DeLillo, Don; Amis, Martin

studie beletrie zahraniční

V uplynulém roce vyšly v českém překladu dvě skutečně pozoruhodné prózy - dva romány z různých konců Atlantiku, které dokázaly nabídnout neobyčejný pohled na realitu tak těžko uchopitelné moderní zkušenosti. Jsou to knihy, které se záhy po svém vydání zařadily do kánonu anglicky psané literatury - Podsvětí (Underworld) amerického prozaika Dona DeLilla a Peníze (Money) z pera britského autora, byť dnes stále častěji pobývajícího ve Spojených státech, Martina Amise.

Dva mistři anglického jazyka v českém překladu

V uplynulém roce vyšly v českém překladu dvě skutečně pozoruhodné prózy - dva romány z různých konců Atlantiku, které dokázaly nabídnout neobyčejný pohled na realitu tak těžko uchopitelné moderní zkušenosti. Jsou to knihy, které se záhy po svém vydání zařadily do kánonu anglicky psané literatury - Podsvětí (Underworld) amerického prozaika Dona DeLilla a Peníze (Money) z pera britského autora, byť dnes stále častěji pobývajícího ve Spojených státech, Martina Amise.

Oba patří ve svých zemích k velmi uznávaný autorům. DeLillo je možná v Americe uznávanější než Amis dnes v Anglii, avšak v případě druhého jmenovaného jsou důvody částečného poklesu reputace jen zčásti literární. Co se týče jazyka a románových nápadů, je statut obou těchto prozaiků jistě nezpochybnitelný. A stejně tak jejich vliv. Knihy, které v loňském roce vyšly, tak nejsou zajímavé jen samy o sobě - jsou kvintesencí díla autorů, kteří svým vlivem poznamenali celou jednu generaci svých krajanů. O napodobování Martina Amise toho anglická kritika napsala dost - a přihlédneme-li (trochu zjednodušeně, pravda) k teorii "úzkosti z vlivu", jak ji načrtl americký literární teoretik Harold Bloom, je současná reakce proti Amisovi vlastně jen pokračováním jeho vlivu. O dopadu DeLillova díla se v Americe píše méně, byť možná jen proto, že je tak patrný, a zdaleka nejen v americké literatuře. Od tohoto mistra prózy, "básníka paranoii", jak jej s úctou označil Martin Amis, se učili i ti nejvýznamnější britští prozaikové: kromě již zmíněného Amise třeba Salman Rushdie, v jehož posledním, dosud česky nevydaném románu Zuřivost (Fury) lze neomylně postřehnout delillovské rysy.

Amise a DeLilla nespojuje zdaleka jen literární věhlas. Mnohem podstatnější je to, jak blízko si stojí literárně. Oba disponují neobyčejným jazykovým a sluchovým citem - dokáží ve svých textech zachytit nejrůznější odstíny jazyka, a to včetně jejich sociálních či kulturních konotací, což - jak si lze snadno představit - notně stěžuje překlad jejich textů do cizích jazyků (včetně češtiny), které ne vždy sdílejí stejný kontext. Oba jsou mistři "náznaku": podobně jako jejich velký učitel Nabokov dokáží Amis i DeLillo skvostně říkat jen tolik, kolik je nutné - to jednak odráží agnostické přesvědčení, že význam myšleného nelze vyslovit explicitně, jednak to umožňuje zachovat pluralitu významu, který neustále balancuje na hranici vágnosti.

Básník paranoii
Don DeLillo bývá americkou kritikou řazen do jedné řady s takovými osobnostmi americké literární scény, jakými jsou Thomas Pynchon, Philip Roth či trochu (neprávem) opomíjený William Gaddis. Že je to hodnocení oprávněné DeLillo potvrdil jak svým monumentálním románem Podsvětí - mimochodem právě Martin Amis o této knize ve své recenzi napsal: "Podsvětí možná je, anebo taky není velký román. Jedno je ale jisté, Don DeLlilo je velký spisovatel), tak předloni vydanou drobnou prózou Perfomativní umělkyně (Body Artist), úchvatnou meditací na téma smrti, paměti a spojení hlasu a těla. Ta je také zatím posledním DeLillovým dílem - jeho nejnovější román Cosmopolis se na pultech evropských knihkupectví objeví až v dubnu.

