Ben Jelloun, Tahar
Tichý den v Tangeru

ukázka beletrie zahraniční

Toto je příběh muže zvábeného větrem, zapomenutého časem a přehlíženého smrtí. Ve městě, které tvoří souvislé pahorky, ve městě opředeném legendami a sladkým a neuchopitelným tajemstvím, kde se Atlantik setkává se Středozemním mořem, vane Východní vítr...

Tichý den v Tangeru

Otci

"Čas je stařec škodolibý jako děti."
Georges Schéhadé, L'Émigré de Brisbane


Toto je příběh muže zvábeného větrem, zapomenutého časem a přehlíženého smrtí.
Ve městě, které tvoří souvislé pahorky, ve městě opředeném legendami a sladkým a neuchopitelným tajemstvím, kde se Atlantik setkává se Středozemním mořem, vane Východní vítr.
Příběh začíná již téměř před sto lety. Vytváří trojúhelník v rodinném kruhu toho muže, který záhy, bylo mu dvanáct nebo třináct, opustil Fes a odešel pracovat do Rifu, do Nadoru a Melilly, během války se znovu vrátil do Fesu a v padesátých letech emigroval se svou malou rodinou do Tangeru, města v průlivu, kde vládne vítr, lenost a nevděk.
Smrt je nádoba nesená rukama dívek, ani krásných ani ošklivých, které odcházejí a znovu přicházejí do rozvalin domu za nevěřícného a nedůvěřivého pohledu toho, který tuto představu tvrdě odmítá.
Prozatím spí a nudí se. Chtěl by si vyjít, projít se pěšky po městě, zastavit se pro chleba na Grand Socco, otevřít krám a znovu začít stříhat džellaby z velkého kusu bílé látky. Zánět průdušek ho však poutá na lůžko a Východní vítr s deštěm je přesvědčivější než doktorovy příkazy. Dům je chladný. Vlhko kreslí na zdi mapy zelené plísně. Pára na okenních tabulkách klesá na dřevěné rámoví, které pomalu trouchniví.
Přemýšlí zachumlaný do burnusu a bavlněné pokrývky, podřimuje, poslouchá déšť a už neví, co by měl dělat v té posteli, kterou jeho tělo nakonec tak proleželo, že se z ní stala jáma, která se jednoho dne rozevře ve vlhké černé hlíně. Postel ho hlídá. Zadržuje ho. Když vstává, třese se a stěží se udrží na nohou; znovu si lehá a myslí na horskou cestu v Al Husaymah, kterou slézal s téměř dvacetikilovým batohem na zádech. Přivolává vzpomínku na mladá léta. Velmi brzy musel pracovat, neboť jeho otec zemřel a zanechal ve starém domě v medině Fesu deset dětí bez prostředků. Ta vzpomínka ho bolí, ale je na ni pyšný. Za těchto podmínek se naučil být hrdý a dozvěděl se, že potřeba "stvořit sám sebe" není prokletím.
To opakované volání minulosti mu jde na nervy stejně jako bílé nebe, které občas zahlédne, nebo vítr, který slyší vát a práskat dveřmi.
