Camilleri, Andrea
Hliněný pes

ukázka beletrie zahraniční

Podle toho, co ohlašoval úsvit, to vypadalo na pěkně vypráskaný den, chvílemi bude zběsile pražit slunce, chvílemi bude bičovat ledový déšť, vše okořeněno náhlými poryvy větru. Prostě den, kdy člověk, na kterého mají prudké výkyvy počasí vliv a komu prosáknou do krve a vlezou na mozek, může klidně měnit názory...

Andrea Camilleri: Hliněný pes
kapitola z knihy v českém překladu Kateřiny Vinšové

Jedna
Podle toho, co ohlašoval úsvit, to vypadalo na pěkně vypráskaný den, chvílemi bude zběsile pražit slunce, chvílemi bude bičovat ledový déšť, vše okořeněno náhlými poryvy větru. Prostě den, kdy člověk, na kterého mají prudké výkyvy počasí vliv a komu prosáknou do krve a vlezou na mozek, může klidně měnit názory a směry jako ten kus plechu, vystřižený do tvaru praporku nebo kohouta, co se na střeše při sebemenším závanu otáčí do všech stran.
Komisař Salvo Montalbano odjakživa patřil k tomuhle nešťastnému houfci, zdědil to po matce, která byla věčně stonavá a často se kvůli bolestem hlavy zavírala ve tmě v ložnici, a to se pak nikde po domě nesmělo rámusit, muselo se chodit po špičkách. Otec naopak, ať zuřila bouřka, nebo bylo pěkně, byl na tom se zdravím pořád stejně, vždycky na chlup stejně naladěný, ať lilo, nebo upalovalo.
Ani tentokrát komisař svůj původ nezapřel: jen co podle pokynů zastavil auto na desátém kilometru okresky Vigàta-Fela, už měl sto chutí zase na to šlápnout, vrátit se do města a na celou věc se vykašlat. Ale ovládl se, zajel trochu líp k okraji silnice, otevřel přihrádku přístrojové desky, aby vytáhl pistoli, kterou při sobě obyčejně nenosil. Ruka se mu v půlce cesty zarazila: bez pohnutí, jako uhranutý zíral na svou zbraň.
"Pane jo! Tak ona je to pravda!" pomyslel si.
Večer předtím, o pár hodin dřív než zavolal Gegè Gullotta, aby ho zalarmoval - Gegè byl drobný pokoutní obchodník s lehkým zbožím a manažer nevěstince pod širákem známým pod jménem Pastvisko -, četl zrovna komisař jednu dost zašmodrchanou detektivku od jistého barcelonského spisovatele, který měl stejné příjmení, jen pošpanělštěné, Montalbán. Zvlášť mu utkvěla jedna věta: "pistole podřimovala coby studená ještěrka". Trochu otráveně ruku odtáhl, přihrádku zavřel, ještěrku nechal chrupat. Kdyby se ukázalo, že to, co ho za chvíli čeká, je obyčejná bouda, že jim skočil na špek, co by mu byla pistole platná, podali by si ho kalašnikovem, kdy a jak by se jim zamanulo, a nazdar hodiny. Nezbývalo mu než doufat, že Gegè nezapomněl na ty roky, které strávili v obecné bok po boku v jedné lavici, a to přátelství jim pak vydrželo, i když vyrostli, a že ho náhodou nenapadlo prodat ho ve svůj prospěch jako kus flákoty, a za tím účelem mu nakecat jakoukoli ptákovinu, aby sedl na lep. Ne, jakoukoli, to zase ne: protože jestli to vyjde, bude to velká věc a pořádný šrumec.
Zhluboka si povzdechl a začal se pomaloučku hrabat, co noha nohu mine, vzhůru po uzounké kamenité cestičce vinoucí se mezi rozlehlými vinicemi. Rostly tu dezertní hrozny s pevnými kulatými bobulemi, kterým se kdoví proč říkalo "italská réva", jediná odrůda, která ve zdejším kraji trochu rodila, protože u jiné révy pěstované na víno bylo na téhle půdě lepší ušetřit si výdaje a dřinu.
Patrové stavení s jednou světnicí dole a druhou nahoře stálo až na vrcholku kopce, zpola zakryté čtyřmi obrovskými saracénskými olivovníky, které je prakticky celé obrůstaly. Bylo to tak, jak mu to Gegè popsal. Dveře i okna zašpérované vyrudlými okenicemi, na prostranství před stavením mohutný kaparový keř a další menší keříky planých melounů, takových, kterých se stačí jen dotknout hrotem hole, a rozprsknou se a kolem dokola rozhodí semínka, prosedlá židle se slaměným výpletem převrácená vzhůru nohama, starý plechový sud na zachycování dešťové vody, už k nepoužití, jak byl rozežraný rzí. Zbytek zarostla tráva. Všechno napovídalo, že je to tu už léta neobývané, ale to byl klamný dojem a Montalbano věděl svoje, aby se dal jen tak obalamutit, naopak byl přesvědčený, že ho někdo zevnitř pozoruje a podle pohybů odhaduje jeho úmysly. Zastavil se na tři kroky přede dveřmi, svlékl sako, pověsil ho na větev olivovníku, aby bylo vidět, že u sebe nemá bouchačku, a hlasem nijak zvlášť silným, jako kdyby přišel navštívit kamaráda, zavolal:
"Hej! Je někdo doma?"
Žádná odpověď, žádný šramot. Z kapsy u kalhot vytáhl komisař zapalovač a balíček cigaret, jednu si vložil do úst, otočil se zády proti větru a zapálil si. Takhle si ho ten, kdo je v domě, může pohodlně omrknout zezadu, jako si ho předtím ošacoval zepředu. Dvakrát potáhl, pak rozhodným krokem došel ke dveřím a pěstí rázně zabušil, až ho od toho ztvrdlého oprýskaného laku na dřevě zabolely klouby.
"Je tu někdo?" zeptal se znovu.
Všeho by se byl nadál, jen ne výsměšného, pokojného hlasu, který se mu proradně ozval za zády.
"Jo, je. Tady sem."

