León-Portilla, A. H. de
Počátky mezoamerické lingvistiky a filologie

ukázka literární věda

V roce 1492 vydal španělský humanista Antonio de Nebrija slavnou Gramatiku kastilského jazyka (Gramática de la lengua castellana), která způsobila převrat v raně renesanční lingvistice. V témže roce událost nesmírného dosahu změnila lidské dějiny: došlo k setkání s Novým světem, kde se otevřel obrovský lingvistický prostor...

Ascensión Hernández de León-Portilla: Počátky mezoamerické lingvistiky a filologie

V roce 1492 vydal španělský humanista Antonio de Nebrija slavnou Gramatiku kastilského jazyka (Gramática de la lengua castellana), která způsobila převrat v raně renesanční lingvistice. V témže roce událost nesmírného dosahu změnila lidské dějiny: došlo k setkání s Novým světem, kde se otevřel obrovský lingvistický prostor. Řeckolatinští gramatikové ani středověcí scholastičtí lingvisté by si nikdy nedokázali představit onu bohatost a rozmanitost jazyků, vedle níž se příběh o babylonské věži stává nepatrným. Samotného Nebriju jistě nenapadlo, že jazyk, jehož umění sám poprvé systematicky popsal, se rozšíří v právě objeveném světě. Ještě méně si mohl představit, že mnohé jazyky tohoto nového světa budou brzy kodifikovány za pomoci jeho gramatických a lexikografických prací.

Nebrijovi šlo o to, aby kastilština přestala být vystavena "nepohodlí cest", neboť nemá, jak říká, "příbytek, v němž by spočinula" (pozn.1). Tím, že jí dal takový příbytek, se mu podařilo nejen posílit budoucnost španělštiny jako akademického jazyka vůči latině, ale i něco, co vůbec nečekal: probudit lingvistické vědomí v Evropě a v Americe. Během 16. století vznikaly gramatiky hlavních evropských jazyků v témže historickém okamžiku, kdy se utvářely renesanční státy jako silné politické celky.
Vzdálená americká pevnina, jež se vynořovala před udivenýma očima Evropanů, procházela v 16. století intenzivním procesem evangelizace, který nutně probíhal v jazycích nových věřících. Tak byly již od počátku nejdůležitější americké jazyky kodifikovány v gramatikách a slovnících zároveň s tím, jak byly první texty v těchto jazycích zapisovány hláskovým písmem. Tím začala jedinečná kapitola v dějinách filologie a lingvistiky všech dob, srovnatelná s rozmachem těchto oborů, k němuž v téže době došlo v renesanční Evropě. Navíc - a to má zásadní význam - množství textů zaznamenaných v nativních jazycích pomohlo uchovat historickou paměť těchto národů, která je pro nás dědictvím výjimečné hodnoty.

Uchování mezoamerických jazyků
Když Španělé přijeli na americké ostrovy a krátce nato i na pevninu, kastilština se upevňovala jako jazyk impéria. V kontaktu s americkými jazyky ji obohacovaly nové způsoby mluvy a pronikaly do ní indigenismy: "Kastiský jazyk ujídal ze všeho a vše se stalo jeho součástí" (pozn.2), prohlásil začátkem 17. století španělský spisovatel Mateo Alemán. V neustálém a nikdy neukončeném procesu utvářela kastilština svoji mnohotvárnou americkou podobu. Postupně se kastilština, jazyk jedné oblasti Španělska, stala španělštinou, jazykem mnoha oblastí Ameriky, téměř celé jedné polokoule. Jednota a rozmanitost španělštiny dnes vytváří úžasný "příbytek příbytků", jak španělský jazyk nazval Marcel Bataillon (pozn.3).
V každém z těchto příbytků existují zároveň další prostory pro nativní jazyky, které se uchovaly a které mají své kořeny v tisícileté historii. Některé se staly dorozumívacími jazyky na obrovských územích, jako např. náhuatl, quechua a guaraní. Dalšími, méně rozšířenými jazyky, mluvily národy, které vytvořily silné politické a kulturní celky, jako Zapotekové a Mayové. A také se uchovaly některé jazyky, jejichž uživatelé byly vždy marginalizováni, podrobeni mocným sousedům, jako např. Otomíové. Faktem je, že všechny tyto jazyky se zachovaly a v dnešní době vstoupily do nového období oživení a literární tvorby.

Jak mohly takto přežít vedle španělštiny, která byla v 16. století jazykem euroamerického impéria a nacházela se v situaci velmi vhodné pro to, aby se snadno prosadila?
Na tuto otázku máme více odpovědí. Na prvním místě můžeme poukázat na existenci "gramatického povědomí" u hlavních mezoamerických kultur. U Nahuů dobře známe toto povědomí soustředěné na pěstování vybroušeného jazyka tecpillatolli, který se studoval ve školách calmécac. Důležitou součástí výuky bylo systematické uchovávání orální tradice. I další mezoamerické národy měli podobné školy jako Nahuové. Při příchodu Španělů tedy existoval jistý počet jazyků v určité "akademické" formě, s vlastní literaturou a velkou životaschopností, která jim dodávala soudržnost a sílu.
Ale kromě tohoto "gramatického povědomí", přítomného u mluvčích mnoha amerických jazyků, existovalo vědomí jazykové plurality u nově příchozích. Španělé 16. století byli zvyklí poslouchat různé jazyky, kterými se dodnes mluví na Pyrenejském poloostrově. Když k nim přičteme rozmanitost jazyků a národů, které tvořily katolickou monarchii za vlády císaře Karla, pochopíme kontext jazykové otevřenosti. Není se co divit, že králové z habsburské dynastie vydávali zákony ve prospěch amerických jazyků a že dokonce podporovali vznik kateder jazyků náhuatl, otomí a quechua na univerzitách v Mexiku a v Limě. Tento otevřený jazykový přístup sdílely a posilovaly náboženské řády, které měly i nešpanělské členy. To vše způsobilo, že nové množství národů a jazyků, byť ohromující, bylo pro dobovou mentalitu přijatelné, i vzhledem k rozlehlosti Nového světa, tak vzdáleného a odlišného od světa starého.