Nuda začíná ve chvíli, kdy se věci začnou trýznivě opakovat, když ta samá představa ztrácí tím, že je stále na dosah. Nuda je tato strnulost věcí, které obklopují jeho postel, věcí tak starých jako on; i když jsou opotřebované, jsou stále tu, na svém místě, užitečné, tiché. Čas běží s jakousi rozvleklostí, která ho dráždí. Posluhovačka myje podlahu, aniž by si ho všímala. Prozpěvuje si, jako by byla sama. Bezmocně ji pozoruje a už ji ani nechce prosit, aby nedělala takový rámus. Říká si, že by nerozuměla. Pochází z periferie města, kde se bůhvíjak a kde to jen trochu šlo poskládala spousta lidí, kteří sem hromadně přišli z venkova. Nevzbuzuje v něm žádný pocit. Prohlíží si ji a ptá se, co tak může dělat v tomto domě. Je ještě mladá a silná. Říká si, že se nemusí bát, že ji nemoc připoutá na lůžko. A pak, i kdyby onemocněla, určitě by nebyla sama. Byla by s ní celá rodina. Příbuzní, sousedi a přátelé. On by moc rád viděl své děti. Ale ne u postele. To je špatné znamení a kromě toho na tom není ještě tak špatně. Není to tak vážné. Hlavně nechce vyplašit děti. Ne, žádná rodina. Bylo by to předčasné, říká si. A potom, rád vidí svou rodinu, jen jak se raduje a oslavuje. Prozatím se přizpůsobuje, jak to jen se zánětem průdušek jde. Ale nuda, ta zdlouhavá, silná, neproniknutelná samota, je silnější, nesnesitelnější než nemoc. Sousedé nejsou přátelé. Jsou to jen sousedé. Ani hodní ani zlí. Nemůžeme je navštívit a jen tak si poklábosit. Nerozuměli by tomu. Asi by ani neměli co říct starému nemocnému muži, který se nudí. Měl mnoho historek k vyprávění. Ale oni by se jim smáli. Proč by poslouchali nějakého cizince? Znali ho a dokonce slyšeli jeho hlas, když se zlobil nebo když zápolil s astmatickým záchvatem. Viděli ho projít čtyřikrát za den uličkou, vždy přesný. Když ho ráno neslyší odcházet, představují si, že je upoután na lůžko. Slyší jeho prudký, sípavý, hluboký kašel. Mohou ho spatřit ze své terasy, jak se opírá o keřík, ruku na prsou, a snaží se vyplivnout hleny z průdušek. Nervózně vrhá bělavé chrchle na zem a rozhlíží se kolem sebe, aby se schoval, než ho někdo zpozoruje. Nemá rád tento stav, který ho ponižuje a brutalizuje. Zlobí se, že tím musel projít.
Ne. Sousedé si s ním nemohou povídat. Muži jsou v práci. Ženy se starají o domácnost nebo vaří. Přesto nejde navštívit sousedku na rohu, aby oživil vzpomínky na rifskou válku v Nadoru a později v Melille. Nicméně sousedka byla krásná žena. A pak, to se nedělá. Nuda je velmi nízký strop s puklinou uprostřed, který může každou chvíli spadnout. Upřeně ho pozoruje z postele, až se objevuje nebe, mraky a známé či neznámé tváře sklánící se nad ním, jako by mu říkaly sbohem. Když se vrací, nachází se před postranní zdí, trápené vlhkostí, zdí, která se pomalu sesouvá a která se k němu každým dnem víc a víc přibližuje. Vidí ji, jak se pohybuje, a nemůže ji ani zastavit ani odstrčit. Tak kašle a skoro ztrácí dech kvůli těm přerývaným nárazům klesajícím čím dál tím víc na dno hrudníku. Kašel, který mu jistě nedělá dobře, ho přichází ochránit před halucinacemi a úzkostí. Přivírá oči, aby raději usnul než aby viděl ty zdi a strop. Přichází na něj dřímota, sedí, nohy zkřížené, hlavu v dlaních. Znovu kašle a trhá sebou , protože právě špatně polkl slinu. I když je zdravý, často špatně polkne slinu, vodu nebo, a to je ještě horší, pár zrnek krupice. Je to způsobeno rodinnou malformací. Jeden z jeho bratrů, který již zemřel, nemohl nikdy vypít sklenici vody naráz; byl nucen pít po malých doušcích. Jeden ze synovců mu přezdíval Rychlík, neboť jedl rychle a často se dusil.V této rodině se úzkost z času a smrti vyjadřuje ucpaným hrdlem vyvolávajícím dávení. Ti, kteří špatně polykají, jsou ti samí, co se honí pro nejposlednější peníze a jsou pověstní svou lakotou. Chtějí všechno velmi rychle spolykat, hromadit a hlídat peníze a věci.
