León-Portilla, Miguel
Mezoamerické literatury

ukázka literární věda

Ústní tradování zpěvů, modliteb, příběhů a dalších forem slovesného projevu existovalo od samých počátků rozkvětu kultur. V Mezoamerice má orální tradice, která na mnoha místech přetrvává, hluboké kořeny...

Miguel León-Portilla: Mezoamerické literatury

Ústní tradování zpěvů, modliteb, příběhů a dalších forem slovesného projevu existovalo od samých počátků rozkvětu kultur. V Mezoamerice má orální tradice, která na mnoha místech přetrvává, hluboké kořeny. Zčásti je zachována v "textech", které byly po setkání dvou světů převedeny do latinského písma a které později sbírali a přepisovali etnologové. Ústní tradice je jedním ze zdrojů slovesnosti, kterou označujeme jako literatury.
Existuje i druhý zdroj, jehož počátky sahají do pradávných časů a jenž pokračoval až do svého zániku v hloubi koloniální epochy. Tento pramen tvoří kresby doprovázené hieroglyfickými znaky v knihách či kodexech vyrobených z papíru z fíkovníku nebo z kůže zpracované na způsob pergamenu. Zároveň s touto formou vyjádření existovaly od předklasického období četné kamenné stély, na nichž byly reliéfně vytesány postavy spolu s nápisy. Podobné nápisy a obrázky se dochovaly na zdech chrámů a paláců, na keramice, na kostech a dalších materiálech sloužících k této formě zápisu. Nejranější ukázky hieroglyfických nápisů a obrázků pocházejí v malém počtu z olmécké oblasti a v mnohem větším množství z oblasti Oaxacy, zejména z Monte Albánu.
V klasickém a postklasickém období se tyto zárodky písma významně rozvinuly, zejména u Mayů. S použitím logo-sylabického systému Mayové zaznamenali na zmíněných nosičích četné texty, doprovázené obrázky.
Ústním podáním, k němuž se těsně vázaly kresby či malby, se uchoval a šířil bohatý rejstřík projevů se sakrálním, historickým, astrologickým, lékařským a právním obsahem, modliteb, hymnů, písní, příběhů a proslovů.

Když do Mezoameriky přišli muži z Kastílie, nastal podvojný proces. Jednou stránkou bylo ničení, které mělo umlčet "pohanskou tradici" a skoncovat se všemi obrazy a hieroglyfickými záznamy, které údajně inspiroval ďábel. Druhý proces naopak směřoval k záchraně a uchování záznamů. Docházelo k tomu z různých pohnutek. Mnohým kněžím šlo o to lépe poznat modloslužebnictví, aby je mohli vymýtit až z kořene. Několik z nich, jako Andrés de Olmos a Bernardino de Sahagún, považovalo indiánské vědění a slovesnost za hodné obdivu a uchování. I někteří Mezoameričané, jako Fernando Alavardo Tezozómoc a Chimalpahin Cuauhtlehuanitzin, se na vlastní pěst snažili zachránit tyto kulturní projevy, v nichž spatřovali pochodeň, která osvítila jejich existenci.
Faktem je, že kněží i Mezoameričané, někdy každý na svůj vrub, jindy ve spolupráci, převedli do nového způsobu zápisu to, co uchovala orální tradice a hieroglyfické znaky na různých materiálech. Novým nosičem se stalo hláskové latinské písmo, které šířili španělští kněží a které v krátkém čase podivuhodně zvládli indiánští písaři.

Otázka věrnosti slov převedených do latinského písma
Musíme připustit, že přepsání implikovalo nemalé nebezpečí. Mohlo docházet - a je známo, že v řadě případů docházelo - k modifikaci původního slova, vnášení křesťanského významu, záměrnému vypuštění slova a dalším změnám. Došlo i k nevyhnutným ztrátám, jakou je absence sakrálního kontextu s hudbou, tancem a různými obřady, při nichž se mnohé skladby zpívaly nebo přednášely. Historické, filologické a lingvistické bádání vypracovalo kritéria a metody, jak rozpoznat původní mezoamerické projevy a zhodnotit, co mohlo znamenat jejich vytržení ze sakrálního kontextu a z vlastního prostředí a uzavření v "zářném vězení abecedy", jak to vyjádřil přední znalec mezoamerických kultur Ángel María Garibay (Ángel María Garibay: Historia de la literatura náhuatl, I, s. 15).
Texty zapsané latinkou vycházejí z orální tradice, jež se, podle svědectví indiánských vzdělanců a kněží, kteří je sbírali, v mnoha případech opírala o "knihy s obrázky a písmeny", tedy o staré kodexy. Do latinského písma jsou převedeny i výsledky luštění a čtení hieroglyfických zápisů, ať již doprovázené obrázky či nikoli.
V případě těchto přepisů se dá říct, že pokud se k rozluštění přistupovalo s kritickou zodpovědností, musíme přepsané texty brát jako autentický výraz těch, kdo je formulovali a šířili. Jejich problematiku lze tedy vztáhnout k problémům moderního překladatele, který převádí do zcela odlišného jazyka slova vyjadřující ideje, jež odpovídají radikálně odlišnému vidění světa.
Badatel zkoumající texty v mezoamerických jazycích zapsané latinským písmem, které se prezentují jako texty předhispánského původu, musí proto postupovat velmi obezřetně. Zejména musí u každého případu užívat různé kritické postupy. Jejich pomocí si může ověřit autentičnost určitého textu nebo zjistit vnášení jiných významů či další modifikace a dokonce ho odmítnout jako podvrh.

Kritické postupy při studiu mezoamerických slovesných projevů
Jedním z postupů je konfrontovat text, pokud je to možné, s výjevy na archeologických památkách, na keramice a dalších předmětech. Příkladem může být vyprávění, které zaznamenal Bernardino de Sahagún, o narození Huitzilipochtliho na Coatepecu, Hadím kopci, a o jeho boji s jeho znepřátelenou sestrou Coyolxauhqui, které má těsný vztah k nálezům v Templo Mayor (Hlavním chrámu) v Tenochtitlánu (Cf. Miguel León-Portilla: "The Ethnohistorical Record for the Huey Teocali of Tenichtitlan". In: The Aztec Templo Mayor. Ed. Elizabeth Hill Boone, Washingtonm Dumbarton Oaks Research Library and Collection 1987).
Podobně je možné srovnávat s obsahem kodexů, zejména z předhispánské doby nebo z počátků koloniální epochy, byť nejde o tytéž kodexy, z nichž byl příslušný text odvozen. Lze v nich nalézt objasňující shodné prvky. Níže budou uvedeny některé příklady.

