i tu kaši vařit sám. Byl to náhodou zlatej kluk. Pak si přišel pro její věci, měl štěstí, že jsme mu otevřeli, tenkrát jsme radši nikomu neotvírali. Všechno jsem mu nachystala, její hadry jsem sbalila do velkýho rance, kluk si to hodil na záda a odnes pryč. Vlk je vlk, jak něco uloví, sežere to. Je to taková zdravotní policie, rozumíte? Svou kořist zabije a sežere. Vás to taky nemine. Radši popadněte ten kufr a zmizte, ať už jste pryč.
A.: Nemám kam.
M.: Nehrajte mi tu divadýlko.
A.: Počkám na pana Leonida.
M.: Tady nemáte co dělat. Rozumíte?
A.: Přišla jsem se jen poradit.
M.: S kufrem…
A.: Pan Leonid pracoval u mého tatínka.
M.: Vážně? A jak se jmenoval?
A.: Žukov.
M.: Neznám.
A.: Šéf projekce.
M.: Neznám.
A.: Nebožka maminka vždycky říkala: kdybys zůstala bez práce, zajdi za panem Leonidem.
M.: Ten vám sotva pomůže.
A.: Tatínek mu sehnal místo.
M.: A kde je váš tatínek?
A.: Opustil nás, založil novou rodinu a pak umřel. Zůstaly jsme s maminkou samy. A pak jsem se nepohodla s kolegyní v práci a dala jsem výpověď... Živila mě maminka. Před rokem umřela. Peníze nemám, důchod nestojí za řeč...
M.: Vy máte důchod? Taková mladá?
A.: Na schizofrenii.
M.: No tohle...
A.: Když maminka umřela, poslal mě bratr do nemocnice. Stejně jsem pořád jen ležela, a tam prý budu mít aspoň co jíst. Po maminčině smrti jsem trpěla depresemi.
M.: Nepovídejte.
A.: Nemohla jsem se s tím vyrovnat, jako každý normální člověk. A teď mě propustili. Když přijdete z nemocnice, musíte z něčeho žít... A bratr zase zavolal doktora, že mě nemůžou dostat z postele, sama se o sebe nepostarám, a on mě živit nemůže. Nebude mě prý krmit jako nemluvně. Ať mě nekrmí, ale dá mi pokoj. Jenomže bratr si zvykl bydlet sám, a tak mě zase odvezli, se stejnou diagnózou. Když mě přijímali, hrozně jsem vyváděla. Dali mě na uzavřené oddělení.
M.: To jsou věci...
A.: Jsou to tři dny, co mě propustili. Bratr nebyl doma, tak jsem si sbalila věci a odjela jsem na nádraží. Uložila jsem je do úschovny a zašla jsem si pro důchod. A vrátila jsem se na nádraží.
M.: Musíte si najít práci. Ale nevím, jestli vás někde vemou, když máte schizofrenii. Leonid vám nepomůže.
A.: Pracovala jsem jako redaktorka.
M.: Na to zapomeňte. Leda přišívat knoflíky nebo lepit krabičky. Ráno do práce, večer domů. Uvařit, najíst, spát.
A.: Přišívat knoflíky? Z toho bych se zbláznila.
M.: To je toho, stejně nejste normální. Třeba si jen namlouváte, že vám bratr ubližuje. Třeba mu na vás vůbec nezáleží.
A.: Určitě zase už sepisuje oznámení.
M.: Povězte mi: kde jste vzala naši adresu?
A.: Maminka ji měla schovanou, kdyby bylo nejhůř.
M.: A kde ji sebrala?
A.: Tatínek, když za ním jezdila do nemocnice, říkal: ten člověk mi musí být vděčný, vytáhl jsem ho z maléru.
M.: Z jakého maléru?
A.: Maminka si to zapsala, máme důkazy.
M.: Hlouposti! Nesmysly! Jaké důkazy?
A.: Tady.