Sedí na posteli a pomalu pije sklenici čaje. Cítí se lépe, ale nemůže odejít. Kouká se z okna. Zahrádka, kterou tak miluje se topí v dešti. Plevel se až příliš rozrostl. Jakmile bude hezky, vyčistí ji. Žádá posluhovačku, aby zapnula televizi. Obraz je nejasný. Nepřestává klopit oči. Je to americký film ve francouzštině. Neslyší moc dobře. Hlavně nechápe, proč se marocká televize, která zahajuje své vysílání národní hymnou a četbou Koránu, podrobuje americkým nebo francouzským seriálům. Cítí se nejen vyvržený, ale i podvedený. Ty obrázky kovbojů, gangsterů nebo dekadentních amerických boháčů ho nijak neohromují. Obvykle se při těchto pořadech, které určují jiní diváci, nerozčiluje; posmívá se jim, kritizuje a proklíná je "nevzdělanci a analfabeti". Nuda ho dnes dráždí a činí popudlivějším než obvykle. Přístroj, za který dal více než osm tisíc dirhamů, jediným pohybem rozbíjí. Říká: "Jsou to peníze hozené do vádí." Kdo mu bude moci dělat společnost? Kterého přítele zavolat, aby si s ním mohl popovídat a zabít tak pomalý a nepříjemný čas? Nechce u sebe jen tak někoho. Leda by si mohl zaplatit ošetřovatele nebo pečovatelku. Neudělal by to, protože není nemocný. Nepokládá se za nemocného, jen nemůže jít kvůli tomu prokletému Východnímu větru a zlomyslnému, odpornému dešti ven.
Měl mnoho přátel. Všichni, nebo téměř všichni jsou mrtví. Myslí na ně, na jednoho po druhém, a nemůže se ubránit tomu, aby se na ně nezlobil, že odešli dříve než počítal. Jejich smrt je jeho samotou, která houstne a těžkne. Má právo být nespokojený, neboť ho po tolika letech, po tolika utrpeních a spoluvinách opustili. I jeho čtyři bratři, Mohamed, Allal, Driss a Hadi, kteří nebyli jeho přáteli, ale které měl samozřejmě rád, jsou mrtví. Pohřbil je jednoho po druhém a pokaždé někde v koutku plakal jako dítě. Pokoušel se udržovat styky s příbuznými. Ale i tady prožíval jen samé zklamání.
Moulay Ali byl veselá kopa. Tento vysoký, dobromyslný starý obchodník se v pětašedesáti rozhodl odejít do důchodu, jako by byl nějaký ouřada, a zbytek života se bavit. Po smrti své ženy, cizinky, zreorganizoval svůj život. Náhodou se oženil s jednou starší aristokratkou, která nemohla mít děti. Měli poklidný život. Byli také ohleduplnými sousedy. On trávil odpoledne hraním karet. Zval k sobě své spoluhráče, kteří byli všichni v důchodu, vždy oblečeni v bílém jako by šli na svatbu. Hráli "tuti". To je hra pocházející z andaluské doby. Karty ještě mají španělská jména: Rey, Espada, Copas... Jde o to, že si podle velikosti svých deseti karet musíte něco koupit. Tato hra rozpoutává vášně, které přecházejí od nervového záchvatu - dokonce epileptického - v euforii a výbuch radosti. Povídá se, že se manželé museli zříct svých žen poté, co přísahali na osud a budoucnost a sázku prohráli. Ale to se dělo o několik desítek let dříve.
Moulay Ali hrál pro radost a pro potěšení z toho, že je obklopen přáteli.
Jednoho dne, zrovna když byl v mešitě, dostal infarkt. Byl převezen do nemocnice, a když se probral, první věc, kterou na doktorovi žádal, bylo moci hrát odpoledne karty. Jeho kamarádi si s ním chodili zahrát na nemocniční lůžko, aniž by dělali hluk a nepoutali tak na sebe doktorovu pozornost. To bylo ten den, kdy Moulay Ali donutil své přátele přísahat, že si v den jeho smrti zahrají vedle jeho rakve skvělou partii tuti. Věc byla delikátní. Ale nikdo mu nemohl odporovat.
