Příběh jednoho obrovského zápasu
Ferreira, Vergilio: Navždycky

Příběh jednoho obrovského zápasu

Navždycky - příhodnější název si snad autor pro svůj román vybrat nemohl. V tomto slově jako by se zhustilo vše to, co se tak obtížně převádí do slov, čemu se jen neobratně a s častým klopýtáním dává tvar. Vypravěč románu nás oslovuje v okamžiku, kdy odchází do důchodu...

Jsou otázky, které nelze přejít jen tak. Které jednoduše nelze odsunout na zítřek, či je z mysli zaplašit horečnatou aktivitou. Vlastně lze, ale vždy jen na chvíli, aby se později, v nestřeženém okamžiku vrátili s ještě větší pádností. A právě takové otázky zajímají Vergília Ferreiru (1916-1996), jehož k nám právě uvedla Šárka Grauová překladem románu Navždycky, k němuž připojila i vlastní doslov. Pro neznalost jazyka originálu bohužel nejsem s to překlad posoudit, nicméně i tak snad stojí za zmínku nádherná čeština překladatelky.

Navždycky - příhodnější název si snad autor pro svůj román vybrat nemohl. V tomto slově jako by se zhustilo vše to, co se tak obtížně převádí do slov, čemu se jen neobratně a s častým klopýtáním dává tvar. Pokud tomu tvar lze vůbec dát. Ano, jde zde hlavně o čas - jaký má přítomnost vztah k věčnosti? minulost k budoucnosti? a budoucnost k minulosti? Ale nejde zde jen o něj - spíše jako by všechno ostatní z času vyvěralo. Vždyť nakonec je něco, co nepřináší čas?

Vypravěč románu nás oslovuje v okamžiku, kdy odchází do důchodu. Chtělo by se říct "odchází na odpočinek", ovšem právě tenhle slovní obrat v případě Ferreirovy knihy použít. Záhy se totiž ozřejmí, že o "odpočinek", jak tomu slovu běžně rozumíme, v žádném případě nejde. Ne, nikoliv, vypravěč se nezačne věnovat zahrádce, ani nezačne chodit krmit do parku holuby. To by jen vyměnil jeden rutinní systém za druhý, a tady jde o změnu mnohem hlubší, obdařenou naprosto zásadním významem. Onen "odpočinek" či "důchod" je mu totiž výzvou ponořit se do vlastní paměti, začít přemýšlet o otázkách, jež sice ani zdaleka nejsou nové ve smyslu "aktuální", avšak které byly tak dlouho zatlačovány do pozadí rutinou každodenní knihovnické práce: "Kdo jsem? Je to legrační, ale nevzpomínám si, že bych si tuhle otázku někdy položil - kdo jsem? A kdy jsem tím být začal? Musí být užitečné to vědět - to co ve mně je? Abych aspoň věděl, co odevzdám smrti" (s. 91).

Radikální změnu životního rytmu doprovází i změna místa - z rušného města odjíždí do rodnému domu na venkově, přičemž časovou spojitost naznačuje symbol hodin. Ty se zastavily dávno v době vypravěčova dětství a znovu se rozběhly teprve na sklonku jeho života. A právě v tomto domě, kde obnovený chod hodin ukazuje na neúprosný běh času, se hrdina románu pokouší dát dohromady svůj životní příběh, perem jej sladit se starými hodinami a jaksi stejně souvisle doplnit dobu, po kterou hodiny stály. Snaží se tak svůj život uchopit ve své celistvosti a dát mu nějaký tvar, směr a smysl - jinými slovy nalézt ono podstatné slovo, Logos, jež by vypravěčův život prostoupilo smyslem jakožto celek: "Konečné slovo. Nejdokonalejší zhuštěné nedotknutelné. Slovo konce. Vítr dující z počátků světa" (s. 73).

