Americká žid. lit. - Rozpad rodiny jako východisko americké židovské a současné romské literatury

přehled beletrie zahraniční

Z etnografického hlediska je v tradiční židovské i romské komunitě patrný mimořádný význam, který se přikládá rodině a potomstvu...

Rozpad rodiny jako východisko americké židovské a současné romské literatury

Z etnografického hlediska je v tradiční židovské i romské komunitě patrný mimořádný význam, který se přikládá rodině a potomstvu. Protože se až do 2. světové války jednalo o extrémně izolovaná etnika, která vně osady a štetlu čelila nepřátelství a pronásledování, hranice komunity byly do značné míry hranicemi světa. Rodina v tomto světě stvrzovala životaschopnost společenství; děti byly pokračovateli etnických/náboženských tradic a zvyků a představovaly jednu z ústředních hodnot. V romském folklóru se v mnoha variacích setkáváme s pregnantním vyjádřením této skutečnosti: Nane čhave, nane bacht. - Bez dětí není štěstí.; Odadžene mardo, so ačhiľa čoro, mek oda goreder, so hino korkoro. - Kdo je chudý, tomu je zle, hůř je tomu, kdo zůstal sám. Tradiční postava židovského folklóru, nuzák a šlemazl Heršl, má jako správný Žid kopu dětí a hubatou ženu. Početná a věčně hladovějící rodina však paradoxně vyvažuje jeho smůlu a ostře kontrastuje s materiálně založenými vztahy Heršlových majetných nepřátel.
Romská i jidiš psaná literatura, jejíž děj je umístěný do prostředí etnicky výlučné osady nebo štetlu, operuje především na principu rodového společenství. Protagonisté téměř nikdy nevystupují jako solitéři, nýbrž do značné míry reprezentují svou rodinu a jsou nositeli znaků, které společenství rodině přisuzuje. Takovými znaky může být děděné povolání, společenský status, charakteristická vlastnost, místo původu, je-li jiné než u zbytku komunity atd. Velká část konfliktů uvnitř komunity se také odehrává v rovině rodových sporů. (Literární typ šlemazla neboli hlupáka, smolaře a outsidera, kterou nalézáme shodně v romské i jidiš psané literatuře, tuto tendenci vlastně jen potvrzuje. Kdo nemá rodinné zázemí, nemá ani zastání a stává se snadným terčem posměšků.)

Pokud americkou židovskou literaturu nahlížíme jako přirozené pokračování evropské literatury psané v jidiš a pokud pro tuto chvíli pomineme všechna přechodná a nejednoznačná stádia, vyvstane nám následující zjednodušený vzorec: Popis východoevropského štetlu je oslavou rodiny jako hodnotové konstanty, zatímco v Americe situovaná próza má rozpad tradiční rodiny za východisko a celý kolos americké židovské literatury lze vnímat jako snahu o hledání náhradních hodnot v novém uspořádání světa.

Děj próz odehrávajících se v Kasrilevce Šoloma Alejchema a nejrůznějších štetlech Šoloma Aše, J. L. Perece nebo I. B. Singera se točí kolem mezilidských vztahů, ať už uvnitř rodiny, mezi dvěma rodinami, nebo na vyšší úrovni např. mezi rodinou a společenstvím. Nezáleží na tom, zda jde o idylický obraz souznění, lásky a přátelství, nebo o tragický příběh neporozumění, vrcholící dobrovolnou nebo nucenou exkomunikací - rodina jako absolutní hodnota stojí nad tím vším a není a priori ničím zpochybňována.
Naproti tomu v díle Bellowa a Rotha stojí koncept vícegenerační rodiny zcela v pozadí a často jakoby nám z obrazu úplně vypadával (Bellow: Herzog; Henderson, král deště; Humboldtův dar; Roth: Kontraživot). Pokud se protagonistovi rodiče v díle reflektují, pak jako symbol přežitých pořádků, proti kterým je třeba se vymezit. Ústřední konflikt pak nevzniká mezi jedním a více jedinci, nýbrž mezi jedincem a světem. Tento konflikt se samozřejmě od časů Bellowových dále komplikuje a začíná zahrnovat i jedince-ženu, homosexuálního jedince atp.

