Chiu, Elsa
Znamení zrcátkem 1

ukázka beletrie zahraniční

Elsa Chiu je současná řecká spisovatelka. Vydala román Babička Smyrna. Znamení zrcátkem (Athény, 1999) je její druhou knihou.

Elsa Chiu: Znamení zrcátkem

Elsa Chiu je současná řecká spisovatelka. Narodila se a žije na ostrově Samos. Spolupracuje s různými periodiky, rozhlasem a za své prozaické útvary získala cenu od Ženské literární skupiny a Ministerstva kultury. Vydala již jeden román (Babička Smyrna). Znamení zrcátkem je její druhou knihou. Vyšla v Athénách v roce 1999.
Autorka využívá svých bohatých zkušeností ze života na jednom z nejodlehlejších řeckých ostrovů, který byl během historie často využíván nedemokratickými režimy jako místo vyhnanství. V městečku, kde autorka žije, se například nachází domek Jannise Ritsose, kde žil právě v době svého nuceného pobytu mimo centra dění. Z jedné strany ostrova lze dohlédnout až na turecké pobřeží a i v současné době se na ostrov dostanete pouze za příznivého počasí.
Přestože ostrov, na kterém se odehrává děj románu, je fiktivní, pod dojmy z knihy si klidně můžeme představit Samos. Nejen charakteristické postavy, příroda, vesničky a města, ale celková atmosféra je specifikou východního středomoří, které sice známe z katalogů cestovních kanceláří, ale skutečný život nám zůstává utajen.
Elsa Chiu pochází z té nejchudší vrstvy obyvatel ostrova a zachovává si svůj čistý pohled na život. Dovede vytěžit i z té nejmenší maličkosti, které bychom si my ani nevšimli. Úspěch na literárním poli ji nezměnil a nijak nepoznamenal její náhled na svět. Dále žije ve svém skrovném domečku s dětmi i manželem rybářem a intenzívně se zapojuje do kulturního dění Samosu.
Rita Kindlerová 18/4/2002


V jeskyni nymfy Kalypso

Nedaleko moře byla jedna jeskyně. Utajená. Zavátá zlatým pískem a tmavě zelenými chaluhami. Uvnitř skrývala palác s bílými stalaktity na klenbě, které se podobaly křišťálovým mečům. A všude kolem gigantické sloupy ověnčené kamennými perličkami vody. Jeskyně vedla do zahrady s popínavými rostlinami a růžemi a jezery se zázračnou vodou, ve které se odrážely chocholky pestrobarevných ptáčků. Tam žila osamělá bohyně - nymfa Kalypso. Jejím tragickým osudem bylo obývat palác plný vzpomínek na velkolepé dny a noci, na pohádkové chvíle a šťastné okamžiky, jež jí přinesla společnost Odysseova. Když odjel, bohyně se uzavřela ve svém bájném paláci a tkala plátno s korábem a mnoha vesly, s drakem na přídi a Odyssea jako kormidelníka, který jí přiváží prsten a zlatou korunu; ale nit se jí vždy přetrhla, než loď dorazila k ostrovu, protože jejím osudem bylo doufat v návrat někoho, kdo již dosáhl svého cíle.
Kolem jeskyně zřídkakdy procházejí obyvatelé ostrova, aniž by je napadlo, že Kalypso na svém stavu tká z nitek doufání a plátno vyšívá nadějí. Ten, kdo má čisté srdce, může zaslechnout taka-taka jejího hřebenu a ihned nalezne své poslání. Uvidí je jako sen a jeho srdce bude přetékat touhou být tam, kam ho vede Bůh a přání jeho duše.
Učitelka zatoužila navštívit tu jeskyni, aby se ujistila o svém údělu. Taka-taka zřetelně uslyšel Lukas, v mládí ho zaslechl Xifios a jako poslední pastýřka Stavrica jednou v extázi. Když přišla k sobě, koza Kabaka nervózně mečela, protože přišla její hodina. A stalo se to, co Stavrica viděla ve snu. Ocitla se se dvěma právě narozenými kůzlaty v náručí, právě když Lukas dával znamení z moře.

Učitelka se vydala do jeskyně jednoho odpoledne po skončení školy. Nejdřív kráčela po břehu a její nohy se po kotníky bořily do teplého písku. Nasbírala plnou kapsu vyplavených mušlí, které i přes svoji šedou a nevlídnou barvu nesou rudou pečeť své urozenosti, to drahocenné oko moře, jež ostrované nosí jako ozdobu místo amuletu pro štěstí. Tyto prosté šedé mušle můžeš jednoduše najít, když se s trochou trpělivosti prohrábneš pískem, anebo když se pozorně zadíváš a rozeznáš kuželový hřbet, který vypadá jako obyčejný oblázek. Učitelka měla celou sbírku těchto purpurových pečetí moře, těch výrazných oček a měla radost pokaždé, když objevila nové jiné velikosti. Její nejmenší oko bylo velké jako zrnko čočky a to největší jako dvacetidrachma. Samozřejmě, že by jí mělo těch třicet očí, které nasbírala, přinést spoustu štěstí, ale nebyla si tím tak jistá, protože ještě nevěděla, co znamená štěstí pro tu, která hledala své poslání na pusté písčině.
Vystoupila až k jeskyni Kalypso a po cestě trhala lístky a stonky rákosí, které pomalu žvýkala a cítila hořké trnutí v ústech způsobené antiseptickou příchutí rostliny.
V jeskyni natřásalo ocásky hejno konipasů a legračně poskakovalo. "Konipas má za kmotru kámen," říkal její dědeček. "Když házíš kamenem po konipasovi, kámen volá: "Uteč, kmotřičko, jsem těžký". Proto nikdo nesmí konipase zabít kamenem."
