Angot, Christine

portrét beletrie zahraniční

Christine Angotové, mladé autorce, se na podzim 1999 podařil zajímavý kousek. Prorazila na vrchní pozice ve francouzské literatuře, a to s románem Incest. Téma knihy patřilo dosud v literatuře, ale i ve společnosti, spíše mezi obecně uznávaná tabu, okrajovou problematiku. Angotová uspěla s dílem, v němž se nevybíravým, naturalistickým způsobem opravdu hovoří o incestu, ale i o homosexualitě, aids, viagře,...

Christine Angotová

Christine Angotové, mladé autorce, se na podzim 1999 podařil zajímavý kousek. Prorazila na vrchní pozice ve francouzské literatuře, a to s románem Incest. Téma knihy patřilo dosud v literatuře, ale i ve společnosti, spíše mezi obecně uznávaná tabu, okrajovou problematiku. Angotová uspěla s dílem, v němž se nevybíravým, naturalistickým způsobem opravdu hovoří o incestu, ale i o homosexualitě, aids, viagře, o nepříjemných pocitech z pohlavního styku, erotice jako něčem odporném... Nebylo by bývalo divu, kdyby kritika román hned od počátku uvrhla do klatby opomíjených děl, o nichž se jednoduše mlčí. Ale Angotová naopak vyvolala vlnu vášní. V novinách se o Incestu psalo kladně i záporně. Po skandálním výstupu v nejsledovanějším televizním literárním pořadu Bouillon de culture se Angotová na čas stala mediální hvězdou - a začala psát další román, Opustit město, v němž podrobně zachycovala svou osobní situaci v době, kdy počet prodaných výtisků Incestu den ze dne stoupal, sršely útoky ze všech stran, ale i slova pochvalná, tak potřebné uznání.
Christine Angotová nejen že se trefila tématem románu do vosího hnízda, ona se vydělila i zcela osobitým způsobem psaní. Její velmi charakteristický styl se na úrovni věty vyznačuje opakováním, ať už slov jako takových, nebo naléhavým navracením se k určité myšlence a jejím přiřazováním k novým a novým podnětům, pojmům, které evokuje, nebo s nimiž je naopak konfrontována, dále pak omezeným užíváním interpunkce. Slova, věty jako by Angotová nekonečně prosívala, neúnavně přemílala, probírala jak při gramatickém cvičení. Nabývají tak nových rozměrů, nových vlastností, celý text má nádech lyričnosti, hudebnosti. A autorčina výpověď nebývalé úpornosti, naléhavosti. Často citovaná věta z Incestu: "Pokládá si klementinky na svůj úd a chce, abych je jedla. Je to odporné, odporné, odporné, odporné." Na jiné místě se dočteme: "Vzrušení a vzrušení, rozkoš a rozkoš, a potom zklamání a zklamání a zklamání a zklamání a ještě větší zklamání, zklamání, zklamání, zklamání, zklamání." Nový odstavec: "Zklamání." Nebo jiný příklad: "Jestli si uvědomuju že moje dcera to bude jednou číst, jestli na to myslím, uvědomujete si to, moje dcera, jestli o ní vím. Věda bez vědomí. Pouhá ruina duše. Věda bez vědomí." Někdy je tempo tak horečné, uspěchané, že vskutku není čas na zdobení textu jakoukoli metaforou, natož pak interpunkcí: "Láska ztracená osud ztracený možná je tohle a jenom tohle můj osud Možná z toho nikdy nevyjdu Možná budu věčně hledat jedno gesto jednu tvář která mi skutečně poví něco o lásce která by mi řekla něco zvláštního jen a jen mně..."

Na úrovni textové se Angotová uchyluje ke kolážím opsaných úryvků různého druhu, od novinových článků přes dopisy čtenářů, zachycené promluvy a rozmluvy, po citace z divadelních her či třeba ze Slovníku psychoanalytiky.