Jiný postup, značné kritické ceny, spočívá v nalezení téhož textu, byť s některými variantami, v různých pramenech na sobě nezávislých, pokud jde o jejich původ. To je případ nahuaského zpěvu o porážce Mexiců v Chapultepecu před založením Tenochtitlánu. Tento zpěv se objevuje ve sbírce Mexické zpěvy (Cantares mexicanos) v mexické Národní knihovně (fol. 37 v.), v Cuauhtitlánských análech (Anales de Cuauhtitlán, fol. 16-17) a v Tlatelolckých análech (Anales de Tlatelolco, fol. 20).
Přepis poznamenal některé texty evidentními zásahy, jako je tomu v Pověsti o sluncích (Leyenda de los soles). V tomto textu zapsaném v roce 1558 je velký počet výrazů jako izcatqui "hle zde", inezca in "odtud je jeho vzhled", nican ca "zde jest", niman ic "dále (níže)", které naznačují, že se opírá o četbu kodexu. Obsah daného textu navíc vykazuje velké podobnosti s příběhy zahrnutými ve spise Dějiny Mexičanů v jejich malbách (Historia de los mexicanos por sus pinturas) napsaném mezi lety 1533 a 1536, stejně jako ve Vatikánském kodexu A (Códice Vaticano A ).
Na základě těchto a dalších postupů mohla historická, filologická a lingvistická kritika identifikovat značný soubor skladeb zádně předhispánského obsahu a původu, převedených do latinského písma v různých indiánských jazycích.

Nejstarší slovesné projevy
První známé doklady mezoamerických slovesných projevů jsou datovány několik staletí před naším letopočtem. V rozsáhlém archeologickém nalezišti Monte Albán v Oaxace byly nalezeny četné stély s obrazy a nápisy. Na stélách tzv. tanečníků je vidět lidské postavy, jejichž smysl se podařilo objasnit, doprovázené nápisy. Na jiných se objevují pouze hieroglyfy. Datovány byly do let 600 až 500 př. n. l.
Alfonso Caso, který jako první zkoumal tyto stély, nabídl možné čtení nápisu na desce 14 (Alfonso Caso: "Zapotec Writing and Calendar". In Handbook of Middle American Indians, III. Ed. Robert Wauchope, Austin, Texas University 1995, s. 936-937). Lze na ní rozlišit tři sloupce glyfů. V prostředním, nejdůležitějším sloupci lze shora dolů číst rok 6-Tyrkys. Dále, po jednom nevysvětleném glyfu, následuje glyf, který představuje ideu "hory", užívaný po všechna období mezoamerických dějin. Zmíněný znak denotuje ideu obce nebo města. Pod ním je převrácený hlava, která se objevuje i na jiných stélách. Jde o postavu, která byla dobyta, v tomto případě pány z Monte Albánu. Na spodním konci je glyf jednoho dne, který Caso nazval "šíp", doprovázený čísleným znakem 11. V dalších dvou sloupcích se rovněž vyskytují kalendářové a další poznatelné glyfy, ale většina dosud nebyla dešifrována.

Na několika místech mezoamerické oblasti, jako je Izapa v Chiapasu, byly objeveny stély datované kolem počátku našeho letopočtu, na nichž jsou místo nápisů různé výjevy, ve kterých vystupují bohové a lidské postavy. Tyto obrazy jsou samy o sobě způsobem vyprávění.
Stéla 5 z Izapy představuje obraz vesmíru. Uprostřed je jako spojnice dolního světa a nebeské sféry umístěn velký strom, který se tyčí ze země. Ještě níže je vyobrazeno mohutné vodstvo, obklopující zemi. Po stranách, zejména napravo, voda stoupá a dotýká se jednoho ze dvou velkých hadů, které po okrajích rámují celý výjev. Kolem kosmického stromu se objevuje několik postav. Zvýrazněny jsou dvě vyšší postavy, které jsou bohatě zdobené a mají masku v podobě ptačí hlavy. Jedna z nich, na levé straně, má sukni a představuje ženské božstvo; postava stojící vpravo má mužské oblečení. Z hlavy ženské postavy vystupuje velká voluta. Patrně značí její dech a její slova. Mužský bůh má složitý účes a na zádech nese malou postavu s holí v ruce. Dlouhý zobák jeho masky by mohl symbolizovat, že také vdechuje život.
Je pravděpodobné, že tento pár představuje Naši matku a Našeho otce, podvojného boha, který se vyskytuje v celé Mezoamerice. Hlavy velkých hadů za zády obou božstev stvrzují tuto koncepci duality. Dole na povrchu země žijí a jednají lidské bytosti. V levém rohu jedna z nich obětuje bohům. Další představuje starce, který, zdá se, mluví s jinou menší postavou. Na pravé straně je postava sochaře nebo malíře s nástroji v rukou. Jeho důležitost naznačuje figura, která nad ním drží slunečník. Mezi ním a další drobnou figurou je umístěna podobizna, kterou umělec právě tvoří.
Vyprávěcí jazyk stély 5 z Izapy je mimořádně bohatý. Mnohé z toho, co představuje, přetrvalo, byť někdy s variantami, v mezoamerickém pojetí světa pozdějších dob.
Obrazy, hieroglyfické znaky, jak kalendářní tak další s rozmanitými konotacemi, se pak objeví v explicitnější formě v mayských nápisech a v předhispánských kodexech. Ústní tradice, jež s nimi byla spojená, se později stala pramenem textů, které byly v různých indiánských jazycích přeneseny do latinského písma, po evropské invazi přizpůsobeného pro označení všech fonémů z těchto jazyků.

Literatura v mayských jazycích
Od roku 292 n. l., kdy byla vztyčena stéla 29 v Tikalu, mají již Mayové plně rozvinutý svůj kalendářní systém a své písmo. Měli písmo ve vlastním smyslu slova, s logogramy a sylabickými glyfy. Rovněž na keramických nádobách, kodexech a jiných předmětech se objevují lineární, vertikální a horizontální sekvence glyfů tohoto typu. Podobně jako tomu bude později v knihách mixtéků a nahuů s historickým obsahem, v mayských nápisech jsou častá svědectví o životě a skutcích různých vládců. Jsou zde i texty o nadpřirozeném světě, činech bohů a obřadech pořádaných lidmi.
Je třeba zdůraznit, že na třech desítkách nádob je námětem písař-malíř, ah ts'ib. V těchto případech, stejně jako u stél, číst znamená uvádět do vzájemného vztahu obrazy a nápisy.