Její děd na ni často volal konipasko, když byla malá a ona se proto zlobila. "Poslyš," říkal tehdy, "na tom ostrově, kde jsem byl ve vyhnanství, mi jedinou společnost dělali právě konipasi. Ráno mi tančili pro radost; kolébali svými vějířky a den byl najednou plný naděje. Na tom pustém ostrově byla spousta konipasů a všichni byli mými přáteli."
Kdykoli si učitelka vzpomněla na svého dědečka, srdce jí naplnila něha. Nikdo o jejím tajemství nevěděl. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že na ostrov ji přivedla i dědečkova vyprávění, která jako malá poslouchala. Ne náhodou si hodiny zeměpisu a dějin vždy spojovala s nějakým hlubokým křeslem, velkolepým jako trůn. Z křesla svého dědečka poprvé uslyšela o pustém ostrově nymfy Kalypso a teď kráčela po jeho březích a hledala pravdu.
Historie se rozprostírá nad krajinou jako hustý mrak. Smáčí jako déšť i to nejtajnější místo. Tak se dostala až sem, k nejvzdálenějšímu okraji Řecka, kde zanechala stopy. Historie jejího děda začala v roce 1937, když se skupina politických exulantů pronásledovaných Metaxasem vylodila zde na ostrově. Jejich chýše jsou dnes ruinami na druhé straně kopce. Místo vyhnanství. Místo vzdoru. Ale i místo kouzel.
"Takže, dědečku?" ptala se malá holčička usazená na jeho nohou.
"Tak! Ve chvíli, kdy je slunce v zenitu, konipásci se ztratí v korunách stromů a tropické horko se průsvitně tetelí na písku, můžeš zahlédnout odraz pouště."
"Takže, dědečku?"
"Daleko za obzorem ostrova se nachází Sahara. Přetínají ji karavany jako procesí složená z naložených velbloudů a sluncem znavených velbloudářů, zahalených do bílých hábitů. Jsou to polední přeludy. Ten zázrak trvá jen chvilku. A tehdy můžeš vidět siluetu karavany přecházející jak pára. Jeden po druhém procházejí nad mořem dromedáři a ztrácejí se v oparu. Bůh provádí ta kouzla, když chce lidi zmást."
Chlapec by se nedal vůbec zmást, kdyby se setkal tváří v tvář se zrcadlením pouště. Bylo to něco, co si přál vidět a co se ještě nestalo. Učitelka doufala, že jednou spolu s tím děckem uvidí řadu velbloudů, jak procházejí na obzoru po napnuté zlaté stuze.
Chlapec věděl o chýších vyhnanců od útlého věku. Nikdy nepochopil, proč si vybrali ostrov za místo vyhnanství. Jeho ostrov byl přece krásný. Lesy, písčiny, potůčky a vinice. Proč tedy? Copak on se narodil jako vyhnanec na tomhle kusu země? Co je to vyhnanství?
"To je trest," vysvětlila mu učitelka. "Trest za to, co jsi. Za to, v co věříš. Tehdy bylo zakázáno myslet svobodně."
Zase nějaký zákaz, pomyslel si chlapec. Ale proč jsou lidé takoví? Co je jim po tom, v co každý věří? Čeho se bojí? To je nejbláznivější věc tohle. Aby se lidé báli lidí. A protože se bojí, nenávidí. Bojí se třeba proto, že jejich vlastní pravda ustupuje před pravdou jiných. Proč by mělo vadit, že je mnoho pravd. Ať si každý vybere tu nejpříjemnější, nejlidštější, nejpotřebnější pro svět a jeho štěstí.
Něco takového napsal chlapec ve svém posledním cvičení a učitelka si to schovala. Jeho cvičení jsou pozoruhodná. To dítě hodně přemýšlí, myslí si učitelka. Jako všichni osamělí, kteří mají citlivou duši a neklidného ducha.
To všechno se učitelce honilo hlavou, když nejednou zdálky zaslechla zvonění.
"To je chlapec! Zase hraje na zvony," říkají ostrované. "Co si počneme, jestli nás opustí? Kdo bude zvonit, aby nás utěšil?"
Učitelka je mnohokrát slyšela, jak s láskou hovoří o chlapci a křižují se během vyzvánění.
V té chvíli, jak tak klopýtala a trhala mateřídoušku, to uslyšela. Uslyšela duté taka-taka vycházet z jeskyně Kalypso a upadla do vytržení. Ocitla se v dědečkově pokoji se školními fotografiemi žáků na stěně. Viděla sama sebe v zástupu dětí a slyšela jejich hlasy jako hluk moře, který přichází a zase mizí a cítila se tak šťastná, že začala tančit a zpívat uprostřed kruhu malých dětí. Když vidina zmizela, učitelka stála s kyticí mateřídoušky v ruce, šťastná ze znamení, které jí poslala Kalypso.

Chlapec vystoupil brzy ráno ke svému mlýnu.
"Důležité zprávy!" zavolal na ducha. "Slyšíš, Krikri? Přivezou dynama! Stroje, které nám budou přinášet proud. Budeme mít doma elektřinu. Budeme mít i ledničku. A na ulicích budou svítit lampy. Elektrické světlo nezmizí smraky jako hvězdy a měsíc, chápeš? Nemusíš se bát elektrického světla, když jsi neviditelný!"