M.: Tobě vážně přeskočilo, když spolíháš na takovýhle důkazy. Dej to sem! (čte) Kdy to bylo? - Co z toho budeš mít? - Deset let, to je už dávno promlčený. - On je už v penzi. - Koho to bude dneska zajímat? - Chceš nás vydírat?
A.: Tak mi ten papír vraťte.
M.: To by se ti líbilo. I pro tebe bude lepší, když ho někam schovám, a jestli budeš otravovat, donesu ho, kam patří. A nechám tě zavřít do blázince, že otravuješ slušný lidi.
A.: Tak co mám dělat?
M.: Hezky rychle vypochodovat. Tady ti nikdo nepomůže. A nebreč mi tady.
A.: Za čtyřicet let jsem si už oči vyplakala.
M.: Tobě je čtyřicet? Na to vypadáš dobře. Asi žes nebyla vdaná. Tak už běž, Vlk nesnáší, když sem choděj cizí ženský. Radši běž. A nezapomeň si tu ten kufr. Nemůžeš chtít, aby ti pomáhali cizí lidi. Běž si za bratrem. My jsme cizí.
A.: Když maminka umírala, říkala: držte při sobě, děti, nikoho jiného na světě nemáte než jeden druhého. Narodili jste se ve stejný den, ve stejnou hodinu.
M.: Vy jste dvojčata?
A.: Ano.
M.: Taky jsem měla dvojčata, víš, jak jsem ti o nich vyprávěla. Dneska by jim taky bylo čtyřicet. Tvoje máma měla štěstí. Víš co, počkej zatím na schodech, Leonid by se zbláznil, kdyby našel v kvartýru cizí ženskou, já s tím nechci nic mít. Přijď jako eště jednou, tady máš ten svůj papír. (podává jí papír) Bude to líp vypadat. A řekni: potřebuju nějakou práci. A dost. Protože jak mu začneš dopodrobna líčit svý trable, je konec. Hlavně mu neříkej o bratrovi, že jste dvojčata a tak, nebo si bude myslet, že v tom mám prsty já, že zas mám halucinace a vymyslela jsem si další dvojčata. A ty nejsi halucinace, viď?
A.: Ano, ano, ano.

Velkonoska
V jednom městě žila velmi krásná dívka jménem Nina. Měla kučeravé zlaté vlasy, velké oči, jejichž modř připomínala moře, velký nos a rovné bílé zuby. Když se smála, zdálo se, že svítí slunce. Když plakala, jako by kanuly perly. Jen jedno ji hyzdilo - obrovský nos. Nina nakonec vzala všecky peníze, co měla, a vypravila se za doktorem.
"Nikoho v tomhle městě nemám," řekla mu. "Živím se sama, otec s matkou bydlí daleko a já od nich nemůžu chtít peníze, protože sami nejsou bohatí. Tady máte všechno, co mám, a udělejte mi malý nos! Když jsem se narodila, rodiče omylem nepozvali na křtiny starého čaroděje, který bydlel v nedalekém lese. Jakmile se dověděl, že na něj zapomněli, hrozně se urazil a rozhodl se, že mi dá jeden důležitý a vzácný dar. Od té doby mi začal růst nos. Mí rodiče šli čaroděje odprošovat, ale on prohlásil, že když budu mít malý nos a budu krásná, zamiluje se do mě kdejaký lump, zatímco takhle mě bude milovat jen jeden člověk na světě. Pak ještě rodičům řekl: ,Podívejte se na sebe! Oba jste úplně obyčejní lidé, žádní krasavci, a nikdy jste se o svůj nos nestarali!' Rodiče odpověděli: ,Jenže ona roste do krásy a nám je jí líto!' Ale čaroděj mi nepomohl. Teď jsem vyrostla, stala jsem se kadeřnicí, a ne ledajakou - zákaznice se ke mně jen hrnou. A přesto nejsem šťastná."