Za několik měsíců byl při partii karet zdolán srdečním záchvatem. Než vypustil duši, zvedl ukazováček pravé ruky, aby řekl vyznání islámské víry, "není jiného Boha nad Alláha a Mohamed je jeho prorok", a držel v levé ruce kartu, aby přátelům připomněl jejich slib. U jeho rakve nehráli, ale po tři dny se ve stejnou hodinu a na tom samém místě scházeli a s těžkým srdcem a slzami v očích hráli.
Nepřestává pršet. Z postele může zahlédnout střechu Mulay Aliho domu. Myslí na toho muže, s nímž nikdy nehrál karty, ale čas od času s ním mluvil, a s nímž si připomínal léta strávená v Rifu. Myslí na něj jako na někoho, kdo nemohl znát samotu ani nudu. A stáří také ne. I přesto že mu bylo více než sedmdesát let, když umřel, neznal Moulay Ali nemoci a jiné nevýhody. Byl to dobrý soused. Kdyby neumřel, určitě by za ním na několik hodin přišel. Ale už tu není a jeho kamarádi také ne, protože vstoupili do domu aristokrata, který pokračuje ve svém jednoduchém a diskrétním životě.
Svým ukazováčkem dělá kříž, aby přeškrtl jméno Moulay Ali, pak si soustředěně prohlíží fotku visící naproti na zdi. Je na ní Touzi, muž, který se nikdy neoženil. Zemřel, když se hnal za jednou mladou a krásnou sukní. Vedl život, o kterém snili všichni jeho přátelé, manželé a otcové mnoha dětí. Svobodný z přesvědčení a pro radost, shromažďoval dobrodružství s ženami druhých nebo s naivními dívkami zlákanými jeho krásou a šlechetností. Sekretář vládce Orientu neměl co na práci. Obstarával záležitosti svého "pána", který byl velmi často nepřítomný. Měl mnoho času ke svádění, žití a vypravování o svých odpoledních dobrodružstvích kamarádům. Říkal, že nejlepší chvíle pro milování je mezi modlitbou ve čtyři hodiny a západem slunce. Měl celou teorii o pohotovosti těla, o přirozeném světle a ženském orgasmu. Pro něho byla noc určena ke spaní a k odpočinku těla, které prošlo dlouhým dnem. Je to nejméně vhodná chvíle pro lásku. Kdežto odpoledne vytváří prázdný prostor dne, který je lepší zaplnit bujným a opakovaným skotačením než partií karet, kdy ho má jen na půl žerdi. Říkal také, že ta chvíle vyplňuje celý den. Předtím na to myslíme a těšíme se na to; během toho jásáme; potom odpočíváme, znovu o tom přemýšlíme a připravujeme se na noc.
Trpěl nehynoucí láskou k ženskému tělu. Několikrát byl i zbabělý, ale vždy to klidně přiznal. Říkal, že nebyl nikdy zamilovaný do jedné ženy; bylo to pro něj bolestivé. Zato mohl milovat pouze všechny ženy a strávil svůj život jejich uctíváním, velebením a oslavováním jejich krásy.
Touzi byl tedy rebel. Narušoval klid řádných lidí, kteří snili jen díky jeho vyprávěním. Dnes už tu není a svým přátelům chybí. Chybí zejména tomuto muži, který tolik potřebuje něčí společnost. Sní, představuje si, co by mu mohl Touzi vyprávět. Přišel by se na něj podívat pozdě odpoledne, po milování s nějakou mladou nedávno rozvedenou ženou. Nedůvěřoval mladým pannám, které byly schopné přičíst mu otcovství. Rád svá dobrodružství vyprávěl do nejmenších podrobností. Aniž by na to vypadal, chlubil se tím a rád vzbuzoval u svých přátel žárlivost. Někdy měl chuť se oženit a vymyslel originální, ale nepoužitelný předpis: svatba se stanovenou a obnovitelnou smlouvou. To bylo jeho ženatým přátelům k smíchu. Touzi už tu není. Trochu se na něj zlobí, protože odešel příliš brzy. Na co doopravdy zemřel? Nevzpomíná si na to, ale docela dobře si ho představuje, jak právě běží za nějakou zahalenou ženou, zakopává o kámen, padá a rozbíjí si hlavu o obrubník. Anebo ho zavraždil nějaký podvedený manžel. Podřezaný nebo vykleštěný. Ne. To je moc ošklivé. Je strašné vidět v tomto smutném pokoji, kde právě sténá a snažně prosí o pomoc, obrazy plné krve. Chudák Touzi zemřel přirozenou smrtí poté, co se miloval, usnul v náručí mladé dívky, která ho ani neznala. Přehnal to. Potom co vzdal okázalý hold ženskému tělu, v tichosti zemřel. Mohl si dát pozor, nepřehánět to a tolik nekouřit. Kdyby se šetřil, byl by ještě tady, radoval se ze života a okouzloval své přátele.