Všimneme si jedné stély z Chrámu 14 v Palenque, kterou vztyčil pán Kan-Xul, mladší syn proslulého pána Pascala. Je na ní znázorněn mladší batr Kan-Xula, zvaný Chan-Bahlum. Ten se, již po své smrti, objevuje znovu na zemi. Chan-Bahlum má taneční postoj. Jde ho uvítat jeho matka, paní Ahpo-Hel, která právě vstává a v rukou nese obraz boha Ah Bolom Tzacab. Hieroglyfický nápis po obou stranách objasňuje smysl celého výjevu. Vlevo je uvedeno datum, kdy byla deska vztyčena.Došlo k tomu dne 9-Ik, v měsíci 10-Mol, který odpovídá dni 6. listopadu 705 n.l. Z jiných pramenů je známo, že Chan-Bahlum zemřel tři dny předtím. Text sděluje, že bůh Ah Bolom Tzacab - s nímž je spojován bratr, jenž se vrací do života - je pod ochranou měsíční bohyně. K zjevení tohoto boha, pokračuje text, došlo v okamžiku datovaném do jiného kosmického věku před statisíci let. Tak to zaznamenává druhý sloupec glyfů, vpravo od pána, jenž se vrací do života: "Uběhly čtyři baktunes [4 x 400 let = 1600], 18 piktunes [18 x 400 let = 72000] a 5 calabtunes [5 x 72000 let = 360000], celkem 436000 let, než nastalo datum 9-Ik, 10-Mol. V oné době se poprvé zjevil bůh Ah Bolom Tzacab (L. Schele and M. E. Muller: The Blood of Kings, Dynasty and Ritual in Maya Art. Forh Worth, Kimbal Art Museum 1986, s. 274).
Tato stéla připomíná, že Chan Bahlum dosáhl v životě trvalých vítězství. Je tedy zobrazován ve vztahu k bohu Ah Bolom Tzacab, jenž byl v onom dávném kosmickém věku, rovněž jako vítěz, přijat měsíční bohyní.
Na stélách, jako je tato, vidíme krásné a výmluvné legitimování moci urozených pánů. Badatelé Linda Schelová a David Freidel se pokusili o četbu dalších četných stél. Podle jejich mínění jsou na nich zobrazeny "doposud neznámé dějiny starých Mayů" (L. Schele and D. Freidel: A Forest of Kongs. The Untold Storyof the Ancient Maya. New York, Quill, William Morrow 1990).

Čtyři předhispánské kodexy
Dochovaly se čtyři mayské kodexy na papíru z amate. Tři jsou známé pod jmény měst, kde jsou uloženy: Drážďanský, Madridský a Pařížský. Čtvrtý, nejmenší se v současné době zkoumá a byl poněkud pitoreskně pojmenován Grolier, podle toho, že poprvé byl vystaven v roce 1971 v klubu tohoto jména v New Yorku. Drážďanský kodex, uložený v Saské státní knihovně, jeden z nejkrásnějších předhispánských rukopisů, se skládá ze tří částí. První část uvádí sedmdesát pět kalendářních výpočtů systému známého jako tzolk'in, vypočítává 260 dní a jejich určení, stejně jako provádí výpočty roků pro stanovení vhodného data, kdy obětovat bohům. Druhá část obsahuje astronomická témata, tabulky zatmění a cyklů Velké hvězdy, to jest Venuše. Poslední sekce uvádí předpovědi na rok a na dvacetiletí. V kodexu jsou četné obrázky a hieroglyfické texty. Na ukázku se zastavíme u stran 45-50 tohoto kodexu, kde se obrázky a hieroglyfický text věnují pohybům planety Venuše. Nabízíme zde čtení textu, který na straně 46 a 47 doprovází obrázky Velké hvězdy. Toto čtení navrhl Jurij Knorozov. Eric Thompson, jenž byl ke Knorozově práci velmi kritický, je ho čtení převzal a zahrnul je do svého vlastního komentáře Drážďanského kodexu.

Bůh Velké Hvězdy,
jitřní hvězdy, přichází z východu.
Bůh přinášející déšť,
jemu se obětuje oběť.
Ach, nebozí lidé!
Nemoc, již posílá
na druhou setbu kukuřice, ach, nebohý Bůh kukuřice!

Bůh Lahun Ghan,
Velká hvězda,
vzchází na východě,
Chacbolay, jaguár,
jemu se obětuje oběť.
Bídně vypadají zralé kukuřice.
Bůh obchodníků a severu,
ach, nebohý pán!,
velká oběť,
ach, nebohý bůh Hac, želva,
nastane sucho!
(Yuri Knorozov: Maya Hieroglyphic Codices. Albany, State University of New York at Albany 1982. s. 57)

Madridský kodex, zvaný též Trocortesiánský, uložený v madridském Museo de América, je obsahově podobný drážďanskému rukopisu. Avšak je zde důležitý rozdíl: v Madridském kodexu je obsažen i obraz vesmíru. Uprostřed je obdélník orámovaný pruhem, v němž lze rozpoznat dvacet dní kalendáře. Uvnitř jsou znázorněna dvě božstva, která jsou obrácena zády ke kosmickému stromu a připomínají již popsanou scénu na stéle 5 z Izapy. Z každého ze čtyř rohů obdélníku vyrážejí další řady hieroglyfů jako křídla mlýna nebo ramena kříže svatého Ondřeje. Tak jsou vymezeny čtyři velké části světa. Uprostřed každé z nich jsou další dvojice bohů sedících u kosmických stromů a jiné prvky. Uplatňuje se zde další počítání dní. Jsou tu i glyfy označující roky ve vztahu ke čtyřem světovým stranám. Toto pojetí světa májistou podobnost s názorně zaznamenanými představami středověké Evropy (Cf. Janet Backhouse: The lIIustrated Manuscripts. Oxford, Phaidon 1979, s. 22). Mezoamerickou zvláštností jsou kalendářní počty, včleněné do vidění světa. Čas a prostor jsou zde vzájemně spjaté.