Hláskové písmo a tisk byly cenné prostředky, které přispívaly k jednotě a k zachování jazyků. Pokud jde o Mexiko, hláskové písmo bylo nedílnou součástí výuky ve školách, které od roku 1523 fungovaly v Tezcoku a v Tenochtitlánu. Zároveň je třeba zdůraznit, že starý způsob zápisů v kodexech, někdy s poznámkami na okrajích, se udržoval po dlouhou dobu. Ale hláskové písmo bylo od počátku velmi dobře přijímáno, jak dokazuje fakt, že v roce 1528 autor z Tlatelolka napsal ve svém jazyce, v náhuatlu, text známý pod názvem Historické letopisy mexického národa (Unos annales históricos de la nación mexicana), v němž poprvé líčí conquistu z pohledu poražených (pozn.4).

V Mexiku také byla v roce 1539 uvedena do provozu první tiskárna na americkém kontinentu a je příznačné, že první kniha vydaná v Novém světě byl katechismus v náhuatlu (pozn.5). Tento katechismus je ve vývoji mezoamerických jazyků stejným mezníkem, jako bylo vydání Gutenbergovy Bible pro jazyky evropské. Piktografické písmo a orální tradice totiž sice jistě přispívají k upevnění a zachování jazyka, avšak tištěný text je navíc přístupný mnoha lidem v různých časech a prostorech. Tištěné písmo bylo neměnným obrazem, který vyhovoval snaze o čistotu a jednotu jazyka. Nebrija se stal prorokem, když prohlásil, že jednota je zárukou dlouhého života.
Tyto čtyři faktory tedy umožnily upevnění mnoha amerických jazyků už nejen jako jazyků mluvených, ale jako jazyků psaných s akademickým statutem na univerzitách a v církevních seminářích.

Utopie víry, utopie jazyků
Všechny tyto příznivé faktory by však k zachování jazyků nestačily nebýt odhodlání hrstky lidí naučit se tyto jazyky, studovat a vyučovat je. Řeč je o misionářích a jejich indiánských žácích. Ti společně rozvíjeli studium mnohých jazyků a zároveň i kultur.
Zaměříme-li se na Mexiko, zjistíme, že tento proces začal velice brzy, v roce 1523, kdy Pedro de Gante založil první školu v Tezcoku. Už minuly hrozné zážitky rozsáhlého ničení obyvatel na karibských ostrovech. Nyní, na pevnině, nejasně vyvstával obrovský prostor, kde některé národy dosáhly politického a kulturního rozvoje srovnatelného s rozvojem "Řeků a Římanů", jak uvádějí kronikáři. V tomto prostoru existoval jazykový svět, který si ti, kdo se rozhodli přeplout Atlantický oceán, nedokázali ani představit, do kterého však, když už se tam ocitli, neváhali proniknout. Využili k tomu dva účinné nástroje: svou mystiku a své humanistické vzdělání, které zahrnovalo dobrou znalost latiny a v některých případech i řečtiny.
Rok po příjezdu Pedra de Gante se ve Veracruzu vylodilo slavných Dvanáct, skupina dvanácti františkánských misionářů v čele s Martínem de Valencia, připravených položit základy nového, neposkvrněného křesťanství. Tito misionáři byli nadšeni téměř mystickou myšlenkou: uskutečnit utopii františkánů přísné řehole, kterou vytvořil svatý František z Assisi a kterou hledali jeho následovníci. Toto hledání zesílilo koncem 15. a začátkem 16. století u různých skupin františkánských reformátorů a plně vykrystalizovalo v reformu Juana de Guadalupe z Extremadury. Bratr Juan po mnohaletém boji založil klášter sv. Gabriela v Extremaduře, odkud bylo vybráno oněch Dvanáct. Podstatou františkánské utopie bylo vytvořit nové křesťanství s nově pokřtěnými, neboli vybudovat v Mexiku království, kde chudoba a láska k bližnímu dají evangeliu jeho pravý rozměr a lidskému životu transcendentální smysl.

Tato utopie víry se udržovala v evangelizaci a ta se zase udržovala ve slově. Slovo bylo jediným prostředkem, jak sdělit křesťanské poselství druhým; slovo a jedině slovo mohlo proniknout do srdcí a do vědomí. Alonso de Molina to prostě vyjadřuje v Předmluvě k svému Slovníku jazyka kastilského a mexického (Vocabulario en la lengua castellana y mexicana, 1555) (pozn.6). Říká, že "křesťanská zbožnost naráží na potřebu jazyka, kterým by mohla obracet domorodce na víru, vládnout jim, vést je a zjednávat jim spravedlnost". Prohlašuje také, že pouhá závislost domorodců neřeší problém komunikace v tak důležitých věcech, jako jsou záležitosti duše, protože "mnohdy, i když je voda čistá a průzračná, potrubí, jímž protéká, ji zkalí". Snad chtěl Molina touto metaforou sdělit svým čtenářům, že je nutné, učit se jazyky.
Úvahy bratra Alonsa dokládají jeho zájem o neštěstí, které podle příběhu o babylonské věži nastalo po zmatení lidí a jazyků. Ukazují, že člověk pouze tím, že se bude učit jazyky, bude moci znovu získat svůj přirozený dar rozumět univerzálnímu slovu; jen tak bude možné zrušit trest uložený lidstvu za pýchu, která se zahnízdila v srdci těch, kdo chtěli vystavět biblickou věž.