Kritika oceňuje, že Angotová dokáže udělat umění z ničeho, že staví na úspornosti (M. Lindon v Libération, J. Savigneau v Le Monde). Pierre Jourde ji v článku v Atelier du roman (březen 2001) přirovnává k Proustovi, neboť prý dokázala převést svůj život do literatury, vyprávění pozvedla na úroveň filozofické meditace. Ti střízlivější zmiňují, že je Angotová jednou z mála autorek, které zůstaly pevnýma nohama v krásné literatuře, a přitom dosáhly neobyčejně vysokého počtu prodaných výtisků. V žebříčcích nejvíce prodávaných knih totiž na jistou dobu předčila i pokleslou, čistě konzumní literaturu. Nutno podotknout, že narazila na bariéru nesouhlasu v literárních kruzích ze Saint-Germain, které pevně drží v rukou vše, co se kolem literatury a s literaturou děje, od vydávání knih po udílení mnohých literárních cen. Zdaleka ne všichni kritici Angotovou uznávají. Třeba Christine Ferniotová napsala v časopise Lire (9/99): "Tahle holka je nesnesitelná. A nepředvídatelná: ačkoli už deset let od své první knihy, Viděno z nebe (Vu du ciel), píše a přepisuje pořád tu samou historii, nebo téměř tu samou, vystavuje život svůj a svých blízkých, míchá mazanost a lži, které vydává za pravdu, s kousíčky skutečnosti, již si notně přizpůsobuje..."

Kniha Opustit město nemá nijak komplikované téma. Je to deník, zpověď o jednom roce. Jediné zajímavé na tom všem je, že jde právě o Angotovou. Úzkostnou z každého pohledu, úzkostlivou o každé slovíčko. Prožila si dané období zpoloviny v pekle, zpoloviny v ráji, a to je celý syžet. Dílo je pestré, zahrnuje neustále aktualizovaný výpis o prodeji knih, účetní knihu, esej o tvorbě, popis strastiplného života spisovatele: co o něm říkají, co píšou, jak lžou, vymýšlejí si... Pro spisovatelku nebylo jednoduché čelit útokům čtenářů, některých médií, například v Midi libre ji odsoudili velmi vehementně. V rozhlasovém pořadu Masque et la plume se nechali slyšet, že Angotová se svým vydavatelem jsou jako milenka a pasák. Ve městě Montpellier začíná být dusno a těsno, Angotová se chystá přestěhovat do Paříže, opustit město... "Tady jde o život spisovatelů. Vědět, co to je. Člověk slyší lži, člověk slyší pravdu, člověk slyší o tom, co je uvnitř, a slyší o tom, co je zvenku, člověk je v sobě a je mimo sebe, mimo sebe, ano, občas mimo mne, ve mně a mimo mne, nejsem šílená, jen v sobě a mimo sebe, obojí, beru si jazyk dovnitř do sebe a vypravuji ho ven mimo sebe, slovo je pro nás akt, činění. Je to akt, o němž se mluví. Když se mluví, je to akt. A tak to vyvolává různé věci a následky, působí to. Je to akt, a ne hra, propojení pravidel nejrůznějšího druhu..."

Na jaře 2001 vydalo nakladatelství Stock v reedici díla, která Angotová publikovala dříve jinde: Ti druzí (Les Autres, první vydání Fayard 1998) a ve druhém svazku dva texty, Strach ze zítřka (La Peur du lendemain, krátký text zveřejněný minulé léto v časopise Elle) a Normálně (Normalement, text zdramatizovaný pod názvem Přestaňme, přestaňte, přestaň - Arretons, arretez, arrete).

S odstupem času je dnes již jasné, že se Angotová určitým způsobem podílela na tom, jakým směrem se posunula a posunuje situace v současné francouzské literatuře. Téměř každý rok se někdo takový objeví, a poslední dobou jsou to prostě takové Angotové... a také třeba Houellebecq, Beigbeder nebo C. Milletová, kdo sem tam hýbe škraloupem na jinak odstátém uvařeném mlíčku.


© Jovanka Šotolová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3479x

Inzerce
Inzerce