Duch na chlapcovy zprávy neodpověděl jako dříve. Chlapec si sedl na trám a přemýšlel, co by mohlo být příčinou duchova smutku. Duchové se rozpouštějí v umělém světle. Ztrácejí se. Mizejí. Chlapec nevypadal, že by sdílel duchovy obavy. Myslel na to, že až se objeví elektřina, bude moci přijet i jeho otec. Protože I to byl jeden z důvodů, proč odešel. Prý mu neseděl život na ostrově. Líbila se mu města. Když přijížděly velké lodě, posadil si ho na klín a vyprávěl mu o autech, o restauracích, kde si poručíš a jídlo ti přinesou na tácu. Jeho otec se cítil v pustině nešťastný. Nenáviděl stáda, nenáviděl takový život a taky nenáviděl svojí vlastní ženu, matku svého dítěte, protože ona se cítila šťastná. Nadával ji proto do hlupáků a pitomců. Věřil, že pouze blbci jsou spokojeni se svým životem.
A tak není divu, že si jeho matka našla jiného muže. Lukase. Jemu se pustina líbí a stáda miluje. A na moři má malý člun, se kterým v létě jezdí až do přístavů na Krétě. Řekl mu, že až skončí školu, vezme ho s sebou jako námořníka, aby vozili uhlí a dobytek. Myslí na to. Je správné, že půjde s Lukasem? Nezradí tím otce? Až jednoho dne přijede, co mu řekne? Že nechal jiného, aby si vzal jeho matku a otec se tak stal cizím? Ale nemá jeho otec teď také jinou ženu a jiné dítě? Zeptal se někoho? Každý dělá, co ho napadne. Proto i jeho musí ostatní nechat, ať si dělá, co chce. Až vyroste, ožení se s učitelkou. A je rozhodnutý kvůli ní opustit i svoji matku, i svůj ostrov. Ano, půjde za ní třeba na kraj světa, když to bude chtít. Protože taková je láska, jak je učil jejich předek korzár, který se ze zabijáka stal beránkem Božím.
Z mlýna chlapec viděl roztroušené domy vesnice, viděl pole ležící ladem a kozy a slyšel jejich zvonce. I zdálky věděl, která koza se pase nízko a která stoupá po cestičkách, která stojí na zadních a spásá divoké olivovníky, která se vzdálila od stáda a kde přesně se pase Démon. To byl největší kozel stáda, vůdce, který loni v létě málem pošel z tolika svateb. Přestože byl hrozně ošklivý a přes jeho ďábelský a divoký vzhled ho kozy strašně milovaly a v době páření se nepřiblížily k žádnému jinému samci. Trkaly a vyháněly všechny ostatní kozly a obklopovaly Démona a všechny mečely tou největší kozlí láskou, která se kdy ve stádu zjevila. Démon nejedl ani nepil. Jen bečel a šířil kolem sebe samčí pach. Nakonec tak zeslábl, že se matka bála, aby nepošel, takže ho zavřela do sklepa. Všechny kozy pak vrhly malé Démony. Kůzlata s divokýma očima po otci. Matka je všechna prodala o loňských Velikonocích na velkém ostrově. Letos odvezou Démona na skalnatý ostrůvek a tam ho vypustí. Budou mu vozit vodu a občas I nějakou kozu. Tak se matka rozhodla. Pokud by se měl opakovat loňský vrh, určitě zdechne a kde pak budou hledat takového samce!
Chlapec se teď díval dolů do dálky na cestu, která se kroutila a ztrácela v houštinách malého háje za vesnicí. Na konci cesty rozeznal siluetu učitelky, která šla pomalu a občas se sehnula, aby si utrhla rané sasanky, které se klubaly v posledních dnech po okrajích stezky. Strčil prsty mezi rty a zahvízdal jak nejsilněji dovedl. Pískot dorazil na pustá pole, zavrtal se do dírek modrých skalisek a přerušil přežvykování dvou divokých koz, které poskakovaly po jedné z pěšinek. Druhé hvízdnutí zaslechla už i učitelka a zastavila se. Pohlédla směrem ke mlýnu a zamávala, aniž by chlapce spatřila. Ten se totiž vydal dolů, aby ji dohonil.
Za chvíli se objevil. Vyvrknul si kotník na kamenech bystřiny, přes kterou přeskakoval, aby si zkrátil cestu. Ale na bolest okamžitě zapomněl, protože ho čekalo příjemné setkání. Teď radostně poskakoval jako kůzle, protože se mu podařilo potkat učitelku na procházce. Může jí během chůze říci o duchovi; říci jí, že věří v duši zbořeného mlýna, protože ji občas slýchá pískat zoufalstvím pustiny a jindy se zase pohrouží do klidu a zdraví jen lodě. Mlýnský duch má radost, když vidí, jak z komínů stoupá bílý kouř. Tohle je ale jiná historie. Jemu je úplně jedno, jestli je vymyšlená nebo skutečná, pokud i vymyšlené mohou být pravdivé a pravdivé se nemusely stát. Důležité je, že příběhy se mu zavrtávají do srdce a zapouštějí kořeny jako semena na polích. A pak stonky prorostou do jeho myšlenek a celý jeho mozek je jako spleť skutečných příběhů. Učitelce se velmi líbí jeho vypravování a dokonce si zavedla jeden tlustý sešit, kam si je všechna zapisuje.
Teď jdou vedle sebe. Zimní slunce se chystá zapadnout. Musí se vrátit do vesnice než se setmí. Chlapec se chtěl učitelky zeptat, kde se celé odpoledne sama toulala, ale neodvážil se. Padla na ně oba zvláštní mlčenlivost, kterou přerušil až tlukot křídel divoké koroptve v keřích podél cesty.
"Mám doma koroptví hnízdo s pěti vejci. Dal mi ho Rufulas, když jsem byl malý. Bylo prý opuštěné," řekl chlapec pomalu.
"To by byla dobrá věc na výstavku. Opuštěné koroptví hnízdo. Co ty na to?"