Studium jazyků dostalo z tohoto pohledu transcendentální význam pro budoucnost člověka, neboť mohlo pomoci smazat hřích pýchy a znovu nastolit křesťanskou zbožnost a lidskou komunikaci prostřednictvím spásného slova, Kristova evangelia. Tato víra dodala hlubokou sílu pasáži z evangelia o příchodu Ducha svatého o svatodušních svátcích, aby dal apoštolům dar jazyků. Miliony lidí potřebovaly slovo Boží. Proto náboženské řády neváhaly přijmout výzvu, která znamenala naučit se tak obtížné a neznámé jazyky.

Úcta ke slovu a rozhodnutí učit se jazyky: práce a úspěchy
Mystika víry a úcta ke slovu byly jen výchozím bodem. Avšak osvojení slova, dobytí jazyka, vyžadovalo pevnou vůli a úplné odezdání. Jerónimo de Mendieta, autor díla, které John Phelan nazval Tisícileté království františkánů v Novém světě (El reino milenario de los franciscanos en el Nuevo Mundo), nám zanechal mistrné líčení obtíží a utrpení prvních let evangelizace. Ve své slavné knize Církevní dějiny Indií (Historia eclesiástica indiana) říká, že když přišla skupina zvaná Dvanáct, shromáždil Martín de Valencia všechny františkány (ve skutečnosti jich bylo v Mexiku celkem sedmnáct). Když se pomodlili a svěřili do rukou Božích úkol, který je čekal na nových vinicích Páně, vytvořil bratr Martín čtyři skupiny a rozeslal je do Mexika, Tezcoka, Tlaxcaly a Guacozinga. Tam začali latinsky hlásat křesťanské učení. Ale, jak říká Mendieta, "jen s malým úspěchem, neboť Indiáni nerozuměli latinsky ...a mniši nemohli nic dělat, protože neznali jejich jazyk". Obrátili se tedy k Bohu a Bůh jim vnukl, "aby byli jako děti a hráli si s nimi. A mniši přinesli papír a inkoust, poslouchali slova a zapisovali je. A potom se sešli a sdělovali si, co se naučili" (pozn.7).

Tato pasáž, která je pro Mendietu dokladem Boží přítomnosti při šíření křesťanství, nám ukazuje, jak důležité bylo rozhodnutí učit se jazyk u těch, kteří měli být pokřtěni. Latina, jazyk křesťanství, tak postoupila své místo jazyku cizímu, náhuatlu, který misionářům otvíral brány Nového Španělska. A jak evangelizace postupovala po americkém kontinentě, studovaly se a kodifikovaly mnohé další jazyky.

Výsledek františkánské metody byl překvapující. Půl roku po příchodu těchto apoštolských mužů - uvádí Mendieta v citovaném díle - "dva z nich uměli domorodý jazyk: Luis de Fuensalida a Francisco Ximénez ...a jejich žáci začali svým jazykem psát a dorozumívat se jako my ...a stali se z nich výborní písaři, kteří ovládali všechna písma, malé i velké, lomené či gotické". Mendietův řádový bratr Motolinía říká jinými slovy totéž: "Brzy se naučili číst, jak španělsky, tak latinsky, tištěný text i rukopis" (pozn.8).

Tvrzení těchto historiků nevycházejí jen z vítězoslavného nadšení pro činnost františkánského řádu. I jiné dokumenty je potvrzují. Stručně zmíním jeden, který je obzvlášť důležitý: Důkaz z roku 1531 (Probanza de 1531) na obranu činnosti Juana de Zumárraga, prvního mexického biskupa, který byl pronásledován členy Prvního soudu, tzv. audiencie. V tomto Důkazu, záhy publikovaném, jsou sebrány názory třiceti osmi svědků, jak světských, tak církevních, mezi nimiž byly i významné osobnosti. Všichni hovoří ve prospěch františkánů. Říkají o nich, že "se naučili jejich jazyk [náhuatl], zpracovali pravidla, tlumočí názory Indiánů a tím prospívají a slouží Bohu" (pozn.9)

Kromě toho v témže roce 1531 přišli noví domorodí písaři (amoxtlahcuiloqueh) k Martínovi de Valencia jako významná sociální skupina a žádali, co jim patří: aby jejich práce byla uznána a zaplacena. Tento okamžik, zachycený smíšeným písmem, tj. obrázky a hláskovým písmem v náhuatlu, se nám dochoval v překrásném dokumentu, v Cuetlaxcohuapském kodexu neboli Kodexu o zjednání spravedlnosti v Tlaxcale (El códice de Cuetlaxcohuapa o Códice de la introducción de la justicia en Tlaxcala).

Autor z Tlatelolka, jenž roku 1528 zapsal první svědectví o conquistě z hlediska poražených, tedy nebyl sám. Mnoho písařů pomocí nové abecedy vytvářelo dokumenty, které dnes můžeme zkoumat. Jako příklad lze uvést soupis Sčítání lidu v markýzství (Censos del Marquesado), pořízený v letech 1533-1537 v cuernavackém údolí. Nebo krásný velikonoční zpěv z roku 1537, který složil don Baltasar Toquezcuauhyo z Culhacánu. Mohli bychom též připomenout Mapu Oztoticpaku (Mapa de Oztoticpac) vytvořenou kolem roku 1540, kde se poprvé na domácích stromech objevují evropské rouby; a také Akta městské rady v Tlaxcale (Actas del Cabildo de Tlaxcala), v nichž můžeme sledovat běh života města od roku 1545.