Bachir zemřel při modlitbě. Každý opouští tento svět podle svého. Dobře si pamatuje na dobu, kdy za ním Bachir chodil do krámu a nahlas kritizoval světovou arabskou politiku. Byl zaníceným Muslimem a velmi zklamaný Araby, kteří si podle něj toto náboženství nezaslouží. Nezmeškal ani jednu modlitbu nebo film. Rozdělil svůj čas, zvláště když už nepracoval, mezi kino a mešitu. Kultivovaný muž, vytvořil jednu z nejlepších knihoven ve městě, kde bylo mnoho knih o Islámu v arabštině a ve francouzštině stejně jako poezie. Byl to bilingvní intelektuál, který pozvedával tradici arabské vzdělanosti dychtivé po dalších jazycích a kulturách. Zvláštní muž, který měl hrůzu z prázdného tlachání. Když přišel do krámu, bylo to proto, aby sdělil nějakou novinu nebo aby upozornil na důležitost nějaké studie, která vyšla v Londýně či Vídni a o které slyšel na jednom z cizineckých rádií. Ale zemřel při modlitbě, aniž by byl nemocný a zanechal dílo, které právě studoval, otevřené na stole. Krásná smrt, ale krutá a nečekaná.
Posluhovačka mu přináší čaj. Prohlíží si ji a mumlá několik nepříjemných slov. Čaj vystydl a je málo oslazený. To stačí k tomu, aby se rozzlobil. Volá ji. Trvá jí to. Křičí. Přichází a omlouvá se. Bere znovu čajový podnos a nabízí mu jinou konvici. Raději chce silnou kávu. Proklíná ji. Ona ho neslyší, nebo dělá, že nic neslyší. Je to hodná žena, která pracuje srdcem, i když je placena hlavně za to, že snáší jeho nálady. Pije kávu a znovu se noří do svých myšlenek, které nejsou nijak veselé. Jsou morbidní. "To je život," říká si. Život, který pozvolna vyřadil všechny jeho přátele. Obklopila ho prázdnota. Znovu myslí na Allama, který v nemocnici dlouho zápasil se smrtí. Odešel na cirhózu jater, on, který nikdy nevypil ani kapku alkoholu. Allam nebyl zlý. Byl docela legrační. Rád vyprávěl různé historky a nenáviděl práci. Jeho žena byla bohatá a on si na to nikdy nestěžoval. Říkali mu Šéf. Jeho kamarádi ho měli za budižkničemu, který se nechával ovládat ženou.
Chudák Allam trpěl jen jednou, v den, kdy se k němu pomalu blížila smrt; vysmívala se mu celý týden a potom se ho za velkých bolestí zmocnila.