Pařížský kodex, zvaný též Pereziánský (protože na listě založeném v kodexu se objevuje příjmení Pérez), je uložen v pařížské Národní knihovně. Jde o fragment větší knihy. Jedna z jeho částí obsahuje dvacetileté cykly s označením, kdy se mají slavit jednotlivé příležitosti. Dále se uvádí, jaký význam mají znamení toho kterého roku. Třetí část, příznačná pro tento kodex, pojednává o kalendářních výpočtech, které souvisejí s pořádáním rituálních her. Interpretace zápisů v Pařížském kodexu jsou podobné tomu, co vyjadřují texty z Knih Chilama Balama, o kterých bude řeč později.

Čtvrtá mayská kniha, kodex Grolier, se nachází v Národním antropologickém muzeu v Ciudad de México, kde se zkoumá a ověřuje jeho pravost. Jeho obsahem jsou kalendářní výpočty týkající se cyklu Velké hvězdy, Venuše. Na každé straně se představují jednotlivé aspekty božstva, které různým způsobem působí na lidské bytosti a na svět vůbec. Vlevo od lidských figur vidíme příslušné znaky dnů a jejich čísel.

Vše, co dosud z mayských památek, knih či kodexů a jiných předmětů známe, nás uvádí do literatury, která po conquistě nepřestala existovat. I když mnohé památky byly zničeny a většina knih spálena, vědomosti a poslání v nich obsažené se značnou měrou uchovaly ústní tradicí, která pak byla zaznamenána latinskou abecedou, jako je tomu u proslulé knihy Popol Vuh a u kněžských knih Chilama Balama z Yucatánu.

Popol Vuh
V úvodu Popol Vuh se mluví o staré knize, která byla od příchodu křesťanství ukryta. Dávný příběh se zde zaznamenává pomocí písmen, aby nezůstal zapomenut:

Toto vše píšeme už po zákonu božím v čase křesťanském. Jen proto vyjevujeme toto vše na světlo světa, protože už není řečený Popol Vuh,kde byl jasně vidět příchod z druhé strany moře, vyprávění o naší temnotě a byl jasně vidět život.
Byla taková původní kniha, napsaná v dávných časech, ale ta je skryta před zraky mudrců a myslitelů.
(Popol Vuh, las antiguas historias del Quiché. Ed. Adrián Recinos, México, Fondo de cultura Económica 1953, s. 29)

Popol Vuh má úvod a čtyři části. Z úvodu pochází citát o původní knize, která obsahovala dřeň dávných příběhů. První část vypráví o trojím stvoření světa. Bohové v temnotách noci dávají počátek zemi a všemu, co je na ní. Pramáti a praotec, "Ta, jež počne" a "Ten, jenž plodí stvořili první lidi. Protože byli z hlíny, brzy se rozpustili. Po zániku těchto bytostí, jež byly neschopné myslet, bohové stvořili jiné ze dřeva. Ale ani ti si nevzpomínali na Srdce nebes a rovněž upadli v nemilost. Následoval ještě třetí pokus. Ze semen tzitze, červených bobů podobných fazolím, bylo stvořeno mužské tělo. Ženu stvořili bohové z kaše z mečíků. Avšak tento třetí lidský rod nemluvil k svému Stvořiteli a Původci. Povrch země potemněl a padal černý déšť. Tehdy všechna zvěř zaútočila na lidské bytosti. Takový byl jejich konec.
V druhé části se objevuje svět bohů od chvíle, kdy se jeden z nich, s kalendářním jménem 7-Guacamaya, arogantně pokouší stát sluncem a zdrojem všeho světla. Jednotlivé epizody se proplétají, na scénu vstupují Hunahpu a Ixbalanqué, vyslaní na zem, aby zničili pýchu 7-Guacamayi. Hunahpu a Ixbalanqué a posléze jejich děti se různým způsobem střetávají s pány z Xibalbá, říše mrtvých. Ti jsou poraženi. Potomci Hunahpua a Ixbalanqué vstoupili na nebe, z jednoho se stalo slunce a z druhého měsíc.
Třetí a čtvrtá část Popol Vuh pojednává o kosmickém věku, v němž žije národ quiché. Stvořitel a Původce, nejvýznamnější bohové, znovu stvoří lidské bytosti. Ovšem tentokrát se jim to nejen podaří, ale dokonce stvoří bytosti příliš vědoucí. Na co pohlédnou, všemu rozumí. Bohové jim proto zastřeli oči mlžným oparem, aby mohli vidět pouze to, co je blízko.
Čtyři ploditele má quichéský národ. O nich, o jejich potomcích dál hovoří Popol Vuh, o jejich putování a úsilí zmocnit se ohně, o obřadech a tradicích, jedním slovem o ustavení quichéské říše.
Tato kniha, již někteří považují za stěžejní dílo indiánů Nového světa, je literární skvost, plný metafor navozujících záhadný svět. Jak ukázal Michael Coe, mnohé epizody vyprávěné v Popol Vuh jsou znázorněny i na keramických nádobách z pozdního klasického období mayské kultury (Michael Coe: The Lords or the Underworld. Princeton University Press 1978). To potvrzuje autentičnost oné "původní knihy", o niž se opírala orální tradice přepsaná latinským písmem v jazyce quiché.

Knihy Chilama Balama
Tyto knihy, nazvané jménem jednoho kněze, jsou svody různorodých textů, které mají různé autory z různých míst a dob. Ti zkoumali na pozadí daných cyklů skrytý smysl toho, co se stalo, co se děje a co se stane. Protože se staré rukopisy Chilama Balama neustálým užíváním léty poškodily, ti, kdo je uchovávali, je vyspravovali a doplňovali a rovněž je opisovali na nový papír, aby uchovali jejich obsah. Tak vznikal text, který se stejně jako časové cykly obnovuje a zároveň včleňuje další události, spjaté s různými sekvencemi osudů.
Pouze když si toto uvědomíme, můžeme ocenit tak zvláštní literární útvar. Tím se i vysvětluje, že byť se tyto texty začaly psát v 16. století, obsahují i zprávy a předpovědi o pozdějších událostech, v některých případech až z nezávislého Mexika.
Knihy Chilama Balama zahrnují kroniky, předpovědi dnů, let a dvacítek let neboli katunů. Jsou zde i narážky na křesťanskou víru, občas s uvedením latinských výrazů jako Dominus vobiscum, opakované při mši a pro Maye jistě působivé Jako důležitá náboženská invokace.
Existují vydání Knihy Chilama Balama z Chumayelu, knih z Tizimínu, z Maní a část knih z Ixilu a z Oxkutzcabu. Uveďme ukázku z Chilama Balama z Chumayelu:

Co praví ah k'in, kněz slunce a času, prorok Bobat, jenž rozumí tomu, co čeká lid z Mayapánu...?
Připravte se snášet tíhu bídy, která postihne váš lid, neboť tento katun, jenž nastává, je katun bídy, katun svárů se Zlým, svárů v l1-Ahau katun.
(Chilam Balam de Chumayel. Ed. A. Médiz Bolio, San José de Costa Rica, Repertorio Americano 1930, s. 55)

Tento prorocký duch je příznačný pro styl knih Chilama Balama, které tvoří pokračování, psané již latinským písmem, některých textů z předhispánských kodexů, jako je Drážďanský kodex. Nit nebyla přetržena. Uchovala se stará moudrost o lidských osudech.