Tato úcta ke slovu a nesmírná vůle učit se cizí jazyky musela brzy vést ke vzniku lingvistických pojednání akademického zaměření, tj. děl, která měla sloužit k dosažení hlubokého poznání náhuatlu. To se podařilo roku 1547, kdy Andrés de Olmos z Burgosu dokončil v klášteře San Andrés Hueytlalpan v totonacké oblasti Gramatiku mexického jazyka (Arte para aprender la lengua mexicana) (pozn.10). Byla to první mluvnice vytvořená v Americe a jedna z prvních renesančních gramatik vůbec - vznikla dříve než gramatika francouzštiny od Louise Meigreta z roku 1550, němčiny od Alberta Oelingera, 1573 i angličtiny od Williama Bullokara, 1586.
Olmosovo dílo znamená zrod lingvistiky v Novém světě. Olmos, o němž se říkalo, že "má talent na jazyky" (kromě náhuatlu napsal gramatiky a slovníky jazyků totonaca a huasteca), nepoužil Nebrijovo schéma a vytvořil své dílo podle vlastního modelu - tři knihy místo pěti. Ale jeho hlavní přínos spočívá v tom, že opustil představu řeckolatinských deklinací a zavedl nový způsob studia, založený na dvojicích jmen původních a složených, tedy jmen ve stavu absolutním a ve složenině. Stejně tak opustil i rozdíl mezi morfologií a syntaxí a pronikl do gramatické soustavy náhuatlu pomocí myšlenky skládání, tj. způsobu, jak se určitá slova spojují s jinými slovy. Tento přístup k polysyntetickému inkorporačnímu jazyku se řídí morfosynaktickým modelem, který do té doby nikdo nevytvořil.
Jak mohl Olmos takto proniknout k podstatě jazyka tak odlišného od jazyků indoevropských? Kromě jeho "talentu na jazyky" to bylo dáno i tím, že se pohyboval v neobvyklém jazykovém prostředí. Několik let strávil ve škole Colegio de Santa Cruz v Tlatelolku, která byla oficiálně zahájena roku 1536, ale fungovala již od roku 1533. Zde františkáni otevřeli studijní a výzkumné středisko, jaké nemělo obdoby nikde v Novém světě. Podařilo se jim vytvořit skupinu trojjazyčných domorodých studentů, kteří své učitele zase učili náhuaský jazyk a kulturu. Během několika desetiletí dokázali v Santa Cruz spojit ducha tří jazyků - latiny, španělštiny a náhuatlu - a dvou kultur, evropské a mexické. Zde se uskutečnil otevřený dialog mezi nahuaskou moudrostí a renesančním humanismem.

Olmos využil prostředí Colegia de Santa Cruz nejen pro zpracování své jedinečné gramatiky, ale i pro první etnografickou činnost prováděnou v oblasti amerických jazyků. Právě on vytvořil první sbírku huehuetlahtolli, proslovů a poučení starců, kterou později, v roce 1600, vydal jeho řádový bratr Juan Bautista.

V Tlatelolku byl také sestaven první slovník v Novém světě, Slovník jazyka kastilského a mexického (Vocabulario en la lengua castellana y mexicana) již zmiňovaného Alonsa de Moliny, vydaný roku 1555 a ve značně rozšířeném druhém vydání roku 1571. V témže roce vydal Molina Gramatiku jazyka kastilského a mexického (Arte de la lengua castellana y mexicana) pro začátečníky. V ní proniká do "řeči a způsobu mluvení Mexičanů".

Antropologicko-náboženské bádání františkánů a Nahuů v Colegiu de Santa Cruz je jedinečnou událostí v dějinách setkání rozdílných kultur. Kromě prvních gramatik a slovníků Olmose a Moliny byly v Santa Cruz napsány první křesťanské katechismy v náhuatlu: Molinovo Stručné křesťanské učení (Doctrina Christiana breve, 1546) pro začátečníky a Křesťanské učení v mexickém jazyce (Doctrina Christiana en lengua mexicana, 1553) pro pokročilé od Pedra de Gante. Také první Zpovědní zrcadla (Confessionarios), jedno stručné a druhé rozsáhlejší, od Alonsa de Molina a první Homiliáře (Sermonarios) - od Sahagúna z roku 1540 a od Juana Bautisty z roku 1606. Za zmínku stojí také evangeliáře a epistoláře, z nichž nejlepší vytvořil Bernardino de Sahagún. Životy svatých, příručky křesťana a náboženské divadlo byly dalšími předměty zájmu těch, kdo pracovali v Santa Cruz.

V Biblioteca Scriptorium v Santa Cruz se nepsaly jen traktáty, které měly obracet na víru národ někdejší nejmocnější a nejvýznačnější říše v Novém světě, ale také díla křesťanské spirituality, askeze a mystiky srovnatelná s těmi, která se tehdy psala v Evropě. Jako příklad uveďme Rozmluvy o křesťanském klidu a míru v jazyce mexickém (Colloquios de la paz y tranquilidad Cristiana en lengua mexicana, 1582) od Juana de Gaona a Křesťanský zpěvník (Psalmodia Christiana, 1593) od Bernardina de Sahagún. V obou se podařilo předat křesťanské poselství nově pokřtěným, poselství, jehož obsah je evropský, ale slovo a cítění je silně mezoamerické.
V Santa Cruz se také díky lingvistům a trojjazyčným studentům podařilo Sahagúnovi dokončit antropologickou encyklopedii Obecné dějiny věcí v Novém Španělsku (Historia general de las cosas de Nueva Espaęa), kterou dnes můžeme obdivovat v Biblioteca Laurenziana ve Florencii. Je to tzv. Florentský kodex, psaný ve dvou sloupcích, náhuatlem a španělsky, jehož krása je srovnatelná s rukopisy, které psali benediktýni ve středověku.

V polovině 16. století stálo centrum Nového Španělska v popředí vznikající mezoamerické lingvistiky a filologie. Ačkoli největší úsilí zde vyvíjel františkánský řád, velmi cenné katechismy a homiliáře vytvořili také dominikáni a augustiniáni.