Don DeLillo se narodil v roce 1936 a vyrostl v prostředí komunity italských emigrantů v newyorském Bronxu. Vystudoval katolickou univerzitu, pracoval nějaký čas v proslulé reklamní agentuře Ogilvy & Mathers (mimochodem u téže firmy jistou dobu pracoval Salman Rushdie) a v šedesátých letech začal s prvními románovými pokusy. Získal si úspěch hlavně u kritiky a v intelektuálních kruzích, jeho knihy se nikdy nestaly bestsellery jako třeba romány Rotha či Mailera. Na rozdíl od mnoha svých vrstevníků se DeLillo vždy zásadně vyhýbal všem institucím literárního "establishmentu" - nikdy nepřednášel na žádné univerzitě, tvrdošíjně odmítá pozvání do kurzů tvůrčího psaní stejně jako pozvánky na literární festivaly či akademické konference. Sám zdůrazňuje, že od konce šedesátých let se věnuje výhradně literatuře. Dnes má za sebou přes desítku knih, nejen románů, ale i esejů - od Americana přes Koncovou zónu, Běžícího psa, Mao II, Libru až po poslední, již zmiňovaný Cosmpolis. Při bližším pohledu vykazují všechny tyto texty několik společných témat: DeLillo v nich nezaměnitelným způsobem zachycuje nejrůznější, často protikladné aspekty moderní reality, hlavně všeprostupující pocit paranoii a nesmiřitelný konflikt mezi jedincem a vágní kategorií "obecna", často zastoupené moderních technologií, stejně jako konzumní kulturou.
Kromě témat mají DeLillovy knihy společné i velice konkrétní rysy, jakými jsou třeba úžasné detaily. Jako bývalý reklamní textař disponuje darem zachytit ve zkratce, drobném výjevu, v útržku zaslechnutého rozhovoru či projevu to, co se jeho konkurenti často pokoušejí neúspěšně popsat na desítkách stran. A právě tyto útržky, jejichž význam, jak jsem naznačil už zkraje článku, je vždy otevřený svou povahou fragmentu, dokonale souzní s popisovanou skutečností.

Jedním z velkých inspirativních pramenů DeLillovy tvorby je film. DeLillo sám říká, že coby mladíka dospívajícího v nezaměnitelné atmosféře New Yorku jej silně oslovila evropská nová vlna, zejména pak filmy J.-L. Godarda. Ostatně inspirace filmem je v DeLillově díle patrná na první pohled - jeho romány lze v jistém smyslu číst jako sekvenci úchvatných, značně evokativních scén. Obrazy se střídají v proměnlivém tempu, navozují velice silnou atmosféru, které čtenáře doslova obklopí a uchvátí silou reprezentace skutečnosti mnohem spíše než nějakým strhujícím děje - dějová stránka románů Dona DeLilla totiž často bývá poměrně nevýrazná, anebo, řečeno jinými slovy, zastřená silou výše zmíněných obrazů. Asi není náhoda, že hned prolog Podsvětí prozrazuje silnou inspiraci vizuálním umění už svým breughelovským podtitulem "Triumf smrti".

Zatímco v Americe se Don DeLillo těší postavení literární celebrity, v českém prostředí, které se tradičně mohlo pochlubit výbornou znalostí americké literatury podpořenou skvělými překlady, se DeLillova pověst dlouho opírala o překlad románu Bílý šum, jenž kdysi v hloubi chaotických devadesátých let vydala Votobia - a byla to kniha pro toto nakladatelství vskutku charakteristická: vynikající výběr knihy, špatný překlad plný vět, které by nenapsal začínající, neohrabaný autor, natož takový mistr jako DeLillo. Přesto kdo se dokázal nečitelným textem prokousat, určitě nelitoval: samozřejmě, jako dílo všech velkých spisovatelů, i DeLillovy knihy stojí na citlivé práci s jazykem, nicméně i ze špatného překladu šlo nahlédnout fascinující téma knihy: tím je obraz současné civilizace stojící na falešném řádu, který jí vtiskla televizní kultura, rozmach informačních technologií přehnaně zdůrazňující hodnotu "informace", a to natolik, že původní význam tohoto slova zcela zatemňují, stejně jako nejrůznější formy institucionalizovaného vědění. V jistém smyslu je tento román úžasným pandánem k některým Foucaltovým textům, zejména těm, ve kterých se francouzský filosof zabývá myšlením povrchu, jinými místy nebo vztahem mezi mocí a věděním.

Nicméně skutečného DeLilla se nám v českém překladu dostalo až letos, kdy se BB Art a překladatelka Lucie Mikulášková pustili do tak náročného úkolu, jakým překlad a vydání této těžké, ovšem nádherné knihy jistě byl.