Další mayské skladby
Dochovalo se několik textů s historickým obsahem v yucatánské mayštině. Patří k nim Kronika Nakuka Pecha (Crónica de Nakuk Pech), pána z Chac Xulub Chen, jenž psalo španělské invazi na Yucatánu. Před zapomněním byl zachráněn sešit, který objevil, prozkoumal a vydal Alfredo Barrera Vázquez pod názvem Kniha zpěvů z Dzitbalché (Libro de los Cantares de Dzitbalché). V těchto skladbách se objevuje víra a představy nepochybně předhispánského původu. Příkladem je "Píseň lučištníka".
Uvedené texty tvoří nejvýznamnější část staré mayské literatury. Existují další skladby, které by patřily do podrobnějšího výkladu. Je třeba zdůraznit, že až do současnosti se v mayských obcích zejména na Yucatánu, v Chiapas a v Guatemale v ústní tradici uchovávají vyprávění a zpěvy příbuzné textům známým z Popol Vuh a z Knih Chilama Balama.

Literatura Nahuů
Na základě existujících indicií lze přijmout domněnku, že již v Teotihuacanu, mnohoetnické a mnohojazyčné metropoli, byly skupiny mluvící jazykem náhuat (varinta jazyka náhuatl). Potomci těchto teotihuacanských Nahuů se po pádu metropole rozprchli. Patřili k nim tzv. pipiles, "urození lidé", jako byli pipiles-nicaraos, od nichž se uchovala svědectví dokládající jejich víru a vidění světa.
Existují rovněž nahuaská vyprávění o tom, jak vypadal Teotihuacan, velké středisko mnohem starší než toltécká Tula. V jednom z těchto svědectví je přepsán hymnus, který údajně zpívali obyvatelé Teotihuacanu těm, kdo umírali. Říkali jim:

Probuď se, nebe se již červená,
již přichází úsvit,
již zpívají pávi barvy plamene,
vlaštovky barvy ohně,
již létají motýli.

Proto říkávali staří, kdo zemřel, stal se bohem.
Říkali: stal se z něho bůh, to znamená, že zemřel.
(Códice Matritense de la Real Academia, fol. 195 r)

Přednášení písní a proslovů v Teotihuacanu
Víme, že v Teotihuacanu znali kalendářní výpočty a existoval zde určitý druh psaného záznamu doprovázeného obrázky. Zvláště se věnovala pozornost znakům naznačujícím slovo, slovní projev: volutám či virgulím, které na nástěnných malbách a výzdobě keramiky vycházejí z úst nebo z rukou bohů, lidí a dokonce i zvířat. U těchto volut bývají na okraji často připojeny znaky na způsob koncovky, téměř vždy květiny. Tento prvek, uchovaný v mezoamerických záznamech i po španělské invazi, dává volutě slova význam písně. Na nástěnných malbách v palácích v Tepantitle, Tetitle, Zacuale a jinde, stejně jako na keramice se vyskytují i voluty, které mají uvnitř série hieroglyfů nebo znaků. Badatelé jako J. C. Langley a T. S. Barthel chápali tyto série jako přednášení písní nebo proslovů.
Dosud bylo identifikováno několik desítek hieroglyfů tvořících infixy ve volutách. Například ollin, "pohyb"; stopa nebo šlápota ukazující směr; jadeit, "vzácná věc", dech života; srdce, mušle a dokonce další znaky, které jsou patrně fonetické povahy a představují slabiky, které tvoří slova jako to-nan, "naše matka", to-tah, "náš otec", to-pil, "náš syn nebo princ", to-tepeuh, "náš válečník nebo dobyvatel". Četba toho, co je obsaženo ve volutě, která vychází z úst jedné postavy na trojnohé polychromované nádobě, zní takto: "Mé slovo nebo dech se vydává hledat Dárce života, Slunce; tak si to žádá mé srdce."
Je velice zajímavé uvést voluty obsahující hieroglyfy do souvislosti s obrazy malovanými na zdech a keramických nádobách. Potvrzuje se tak fakt, že v Mezoamerice existovalo spojení obraz-hieroglyf opírající se o orální tradici, která je doložena už v nejstarších svědectvích zachovaných v Monte Albánu a na dalších místech a která se uchovala až do španělské invaze a dokonce i v pozdějších dobách.

Kodexy ze středomexického altiplana
Můžeme zmínit některé doklady z období mezi Teotihuacanem a dobou vzniku těchto kodexů. Jsou to například reliéfy a stély v Xochicalcu. Tam se v chrámu Opeřeného hada znovu objevují voluty slova nalezneme zde i hieroglyfy s konotacemi kalendářními, toponymickými a antroponymickými.
Mimořádnou ukázku sémantických možností obrazů nabízejí malby objevené v Cacaxtle. Tyto malby, velmi expresivní a působivé, doplněné hieroglyfy, obsahují příběh dosud rozluštěný jen zčásti.
Z oblasti středomexického altiplana se dochovalo jen málo předhispánských kodexů. Jsou malované na srnčí kůži, na všech jsou obrázky a hieroglyfy úzce spjaté s různými variacemi posvátného kalendáře tonalpohualli, který zahrnoval 260 dní a spojoval s nimi jednotlivá božstva, určující "osudy" v daném dni. Existují různé pokusy o četbu těchto kodexů, známých pod jmény bývalých vlastníků nebo míst, kde jsou uloženy: Borgia, Fejérváry-Mayer, Cospi, Laud a Vatikánský B (Vaticano B).