Je třeba zdůraznit, že kromě náhuatlu brzy zaujal misionáře také jazyk otomí. Dokladem jsou tituly jako Stručná gramatika jazyka otomí a trojjazyčný slovník (Arte breve de la lengua otomí y vocabulario trilingue) - španělštiny, náhuatlu a otomí - od Alonsa Urbana (pozn.11) a Velmi užitečné a potřebné křesťanské učení ve španělštině, mexičtině a otomí (Doctrina Christiana muy útil y necessaria en castellano, mexicano y otomí, 1576) od Melchora de Vargas. Tato pojednání položila základy pro kodifikaci jazyka otomí, který je velmi odlišný od náhuatlu a má hluboké mezoamerické kořeny.

Ale ačkoli se v srdci Nového Španělska upevňovalo studium náhuatlu a otomí, úcta ke slovu existovala i v dalších oblastech Mezoameriky. V Michoacánu se františkánům podařilo proniknout do hloubky jazyka purépecha díky pracím Maturina Gilbertiho. Během jednoho roku, od roku 1558 do roku 1559, vydal Gilberti čtyři knihy: Gramatiku jazyka Michoacánu (Arte de la lengua de Michoacán), v níž použil Olmosův model tří částí, Slovník jazyka Mechuacanu (Vocabulario en lengua de Mechuacan), první obousměrný dvojjazyčný slovník amerického jazyka, katechismus Duchovní poklad (Thesoro espiritual) a monumentální Rozhovor o křesťanském učení v jazyce Mechuacanu (Diálogo de Doctrina Christiana en la lengua de Mechuacan), mistrovské dílo evangelizace 16. století. Gilberti vykonal práci v dějinách lingvistiky ojedinělou. Jeho dílo a dílo jeho žáka Juana Bautisty Brava de Lagunas jsou dodnes pilíři studia jazyka purépecha.

V Oaxace vybudovali dominikáni vynikající středisko pro plnění úkolu, který měli před sebou - klášter sv. Dominika o rozloze čtyřicet tisíc metrů čtverečních, který je dnes považován za jednu z nejkrásnějších staveb americké renesance. Z tohoto kláštera se dominikáni pustili do poznání jazyků Oaxaky, oblasti, která tvoří jazykový mikrosvět. Odtud se vydali zakládat kláštery a školy a v roce 1567 zde Pedro de Feria a Benito Hernández vydali první katechismy v jazyce Zapoteků a Mixteků.
Tyto dva katechismy otevřely cestu ke gramatické a lexikální kodifikaci. V roce 1578 Juan de Córdova vydal Gramatiku jazyka Zapoteků (Arte en lengua zapoteca) a Slovník jazyka Zapoteků (Vocabulario en lengua zapoteca), v nichž přizpůsobuje Nebrijovo pojetí potřebám tohoto jazyka.

Podobně tomu bylo s jazykem Mixteků. V roce 1593 vydal Antonio de los Reyes Gramatiku jazyka Mixteků (Arte en lengua mixteca) a Francisco de Alvarado Slovník (Vocabulario) téhož jazyka. V obou dílech se projevují důležitá lingvistická kritéria, jako je opuštění latinských deklinací, zájem o dialektologii a o počínající etnografii mixteckého národa. V dalším oaxackém jazyce chocho-popoloca existoval v roce 1580 tištěný katechismus, zpracovaný dominikánem Bartolomé Roldánem.

Yucatán byl dalším místem studia mayských jazyků. Františkáni Luis de Villalpando a Diego de Landa zde započali práci, kterou završil Antonio de Ciudad Real, když koncem 16. století dokončil rozsáhlý Slovník jazyka Motulu (Diccionario de Motul). V téže době působil dominikán Domingo de Ara u Tzeltalů a sepsal Gramatiku jazyka tzeldal (Ars tzeldaica) a Slovník jazyka tzeldal podle řádu z Copanabastly (Vocabulario en lengua tzeldal según el orden de Copanabastla) (pozn.12).

Podobně probíhalo studium jazyků v oblasti Quiché v Guatemale. Dochovaly se rukopisy gramatik, slovníků a katechismů od dominikánů Dominga de Vico a Francisca Ximéneze. Již velmi brzy, roku 1556, dal guatemalský biskup Francisco Marroquín vytisknout Katechismus a učení křesťanské v jazyce utlateckém (Catecismo y Doctrina cristiana en idioma utlateco). Tyto údaje naznačují, že v národě Quiché brzy vznikla generace písařů, kteří výborně ovládali hláskové písmo. Jim všem vděčíme za záchranu tak cenných vyprávění, jako je Popol Vuh, Kniha pamětí ze Sololá (Memorial de Sololá), zvaná též Cakchiquelské letopisy (Anales de los Cakchiqueles) a drama Rabinal Achí. Tyto texty a jim odpovídající památky z Yucatánu, jako jsou Knihy Chilama Balama (Libros de Chilam Balam), Pérezův kodex (Códice Pérez) a Kronika Yaxkukulu (Crónica de Yaxkukul) tvoří v rodící se mezoamerické filologii soubor výjimečné hodnoty.

Ale jak misionáři postupovali, začali se věnovat i jazykům do té doby považovaným za barbarské, vzdáleným od centrální oblasti Nového Španělska. To byl případ jazyků huasteca a totonaca, jimiž hovořily národy, které zažívaly kulturní rozkvět v době klasické a postklasické. Již v roce 1571 vydal augustinián Juan de la Cruz Křesťanské učení v jazyce guasteckém a kastilském (Doctrina christiana en la lengua Guasteca con la lengua castellana) a brzy nato klerik Eugenio Romero sepsal první Gramatiku jazyka totonaca (Arte de la lengua Totonaca). Dokonce i ve vzdálenějších oblastech Mexického zálivu, na Floridě, se Francisco de Pareja věnoval studiu dnes vymřelého jazyka timuquana. Ačkoli se to zdá neuvěřitelné, v letech 1612-1614 vyšlo pět prací v tomto jazyce: tři katechismy, jedna gramatika a jedno zpovědní zrcadlo. Všechny pocházejí od téhož autora, již zmíněného Pareji, který se narodil v Toledu a s lingvistikou se seznámil v klášterech řádu františkánů v Novém Španělsku.