Viděl ho na nemocničním lůžku a plakal. Věděl, že už ho nikdy neuvidí. Dnes lituje tohoto posledního obrazu, který si na něj zanechal. Jak se nevidět v těch bílých hrubých prostěradlech, v těch chvílích naprostého zoufalství, kdy nic nepřichází ukojit potřebu útěchy a klidu, na místě svého přítele? Tolik obrazů, kde život přehání, ho obklopuje v tomto dlouhém zimním dnu. Jak tomu uniknout? Jeho děti jsou daleko. Jeden je v cizině; není třeba ho znepokojovat; ví, že kdyby mu zavolal, tak přijede, ale není třeba to dramatizovat. Další pracuje a nemůže odjet, aniž by měl nějaký vážný důvod. Jenže tohle není nic vážného, jen trochu samoty a šedé nebe, které pomalu klesá, prochází střechou a začíná ho tížit na prsou. Jak uniknout této síle, která mu svírá hruď a vkládá do jeho mysli obrazy utrpení, nemocnice a smrti se zářícíma očima? Ach, kdyby ho nějaké mladé a krásné stvoření přišlo navštívit, namasírovalo mu záda, pohladilo ruce a rozprostřelo na něm své dlouhé voňavé vlasy? To by bylo moc krásné; nebo by to byla ona vrtkavá a neurčitá tvář smrti. Jeden z jeho bratranců, který málem zemřel, mu řekl, že ve chvíli, kdy myslel, že už vypustí duši, se objevila nádherná dívka, která se skláněla nad jeho postelí a nutila ho, aby se k ní přidal. Byla tak netrpělivá, že když mu podávala ruku, ztratila půdu pod nohama a zřítila se v nicotu.
Mohl by zavolat Abbasovi, svému starému kamarádovi. Ale už spolu nemluví. Posledně se pohádali a urazili se. To se odehrálo před více než rokem. Je tomu přesně rok. Mohla by to být záminka k tomu, aby ho přišel navštívit a udobřili se. Jsou stejně temperamentní: posmívají se a jsou ironičtí, obzvlášť vůči druhým. Ale když se ona ironie dotkne jednoho z nich, jejich smysl pro humor mizí a rozzlobí se.
Ne pýcha mu nedovoluje Abbasovi zavolat. A přece cítí, že kdyby si z někoho udělali legraci, ulevilo by se jim. To ho trochu rozveselilo a vydrželo mu to skoro celé odpoledne. Ale koho by ještě mohli pomlouvat? Všichni jejich kamarádi a oběti jsou mrtví. Nezašli by snad až tak daleko, že by pomlouvali mrtvé? Možná by jim to nevadilo. Rád by viděl malou seanci, kde by si vyřizovali účty s několika nebožtíky!
A co Abbas? Má dvě ženy, dvě domácnosti a několik dětí. Jeho krám prosperuje. Naposledy si chtěl vzít ještě třetí ženu, jednu mladou vdovu, která pracuje v jeho krámě, ale jeho dvě ženy se proti němu spolčily a on musel od toho plánu upustit. To mu nebrání v tom, aby u východu z lycea balil ve svém Mercedesu mladé holky. Jeho krátkozrakost se mu nevyplácí. Jednou sledoval svou vlastní dceru, která šla s nějakou kamarádkou. Když se otočila, aby protestovala, vykoktal něco jako: "Chtěl jsem vědět, jestli jsi počestná!" Tím, že jí ještě ten večer dal dárek, udělal chybu, protože se snažil koupit mlčenlivost vlastní dcery. Tato historka je ve městě známá. Od té doby nejen že vyměnil brýle, ale dokonce i přestal balit holky u východu z lyceí.
Vítr vane panovačně a lhostejně. Jak uniknout času? Jak ho učinit lehčím? Jak už na něj nemyslet? Kde znovu najít svěžest dívčího těla, které by tudy prošlo, jen aby se dotklo pohledu starého muže, který je ještě schopný a který to pomalé zhroucení odmítá tím, že hází léky do umyvadla na záchodě a tahá vší silou za splachovadlo, aby je už neviděl?
Aby znovu prožil vzpomínku na to podzimní odpoledne, kdy se mu v kumbálu za krámem v Melille oddala mladá Španělka, musel by se vrátit daleko do minulosti. Čistá a plachá utekla od své katolické rodiny, která ji střežila před muži, především pak před ,los mauros'. Vzpomíná si na dobu, kdy byl hezký, elegantní a vznešený. Chlubí se fotkami z doby, kdy se oblékal po evropsku, navštěvoval soukromé španělské kluby, kam mělo přístup jen velmi málo muslimů. Byla to doba svádění, radosti, zábavy a opilství. Musel vypít několik skleniček sherry a prožít několik pokoutních dobrodružství se Španělkami. Čas od času přišla Lola, vždy znenadání. Jakmile ji uviděl, stáhl roletu a dával pozor, aby je neviděli sousedé. Rád dlouho laskal její malá, teplá a sladká ňadra. Ta vzpomínka je ještě živá a vzrušující. Spokojený a nostalgický úsměv mu vnáší v tomto dlouhém dni do tváře trochu světla. Bylo mu dvacet a Lole sotva šestnáct. Nezletilá dívka v náručí muslima! Mohlo mu to zničit život; ale riskoval to rád. Jednoho dne se Lola vdala za úředníka koloniální armády a už ji nikdy neviděl. Tak to asi bylo lepší! Kdepak je dnes? Možná je mrtvá. Ne Lola je nesmrtelná. To tělo, ten pohled, ta malá ňadra jsou stvořeny pro věčnost. Ostatně Lole je stále šestnáct, možná dvacet, ale ne víc. Když na to myslí, začne o sobě pochybovat. Možná si to vymyslel; a proč ne? To nikomu neublíží. Má právo si myslet, že byl ve dvaceti milován a sám vášnivě miloval jednu krásnou Španělku, která se jmenuje Lola. Rád by se s ní ve snu znovu setkal. Proto by potřeboval usnout, aniž by byl rušen zánětem průdušek, které pískají při každém nadechnutí. Lola by nevklouzla k němu do postele a nepřitiskla na něj svou nahou kůži. Dotýká se její tváře, tahá ji a nedaří se mu to. Kůže se přitiskla na kosti. Lola by určitě neměla ráda tyto vrásky a tento suchý kraj. Lola je možná sama, opuštěná svými dětmi, někde ve starobinci. Manžel možná zemřel v nějaké válce. A ona tráví čas tlacháním s kočkou, také opuštěnou. Myslí na všechny ty staré lidi, kteří jsou vytrženi ze života a izolováni ve starobincích, blízko hřbitova. Tento "pokrok" do Maroka naštěstí ještě nedorazil. Potom si říká, že jeho děti by takovou věc nikdy neudělali. Vychoval je dobře a naučil je respektovat své rodiče, což je po Bohu to nejdůležitější. A děti, i ty dospělé, věří na otcovo a matčino požehnání. Touží po něm, chtějí si ho zasloužit a být na něj hrdí. A ostatně i kdyby se ho jeden z nich odvážil přesunout, zatratil by ho a nenechal by si to líbit. Izolací by ho odsoudili k rychlé a hořké smrti. Říká si, že se nemusí umírat v naprostém klidu, ale jestli je třeba odejít s kopancem do zadku od vlastních dětí, je to zločin. Uvědomuje si, že jeho synové tu nejsou. Žijí daleko od Tangeru, ale často mu telefonují. Nestěžuje si, informuje je o svém stavu. Nechtěl by je obtěžovat. A pak, jestli nechají práce a přijedou se na něj podívat, znamená to, že je opravdu nemocný. Jejich návštěva by jen zhoršila situaci. Hlavně to není třeba dramatizovat. Zapíná rádio. Zpívá Farid El Atrache. Nesnáší ho, protože se mu zdá, že nezpívá, ale pláče, protože si neustále naříká. "Všichni si naříkají," říká si. Jsou nejen hrubí, ale také oškliví. V tomto nekonečném dni je toho na jednoho člověka příliš. Chce jíst, ale ne tu nemastnou neslanou a nekořeněnou stravu, kterou mu předepsal doktor. Ne. Ta zelenina dušená na páře je pro nemocného nebo umírajícího. On má chuť na dobře kořeněný tajin s boby. Na dobré trávení by si dal silný, sladký čaj. Tohle všechno má zakázané. Ale to, co mu říká doktor, nebere vážně. Vypráví historku jednoho svého kamaráda, kterému doktor předpověděl, že umře, a který si přál ještě před smrtí pořádně nacpat břicho. Snědl tajin se sušeným masem vařeným na sádle, vypil celou konvici čaje a hned nato se uzdravil. Má chuť udělat to samé. Jeho žena mu takové jídlo nebude chtít udělat. Ona je ukázněná pacientka. Zcela se řídí doktorovými předpisy. Směje se jí a dobírá si ji. Říká, že jestli své léky bere tak ukázněně, je to proto, aby mu dokázala, že její nemoc je vážná. Nevěří jí, nebo dělá, že jí nevěří. To ji rozčiluje.