"Chtěl bych napsat o duchovi ze mlýna," řekl nesměle chlapec. "Vím, že ve skutečnosti neexistuje, ale jak to, že něco, co není, mluví v mých myšlenkách a já rozeznám, jestli je smutné nebo má radost?"
"Samozřejmě, že to jde. Je to tajemný hlas, který mají všichni tvorové. I to, co vidíme i to, co ve skutečnosti nevidíme vlastníma očima. Víš, tvůj kraj je magický a musí takovým zůstat. Se svými duchy, vílami, s přízraky ve zdejších pevnostech. Nesmíš nikoho nechat, aby vyhnal všechny ty tvory z tvého okolí. Protože tehdy by kraj skutečně zpustl."
"Ale vždyť náš ostrov je pustý. Jak může ještě víc zpustnout?"
"Ve skutečnosti nikdy nezpustl. Za všech období a během staletí měl svoji vlastní okouzlující historii. Vůbec nevybočil z pohybu ostatních velkých zemí. I tady je jedna prastará křižovatka. Taková, o jaké si dnes povídaly stromy v okolí, které jsem potkávala. Kdybys věděl, jaké úžasné povahy mají stromy!"
"Pomerančovníky, mandarinky a citroníky mají povahy?"
"Poslouchej. Jak jsem tak přicházela, slyšela jsem pomerančovník. "Co tu pohledáváš, děvče nerozumné, v jeskyni Kalypso?" "Vůbec se neví, jestli zrovna tady byl důvtipný Odysseus," zašustil listy citroník. A mandarinka přísně zavolala: "Hleďte si své práce. To nemůžete vědět, protože když sem přišel Odesseus, my jsme se ze své vlasti ještě ani nehnuli. Naše výhonky ještě nedorazily do Středomoří." Kdyby přišel Odysseus na ostrov teď, překvapením by jen kroutil hlavou. Jak se objevily ty zlatočervené plody na stromech? Pomyslel by si, že se dostat do jiného, neznámého kraje. Protože pomerančovníky přišly z Dálného Východu a do Středomoří je přinesli Arabové. A pak opuncie s trny a dužnatými listy přišly z Ameriky. Cypřiše z Persie a domovinou blahovičníku u kapličky svatého Jiří je Austrálie. Výhonky baklažánů šeptají, že přišly z Indie. Taková je Historie. Z jednotlivých činů lidí, kteří brázdí cesty pevnin a moří celého světa. A my, abys věděl, zanecháme vlastní historii na tvém ostrově. Já i ty. A bude to důležitá historie. Uvidíš!"
"Říkala jste, že stromy mají povahy."
"Ano, mají. Jsou nezištní. Podívej, co dělají, aby přežily. Pokrývají své listy chmýřím a voskem, aby vydržely letní sucha. Jiné se vyzbrojily hroznými trny. Nutnost a jakýkoli nedostatek vedou k nápadu, k objevu, k civilizaci."
Tak se dá vysvětlit všechno, přemýšlí dítě. Dokonce i já, přestože nemám kamarády, vymyslel jsem si ducha, aby mě neporazila všechna ta tajemství, která přeplňují mé srdce. Kdekdo řekne, že jsem úplný blázen, ale mně to připadá normální. Nemusím se stydět. Narodil jsem se a stal tím, čím mě chce mít místo mého narození. A protože kopec je tam nahoře a vítr fouká na jeho vrcholu, musel být větrný mlýn tam. A protože jen dole v zálivu ostrova lze přirazit s lodí, mohl být přístav jedině tam.
Proto teď jde touhle cestou. Vždycky bude mít důvod vytvářet životní zvyky. Samozřejmě, že teď už větrný mlýn ani mlat ničemu neslouží. Tehdy byly jiné potřeby. Ale teď lze mlýn využít k něčemu odlišnému. Schází se tam se svým duchem a jeho matka si tam dává schůzky s Lukasem. To je jeho současná historie. A on svoji roli přijímá. Dívá se dolů na pole a myslí si, že dávají úrodu jemu pro radost. Leží ladem, protože touhle dobou nechce, aby se osila, vydána na milost a nemilost jaru. Je totiž jediné, kdo se o ně stará; zdobí je vlčími máky, heřmánkem a sasankami. Stařičké olivovníky se sklánějí nad planými květinami a občas z nich skane slza, která po dopadu na zem ztuhne a stává se kadidlem. Když ho lidé najdou, vezmou ho a pálí v kostelech. Prastaré olivovníky vědí, že zemřou a jejich kořeny navždy zmizí pod trávou spolu s rolnickým životem, který lidé odmítají a utíkají do velkých měst.
Chlapec se narodil tvrdohlavé matce, která odmítla následovat zbytek světa a dala přednost rozchodu se svým mužem, jen aby mohla zůstat zde. Jednoho dne slyšel svojí matku jak říká, že až zestárne a umře, chce, aby ji pochovali v dutině Evy. Eva je nejstarší olivovník na ostrově a dutina jejího kmene je velká jako pokoj. Tam se matka scházela s jeho otcem, když se ještě milovali. Když byl chlapec malý, vlezl dovnitř a postavil tam domečky z oblázků. Do kmene zatloukl hřebíky a pověsil na ně své hračky: stříbřité plechovky navléknuté na provaz, zvonečky, dokonce malé dřevěné křížky, které sebral z Jakubovy paluby. Do vnitřních děr kmene schoval lastury, podivné mušle, skleněné perličky z oslích postrojů a všechno ostatní, co se mu zdálo být důležité. Častokrát v kleče uprostřed dutiny prosil, aby se zjevil mnich s bílým vousem a černou čepičkou, který by měl na rameni krumpáč a řekl by mu, kde je zakopán pirátský poklad. Říká se, že jenom ten maličký mnich, co žije v dutině Evy, tajemství zná a kdo ho uvidí, musí mu sebrat čapku, aby se tajemství dověděl.