Jiskra byla zažehnuta a její světlo se v následujících stoletích rozhořívalo. Další gramatiky, slovníky a náboženské knihy obohatily poznání těch jazyků, které se studovaly již v 16. století, i dalších jazyků, kterými mluvily národy na hranicích křesťanského světa 17. století. Není možné zde předkládat seznam všech děl vytištěných v 17. a 18. století, ale připomeňme alespoň některá jména a názvy ilustrující lingvistickou činnost jezuitských misionářů na severu Mexika: Gramatika jazyka cahita (Arte de la lengua cahita) od Tomáse Basilia a Stručná gramatika jazyka Tarahumarů a Guazaparů (Compendio del Arte de la lengua de los tarahumares y guazapares) od Tomáse de Guadalajara, obě ze 17. stol. (pozn.13).

Tři tituly z 18. stol.: Gramatika jazyka tegüima, lidově zvaného ópata (Arte de la lengua Tegüima vulgarmente llamada ópata, 1702) od Natala Lombarda, Katechismus, zpovědní zrcadlo a slovník jazyka cora (Catecismo, Confesionario y Vocabulario en lengua cora) Josého de Ortega (pozn.14) a Gramatika jazyka tepeguana se slovníkem, zpovědním zrcadlem a katechismem (Arte de la lengua tepeguana, con Vocabulario, Confesionario y Catecismo, 1743) Benita Rinaldiniho.

Zde je nutné uvést, že přestože první lingvistické a filologické práce vznikaly v Mezoamerice, úcta ke slovu a snaha ovládnout nativní jazyky se brzy prosadila také v jiných oblastech Ameriky. Tak se v Peru již velmi záhy podařilo dominikánovi Domingovi de Santo Tomás kodifikovat nejrozšířenější jazyk Jižní Ameriky, quechua. V roce 1560 vyšly ve Valladolidu jeho dva dodnes klasické spisy: Gramatika obecného jazyka Indiánů království Peru (Gramática o Arte de la lengua general de los indios de los Reynos del Perú) a Slovník obecného jazyka Peru (Lexicon o Vocabulario de la lengua general del Perú). V práci započaté bratrem Domingem pokračovali jezuité. Diego Gonzáles de Holguín napsal Novou gramatiku obecného jazyka celého Peru, zvaného quichua (Grammatica y Arte Nueva de la lengua general de todo el Perú, llamada Quichua, 1607) a o rok později Slovník obecného jazyka celého Peru, zvaného quichua nebo jazyk Inků (Vocabulario de la lengua general de todo el Perú, llamada Quichua o del Inca).
V téže době jiný jezuita, Lodovico Bertonio, pronikal do studia dalšího důležitého jazyka andské oblasti, jazyka aymara. V roce 1603 vydal v Římě Velice podrobnou gramatiku jazyka aymara (Arte y grammatica muy copiosa de la lengua aymara) a o osm let později Slovník jazyka aymara (Vocabulario de la lengua aymara) vytištěný v Juli limským tiskařem Franciskem de Canto. Další jezuita, Antonio Ruiz de Montoya, položil základy studiu jazyka guaraní, který byl rozšířený na jihu kontinentu. Ruiz de Montoya vydal roku 1639 v Madridu Pokladnici jazyka guaraní (Tesoro de la lengua guaraní) a o rok později Gramatiku a slovník jazyka guaraní (Arte y Vocabualario de la lengua guaraní). V tomto stručném výčtu lingvistických prací musíme připomenout další dvě díla, která obohatila rodící se americkou lingvistiku: je to Obecná gramatika jazyka, kterým se mluví v celém království Chile, se slovníkem a zpovědním zrcadlem (Arte y Gramática general de la lengua que corre en todo el Reyno de Chile, con un Vocabulario y Confessionario; Lima, 1606) od jezuity Luise de Valdivia a Gramatika obecného jazyka Nového království, zvaného Mosca (Gramática en la Lengua General del Nuevo Reyno llamada Mosca; Madrid, 1619) od Bernarda de Lugo.

Na počátku 17. století již tedy existoval obsáhlý soubor gramatik a slovníků hlavních amerických jazyků. Postupně se upevňovalo lingvistické poznání, které bylo nejlepším nástrojem pro solidní výuku jazyků na univerzitách, v seminářích a klášterních školách a nepochybně také pro dosažení jednoty, která, jak říkal Nebrija, je zárukou dlouhého života.

Pochopení povahy nových jazyků
Hovoříme-li o lingvistickém poznání, nabízí se otázka, jakého druhu bylo toto poznání, jež nám ve svých dílech zanechali muži, kteří přišli šířit křesťanství a museli se stát gramatiky a lexikografy. Mohli opustit řeckolatinský vzor a vytvořit modely zcela nové? Jistě ne, ale dokázali pochopit povahu nových jazyků a podařilo se jim je jasně popsat pomocí nejmodernějších prací své doby. Modely řeckolatinských gramatiků nově interpretoval Elio Antonio de Nebrija ve svých gramatikách a slovnících (pozn.5). Jeho následovníci si nemohli zvolit lepší vzor než Nebrijovy spisy, které otevřely první cestu renesančního studia gramatiky. Avšak to, co dnes považujeme za pozitivní a obdivuhodné, tak nebylo vnímáno vždy a jak Nebrija tak misionáři, o nichž jsme právě hovořili, museli snášet přísnost velmi tvrdých kritiků (pozn.16). Kupodivu těmto kritikům, ačkoli měli nadání obviňovat, chyběla vynalézavost, aby vymysleli gramatiku se zcela novými základy a kategoriemi.