Kodex Borgia, největší a nejkrásnější, zahrnuje značný počet tabulek dní a bohů v tonalpohualli, což umožňovalo zajistit si přízeň příslušných bohů, kteří přinášejí lidským bytostem jejich osudy. Na jeho stránkách se v živých barvách objevují propracované obrazy bohů jako jsou Tezcatlipoca, Tláloc, Quetzalcóatl, Ehécatl, Mictlantecuhtli, Tlahuizcalpancatecuhtli, Tonatiuh a další, a v řadě případů i jejich ženské protějšky. Jinou tematiku mají další stránky kodexu. Pojednávají o obřadech ve velkých ceremoniálních střediscích. Hluboké základy víry a vidění světa se obnovují v obřadech, které evokují prvotní události vesmíru. I když pokusy o četbu tohoto kodexu nevyřešily nesčetné otazníky, přece z nich vysvítá bohatství orální tradice, která z nich vychází.

Dosti blízko k první části kodexu BorgiaVatikánský kodex B. Nemá tak jemně propracované kresby. Byl určitým breviářem nebo příručkou pro kněze, když formulovali své předpovědi a diagnózy podle "osudů" určovaných kalendářem po celý životní cyklus.

Kodexy Laud a Cospi patří rovněž ke knihám "osudů" zvaným tonalámati. Obsahují i část popisující obřady, s určením jaké předměty a v jakém počtu se mají nabízet jednotlivým bohům v určitých chvílích a za určitých okolností.

Kodex Fejérváry-Mayer má osobité rysy, které je třeba zdůraznit. Na první straně je skvělý obraz vesmíru, podobný již popsanému obrazu z mayského Madridského kodexu. Časové cykly se na něm včleňují do prostoru nabitého symboly. V tomto kodexu se rozvijí několik tabulek tonalpohualli.
V nich i v obřadech se různými způsoby zpřítomňuje svět bohů. Třikrát se tam objevuje šest bohů, kteří jsou patrony obchodníků (pochtecas). Souvisejí s motivy pochtecas v textech z nahuaské orální tradice, jak je dal zapsat Bernardino de Sahagún, které nejednou působí jako tradovaná četba kodexu. Tento kodex byl proto brán jako Tonalámatl de los pochtecas, příručka obchodníků, kteří ji používali nejvíce.

Pozdější záznamy původních projevů
Z různých odkazů je známo, že kromě kodexů, jako je oněch pět, které jsme uvedli, existovalo mnoho dalších s podobným obsahem, ale také s tématy velmi odlišnými. Byly to například xiuhámatl, listy či knihy let, to jest historické letopisy; tequiuhámatl, záznamy daní; teoámatl, knihy o náboženských doktrinách; cuicámatl, záznamy písní; temicámat1, souhrny proslovů. Existovaly také tlalámatl, listy země, mapy nebo itineráře.
Z těchto žánrů se mnohdy dochovaly pouze verze zpracované po španělském vpádu. Často se v nich objevují prvky svědčící o evropském kulturním vlivu. Například do nich postupně pronikají glosy psané latinkou, někdy v náhuatlu, jindy ve španělštině. Různým způsobem a různou měrou je tak narušen původní projev piktografických knih, jež sloužily jako opora pro ústní tradici, která se memorovala ve školách calmécac a telpochcalli.

Rukopisem velkého formátu a bohatého obsahu je Kodex Borbonicus. Zahrnuje tonalámat1 s výpočty "osudů". Obsahuje i dvě strany, na nichž se Pánům noci přiřazují první dny let v cyklu 52 roků. Kodex končí částečným záznamem dalšího cyklu až k roku 2-Acatl (2-Třtina), kdy se měl podle uvedeného hieroglyfu slavit ceremoniál nového ohně. Ilustruje ho skvělý obrázek na straně 34. Řada nahuaských textů, které sebral Sahagún, zní jako "četba" této stránky. V tomto rukopise, malovaném na papíru z amate, se objevuje několik glos, které představují rané pronikání latinského písma.

Historická literatura
Glosy a připsané texty najdeme i v kodexech s historickým obsahem, pocházejících z oblasti Tezcoca a z Méxica-Tenochtitlanu. Z první oblasti se dochovaly kodexy zvané TIotzin, Quintazin, Xólotl a Tepechpan. Ve všech jsou obrázky a hieroglyfy doprovázené glosami v náhuatlu. V těchto kodexech můžeme sledovat příhody Tlotzina a Quinatzina i jejich předka Xólitla jako vyprávění velmi zajímavých dobrodružství.

Z Méxica-Tenochtitlanu pochází Kodex Boturini (neboli Tira de la Peregrinación), Azcatitlan, Mexicanus, Aubin a Cozcatzin, stejně jako malby, které dal okopírovat fray Diego Durán. Boturini je jedinou výjimkou v tom, že neobsahuje glosy či texty v náhuatlu nebo v jiném jazyce. Dějiny Mexiků od jejich odchodu z Aztlánu až po příchod do Chapultepecu jsou vyprávěny pouze pomocí obrázků a hieroglyfů (Podrobný popis uvedených kodexů viz v: J. Alcina: Códices mexicanos. Madrid, Editorial Mapfre 1992. M. León-Portilla: Literaturas indígenas de México. México, Fondo de Cultura Económica 1995).

Naopak v kodexech Azcatitlan a Mexicanus jsou vedle hieroglyfů a obrázků i glosy v náhuatlu, které po způsobu tradičních nahuaských komentářů vysvětlují smysl toho, na co se díváme. V obou případech vyprávění zahrnuje dějiny od odchodu Mexiků z Aztlánu až po první léta po španělské invazi.

Kodexy namalované na žádost představitelů místokrálovství
K těmto dílům odlišné povahy patří Kodex Mendoza, Telleriano-Remense a Vatikánský A. První z nich, jak naznačuje jeho název, byl zhotoven z příkazu místokrále Mendozy, aby informoval Karla V. o dějinách a zvycích Mexiků.

Za týmž účelem byl namalován kodex Telleriano-Remense. Obsahuje přehled slavností v každé dvacítce dní, výpočet "osudů" a dějiny období 1198 až 1562. Četné glosy ve španělštině se snaží vysvětlit jeho smysl.

V mnoha ohledech podobný je Vatikánský kodex A. Je namalovaný rovněž na evropském papíru a začíná také obrazem jednotlivých nebeských, pozemských a spodních vrstev světa. Jsou zde i obrázky čtyř kosmogonických věků či sluncí, které předcházely současnému světu. Tyto obrázky odpovídají některým textům v náhuatlu v Cuauhtitlanských análech a v Pověsti o sluncích. v nich je z různých výrazů patrné, že jde o "četbu" obrázků z jednoho nebo více rukopisů, jsou tedy dokladem orality, která se o rukopisy opírala. Fakt, že tyto texty mají původ v ústní tradici, definitivně potvrzuje existence památek, které zaznamenávají sekvenci o sluncích či kosmogonických érách: Sluneční kámen, Solární kolo, uložené v Muzeu Peabody (Harvard), Kámen Sluncí, stejně jako deska z Muzea Time v Rockfordu (Illinois), na níž se navíc objevuje datum, kdy usedl na trůn Motecuhzoma Xocoyotzin.

TIatelolcké anály a Dějiny Tolteců-Chichimeců
Nahuaský rukopis TIatelolcké anály (Anales de Tlatelolco, nebo Anales de la Nación Mexicana) je podle jedné jeho rané kopie datován 1528. O této dataci se vedla diskuse. Avšak charakter tohoto rukopisu na papíru z amate, včlenění některých hieroglyfů a zejména styl jazyka s paralelními větami a četnými odkazy na předhispánský kalendář vyvolávají domněnku, že jde o text přepsaný z ústní tradice do latinského písma nedlouho po pádu Méxica-Tenochtitlanu. Jeho obsah se člení na pět částí: pánové z Tlatelolca a jejich události; pánové z Tenochtitlanu; pánové z Azcapotzalca ve dvou rozdílných verzích; a dějiny Tlatelolca od nejstarších dob po střetnutí se Španěly.
V textu se vyskytují upozornění jako izcate, "zde jsou", nican motocayotia, "zde se uvádí", která jsou, zdá se, poukazy na obrázky v některém kodexu. Vyprávění je často velmi živé a obsahuje zajímavé příhody. Poslední část, působivá zpráva o conquistě, tvoří kapitolu "Pohledu poražených" (Pod názvem Pohled poražených (Visión de los vencidos, México, UNAM 1959) vydal M. León-Portilla indiánské texty o conquistě (pozn. překl.)). TIatelolcké anály jsou jedním z vrcholů nahuaské literatury přepsané latinským písmem.

To platí i o Dějinách Tolteců-Chichimeců (Historia Tolteca-chichimeca, nebo Anales de Cuauhtichan), které zahrnují období od posledních let Huémaca, vládce v Tule, po 13-Tecpatl, odpovídající roku 1547. Text v náhuatlu, doprovázený četnými obrázky a hieroglyfy, se jeví jako výsledek přepisu orální tradice, která se opírala o jeden nebo více kodexů. I zde jsou časté odkazy jako izcate "zde jsou", izcatqui, "hle zde", které se vztahovaly k obrázkům z původního indiánského rukopisu. Dějiny Tolteců-Chichimeců jsou se svými obrázky, hieroglyfy, mapami a bohatým textem v náhuatlu cenným historickým svědectvím i vysoce kvalitním literárním dílem.

Měli bychom ještě uvést další díla s historickým nebo mytickým obsahem převedená do latinského písma. Již byly zmíněny Cuauhtitlanské anály a Pověst o sluncích. Existuje rovněž soubor Anály Méxica a okolí (Anales de México y sus alrededores), dosud nevydaný, uložený v archivu mexické Národní knihovny antropologie a historie. Jsou v něm i texty o událostech, k nimž došlo před španělskou invazí v různých částech středomexického altiplana.

Huehuehtlahtolli: svědectví "starých slov"
Mezi charakteristickými projevy Nahuů a dalších Mezoameričanů vyniká žánr huehuehtlahtolli (stará slova). Vyznačuje se po formální stránce vytříbeným jazykem. Jeho obsahem je dávná moudrost předků. Jeho rozmanitá témata se vztahují k zakořeněným principům a normám povahy společenské, politické a náboženské.
Ve prospěch autentičnosti textů tohoto druhu lze uvést silné argumenty. Jeden z nich přinesl kronikář Alonso de Zorita:

Nejenže rodiče [indiánští] vychovávali své děti v poslušnosti a s péčí, jak bylo řečeno, ale rovněž jim dávali mnohé velmi dobré rady, a dnes je mají na paměť indiánští pohlaváři ve svých obrazech, a jeden kněz, který do té země [Mexika] přišel už dávno,... je přeložil do svého jazyka, a říká, že požádal, aby je pohlaváři napsali... a že je sepsali a uspořádali ve svém jazyce, aniž by on u toho byl přítomen, a vzali je ze svých obrazů, které jsou jako písmo a velmi dobře jim rozumějí, a že se neměnilo ani písmeno z toho, co mu dali, kromě rozčlenění do odstavců...
(Alonso de Zorita: Breve y sumaria relación de los senores de Nueva Espana. México, UNAM 1954)

Tvrzení, že tato huehuehtlahtolli "vzali ze svých obrazů, které jsou jako písmo", dokládá, že zde existovaly kodexy, které zaznamenávaly to, co ústní podání proměňovalo ve slova. Je navíc známo, že se v mnohých nahuaských komunitách uchovávají výrazy s velmi podobným obsahem jako výrazy v huehuehtlahtolli. Životnost takto vyjadřovaných mravních norem a dávné moudrosti potvrzuje, jak hluboce je v indiánské duši zakořeněn tento druh proslovů.
Existují dva hlavní soubory huehuehtlahtolli, oba přepsané latinským písmem v první půli 16. století. Jedním je již zmíněný svazek, který sebral fray Andrés de Olmos. Druhý soubor zaznamenal fray Bernardino de Sahagún v Tlatelolcu kolem roku 1545. Tento obšírnější soubor zahrnuje i několik modliteb k bohu Teztlipocovi a Tlálocovi. Oba soubory obsahují ve variantách velmi krásné proslovy rodičů k dětem v různých okamžicích jejich života.