"Haló! Haló! Motalbano? Salvuzzo! To sem já, Gegè."
"Jo, to jsem pochopil, nevyšiluj. Jak se máme, cukrouši?"
"Ale jo, ujde to."
"Jak ti poslední dny jela huba? Kolik jsi jich vykouřil?"
"Salvù, nech si ty svý kecičky. Na kouření mám přece lidi, a ty to dobře víš."
"Copak jim nedáváš školení? Neučíš ty svý lízinky všech barev, jak nasadit stisk, aby to stálo za to?"
"Co blbneš, Salvù, to spíš já vod nich bych mohl dostávat lekce. V deseti mi přijdou vyučený, v patnácti už vyšívaj tu nejjemnější práci. Mám tu jednu Albánku, je jí čtrnáct, ale řeknu ti..."
"Jestli ty si náhodou neděláš reklamu na zboží?"
"Tak koukej, já nemám čas se blbě vybavovat. Mám něco pro tebe, co ti mám předat, balíček."
"Teď? Nemůže to počkat do rána?"
"Zejtra jsem mimo město."
"A ty víš, co v tom balíčku je?"
"Jasně že vím. Jsou tam mandlový chlebíčky s kandovaným ovocem, co máš rád. Mariannina, ségra, je pro tebe extra přichystala."
"Jak je na tom Mariannina s očima?"
"Docela to ujde. V Barceloně ve Španělsku uměj zázraky."
"V Barceloně ve Španělsku píšou slušný knížky."
"Co si řikal?"
"Ale nic. To já jen tak, toho si nevšímej. Kde se sejdeme?"
"Tam co dycky, za hoďku."

Tam co vždycky byla plážička Puntasecca, krátký písečný jazyk pod opukovým kopcem, kam se ze souše skoro nedalo dostat, nebo lépe řečeno uměli to jen Montabano a Gegè, protože už někdy v první obecné přišli na to, že tam vede cestička, pěšky dost krkolomná, autem totální magořina. Puntasecca byla jen pár kilometrů od čtvrti ležící nad mořem těsně za Vigàtou, kde Montalbano bydlel, a tak měl fůru času. Ale právě ve chvíli, kdy otevíral dveře, aby vyrazil na schůzku, zazvonil telefon.
"Ahoj, miláčku. Přesná jako hodinky, viď? Jak ses dneska měl?"
"Normální úředničina. A ty?"
"Zrovna tak. Víš, Salvo, dlouho jsem přemýšlela o tom, jak..."
"Livie, promiň, že tě přerušuju, ale mám hrozně málo času. Vlastně žádnej. Odchytla jsi mě u dveří, zrovna jsem byl na odchodu."
"Tak si teda jdi a měj se."
Livia zavěsila a Montalbano zůstal se sluchátkem v ruce. Pak si vzpomněl, že včera večer Livii řekl, ať mu zavolá přesně o půlnoci, protože to bude mít určitě čas si s ní nerušeně popovídat. Chvíli se nemohl rozhodnout, jestli má svojí milé zavolat zpátky do Boccadasse hned, nebo až se vrátí z rande s Gegèm. S ostnem výčitek zavěsil, vypadnul.