Jednoho dne z dutiny vylezl ježek a chlapec si myslel, že je to ten mnich, jen se proměnil v ježka. Proto ho chtěl popadnout za čenich, ale ježek se okamžitě chvíli stočil do ostnatého klubíčka. Chlapec se ho dotkl a ježek se skutálel dolů na pěšinu, po níž zrovna kráčel Rufulas. Popadl ježka a upekl si ho. Chlapec pak celé dva roky Rufulase nenáviděl, protože snědl upečeného proměněného mnicha s bramborem. Rufulas ale pořád žije a jiný mnich se už nikdy neobjevil.
Pirátský poklad ovšem existuje a historie, na kterou Rufulas přísahá, když ji vypráví, je pravdivá. Tehdy všichni v kavárně ztichnou, poslouchají a přerušují ho jen když hodí nějaké to moudro či vtip. Proto tam kromě jiného také chodí. Aby se na své židli roztahovali jako chytráci. Je nesmysl, že by chodili do kavárny na kafe a víno. To mají i doma. Musí doplnit svojí přítomností vyprávění přicházející támhle z moře. Chlapec má své vlastní místo, slaměné sedátko vedle kamen na dřevo. Na rozžhavený plát dávají rožeň s cerulemi v oleji, které v létě ukládá kavárníkova žena do dřevěných kádí na sledě. Chlapec se naučil, jak ryby obracet holou rukou, aniž by se popálil. Poprvé to udělal z legrace, a tak ho pasovali na opékače, který za svoji práci dostává velkou čokoládu s celými mandlemi.
Příběh o pokladu umí všichni zpaměti a když začne Rufulas vyprávět a na něco zapomene, ostatní mu to připomínají, a tak vyprávějí všichni najednou jako děti, když ve třídě dohromady odříkávají úkol.
Teď mluví Rufulas. Buďte ticho. A nemusíte tomu všemu věřit…
"Můj děd byl na ostrově prezidentem," začíná. "A měl dům se třemi ložnicemi, aby mohl hostit návštěvy. Jednou přijel jeden archeolog, který znal i kouzla. Povídal si s duchy a s vysokými stromy.
"Jednoho jasného večera řekl mému dědovi: "Vezmi krumpáč a lucernu a pojď za mnou." Dřív byli lidé důvěřiví. Byli dobráci. Tak ho můj děd následoval až dolů k jeskyni Kalypso. Došli ke břehu a cizinec řekl: "Kopej!" Děda kopal a kopal a najednou - bum! - krumpáč narazil na cosi měděného. Vyhrabal to a co nevidí! Kotlík plný zlaťáků. "Vezmi si!" říká mu archeolog. "Vem si." Ale dřív byli lidé prostí. To víme. Můj děd se polekal. Třásla se mu ruka. "Vem si! Vem!" křikl archeolog. Děd tedy sáhl do kupy zlaťáků a vylovil sedm mincí. Díval se na ně jak se třpytí a dostal třasavku. Nemohl je udržet. Dal je zpátky a nechal si jen jeden. Ale i ten ho pálil v dlani, a tak ho později věnoval svatému Mikuláši. Teď zdobí sochu Panny Marie s ostatními dary.
Archeolog řekl, že tam jsou zakopány další tři kotle a pokud se kdy najdou, náš ostrov se proslaví. V jednom kotli jsou byzantské šperky s drahokamy, zlaté koruny, mitry biskupů a svaté kalichy s diamantovými kříži, protože alžírští korzáři podřezávali pány kvůli jednomu zlatému škapulíři. A kotle tam jsou pořád zakopány a nikdo je nemůže najít, protože nikdo nedovede rozluštit čáry cypřišů, které se shodují s hroty hvězd."
Chlapec věděl, že zlaťák pirátů visel na modré stužce na krku Panny Marie a jednou šel do kostelíku a sundal stuhu s dárky. Z té pak sňal všechny náušnice a prstýnky, stříbrná oka a nohy a srdce, až narazil na zlaťák a vzal si ho. Pak na stuhu znovu navlékl vše ostatní a zachrastil tím - dyn-dyn - než ji umístil zpět na ikonu Bohorodičky. Lekl se. Oči na ikoně se mu zdály divoké a linky podivného obočí jakoby se pohnuly. Chlapec nechal zlaťák na dveřním rámu kostela a zmizel. Nechal zapálenou svíčku na manualu v mořském písku. Dva dny poté uviděla jeho matka Stavrica oknem Stringla se zlaťákem v zobáku a váhavě sundala svůj zlatý křížek, kterým nahradila pirátský zlaťák na mašli s dárky.
Už se setmělo, když učitelka s chlapcem dorazili do vesnice.
"Ať jsou, kde jsou, už aby přivezli dynama. Budeme mít konečně světlo na ulicích," řekl chlapec, když zakopl o kámen.
"Teď už jsem si zvykla," usmála se učitelka. "Až přijde elektřina, mnohé se změní. Dokonce i ty."
Chlapec mlčel. Pak se zeptal: "Odjedete na Vánoce?"
"Odjedu, pokud to moře dovolí."
Té noci dítě snažně prosilo svatého Mikuláše, aby se zvedly vlny; bylo mu jedno, jestli nepřijede šedá loď vojenského námořnictva jako každý rok, aby mu přivezla dárky a knížky. Dokonce i benzín v kanystrech ať dojde a cukr a skořice Stamatiny, nezajímalo ho to. Ať pečou melomakarona a kurabiedes v medové vodě jako baklavu . Ani on by tu nemusel být, to ho taky nezajímalo. I kdyby se Vánoce neměly povést, nevadí. Může přeci zpívat s Xifiem. Výborně to zvládnou sami dva. I kdyby měli staří hořekovat, že jim nepřišly důchody, co je jemu do toho. Zazpívá jim koledy zadarmo. Bude bez peněz, ale co? Stejně mu je matka každý rok vezme a koupí něco, co vybere ona. Boty, které mu koupila loni, se mu vůbec nelíbily. Zapínají se takovými samolepícími pásky, které dělají "krac-kruc" a on má z toho husí kůži. Botky - hnusky!
To by byla nádhera, kdyby se strhla bouře!
Jižní vichřice, která by otřásala zemí a nezjevil by se ani racek!
Celých čtrnáct dnů by neměli vyučování. Povídali by si, hráli šachy a na harmoniku a on by ji zavedl na všechna místa, která jsou opředena nějakým příběhem: k velkému majáku a do jeskyně s tančícím oblečením a do zbořeného Dionýsova chrámu, kde teď bydlí ďáblové a vidí je jen takoví pijáci jako je Rufulas. A kdyby chtěla, chodili by spolu a zpívali koledy s harmonikou a bylo by to jedinkrát, co by tady slyšeli takové koledy. Ach, kéž by to vyšlo!
Občas si svatý Mikuláš strčí do ucha kornout, aby dobře slyšel žádosti svých věrných. Je trochu nahluchlý jako všichni stařečci. V noci na svůj svátek slyšel pořád to samé: ať chrání lodě na mořích, čluny v mořských úžinách a ať nezapomene požehnat vlnám, aby se utišily. A když tak znuděně poslouchal pořád stejné prosby, zaslechl chlapcův hlásek plný touhy, jak ho prosí, aby se strhla bouře.
"To je ten Zvoníček!" pokýval hlavou svatý. "Ten, co vždycky tak rámusí zvony. Udělám mu radost, protože mě doteďka ještě nikdo nezpíval tropary tak sladkým hláskem."

A tak přišly na ostrov Vánoce a v přístavu zuřila silná jižní bouře, která donutila učitelku, aby přilepila tvář na okno a beznadějně se dívala na vzdouvající se moře, které ji oddělilo od skvoucích Vánoc zbylého světa.
Byly to jediné Vánoce, kdy nedostala jediné přání. Byla zarmoucená; zamračená atmosféra jí do duše vnášela zklamání. Toužila po svém domově, po světlech města, po umělých koledách v obchodech, po kavárnách, kam chodila s přáteli. Záviděla jim. Skoro tehdy nenáviděla sebejistotu pastýřky Stavricy a niterně cítila obavy o Lukase, který si s takovou jistotou vybral život na místě závisejícím na včerejšku. Musel by se utopit, kdyby podlehl dnešku. Jak tak přemýšlela, věděla, že je znovu zasažena na své cestě, a proto jí z očí kanuly teplé slzy, které nemohla zadržet, a ani se o to nepokoušela, protože požitek z nich byl její jedinou útěchou.
Tehdy na její dveře zabušil chlapec a vrazil dovnitř s rozzářenýma očima. Nadšeně volal:
"Rozsvítili! Rozsvítili světla! Přišla elektřina!"
Popadl ji za ruku a táhl za sebou po cestě až na roh ke krámku, kde se v mračném odpoledni žlutě třáslo světlo bledé žárovky. Generátory na kopci nad vesnicí, které do té doby zásobily světlem jen ulice a kavárnu, vydávaly nezvyklý hluk. Ten nutil zdejší psy k vytí, takže se zdálo, jakoby se ve vsi ocitlo stádo šakalů. Chlapec štěstím poskakoval pod svítilnami a nataženou rukou se pokoušel vyskočit a dotknout se jich. Ale byly vysoko a učitelka se jeho bláznivým pokusům musela smát. Najednou se spustil silný liják a všichni, jak tak utíkali do svých domovů, přeskakovali osvětlené louže, které poprvé odrážely světlo, které nepatřilo měsíci.
Vpředvečer Vánoc pokryla hory hustá mlha a jižní vítr se uklidnil. Moře se světle zeleně lesklo od obzoru až k prázdnému přístavu. Čluny a bárky, přivázané na břehu, trpělivě snášely dobu Vánoc s tichou touhou, protože lidé v těchto dnech jim prokazovali lásku a na vyjádření díkůvzdání je zdobili.
Učitelka a chlapec vyšli ráno pod matnou oblohu, ona s harmonikou a chlapec s Xifiovou lyrou. Stoupali po stráni, protože chtěli dorazit až k vrátkům roztroušených domků mezi poli na kopci. Chlapec věděl, že někteří vesničané je netrpělivě očekávají za okny. Učitelka doširoka rozevřela oči a pozorovala tvář chlapce, která zářila štěstím, zatímco jí ukazoval některé zvláštní věci.
"Podívejte! Za těmi modrými skalami je jeskyně, ve které tančí oblečení. Za časů pirátů se většina ostrovanů zavřela do jeskyně, aby tam oslavili Vánoce. Doslechli se, že piráti chtějí na Štědrý den zaútočit na jejich stáda, a tak je uschovali na tajná místa. Korzáři ale jeskyni objevili podle šátku, který se zachytil v trnitých keřích. V ústí jeskyně rozdělali oheň a všichni, kdo byli uvnitř, se udusili.
O Vánocích se objevují sváteční obleky věřících a vycházejí před jeskyni, kde tančí. Jsou to dětské oblečky a jejich červené vestičky a černé spodky a vyšívané sukně a košile s lemováním i krajky. Prázdné obleky nadouvá vítr, a tak tančí. Jenom chvilku. Potom se ztrácejí. Říká se, že je oblékají duše mrtvých každé Vánoce, aby dokončili mši, kterou uprostřed přerušili."