Posvátné hymny a bohatství písní
Sahagúnovu bádání vděčíme také za přepis dvaceti posvátných hymnů, které se obracejí k hlavním božstvům uctívaným Nahuy. V těchto skladbách se nevyskytuje žádná vsuvka ani jiný zásah ze strany Sahagúna nebo jeho spolupracovníků. Sahagún sám výslovně zdůraznil, že podle jeho názoru "hustý les tvoří písně, kterým on [ďábel] v této zemi dal vyrůst, aby se užívaly v jeho službách a k jeho uctívání jako boha a k jeho chvále, jak v chrámech tak mimo ně" (Códice Matritense del Real Palacio. Fol. 273 v).
Sahagún se nepokusil hymny přeložit. Mnohem později je Daniel G. Briton přeložil do angličtiny a vydal je roku 1890 pod názvem Rigveda Americanus, aby zdůraznil, jaký význam těmto skladbám přikládá. Existuje rovněž překlad Eduarda Selera do němčiny (1904) a Ángela M. Garibaye do španělštiny (1958). Tyto hymny se vyznačují bohatým metaforickým jazykem, který implikuje skrytá poselství. Paralelní věty a narážky na dávnou víru potvrzují jejich orální původ.
Existují další dva přepisy písní (básní) v náhuatlu. Jeden je uložen v Mexické národní knihovně s názvem Mexické zpěvy (Cantares Mexicanos). Druhý se nachází v latinskoamerické kolekci knihovny Texaské univerzity v Austinu a je znám jako Romance pánů Nového Španělska (Romances de los senores de Nueva Espana). Jak ukázal Ángel M. Garibay, v obou rukopisech se značný počet písní opakuje, byť s určitými variantami. Vzhledem k nezávislému původu obou sbírek mluví tato shoda ve prospěch jejich pravosti. Už dříve jsme zmínili píseň o porážce Mexiků u Chapultepecu, kterou najdeme také v Cuauhtitlanských análech i v Tlatelolckých análech. Je pozoruhodné si všimnout, že k opakování písní dochází v obou rukopisech i u skladeb přičítaných známým osobnostem, jako je Nezahualcóyotl, Cuacuahtzin a Tlaltecatzin.

Pro zhodnocení značného počtu písní, převážně anonymních, považovaných za předhispánské výtvory (neboť existují i písně z koloniální doby), se použilo několika kritérií. Jedním je zkoumání obsahu. Tyto písně vyjadřují představy náležející k původnímu náboženství a vidění světa: Tlapallan, červené místo; Tamoanchan, Chiucnauh ixtlahuatl, Devět planin; Chiunauh atl, Devět vod; Tlahuizcalli, Dům úsvitu; Huitziltepetl, Kolibříkova hora; Quenonanican, Ximoayan, Mictlan, označení pro říši smrti; Huitztlampa, Kraj ostnů. Vracejí se motivy lidských "osudů", zmiňují se květinové války a obětovaní a objevují se zde božstva jako Ometeotl, Duální bůh, Tohta, Tonan, Ipalnemoani, Tloque Nahuaque, Yaotl, Quetzalcoatl, Tonatiuh, Chalchiuhtlatonac, Mixcoatl, Itzpapalotl, Camaxtle.
Styl písní má nezaměnitelné rysy a prvky. Některé z nich jsou příznačné i pro huehuehtlahtolli, jako jsou difrasismy a paralelismy, používání velmi podobných metafor a opakování idejí na různých místech téže skladby. Jiné se týkají výlučně stylu písní: jejich rytmus a metrum, přítomnost nelexikálních slabik, vnitřní struktura s propracovanou číselnou organizací v kompozici básně. Vyskytují se tu i poukazy, jaký mají tyto skladby mít hudební doprovod.

Nahuové si byli do té míry vědomi bohatství svých písní, že existuje terminologie, doložená v různých nezávislých pramenech, k rozlišení jednotlivých žánrů: teocuícatl, posvátné písně; yaocuícatl, cuauhcuícatl, ocelocuícatl, válečnické písně; xopancuícatl, xochicuícatl, písně jara, písně květů; icnocuícatl, písně o odříkámí a hledání; ahuilcuícatl, písně o rozkoši. Krátká ukázka z těchto písní naznačí jejich hloubku a krásu. Jde o úryvek z básně připisované Nezahualcoyotlovi:

Nyní to ví mé srdce:
poslouchám zpěv,
hledím na květ,
kéž by neuvadly!
(Romances de los senores de Nueva Espana. Fol 19 v )

Další mezoamerické literatury
Zmiňme ještě aspoň stručně další mezoamerické skupiny. Významné místo mají mixtecké kodexy. Dochovalo se pět kodexů předhispánských, některé z nich studoval a publikoval Alfonso Caso. Mohl v nich "číst" dějiny mixteckých panství a osobností, sahající do 7. století n. l. V knize Králové a království Mixteců (Reyes y reino de la Mixteca) rekonstruoval životopisy stovek pánů a jejich rodokmeny.
Z oblasti Purépechů nebo Tarasců je třeba uvést Zprávu z Michoacánu (Relación de Michoacán), v níž františkán Jerónimo de Alcalá předkládá historická svědectví, která zaznamenal z indiánské ústní tradice. V dedikaci svého díla prvnímu místokráli, Antoniovi de Mendoza, oznámil jeho obsah:

Tento záznam a zpráva tedy, nejjasnější pane, představuje stařešiny tohoto města Michoacánu a já vše zaznamenávám jejich jménem, ne jako autor, ale jako jejich tlumočník. Vaše blahorodí shledá, že výroky jsou převzaté z jejich stylu mluvení, a já myslím, že je to zde velmi patrné, ale jako věrný tlumočník jsem nechtěl měnit jejich způsob vyjadřování, abych nepokazil jejich výroky. A v celém tomto přetlumočení jsem se toho držel, kromě některých výroků, a to nemnohých, které by zůstaly neúplné, kdyby se něco nepřidalo.
(Relación de Michoacán. Ed. F. Miranda, Morelia, Fímax Publicistas Editores 1980. s. 6)

Kromě těchto výtvorů Mixteců a Purépechů by bylo možné zmínit soubory zpěvů indiánů Otomí. Jemnost jejich výrazu přetrvala v literárních dílech jejich dnešních potomků.
Bohatství mezoamerických literatur v těchto i v dalších jazycích přestože mnohé je ztraceno - je bezpochyby veliké. A zbývá ještě mnohé prostudovat, jako v případě stovek mayských nápisů. Je to svět moudrosti a krásy, který spolu s velkými archeologickými nálezy odhaluje něco z toho, jak vypadala civilizace v Mezoamerice, nejhlubší substrát mexického bytí a zároveň kulturní dědictví lidstva.


 

© Z rukopisu poskytnutého autorem přeložila Anna Housková
Svět literatury 18, 1999, s. 3-24
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložil: Zuzana, 16.12.2006 17:30
León-Portilla, Miguel: Mezoamerické literatury
Potřebovala bych některé ukázky latinského písma k vitisknutí předem děkuji.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2435x

Inzerce
Inzerce
Inzerce