Vypravěčovo úsilí je tak od samého začátku napjato mezi několik pólů: na časové rovině stojí proti sobě čas hodin jdoucí lineárně z minulosti do budoucnosti a čas lidského života (vzpomínky), který má směr opačný a onu lineárnost postrádá, na rovině "rámce" vyprávění jsou na jedné straně kultura a tradice, jako například náboženství, literatura či mýty, které poskytují jakousi šablonu, do které lze individuální smysl vtěsnat, a na straně druhé přírodní elementy jako vítr, země a hlavně všudypřítomné panorama hor, které je horizontem postavení člověka na zemi. Snaha najít Logos tak směřuje k tomu, uvést tyto prvky v harmonii, uchopit okolní svět jako Kosmos.

Je to ale vůbec možné? Tuto otázku, přísně vzato, vypravěč vlastně ani nemůže definitivně odpovědět. Nezbývá mu, než se usilovně pokoušet dokázat, že to možné je, jakkoli takové úsilí opakovaně končí nezdarem. Hledání smyslu se mu stává zápasem, kde rezignace jednoduše není možná. Ale jak dát vyprávění smysl? Jak uspořádat do souvislosti všechny ty události, okolnosti a příhody lidského života, které snad ani žádnou souvislost nemají? A jak natáhnout nit od počátku ke konci, když se všechny tradiční zdroje smyslu rozpadají? Může nějaká budoucnost vůbec vykoupit "ztracený" čas? Proust měl za to, že ano, a onen "ztracený" čas se mu rázem ozřejmil (a vrátil), jakmile byl nazřen jakožto příprava k dílu. U Ferreiry takovou jistotu nemáme - vypravěč jako by byl odsouzen navěky potácet se mezi troskami "velkých" i "malých" příběhů: neustále podstupuje boj s kdysi odvrženou křesťanskou vírou, tu a tam naráží na zbytky mytických struktur, jejichž "smysluplnost" svádí, avšak zároveň se ukazuje jako nemožná, přičemž tato "velká vyprávění" jsou prostupována nesouvislými útržky jeho života. Ten se mu tak rozpadá v neohraničenou mozaiku fragmentů, anebo lépe řečeno v hutný palimpsest, kdy dávno není možné říct, co bylo před čím a jehož vrstvy se neoddělitelně prostupují. V záblescích několikavrstevné reflexe tak hrdina knihy prochází střípky svého dětství, láskou a celoživotním vztahem k ženě Sandře i problémovým vztahem s dcerou. Je to jako pavučina příběhů s přetrhanými nitkami: "mít všechny nitky přetrhané. A když si představím, že existuje někdo, jako třeba ty, kdo se celý život vrtá v palimpsestech," (s.87) říká vypravěči dcera, když mu vytýká, že život pořádně neprožil a celý ho strávil v ústraní knihovny. Jenže co to je "žít"? Jak žít jinak, než se hrabat v palimpsestech, v naději, že člověk najde ono Slovo - přesně to, jež by "zaplašilo jedinou úzkost." A právě o tuto úzkost zakoušenou tváří v tvář nicotě nakonec jde: je to ona, která nám nedovolí podstatné otázky života, smrti a smyslu jen tak odsunout. Nutí nás se zastavovat a hledat.

Ale jak čelit této nicotě bez štítu pevné tradice nebo víry? Jak se jí lze postavit v naprosté osamocenosti, když to jinak ani možné není? Na tuto otázku Ferreirova kniha nakonec přece jen odpoví, byť jen náznakem, jako by ozvěnou. Ale ono to vlastně naplno ani říct nelze. Nuže, snad lze nicotě čelit psaním, protože co jiného by mělo uchopit všechny ty disparátní vyprávění než imaginace? A kdo jiný by měl promlouvat o paměti věků než básník? Anebo snad hrobník? - "Hrobník udělá na hrobě malý rov. Poslední slovo, uhlazuje ho lopatou, až je bezchybný" (s. 73).

Navždycky je skvostně napsaný příběh jednoho obrovského zápasu, který končí v tichu smířením s fatálností běhu světa, jež však navždy nutně zůstane smířením dvojznačným, nezodpovězenou otázkou toho, kdo hledá smysl.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. a doslov napsala Šárka Grauová, Mladá fronta, Praha, 2000, 262 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse