Burroughs, W. S. a Gysin, B.

rozhovor beletrie zahraniční

Počátkem šedesátých let americký spisovatel W. S. Burroughs spolupracoval s malířem Brionem Gysinem na knize Zbývají jen minuty, a později na knize Třetí mysl, jimiž se zároveň distancoval od tvorby beat generation...

Vstupní brána, Paříž 1960
rozhovor Gysin - Burroughs

V neděli 19. července 1986 zemřel na infarkt Brion Gysin. Byl to jediný člověk, jehož jsem kdy respektoval. Obdivoval jsem mnoho jiných, ctil a vážil si jich, ale respektoval jsem jenom jeho. Jeho přítomnost byla doslova královská, beze stopy nějaké okázalosti. Byl vždy naprosto dokonalý.

Kdo byl ale Brion Gysin? Jediný skutečný dědic Hasana-I-Sabaha, Starce z hory? Bezpochyby. Skrze jeho malby jsem poznával záblesky zahrady, již Stařec ukazoval svým asasínům. Tuto zahradu nelze zfalšovat. A Brion by také žádné falše nebyl schopen. Byl pánem džinů a ti nikdy nebudou sloužit falešným lidem nebo zbabělcům.

Brion trpěl rozedmou a rakovinou plic. Věděl, že má před sebou jen několik týdnů života. Zrovna jsem se chystal vydat se do Paříže, když mne zastihla zpráva, že Brion zemřel. Naposledy jsem jej koutkem oka zahlédl v dopise, který mi poslala má přítelkyně Rosine Buhlerová.

"Brion mne požádal, abych mu co nejelegantněji připnula jeho řád Chevalier de l´Ordre des Arts et des Lettres, a poté jsme začali večeři vynikající čínskou polévkou. O vínu Brion prohlásil, že mu přijde trochu "rapeux" - to aby pozlobil Francoise de Palaminy, který strávil celý večer sháněním neupravovaného vína, což není snadné ani v Paříži. Potom nastala téměř snová rozmluva o tom, jaké by to bylo, mít pro sebe v parném srpnu veliký dům na pobřeží moře, stinnou místnost, zatímco venku by byla hotová výheň. Brion prohlásil, že se mu určitě bude dobře spát a bylo vidět, že strávil skutečně výborný den. Dokonce sám bez pomoci vstal ze zeleného křesla a odešel do své místnosti. Sledovala jsem jeho vysokou postavou, vzpřímenou, rozhodnou chůzi … jakou mají pouze králové a divoši."

Mám pocit, že dokud jsem neviděl malbu Briona Gysina, neměl jsem vůbec ponětí o tom, co to je skutečný obraz. Zde je přepis magnetofonového záznamu rozhovoru, který jsme vedli v roce 1960 před několika Brionovými obrazy, když jsme oba bydleli ve starém hotelu Beat v ulici Git-le-Couer 9 v Paříži. Teprve tehdy jsem zjistil, že do jeho obrazů skutečně mohu proniknout.

Brion Gysin: Jak do těch obrazů pronikáš?
William Burroughs: Obvykle se tam dostávám tím, čemu říkám vstupní brána. Často je to tvář a jejíma očima se obraz otevírá do krajiny. Právě tímto okem do krajiny pronikám. Někdy je to dokonce něco jako klenutá chodba… Vstupní bránu vytváří libovolný počet nepatrných detailů nebo zvláštní skvrnka barvy a najednou se celý obraz stává trojrozměrným vlysem ze sádry, jadeitu anebo jiného vzácného materiálu. Tento obraz přede mnou má čtyři části. Pozoruhodný je způsob, jímž jednotlivé sekce, když je zavěsíte několik centimetrů od sebe, doslova táhnout zpět k celku. Podstata obrazu jakoby překrývala tuto mezeru. Něco zde překlenuje prázdnotu. Není pochyb o tom, že toto je vůbec první malba nakreslená přímo na prázdnotu. Je dokonce vidět, jak se jedno plátno natahuje k druhému. A najednou se zde objevuje spousta věcí. Nádherná krajina džungle. A pak vždycky bicykly. Celý svět bicyklů … koloběžky. Nejrůznější tváře … opičí tváře … charakteristické vrásčité tváře opic. Typické, arche-typické v tomto světě. A rovněž celé světy. Najednou se před tebou objeví fialový svět nebo šedý svět, který svým zábleskem pohltí celý obraz. Je to, jako kdyby světy byly iluminovány každou jednotlivou barvou … světy vytvořené z té barvy. Takový svět vidíš nejdřív jako červený, potom jako modrý. Například jsem se jednou vydal na barevnou procházku Paříží … dělal jsem vlastně něco, co jsem se naučil z tvých obrazů, na kterých barvy vystřelují z plátna stejně jako na ulici. Šel jsem městem po bulváru, když jsem najednou v tom teplém dni ucítil poryv studeného větru, rozhlédl jsem se kolem a viděl jsem vše před sebou v odstínech modré - modř na šátcích, na zadku mladého dělníka, na jeho džínách … modrý svetr na dívce … modrý neon … obloha .. všude samá modř. Když jsem se podíval znovu, viděl jsem jen červeň semaforů … brzdových světel aut … štít kavárny … nos nějakého muže. Díky tvým obrazům vidím pařížské ulice úplně jinak. A pak tu samozřejmě ještě jsou všechny pouště, mayské masky a fantastická vzdušná architektura tvých mostů, mol a kol.

BG: Kdysi jsi prohlásil, že nejsi schopen tohle všechno vnímat najednou.
WB: Ne, tohle je první skutečný obraz časoprostoru, který nabízí prezentaci toho, co se opravdu odehrává před malířem a divákem v prostoru - časový smysl jak skrze formy, tak barvu, protože právě barva způsobuje proměnu forem. A potom se to vztahuje k reálné časové sekvenci. Neznám žádný jiný případ, kdy by čas byl znázorněn stejným způsobem jako na tomto obrazu. Nejsem schopen vidět všechny rozdílné úrovně najednou, protože je to jako kdyby existovaly jen nezávisle. Ve své časové sekvenci. Zde máme co do činění s obrazem časoprostoru. Například divák vidí hluboko do nejrůznějších krajin a najednou mu před očima probleskne to, co se děje na povrchu… Substance obrazu je svázána s dvojím pohybem, dovnitř a ven. Když vidíš jednu vrstvu obrazu, pak najednou vidíš všechny. Oko, které používám jako vstupní bránu, mne najednou vrhá do krajiny, již jsem nikdy předtím neviděl. Je to takový svět hraček, svět, jenž je v jistém smyslu velice alarmující, svět zaplněný mechanickým hmyzem napadajícím se navzájem a útočícím na muže z jiných planet, oděných do brnění. Anebo jsou to prostě jen moderní svářeči s mosty v pozadí.

BG: Ano, lidé se bouřili.
WB: Nechápu proč. Jde přece o substanci. Je to jako kdyby někdo vyskočil od mikroskopu a křičel: "Už se na to nechci dívat! Kroutí se to tam a je to naprosto nechutné!". Cítím, Brione, že tvé obrazy mají velice blízko k tomu, co dělám já. Jsa zatvrzelým experimentátorem, říkám: "Věda, neomylná věda?" My všichni jsme pouhými vědci, zkoumáme různé úrovně fakt, a když objevíme něco nechutného, není to naše vina. Když někdo objeví skutečně hnusně vypadajícího mikroba, má s výzkumem přestat jen proto, že nějaký idiot přijde a řekne: "Je to pornografie. Musím říct, že celá má rodina byla znechucena pohledem na tvé diapozitivy! Hnusíš se mi, ty i tvé prasečinky!"? Když někdo v tvých obrazech vidí věci, které jsou z jeho perspektivy obscénní, neodvažuje se to říct. Vy malíři můžete být obscénní a nechutní, jak chcete, a lidem to buď dost rychle nedojde, nebo se to neodváží říct, protože by jim to připadlo jako příliš drsný pohled na ně samé. "Vidím tam tohle, takže je něco nechutného, obscénního i ve mně". A hle, tady spousta lidí hoří … polití benzinem prchají přes plátno … běží a horní okraj plátna se ohýbá a překrývá je. Nu co, je to svět kobylek. Krystalů. Arabský svět. Arabské tržiště. A tady je moje teta, uvězněná ve svém elektromobilu pokrytém závoji. Jakoby zavřená do nějaké kapky nebo pod mísou. Laboratoř s panelem nástrojů a nahoře, něco, co vypadá jako město … bizarní město unášené vzduchem, které v kruhu stoupá výš a výš. Vidím všemožné tváře … tváře otevírající se do dveří a oken … stovky tváří postavené tím nejúžasnějším způsobem, jedna proti druhé. Od některých se můžeš dostat k nějakým jiným a od nějakých zas vůbec nikam a tak to jde stále dokola. Neuvěřitelně složité. Jsou zde nějací muži připomínající ryby, od pasu dolů vypadají jako odpadkové koše. Přes celé plátno prolétávají úchvatné světlice … a proměňují se v trubice … pulsující trubice. Tyto trubice vedou jakousi energii, jež probíhá celým plátnem, které se najednou stalo trojrozměrným. Člověk by se na něj mohl dívat celé měsíce a vždy by spatřoval něco nového. Pokaždé, když jsem na tento obraz pohlédl, viděl jsem něco, co jsem nikdy předtím v celém světě nespatřil. Někdy člověk vidí důvěrné známá místa, a přesto mu připadá, jako by se celá konstelace pokaždé změnila … například v tomhle koutě ulice poznáváš známé místo, ale jsou tu vždy nějací noví lidé, kteří celou scénu zásadně změní. Je to nevysvětlitelné. Taky tu jsou nejrůznější zelení mužíci vytvoření z oné zvláštní substance; je jako hovno z jater postižených cirhózou. Jsou zde tváře a cely, v nichž lidé žijí, válejí se v kalužích té divné látky. Celé plátno je najednou absolutně jasné a přesné … je to fantastický svět tváří, které jsou částí jediného domu a všechno tohle je zmrazené v nějaké divné růžové rosolovité látce … zmrazené peklo. Látka se neustále pohybuje … otřásá, hýbe, mění. Vidíš, jak se plátno stává soběstačné změnou obrazu. Vše se může stát něčím jiným a také se tím stává. Sotva si pamatuji, čím jednotlivé věci byly před pouhou minutou. Jo, jasně, tohle byla před chvilkou hlava, ale teď se z ní stal domek přilepený k zemi. A tohle je růžový kopec. Jakmile se k tomu vztáhneš, můžeš to i změnit zpátky. Když se ale přepneš do předchozího obrazu, zažíváš zcela zřetelný fyziologický šok … pokaždé, když se přepneš dopředu nebo dozadu. A je tu i bod, ve kterém vidíš oba obrazy najednou. Je to dost nepohodlné, nepříjemné, člověka se zmocňuje ohromný pocit závrati, je to, jako kdybys musel najednou dýchat skrz své péro, kterým by ses ovšem dostal ke kyslíku jen tehdy, pokud by ti stálo. Prekérní pozice - má snad nějaký vztah ke strachu z pádu z velké výšky. Střetává se tu primitivní strach z udušení a ztráta podpory. To dodává tomuto obrazu přinejmenším velice znepokojující auru. Někdy se zdá, že celá pulsuje světlem, jindy vypadá jako z kamene … snad porézního kamene … je to neurčitá substance, něco mezi kamenem a živým masem, něco jako korál. A pak se najednou objeví ta podivná rostlinná látka, jako kdyby ti lidé, které vidím, byli rostlinami vyrůstajícími z těch trubek, jež procházejí celým plátnem! Skutečně bizarní! Na zlomek sekundy jsem zachytil dokonce absolutně jasný fotografický snímek Gregory Corsa. Už je pryč, ale cítím, že tam vespod někde určitě je a že se opět ukáže. Je to hodně divné, jak rychle se zjevují a mizí ty fotografické šoky. Je to jeden z těch nejpozoruhodnějších fenoménů, jaké jsem vypozoroval v celé své praxi … ano, v celé své praxi. Tyhle známé tváře najednou srůstají dohromady, svázané popínavou révou a úponky … opičí tváře. V jednom bodě se dokonce objevuje i hodně zlá, extází uchvácená tvář ze 17. století, s krejzlíkem kolem krku, stojící před nějakou primitivní chatrčí.

BG: Nepřipomíná ti to text?
WB: Připomíná. Jsem schopen jej číst. "Křídla tiše třepetají … réva pláče … ne, nepláče … polibek … hlučně syčící Tex … Gysin ničí syn neplakal … Fix Gysin … Brion…"

BG: Já to čtu jinak: "Můj drahý, tvůj velmi … nepláče …".
WB: I tady to vypadá jako písmena, ale jsou obtížněji rozpoznatelná. Vidím tu: "Plíží se…". Dívat se na tvé obrazy, to je jako zaměřovat nějaký optický nástroj. Zaměřit trvá obvykle tak dvacet sekund. Divák musí nejprve vyzkoumat rozdíl mezi teleskopickým a mikroskopickým pohledem, zatímco jeho pohled se bude soustředit na nějakou malou krásnou scénu, která může být v jednom okamžiku menší než nehet na tvém ukazováčku, když pak se najednou tvá pozornost rázem vrací do pohledu ze vzdálené perspektivy. To, co vidíš v konkrétním okamžiku, je tak pouze částí vizuální operace, jež obsahuje nekonečnou řadu obrazů. To tě vede po jisté cestě, je to řada nebo série vzorů … série neurálních vzorů, které dávno existují v lidském mozku.
Překlad © Ladislav Nagy, vyšlo v Novém Prostoru 21/3/2003

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3182x

Inzerce
Inzerce