Učitelka se usmívá. Jak tak postupují, doufá, že se někdo zjeví v modré mlze na stezce, že je nějaký hlas pozdraví. Zastavila se, aby se nadechla a chlapec křikl:
"Nesmíme se zastavovat. Opozdíme se a nestihneme všechny domy!"
Většina jich ale byla prázdná. Dítě však nezapomnělo. Ve dvou třech narazili na lovce, kteří přišli na rodnou hroudu za koroptvemi a zajíci zalesněného kopce. Poslouchali koledy a usrkávali, jakoby jim vadilo, že přerušili povídání o léčkách a stopách zvěře v lesích. Spěšně je odměňovali nějakou tou mincí, aby co nejdříve přestala chlapcova lyra.
V dalším domě měl nějaký stařeček takovou radost, že otevřel dokořán nízké dveře. Pozval je dál, a pak si sedl vedle postele, aby pokračoval v krmení stařenky upoutané na lůžku. Vedle její hlavy seděla kočka a pokaždé popadla sousto ze lžíce první. Stařík byl napůl slepý, takže vůbec nerozeznával, jestli krmí stařenku nebo kočku.
Tady uvnitř se učitelka neodvážila harmoniky ani dotknout. Vzala talíř s trochou jídla a úslužně nakrmila stařičkou babku, která vůbec nechápala, co se kolem ní děje.
Znovu vyšli ven a chlapec se zdál být nějak zasmušilý. Ve vesnici na kopci se totiž během roku vyprázdnila spousta chalup. V posledním domě s tykvicemi, které se houpaly jak džbánky na suchých plaňkách plotu, zůstaly na prahu jen holínky a motyka starého Symeona. Tak jak je tam nechal ten den, kdy ho s sebou odvezly jeho děti do Athén, aby tam umřel v nemocnici.
Chlapec sám zahrál koledu venku před zamčenými dveřmi, jakoby proti němu stál starý Symeon a s úsměvem ho pozorně poslouchal.
"Dával mi každý rok celou tisícovku," řekl chlapec učitelce. "To on mi ukázal ty tři holčičky, jejichž jména dělají lidi lepšími, když je mají v srdci."
"Jaké holčičky?"
"Ty, co jsou namalované na zdi kapličky nahoře. Víra, Naděje a Láska. Jsou to tři holčičky, které jsou svaté, protože byly umučeny za víru v Krista. I my jim musíme přinést luční květiny a zapálit lampičku.
Prý je namaloval jeden mnich, který zdobil jen vzdálené kapličky: chudé a pusté, kde žádný pop nesloužil. Chodil s takovým pytlem přes rameno. Byl plný štětců, barevných prášků a vápna, v roztrhané říze a jedl jen suchary. Turci ho měli za blázna, a tak ho nechali na pokoji. On byl ale blázen jen do svého malování. Črtal po stěnách a plakal, protože si myslel, že svýma rukama nedovede svaté vytvořit. Než se vyšplhal nahoru, potuloval se dole po pobřeží a po vesnických cestách, chodil do kaváren a žebral vejce, aby si mohl vyrobit barvy. Chodil po docích a po polích a pozorně sledoval obličeje lidí. Tak si zapamatoval jejich rysy.
Když později křesťané do kostelíku vešli, rozeznali ve světcích známé starce a vesnické mladíky, kteří se přeměnili na Byzantince v dlouhých šatech. Starý Symeon jim říkal roucha. Mají dlouhé a kostnaté prsty. Tmavovlasí andělé se úzkými a dlouhými křídly dotýkají klenby. Kristus pláče. Starý Symeon mi řekl, že mu tečou skutečné slzy, když se ve světě stane něco špatného.
Já se bojím vejít sám do toho vymalovaného kostelíku. Bojím se Lazara, který je zabalen v plenách a vychází ze svého hrobu. Jenom ta tři děvčátka jsou jiná. Stojí u okna a ve vlasech mají věnce z klasů a usmívají se. Jejich roucha jsou bílá, blankytná a růžová a jsou mnohem hezčí než andělé. Starý Symeon mi taky řekl, že než je mnich namaloval, byl u jedné řeky, kde se koupaly Turkyně. Viděl prý jejich obličeje a otřáslo to s ním. Jsou to tváře Boží, přemýšlel stařík. Co je na tom, že jsou Turkyně? Nevinnost, říkal, nezná náboženství, ani rod, ani vlast. Je to dar Nebes."
Učitelka se na dítě podívala s jistým vzrušením. Cítila zvláštní rozkoš a chlapce objala.
"Pojďte!" vykřikl. "Pojďte se na to podívat vlastníma očima."
Dorazili do kaple celí zadýchaní. Učitelka rozrazila chudičká vrátka a vešla tiše dovnitř.
"Tady jsou ty holčičky!" zvolal chlapec a ukazoval ne stěnu napravo od okna.
"Jsou překrásné," vydechla učitelka.
Potom, když si prohlíželi ostatní fresky, řekla dítěti, že dodnes nikde nespatřila tak zmučené svaté jako jsou ti tady. Dívají se ze stěn velkýma trpícíma očima. Hledala na okrajích přenosných ikon jméno pokorného ikonopisce, ale našla jen jediný nápis: "Rukou svojí nepatrnou. 1793." Nic víc.
"Zazpíváme jim koledy!" navrhlo dítě.
Postavili se doprostřed kostelíku. Učitelka vzala harmoniku a chlapec lyru.