Dorazil na místo s párminutovým zpožděním, Gegè ho už čekal, nervózně přecházel podél auta tam a zase zpátky. Objali se, už dlouho se neviděli.
"Pojď si sednout ke mně do auta, dneska v noci je frišno," řekl komisař.
"Dostali mě," spustil Gegè, jen co dosedl.
"Kdo?"
"Lidi, kterým nemůžu vodmítnout. Víš přece, že já jako každej byznysmen solím za to, abych měl svatej klid na práci a aby mi v tom mým bordelu nedělali zbytečně bordel. Každej měsíc, co pánbů sešle na zem, přijde chlap a zkásne mě."
"Pro koho vybírá? Řekneš mi to?"
"Inkasuje pro Tana Řeka."
Montalbano užasl, i když před kamarádem to na sobě nedal znát. Gaetano Bennici, zvaný "Řek", neviděl Řecko ani dalekohledem a o Heladě věděl naprosto pendrek, ale říkalo se mu tak kvůli jisté neřesti, o níž hlas lidu praví, že si na ni převelice potrpěli pod Akropolí. Měl na triku určitě tři vraždy, na mafiánském žebříčku byl o stupínek níž než nejvyšší hlavouni, ale nebylo známo, že by působil ve Vigàtě a okolí, zdejší kraj si nárokovaly rodiny Cuffaro a Sinagra. Tano patřil k jiné farnosti.
"Co tady Tano Řek pohledává?"
"Prosím tě, co je to za otázky? Co jsi doboha za poldu? Copak nevíš, že pro Tana Řeka neexistujou žádný placy, žádný zóny, když jde o holky? Dostal výsadní právo a koncesi na to mít pod palcem veškerej šlapací cech na ostrově."
"To je mi novinka. Pokračuj."
"Večer kolem osmý se dotyčnej chlápek zastavil vybírat, dneska je den inkasa. Shrábnul prachy, který jsem mu dal, jenže nevycouval jako obvykle, otevřel dvířka u auta a povídá mi, ať si nastoupím."
"A ty?"
"Dostal jsem vítr, oblil mě studenej pot. Ale co jsem mohl dělat? Nastoupil jsem a on vodfrčel. Abych to nenatahoval, vzal to na Felu, a ani ne za půl hoďky zastavil..."
"Zeptal ses ho, kam tě veze?"
"Jasně."
"A co ti řekl?"
"Jako kdybych se na nic neptal. Po půl hodině mě nechal vystoupit v místě, kde nebyla živá duše, a ukázal mi na polní cestu. Ani pes tamtudy nepáchnul. A pak najednou, fakt nevím, vodkuď se vynořil, ale stál přede mnou Tano Řek. Málem to se mnou seklo, nohy se mi podlomily. Chápej, to není srabárna, ale von má na krku pět vražd."
"Jak to pět?"
"A kolik jste mu jich napočítali vy?"
"Tři."
"Ne, kamaráde, je jich pět, natuty."
"No dobře, tak dál."
"Já si v duchu hodil panna nebo vorel. Vždycky jsem solil řádně, a tak jsem si myslel, že Tano chce nejspíš zvýšit částku. Kšefty se hejbou, na to si nemůžu naříkat, a voni to vědí. Ani náhodou, vo prachy mu nešlo."
"Co chtěl?"
"Ani mi neřek dobrýden, hned se zeptal, jestli tě znám."
Montalbano myslel, že mu možná dobře nerozuměl.
"Koho jestli znáš?"
"Tebe, Salvù, tebe."
"A cos mu řekl?"
"Já byl podělanej až za ušima, a tak jsem odpověděl, že tě samosebou znám, ale jenom od vidění, ahoj, máš se. Zíral na mě, fakt nekecám, očima jako u sochy, strnulejma a jako mrtvejma, potom zaklonil hlavu, nepatrně se pochechtnul a zeptal se, jestli mi má říct, kolik mám na prdeli chlupů, s přesností plus mínus dva. Tím mi chtěl dát najevo, že o mně ví všecko, že mě má přečtenýho jak životy svatejch. A tak jsem se koukal do země a už jsem ani neceknul. Nato mi povídá, že se chce s tebou setkat."
"Kdy a kde?"
"Ještě dneska v noci, nad ránem. Kde, to ti hned řeknu."
"Ty víš, co po mně chce?"
"Nemám páru a ani nechci mít. Říkal, že tě mám ubezpečit, že se na něj můžeš spolehnout jako na vlastního bráchu."
Jako na vlastního bráchu: ta slova, místo aby Montalbana uklidnila, nahnala mu husí kůži po těle, bylo dobře známo, že první ze svých tří - eventuálně pěti - vražd spáchal Tano na starším bratru Nicolinovi, kterého nejprve uškrtil a potom, podle nějakého tajemného významuplného pravidla, stáhl z kůže. Přepadly ho temné myšlenky, které ještě potemněly při Gegèho slovech, která mu s rukou na rameni zašeptal.
"Dej si majzla, Salvù, je to strašná bestie."

Zamířil pomalu domů, když na něj Gegè, který jel za ním, opakovaně zablikal. Zastavil u kraje, Gegè zajel vedle něho, vyklonil hlavu z okýnka k Montalbanovi a podal mu balíček.
"Málem jsem zapomněl ty mandlový chlebíčky."
"Dík. Myslel jsem, že to je jen výmluva, krycí manévr."
"No dovol, copak si vymejšlím?"
Uraženě šlápl na plyn.

Komisař strávil noc, že by ji mohl vyprávět ošetřujícímu lékaři. První, co ho napadlo, bylo zavolat kvestorovi, vzbudit ho a informovat, a co se dalšího vývoje událostí týče, být z obliga. Jenomže Tano Řek se v Gegèho podání vyjádřil jasně: Montalbano nemá nikomu nic říkat a na schůzku má přijít sám. Ale nešlo o to, hrát si na zloděje a na četníky, jeho povinností bylo konat svou povinnost, to znamená upozornit nadřízené, promyslet s nimi do nejmenších podrobností průběh celé operace, zaujmutím pozic počínaje a dopadením konče s případným nasazením vydatných posil. Tana už skoro deset let hledá policie a on si za ním klidně, beze všeho půjde, jako kdyby to byl kámoš, co se vrátil ze Států? O tom se nemá cenu bavit, ani náhodou, kvestor musí být za každou cenu informován. Vytočil číslo k nadřízenému domů do Montelusy, okresního města.
"To jsi ty, miláčku?" ozval se Liviin hlas z Boccadasse v Janově.
Montalbano zůstal chvilku bez dechu, bylo jasné, že mu instinkt napověděl, aby o tom s kvestorem nemluvil, aby spletl číslo.
"Promiň mi to před chvílí, ale nečekaně mi zavolali a musel jsem vypadnout."
"Nedělej si vrásky, Salvo, já vím, jaký máš povolání. Ty mi promiň, že jsem zavěsila, ale vyvedlo mě to z míry."
Montalbano mrknul na hodinky, zbývaly mu nejmíň tři hodiny, než půjde na schůzku s Tanem.
"Jestli chceš, můžeme si promluvit teď."
"Teď? Promiň, Salvo, nechci dělat naschvály, ale radši ne. Vzala jsem si prášky na spaní, skoro neudržím víčka."
"Tak jo, dobře. Zavolám zítra. Miluju tě, Livie."
Liviin hlas se okamžitě změnil, najednou byla vzhůru a celá vybuzená.
"Hele! Co je? Co se děje, Salvo?"
"Nic není, co by mělo být?"
"Tak to ne, miláčku, hezky mi to všechno vyklopíš. Máš před sebou něco nebezpečnýho? Nemůžeš mě nechat v takový nejistotě, Salvo."
"Co tě to prosím tě napadlo?"
"Řekni mi pravdu, Salvo."
"Nic nebezpečnýho před sebou nemám."
"Nevěřím ti."
"A proč ne, kristepane?"
"Protože jsi mi řekl, miluju tě, když přitom za celou dobu, co tě znám, jsi mi to řekl jen třikrát, já to počítala, a pokaždý to bylo kvůli něčemu neobvyklýmu."
Jediná možnost byla to utnout, jinak se to s Livií klidně mohlo táhnout do rána.
"Ahoj, brouku, hezky se vyspi. Nelam si s tím hlavu. Ahoj, já už zase musím letět."

A co teď, jak zabít čas? Vysprchoval se, přečetl pár stránek z Montalbánovy knihy, ale moc to nevnímal, přecházel z jedné místnosti do druhé, tu narovnal obraz, tu přečetl dopis, účet, poznámku, sahal na všechno, co mu přišlo pod ruku. Znovu se osprchoval, oholil, řízl se při tom na bradě. Pustil si televizi a hned ji zase vypnul, udělalo se mu z ní nanic. Konečně nadešla ta hodina. Už byl přichystaný vyjít, ale ještě si chtěl dát jeden mandlový chlebíček s kandovaným ovocem. S nelíčeným ohromením zjistil, že balíček na stole je otevřený a že v něm na papírovém tácku už nezbyl ani jeden zákusek. Všechny je spořádal, aniž si to uvědomil, z nervozity. A co hůř, vůbec si je nevychutnal.

Překlad © Kateřina Vinšová, 2003

© Kateřina Vinšová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3325x

Inzerce
Inzerce