"S tímhle nic nesvedu," povzdechl si doktor. "Jeďte do sousedního města, tam žije jeden kouzelník, ten vám třeba pomůže.
Dívka se vypravila do sousedního města. V kupé s ní jel chudě oblečený mladík, který si četl nějakou tlustou knihu a Niny si vůbec nevšímal. Uprostřed noci sebou vlak silně trhl a spící Nina spadla z horního lehátka. Ztratila vědomí a probrala se v mladíkově náručí.
"Ještě že jsem nespal a stačil jsem vás chytit," řekl jí.
"Děkuju vám," posadila se Nina. "Jestli chcete, přijďte a já vás oholím a ostříhám."
"Ne, stříhám se sám, jednou za půl roku a velkými nůžkami na ovce si přitom taky zastřihnu vousy. Děkuju vám."
"V tom případě se někdy stavte na čaj."
"Děkuju, ale čaj piju nejradši sám," řekl mladík a znovu si vzal knihu.
"Tak mě navštivte jen tak."
"Jen tak nepřijdu," prohlásil mladík. "Nemám na to čas."
Mezitím vlak dorazil do sousedního města a Nina zamířila ke kouzelníkovi. Byl to sympatický mladý muž s černou bradkou a luxusních tmavých brýlích. Řekl Nině, že jí může pomoct, ale chce za to od ní palec pravé ruky. Nina souhlasila a stala se z ní nesmírně krásná dívka, i když jí chyběl prst. Když vyšla z domu, lidé se zastavovali, auta troubila a mladíci Ninu vyprovázeli až na nádraží. Ve vlaku jí přenechali dolní lehátko a nanosili jí kytice růží, limonádu a spoustu bonboniér. Když dorazila do svého města, situace se opakovala. Na každém kroku ji následovalo auto jistého hraběte, který stáhl okénko a úpěnlivě Ninu prosil, aby si ho vzala za muže. Ale Nina si k němu do auta nesedla. Celé dny bloumala po městě a doufala, že někde najde mladíka z vlaku. Pracovat v kadeřnictví už nemohla, jelikož jí na pravé ruce chyběl palec, který nezbytně potřebovala k práci, ale nějaké peníze ještě měla, a tak od rána do večera chodila městem a na každém kroku ji následoval hrabě ve svém autě. Každý den Ninu někdo zval na ples, byla vyhlášena za městskou královnu krásy a někdo měl za to, že by vyhrála i Miss World. Nikdo však netušil, že mezitím se jí peníze rozkutálely a Nina se živí mraženou kávou, kterou vždycky večer dostane na plese. Nakonec to už nemohla vydržet a nastoupila jako uklizečka. Něco si našetřila a vypravila se znovu do sousedního města za kouzelníkem.
"Vemte si všecky peníze, co mám," řekla mu, "a povězte mi, kde mám hledat toho mladíka z vlaku."
"Dobrá," přikývl kouzelník. "Ale bude vás to stát ještě jeden prst, a sice ukazováček na pravé ruce."
"Vemte si ho," vyhrkla dívka bez rozmýšlení.
"Bydlí ve vašem městě v ulici Pravé ruky. Pospěšte si!"
Nina se rozběhla na nádraží, vrátila se do svého města a našla mladíkův dům. Přišla za ním do podkroví a zeptala se:
"Poznáváte mě?"
"Ne," odpověděl.
"Vzpomínáte, jak jste mě chytil do náručí, když jsem spadla z horního lehátka?"
"To jste nebyla vy," zavrtěl její milý hlavou. "Tamta dívka vypadala úplně jinak. Byla taková legrační."
Nina nevěděla, co na to říct, a odešla. Ale každý den se chodila do ulice Pravé ruky dívat do mladíkova okna. Musela pořád nosit rukavice a sundávala si je, jenom když drhla schody. Pořád dostávala pozvánky na plesy, na oslavy narozenin a různé městské slavnosti, pořád za ní jezdilo hraběcí auto a hrabě za ní dvakrát do měsíce chodil s nabídkou k sňatku. Ale Nina mu vždycky odpověděla:
"Bůhví co jste zač. Tvrdíte, že byste pro mě udělal všechno na světě, ale pak se ukáže, že jste žárlivý nebo lakomý, a vyčtete mi každou kůrku. Mám to zapotřebí?"