"…Kristus se nám narodil…"
Dvě svíčky, které při příchodu zapálili, zlatě jiskřily. Namalované dívky jemně probouzely své ověnčené hlavy. Křídla andělů se bez hlesu rozevírala nad srpem svatého Tryfona, který se usmíval. Lazar otevřel oči a Kristus v kopuli zaslzel. Slza skápla na oblázkovou podlahu a proměnila se ve stříbrnou minci u nohou chlapce. Tak se to stalo. V pustinách se mohou přihodit i největší zázraky. Čisté srdce ale ani ty nenepravděpodobnější věci neodmítá.
Učitelka se nechala unášet tím sladkým prožíváním tajemství, které ještě podpořil hlas dítěte jak zpívá: "Otevřu svá ústa a duch je naplní…"
Padla noc, když sešli dolů do vesnice. Okna všech domů svátečně svítila. Kdybychom nahlédli dovnitř, uviděli bychom uprostřed každého stolu ozdobenou lodičku. Vyráběl je Jakub za zimních večerů. Vyřezával je za nekonečných nocí vedle hořícího krbu. Byly to jeho vánoční dary vesničanům. V Maniosově domě měl vycpaný sokol vatu na křídlech a zlatý míček se mu houpal na zobáku.
Takového vánočního ptáka a loďku s plachtou z barevných papírů si učitelka ten večer také přála. Spala v chlapcově domě, na prázdném lůžku jeho rodičů nahoře v patře, které jeho matka využívala pro vzácné hosty. Kolem půlnoci se sesedli kolem vyzdobeného stolu Stavricy, která v očekávání sladce zmelancholičtěla. Lukas kvůli bouři uvízl na velkém ostrově, kam se vydal na svém člunu pro zásoby a ona na něj čekala s již navyklou trpělivostí.
Chlapci nijak nevadila jeho nepřítomnost, i když věděl, že až se Lukas vrátí, přiveze mu dárky a sladkosti a jedno skutečné rádio, které se mu vejde do kapsy a bude mu dělat všude společnost. Vezme ho s sebou do mlýna a pustí nahlas, aby si i duch poslechl písně lidí, kteří mluví o všem, dokonce i o fantastických tvorech jako jsou strašidla a rusalky, čarodějnice a obři. Aby pochopil, že jeho existence má nějaký smysl tam ve zříceninách, protože lidé pak skládají písně pro jeho radost. Tenhle duch ale přeci jen něco je. Má vlastní historii. Vlastní neviditelný život. A příběhy lidé zpívají už po staletí. Až vyroste, může i on, chlapec, složit nějaké písně jako Xifios. Ten skládá svítáníčka s lyrou a zpívá, co ho napadne. On ale vytvoří píseň, která bude o neviditelných věcech. O tom, co cítíš, aniž by ses toho dotkl. O duchovi pak složí zvláštní píseň, která bude vyprávět o tajemstvích, která můžeš svěřit jen nějakému neviditelnému tvoru. On tě totiž neodsoudí.
Ne že by ho duch nesoudil. Říká mu uličníku a lháři a zloději a zrádče a zlý a závistníku a nafoukanče. A hlupáku, protože má rád tu učitelku, jako by byla jeho spolužačka. Protože ukradl cigaretu bez filtru z Xifiovy krabičky, aby se pak za hodinu pozvracel. Protože přemýšlel, jak by kudličkou prořízl pneumatiky Lukasova vozu, aby ho vytrestal za to, že políbil jeho matku. Protože se před učitelkou vytahoval jako kohout a vykládal jí svoje moudra a to, co slyšel od Xifia a od starého Symeona. Protože se vychloubal, že doplave až ke skalisku s oblečením na hlavě a za hodinu se vrátí se vším prádlem suchým.
Ale duch ho soudil i za jiné věci v těch opuštěných troskách, které ho hladily a dodávaly sílu z radosti i studu. Pokaždé pak mezi prsty rozemne větvičku dobromysli a rákosového listu, aby zahladil stopy svých činů. Ale duch ho nesoudí pořád. Často k němu mluví hezky. "Nevadí," říká mu. "I takového, jakým jsi, tě mám rád. Protože jsi můj jediný přítel. Nejsi totiž zlý, ale upřímný jak čerstvě narozené jehňátko. Protože trpíš jako všichni tvorové a protože máš moc rád všechny viditelné i neviditelné svého malého světa. A to je to, co tě nutí být tak často šťastný."
Za svítání zaťukal na dveře Xifios.
"Zvoníčku, vzbuď se! Jdeme rozeznít zvony. A zpívat "Kristus se narodil, chvalte ho." Vánoce jsou tady. Vstávej!"
Chlapec vyskočil z lůžka. Probudila se i učitelka v patře. Matka začala chlapce rychle oblékat. Domky se jeden po druhém mdle rozsvěcovaly v bezměsíčném ránu. Jako prořídlé stíny spěchali vesničané po cestě osvícené svítilnami. V kostele už hlasy starce a chlapce chválily Svaté Jezulátko. Bez popa, bez osvětlení, s několika svíčkami a třemi lampičkami před dřevěným chrámem. Učitelka se poprvé v životě cítila jaksi mimo tuto epochu, jakoby se vzdalovala v čase a dorazila až do doby, kdy pastýři a chudí rolníci přišli pokleknout do jeskyně Narození v oslňujícím světle hvězdy.

cerule - druh malých rybek
manuali - svícen v pravoslavných chrámech, kam se do písku zasazují svíce (pozn. překl.)
melomakarona, kurabiedes, baklava - druhy velmi sladkého vánočního pečiva (pozn. překl.)
tropar - církevní hymnus (pozn. překl.)

vybrala a přeložila Rita Kindlerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2668x

Inzerce
Inzerce