Na hranici mezi životem a smrtí
Podsvětí, hra stínů, neustále se měnící hranice mezi životem a smrtí, život ve stínu smrti, smrt neustále přítomná v životě - toto téma nedávno zpracoval další DeLillův žák Will Self v románu How the Dead Live (Jak žijí mrtví), nicméně i když se mu podařilo dosáhnout značné působivosti, DeLillova záběru rozhodně nedosáhl. To hlavně proto, že metaforu antického podsvětí používá DeLillo pro celé moderní dějiny, zejména pak pro dobu po druhé světové válce. Jeho román, zachycující dobu více než padesáti let a odehrávající se na několika kontinentech, nabízí obraz rozhodně nejnebezpečnější éry v lidských dějinách, epochy, kdy člověk žil "mezi jednou propastí a druhou propastí", kdy dvě super velmoci udržovaly na nejvyšší úrovni sice obtížný mír, nicméně v nejrůznějších částech světa proti sobě vedly malé války a kdy každým okamžikem mohla nastat jaderná apokalypsa. Don DeLillo se vždy jako autor zajímal o politický rozměr skutečnosti, jím se však román ani zdaleka nevyčerpává - kniha zdaleka není jen popisem určité politické situace. Mnohem spíš je brilantní studií toho, jak taková situace přispívá k formování kultury, určité společenské atmosféry. Je to hlavně kniha neuvěřitelně komplexní, postihující nevídané množství aspektů moderního života - a nelze se rozhodně vůbec divit těm, kteří v ní spatřují "velký americký román", o kterém americká literatura tak dlouho sní a ještě déle mluví.

Prolog této fantastické knihy nás zavádí do New Yorku roku 1951, na finále národního baseballového poháru, které po velmi dramatickém průběhu vyvrcholilo slavným homerunem, neboli "ránou, která byla slyšet po celém světě". Jenže ve stejný den (DeLillo se údajně inspiroval titulkem jednoho novinového článku) vlastně naplno odstartovala jaderná studená válka, neboť Rusům se podařilo uskutečnit první test atomové bomby. Mimochodem, je velice zajímavé, že citovaný výraz ze sportovní rubriky se stal jakýmsi žurnalistickým idiomem a znovu byl použit - zvláštním řízením osudu opět ve spojitosti se studenou válkou, byť tentokrát ve sportovním hávu - po šokující výhře amerického amatérského týmu nad sbornou na olympiádě v Lake Placid. Ale zpět k DeLillovu románu. Ten je do určité míry celý postaven na oscilaci mezi dvěma aspekty moderní skutečnosti: běžným, každodenním životem (včetně sportu, zábavy, umění) a všudypřítomnou hrozbou jaderné smrti. Tyto aspekty života celé druhé poloviny dvacátého století jsou nasvěcovány z různých perspektiv, celkem náhodně, podle toho, jak zasahují do života protagonistů románu, jimiž jsou bratři Nicka a Matt Shayovi a výtvarnice Klára.

Vše v jedné kouličce
Časově i prostorově velice rozlehlé panorama románu je přitom soustředěno do jednoho konkrétního bodu - do míčku z památného utkání. Ten jako červená nit prostupuje celou knihou, váže na sebe jednotlivé epizody, vlastně spíše scény, v nichž defilují jednotlivé postavy. V těchto na první pohled nespojitých výjevech DeLillo brilantně zachycuje vývoj západní společnosti během druhé poloviny dvacátého století. Autor moudře nepíše o tom, co nezná z první ruky, a tak i když nás román zavede na nejrůznější místa, v podstatě se soustředí na kulturu a společnost Spojených států. Celkový obraz, jejž DeLillo čtenářovi předkládá, je značně obsáhlý i plastický: kulturní fenomény (odkaz jazzové doby, nástup hnutí hippies, úspěch prvních rockových kapel) se tu organicky prostupují se změnami v oblasti politické i sociální, přičemž vše je zahaleno do hávu všudypřítomného strachu ze zkázy číhající doslova za dveřmi.

Román zaujme i velmi složitou narativní strukturou - časté skoky, odbočky, nenadálé časové posuny - stejně jako úzkým vztahem mezi formou a obsahem textu: například při vzrušeném popisu baseballového zápasu máme dojem, jako kdybychom poslouchali entuziastického sportovního komentátora, zvláštní, mistrovsky zvládnutý "hypertext" v závěru románu zase odráží moderní nástup internetu.

Z testovacího centra do sítě
Výše uvedená dvojice příkladů je v mnohém pro knihu charakteristická. Má-li kniha nějakou jednotící myšlenku, pak je jí pohyb od reálného k virtuálnímu. Atomová bomba odpálená na počátku románu se v průběhu knihy postupně přesune do počítačové sítě, stane se virtuální, ač o nic méně nebezpečnou - je to pohyb od prázdnoty k prázdnotě, nebo od propasti k propasti, jak se kdysi sám autor velmi trefně vyjádřil. Tento pohyb od reálného k virtuálnímu je pro DeLilla charakteristikou moderních dějin - a od něj odvíjí své zkoumání otázky lidské identity.