Romská autorská literatura má těžiště v osadě a jejím tradičním uspořádání. Kniha Eleny Lackové "Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou" (Triáda, Praha 1997) precizně mapuje osobní názorový vývoj autorky, jakož i osudy Romů na Slovensku před i po roce 1945. Část knihy věnovaná dětství a mládí v Šariši není sebestřednou výpovědí o jednom lidském osudu, nýbrž obrazem rodiny, která ruku v ruce s komunitou jedince hýčká ve svém náručí a uspokojuje veškeré jeho emocionální potřeby. (Čímž odsouvá materiální nedostatek do pozadí.)
Mozaika složená z drobných epizod, anekdot, přísloví, receptů, vyprávění o zvycích a víře v nadpřirozené bytosti je v ústním podání mezi Romy do té míry formalizována, že ji lze považovat za samostatný folklórní útvar. Sar pes čirla dživlas, neboli Jak se dříve žilo, je také bezprostředním základem řady prozaických děl z pera romských autorů. V této souvislosti je třeba zmínit Andreje Giňu, jednoho z nestorů romské literatury na našem území, jehož sbírka Bijav - Svatba je skvělou ukázkou právě této transformace lidové slovesnosti v literaturu. Rovněž povídky Gejzy Demetera, v nichž obvykle figurují mulové, neboli duchové zemřelých, primárně vycházejí z folklórního žánru vyprávění. Skvělými a přitom málo známými vypravěči jsou i bratři Dzurkové. Dnes světově proslulý výtvarník Ruda Dzurko vypráví o životě v severočeské Skalici a podivínském strýčku Paľim a zesnulý Šaňo se s obdivuhodným vhledem a historickým povědomím zabývá slovenskou romskou komunitou. Oba píší jaksi mimochodem a u obou se jedná o literárně mimořádně hodnotné práce. Za zmínku stojí také novelka Zlatice Kalejové "Pal o Dilino" ("Bláznivej") a "Verona" Ivety Gabčové podobného rozsahu.

Povídky inspirované životem v osadě a skutečnými lidmi a jejich příběhy spojuje motiv jedince jako součásti komunity, což je s jidiš literaturou situovanou ve štetlu zcela srovnatelné. A jako se s 2. světovou válkou zhroutil starý model světa pro Židy, mění se i pro Romy. Konkrétně viděno prizmatem bývalého Československa, dochází po válce k masivnímu přesunu tzv. slovenských Romů do Čech. Městská realita klade na Romy nové požadavky, komunistický režim vyvíjí extrémní asimilační tlaky a systém komunitních etnických hodnot postupně dezintegruje. Porevoluční vývoj přináší obrovské množství dalších komplikací, počínaje explozí nacionalismu, přes růst nezaměstnanosti až po dovnitř obrácené sebezničující úžernictví.

Zatím není mnoho autorů, kteří by byli ochotni psát o ošklivé tváři dneška. Etnoemancipační hnutí je stále na vzestupu, a jako takové hledá hodnoty, se kterými by se národ mohl identifikovat, nikoli nedostatky. Nelze ani hovořit o tendenci vymezovat se proti předešlé generaci. Přesto dochází k zásadní změně tónu i obsahu, tedy alespoň u těch několika autorů, kteří se zabývají současností. Práce Ilony Ferkové místy sklouzávají k patosu ženských románků, na konci nás však málokdy očekává happy-end. Autorka zjevně čerpá z bezprostředního okolí a zabývá se předčasným mateřstvím, smíšenými manželskými svazky, závislostí na automatech atd. Česky píšící Milan Demeter, který ví o patosu také své, je jako literát zajímavý hned z několika příčin. Píše o prostředích, která se v romské literatuře téměř nevyskytují (pouliční gangy, vězení, klasická hudba!!!), opouští zdomácnělou er-formu a odvážně vypráví v první osobě, a v rámci ich-formy dokonce mění etnickou identitu, což je jev zcela nebývalý.

© Karolína Ryvolová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3602x

Inzerce
Inzerce