Je pravda, že gramatiky a slovníky indiánských jazyků vycházejí z Nebriji, ale nejsou to kopie či servilní napodobeniny. Přijímají Nebrijův moderní přístup s potřebnými výhradami. Jako příklad uveďme názor Andrése de Olmos, jenž na začátku první kapitoly své Gramatiky říká: "Nejlepší postup a uspořádání používá Antonio de Nebrija ve své [gramatice latiny] ...Ale, protože se pro tento jazyk nehodí uspořádání, které používá ...nezasloužím si pokárání, nebudu-li ve všem věrný uspořádání Antoniovy Gramatiky."

Nových gramatických postupů, které nám dokládají přesné pochopení povahy nových jazyků, je opravdu mnoho. Jako příklad můžeme uvést některé z těch, které se objevují v prvních gramatikách náhuatlu. U Andrése de Olmos je to například pojetí substantiva. Místo aby pro ně používal latinské deklinace, považuje ho samo o sobě za strukturu v komplexním systému tvoření a odvozování a zjišťuje jeho morfologické změny, stane-li se součástí složeniny. U zájmena popisuje jeho mnohostrannou funkci, jeho morfologicko-fonologické změny, jeho dvojí kategorii - zájmeno jednoduché a složené. Také pokud jde o slovesa, nalezneme velmi dobré komentáře týkající se jejich bohatého systému spojování a jejich přizpůsobivosti při změně z aktivních v neutrální, kauzativní, reiterativní apod. V oblasti syntaxe Olmos používá, jak již bylo řečeno, velmi vhodný termín kompozice. Dá se říct, že Olmosovi se podařilo respektovat Nebrijovy kategorie a zároveň je uvést do souladu s morfosyntaktickou strukturou náhuatlu a tak proniknout do podstaty tohoto jazyka a popsat jeho nejjemnější rysy.

Olmosovy podněty vzali v úvahu další autoři gramatik jako Gilberti a Molina. Alonso de Molina přináší výrazné novinky v lexikografii. Ačkoli používá uspořádání Nebrijova Španělsko-latinského slovníku (Vocabulario espaęol-latino), zařazuje množství někdy velice důvtipných neologismů. Avšak jeho největší úspěch spočívá ve způsobu zápisu sloves, která vždy uvádí spolu se zájmenem a částicemi, s nimiž se sloveso může pojit (pozn.17).

V pracích všech těchto autorů je zřejmé, že za řeckolatinskými kategoriemi se skrývá přesné pochopení povahy nových jazyků. Jistě by bylo nesmírně zajímavé studovat vztah a propojení mezi vlastními strukturami mezoamerických jazyků a řeckolatinskými kategoriemi. Pomohlo by nám to pochopit, jak mohli misionáři-lingvisté poprvé v dějinách sloučit dva naprosto odlišné jazykové systémy - jazyky indoevropské, převážně flexivní, a jazyky americké, aglutinačně-inkorporačního typu.

Závěrečné zamyšlení: význam lingvisticko-evangelizačního úsilí
Vše, co bylo dosud řečeno nás vede k závěrečnému zamyšlení a zhodnocení tohoto lingvisticko-evangelizačního úsilí. Dnes, s odstupem několika staletí, můžeme jeho význam vidět jako trojrozměrný odkaz: lingvistický, filologický a historický.
Z lingvistického pohledu činnost misionářů umožnila, aby americké jazyky dostaly "příbytek". Našly tak přístřeší, kde mohly bránit a udržet svou podobu, svou čistotu a kontinuitu až dodnes. Navíc se některé z těchto jazyků začaly studovat na univerzitách a v seminářích a staly se z nich jazyky svým způsobem akademické, schopné konkurovat latině, která byla pro vzdělanou elitu až do 18. století jazykem par excellence.
Podívame-li se na množství gramatických a lingvistických spisů, které vznikly během tří staletí v Novém Španělsku, zjistíme, že tvoří jedinečnou kapitolu novověké lingvistiky, která nemá jinde mimo Evropu obdoby. Vždyť kde existuje takový počet gramatik a slovníků, v nichž lze nalézt popis a analýzu tolika jazyků? Proto jazykovědci 19. století věnovali existujícím studiím mezoamerických jazyků značnou pozornost, zejména při vytváření teorie deskriptivní lingvistiky, srovnávací lingvistiky, typologie a teorie vztahu mezi jazykem a kulturou.
Z filologického hlediska toto množství gramatik a slovníků umožnilo vydání mnoha textů, zejména v jazycích náhuatl a maya. Mniši a informátoři, kronikáři a dějepisci, domorodí písaři, často ztracení ve vzdálených vesnicích, vykonali obrovský čin - uchovali minulost v paměti. Kromě skvělých historických a literárních příběhů a známých kronik se v archívech nacházejí tisíce dokumentů, v nichž je uloženo myšlení národů starého Mexika i koloniální epochy, které je nevyčerpatelným zdrojem podnětů pro moderní badatele.
A konečně z hlediska historického je lingvisticko-evangelizační úsilí neméně významné. Uvažujeme-li o dlouhém procesu utváření identity amerických národů, uvědomíme si, že výchozím bodem je moment, v němž se spojila dvě naprosto odlišná historická vědomí, vědomí dvou světů, které se setkaly při conquistě. Složité a násilné spojení bylo nakonec umožněno díky smíšení lidí a kultur. A právě na počátku tohoto spojení spontánní lingvisté a filologové, o nichž jsme nyní hovořili, uskutečnili svůj velký přínos: vytvořili prostor pro dialog mezi jazyky. Lingvisté pomocí gramatik a slovníků, filologové pomocí textů, jež jsou vstupní bránou do myšlení jiného člověka, tím, čemu se dnes říká "porozumění jinakosti".
Bez tohoto prostoru by možná biologické míšenectví nestačilo k propojení dějin Mexika před conquistou a po ní, k vytvoření souvislé linie, o niž se jako o páteř opírá život lidí a národů. Tato linie je základem historické kontinuity a umožňuje nepřetržité utváření identity. Jsou v ní přítomny jazyky Mezoameriky i dalších oblastí Nového světa. Všechny tyto jazyky byly mostem mezi dvěma zcela odlišnými světy a všechny dnes mají své místo ve společenství kultur.