Podsvětí je asi nejobtížnější autorovou knihou: nečte se snadno a jistě se ani snadno nepsalo. Román neustále testuje čtenářovu trpělivost a pohrává si s jeho očekáváním - nesnadnou uchopitelnost moderní zkušenosti autor skvěle napodobuje neustálým množením odboček a to, co často vypadá jako začátek nové příběhové linie, se po chvílí ztrácí ve slepé uličce. Některé příběhové nitky na sebe navazují po několika stech stranách, jiné se dotýkají jen prostřednictvím těch nejjemnějších odkazů, a tak není proto divu, že i mnozí z DeLillových příznivců, nebo čtenářů považujících autora za jednoho z nejvýznamnějších prozaiků konce dvacátého století a Podsvětí za jeho mistrovské dílo, přiznávají, že měli značné potíže knihu dočíst. Na druhou stranu ti, kteří knihu dočetli, jistě nikdy nelitovali.

Žák Martin Amis
Již jsem se zmínil o tom, jakým obdivem zahrnul DeLilla Martin Amis. Ten své literární vzory hledal za Atlantikem hlavně ze dvou důvodů: jednak aby unikl z vlivu svého slavného otce, jednak aby se nějak zbavil břímě tehdejší současné britské prózy, která mladého Martina Amise neuspokojovala. A tak se obrátil k autorům, jakými jsou Nabokov, Bellow, Leonard a právě DeLillo.

Jedním z plodů Amisovy fascinace moderní americkou literaturou je i román Peníze (Money, anglicky 1984), na který si český čtenář musel počkat až do letošního roku. On si Amis cestu do českých překladů hledá vůbec dosti obtížně - na rozdíl od svých vrstevníků Juliana Barnese, Iana McEwana či Grahama Swifta. Proč, těžko říct, snad pro silné sepjetí s popisovanou realitou, určitě ovšem kvůli obrovské jazykové (a potažmo překladatelské) náročnosti textů, zahlcených odkazy k anglosaskému kulturnímu kontextu stejně jako jazykovými hříčkami. I proto do letošního roku vyšly česky hlavně "komornější" autorova díla: výborný román Úspěch, zdaleka ne tak povedený raný text Jiní lidé, povídky Einstenovy příšery a jako poslední zvláštní a nepochybně zajímavá, i když mnohými zatracovaná parodie a zároveň pocta žánru americké detektivky Noční vlak. Snad jen Úspěch by přitom šel řadit mezi autorova největší díla - mimo jiné i proto, že velmi zdařile zpracovává ústřední Amisovo téma, brilantně rozvedené i v románu Peníze. Posledně jmenovaná kniha patří - podle mého mínění - mezi tři vrcholy Amisovy tvorby, přičemž těmi dalšími jsou zvláštní historická freska Šíp času, která překvapí zvláštním narativním experimentem, a rozsáhlý román Londýnská pole, podobně apokalypticky laděný jako DeLillovo Podsvětí.

Peníze, pornografie, kultura
Ale k Penězům. "Money, money, must be funny in the rich man's world," zpívala kdysi švédská Abba a tento verš by mohl charakterizovat jeden aspekt knihy - je to skutečně groteska z prostředí bohatých lidí, jejíž děj by šlo shrnout do několika vět: anglický producent John Self přijíždí pln naděje a opojený vlastním úspěchem (rádoby úspěch představovaný tučným kontem a uznáním několika lidí, kteří jej chtějí využít), jehož dosáhl v oblasti reklamního průmyslu, natočit svůj první "velký" film do Spojených států. Hra zachycuje půlrok jeho života, který stráví v Americe a které zásadně změní Selfův život - mimo jiné mu ukáží, jak vrtkavá je štěstěna v mediálním prostředí. Self, jenž o sobě neustále prohlašuje, že "trpí závislostí na dvacátém století", je zosobněním materialismu a cynického požitkářství, je manipulován všemi a vším kolem sebe - od svých milenek, přes podřízené až po spolupracovníky, mezi kterými najdeme i postavu brilantního spisovatele Martina Amise, k němuž Self chová "bezmezný obdiv". Amisovo jméno není jen postmoderní hříčkou, jména totiž hrají v této knize obrovskou roli: Self je jméno paradoxní i ironické zároveň, neboť Self, tedy "já", "ego", žádné já nemá, je to vyprázdněná postava, jakýsi Everyman. Zároveň s milenkou Martinou a Martinem Amisem tvoří jakousi jedinou trojjedinou postavu a knihu lze v jistém smyslu číst ne jako realistický román, nýbrž jako zvláštní zkoumání rozpolceného moderního vědomí.