Jednou v noci, když uklidila schodiště, se zase zašla podívat na mladíkovo okno a všimla si jakési stařenky v černých šatech, která v něm stahovala závěsy. Polomrtvá strachy vyběhla Nina do třetího patra a zazvonila.
Otevřela jí stařenka v černém.
"Co si přejete?" zeptala se.
"Co se mu stalo?"
"Komu?"
"Tomu mladíkovi, nevím, jak se jmenuje. Tomu, co tu bydlí."
"A kdo jste?" vyptávala se střenka.
"Jednou mě zachránil ve vlaku," odpověděla Nina.
"No tak pojďte dál. Je nemocný."
Nina vešla do mansardy a spatřila svého milého. Byl přikrytý dekou a těžce dýchal.
"Kdo jste? Neznám vás," řekl. "Vy nejste ta, za kterou se vydáváte."
"Co vám schází?"
"Nastydl jsem, když jsem studoval ve sklepě knihovny. Zřejmě jsem se toho neměl tolik dovědět. Ale to vám může být jedno. Stejně brzy umřu."
Stařenka přikývla.
Nina vyběhla ven, skočila na noční vlak a ujížděla ke kouzelníkovi.
"Tentokrát vám nepomůžu," řekl jí kouzelník.
"Snažně vás prosím!" rozplakal se Nina. "Zachraňte mého milého! Vemte si co chcete, třeba celou pravou ruku, podlaha se dá mýt i levou."
"Vezmu si zpátky svůj nos," navrhl kouzelník.
"Vemte si ho a zachraňte mi milého!" odpověděla Nina.
V tu ránu vypadala jako dřív. Když vyšla před dům, nenarazila na žádný obdivný pohled. Nikdo se nezastavil, když ji potkal, nikdo ji nedoprovázel, nikdo jí nenosil růže. Ve vlaku nedostala ani jedinou bonboniéru. Když dorazila do svého města, spatřila auto s hrabětem, ale vůbec si jí nevšiml, i když měla na sobě svůj šedivý kabát, šedivý klobouk a šedivé lodičky.
Nina se rozběhla do ulice Pravé ruky, vyběhla do třetího patra a vstoupila do pokoje svého vyvoleného. Seděl na posteli a pil pivo.
"To jste vy?" zvolal překvapeně. "Tak rád vás zase vidím! Chodila sem nějaká holka a vydávala se za vás. Ale mě nenapálí! Legračnější obličej než ten váš jsem nikde neviděl. Člověk na něj hned tak nezapomene."
Nina se zasmála, a přitom jí po tvářích tekly slzy. V pokoji se rozsvítilo slunce a zaskvěly se perly.
"Prosím vás, proč pláčete?" podivil se mladík. "Vy si mě nechcete vzít?"
Nina odpověděla: "Už nejsem, jako jsem bývala."
Stáhla si z pravé ruky šedivou rukavici.
"To? To nic není!" zasmál se mladík. "Jmenuju se Anisim a jsem lékař. Ve vlhkém sklepě jsem přečetl jsem celou knihovnu, od první do poslední knížky. Znova bych to číst nechtěl," dodal a sáhl do police, v níž stály všemožné roztoky, kapky a lahvičky s tabletkami. "Tohle spolkněte."
Nina spolkla lžičku léku a pravá ruka byla jako dřív.
"Neumím nic jiného než vracet zpátky to, co už jednou bylo," řekl Anisim. "Nic víc neumím."
A zakrátko si Nina milého Anisima skutečně vzala a porodila mu kupu legračních dětí.

 

Překlad © Jana Mertinová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2893x

Inzerce
Inzerce