Poznámky
1 Antonio de Nebrija: Gramática de la lengua castellana. Ed. Antonio Quilis. Editorial Nacional, Madrid 1980, s. 97.
2 Mateo Alemán: Ortografía castellana. El Colégio de México, México 1950, s. 105.
3 Marcel Bataillon: "Otra carta sobre Espaęa y su historia", in Les cultures ibérique en devenir, Essais publiés en hommage ¸ la mémoire de Marcel Bataillon. Paris 1979, s. 125.
4 Existuje španělský překlad tohoto textu s poznámkami od Heinricha Berlina (Antigua Librería de Robredo, México 1948). Ernst Mengin ho vydal v náhuatlu a němčině (Baessler Archiv, Berlin 1939).
5 Jeho název je Breve y más compendiosa doctrina christiana en lengua mexicana y castellana; dal ho vytisknout biskup Juan de Zumárraga. Není znám žádný exemplář. Viz. Joaquín García Icazbalceta: Bibliografía mexicana del siglo XVI. Ed. Agustín Millares Carlo. Fondo de Cultura Económica, México 1954, s. 57.
6 Alonso de Molina: Aqui comienca un vocabulario en la lengua Castellana y Mexicana. Casa de Juan Pablos, México 1555.
7 Jerónimo de Mendieta: Historia eclesiástica indiana. Ed. Joaquín García Icazbalceta. México 1870, s. 219-220.
8 Toribio de Benavente, Motolinía: Historia de los indios de Nueva Espaęa. Edice Colección de documentos para la historia de México. Ed. Joaquín García Icazbalceta. México 1858, vol.1, s. 209.
9 Důkaz je uložen v Archivo de Indias. Vydal Francisco Morales pod názvem "Los franciscanos y el primer Arte para la lengua náhuatl. Un nuevo testimonio". Estudios de Cultura Náhuatl. UNAM, México 1993, vol. 23, s. 78.
10 Zachovalo se šest rukopisů Olmosovy Gramatiky, poprvé ji vydal Rémi Siméon v Paříži roku 1875. Modernější vydání, faksimile rukopisu uloženého v Madridu, připravili Ascensión a Miguel León-Portilla, Instituto de Cooperación Iberoamericana a UNESCO, Madrid 1993, 2 díly.
11 Urbanův Slovník zpracovaný v druhé polovině 16. století nebyl tehdy vytištěn. Vydal ho René Acuęa, UNAM, México 1990, CXX + 62 + faksimile XV + 422 s.
12 Ciudad Real pracoval na Slovníku čtyřicet let. Dílo kolovalo v rukopisech a v roce 1930 ho v Méridě vydal Juan Martínez Hernández. Nově vydal René Acuęa pod názvem Calepino maya de Motul, UNAM, México 1984, 2 díly. Podobně i Arovo dílo vydal teprve Mario Ruz, UNAM, México 1986. Ruz datuje Gramatiku a Slovník v letech 1557-1560.
13 Gramatika Tomáse Basilia byla vydána až roku 1737, Gramatika Tomáse de Guadalajara vyšla tiskem v Pueble 1683.
14 Catecismo byl vydán r. 1731, Confessionario Manual r. 1732 a Vocabulario en Lengua Castellana y Cora r. 1732. Všechna tři Ortegova díla vyšla v Méxiku.
15 Nebrija je autorem dvou mluvnic: Introducciones latinae, Salamanca 1481 a Gramática de la lengua castellana, Salamanca 1492. Ze slovníků nejprve vyšel Diccionario latino-espaęol, Salamanca 1492, a posléze Vocabulario espaęol-latino, Salmanca 1495.
16 Proslulý gramatik Cristóbal de Villalón obvinil Nebriju, že jeho Gramática castellana je překladem latinské gramatiky. V minulém století kritizovali Rémi Siméon a Antonio Peęafiel gramatiky Nového Španělska za to, že se ve svých dílech řídili vzorem latiny.
17 Lexikografické dílo Alonsa de Molina zkoumal Miguel León-Portilla v "Předmluvě" k vydání faksimile Molinova Vocabulario de la lengua castellana y mexicana z r. 1576 (Editorial Porrúa, México 1971). Viz též Ascensión Hernández de León-Portilla: "Hernando de Ribas, intérprete de dos mundos". Revista Latina de Pensamiento y Lenguaje (México) 2, 1996, s. 477-493.


© Přeložila Mariana Housková
Svět literatury 15, 1998, s. 69 - 85
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky

Diskuse

Vložil: Ing. Milan Kochaník Ph.D., 25.03.2010 12:52
León-Portilla, A. H. de: Počátky mezoamerické lingvistiky a filologie
Dobrý den , mexické jazyky jsou bezva , rád se jimi zabývám od svých sedmi let , z nahuatlu jsem se toho naučil poměrně dost , ještě se chystám dojet také do Střední Ameriky , abych si mohl své poznatky užít v praxi . Aneh , Cualohtli Aztli
Vložil: la Santa Cruz, 05.08.2005 09:30
León-Portilla, A. H. de: Počátky mezoamerické lingvistiky a filologie
Porfavor,si seria alguen tan amable de traducir en purepecha "Por la señal de la santa cruz; de nuestros enemigos líbranos, Señor Dios nuestro. En el nombre del Padre y del Hijo y del Espíritu Santo. Amen." Es el unico requerdo purepecha que me queda de mi abuelita que murio la semana pasada,... y nunca me lo aprendi. Que Dios los vendiga, Eliza Gomez
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2283x

Inzerce
Inzerce