Obrovskou roli hraje v románu pornografie, kterou Amis považuje za charakteristický fenomén moderní kultury - zajímavě o jejím mechanismu píše v eseji o Madonně. Amis pornografii vnímá jako základní model, na němž funguje zábavní průmysl a s ním úzce propojený svět médií. A to, že v románu vystupuje i postava, jež sdílí jméno s autorem (a jezdí mimochodem ve sporťáku Iago666), tak trochu poukazuje k nevyhnutelné skutečnosti, že i Peníze jsou do určité míry součástí světa, který román popisuje - i kdyby jen tím, že si od něj vypůjčuje jazyk. Text románu vstupuje do jazyka showbusinessu a sám začíná opisovat stejné postupy jako popisovaný fenomén. Vlastně tak hraje roli dvojího agenta - vstupuje do jazyka pornografie, jak jazyk konzumní kultury Amis označuje, a pracují s ním - nikoli nevědomě, nýbrž velmi cíleně. Zatímco konzumní kultura trpí posedlostí nabídnout "spotřebiteli" více reality, autentičnosti - Umberto Eco v jednom ze svých esejů výstižně podotýká, že její esencí je do určité míry známý slogan Coca-Coly "The Real Thing" neboli "to pravé", Amis chce být ve svém postmoderním románu upřímnější: hříčkami a nejrůznějšími, často na první pohled neprohlédnutelnými narativními strategiemi nás vede k nahlédnutí, že to, co čteme, a vlastně i to, co vnímáme jako skutečnost, skutečnost rozhodně není. Román má od skutečnosti odstup, dělí jej od ní nepřekonatelná propast, je to jen výmysl autora a je též jeho duševním vlastnictvím - ano, i tento aspekt, dokumentující všudypřítomnost peněz, je v románu přítomen.

Moralistická satira
Peníze jsou v jistém smyslu moralita. Selfův hlas sice zní cynicky, nicméně jak už bylo naznačeno, je vlastně oběť, jejíž osud jakoby poukazoval k moralistnímu ladění: asi není náhoda, že v Americe byl Self ubytován v pokoji s orwellovským číslem 101. John Self se řítí do záhuby a jedinými lidmi, kteří mu mohou pomoci, jsou intelektuálové: vedle spisovatele Amise ještě již zmíněná milenka Martina. Nicméně Self je natolik závislý na pornografii, že se znovu vrací ke své bývalé milence Selině, na které jej mimo jiné fascinuje i neukojitelný hlad po penězích.

Je otázka, nakolik moralistní ladění knize prospívá - v románu Londýnská pole je tento aspekt výrazně slabší a text působí literárně ještě silněji. Nicméně je důležité jedním dechem dodat, že ani moralita, ani nejrůznější intelektuální témata nejsou na knize tím nejdůležitějším. Stejně jako v případě Podsvětí i zde hraje hlavní roli - jak tomu u literatury hodné toho jména musí být - jazyk a právě díky brilantnímu jazykovému zpracování si román získal věhlas, jaký má.
Amisovi se podařilo úchvatně zachytit atmosféru velkoměsta a potažmo celé moderní doby, velice přesvědčivě zúročil svou krátkou zkušenost scénáristy a velice živě podal obraz filmového zákulisí. Jen stěží lze vypočíst, kolik jazykových rovin se v knize skrývá - Amis, vybaven podobně ostrým sluchem jako DeLillo, totiž dokázal i v promluvách jednotlivých postav zachytit drobné, leč tak významné detaily, jakými jistě jsou kulturní či sociální kontext jednotlivých mluvčí. Zvláštním a těžce popsatelným způsobem se mu podařilo v románu používat nejrůznějších klišé, která donutil, aby vypovídala nejenom sama o sobě - tedy ukázala obsahovou prázdnotu - ale i o prostředí, v němž vznikla.

Podobně jako Podsvětí i Peníze nabízejí zajímavý vhled do kulturní reality nedávné doby - záběr této knihy není sice tak rozmáchlý časově ani tematicky, nicméně co se týče literární síly, jistě obě knihy vyčnívají jako významná díla anglicky psané literatury sklonku dvacátého století. A můžeme být vděčni, že si konečně našla cestu do českého překladu.

© Ladislav Nagy, vyšlo v časopise Host č. 4, 2003
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3154x

Inzerce
Inzerce