Jeho přátelé jsou mrtví. Jeho rodina se zmenšila. Se svým početným příbuzenstvem není zadobře. Tolikrát je kritizoval a opovrhoval jimi, že už nemá odvahu se s nimi v těchto chvílích, kdy u sebe někoho potřebuje, usmířit. Myslí si, že je solidární. Zbývá jeden synovec, kterého má rád a kterého nikdy nešetřil. Ve skutečnosti jsou si podobní. Poučuje, je sarkastický a nervózní. Dvacet let je rozdělilo. Nevydržel by další lekci z morálky od šedesátiletého muže, kterého má stále za Kluka. Taková lekce by byla jako vražda v rozvalinách domu.
Právě, dům není v dobrém stavu. Rozpadá se. Tvrdohlavě se snaží nevidět pukliny na stropě a na zdech. Mohl by se o něj starat, i kdyby to bylo jen proto, aby nějak zabil čas, pozvat instalatéra, aby opravil kohoutky, které stále tečou, sundal kousky provázků, které kolem nich omotal, spravil splachovadlo i s tím jeho neustálým hukotem. Ne. Nemá rád instalatéry. Říká, že jsou to podvodníci, špatní řemeslníci. Nikdy s nimi nedokázal prohodit ani slovo. Raději má své provázky a stále tekoucí vodu. Nemá cenu se rozčilovat; bylo to stále totéž. On i opraváři jsou rozzlobeni. Navždy.
Jak oslepit tu nekonečnou samotu, cyklon, který se točí kolem jeho myšlenek a kalí jeho představy? Jak nechat vstoupit dobrou náladu a slunce do tohoto domu? Kdo mu dodá sílu, aby byl i nadále odolnější a vynalézavější než bolest, chytřejší než chemický vzorec léků? Rozhoduje se zavolat jednoho bankovního úředníka, důchodce, ale ještě mladého. Znají se dobře. Jeho otec, soused, byl hodný, měl krámek s babušemi v medině Fesu. Bankovní úředník je také dobrák; ne moc prohnaný, zato však velice laskavý. Chtěl dělat divadlo. Dokonce upravil do arabštiny Le Bourgeois gentil-homme. Jmenuje se Larbi, ale dal si herecké jméno Rabi'e (Jaro). Lidé se mu smáli a říkali mu Chta' (Zima nebo Déšť). Kariéru herce, kde se lstivost a ironie lidí stávaly nesnesitelnými, musel zanechat. Tím, že přešel z divadla do banky, ztratil svou radost ze života. Začal navštěvovat lidi, kteří byli starší než on, oženil se s jednou hodnou sestřenicí a měl spoustu dětí.
Telefon zvedá Larbiho žena. Není tam; odcestoval. Neodjel na pracovní cestu, ale do Casablancy, aby navštívil svou nejstarší dceru, která právě byla jmenována profesorkou na jednom "renomovaném" lyceu, které se nachází v lidové čtvrti, v jedné z těch "pokoutních a živelných" čtvrtí, kde je těžké pracovat i žít. Říká se jim tak proto, že ožívají v noci, aniž by o tom věděly úřady.
Dcera je ještě svobodná; potřebuje podporu rodiny. To je normální. Je v tom velkém městě ztracená. Casablanca nemá ráda opuštěné dívky. Larbi jí přijel psychicky podpořit. Ale vypadá do špatně. Larbi měl být tady a doprovázet jednoho starého přítele, který také potřebuje podpořit. On se také cítí sám a ztracený. Zlobí se na tu ubohou dívku, která má strach z casablanských darebáků. Proč není více samostatná? Nemusela by tak obtěžovat svého otce; přenechala by ho těm, kteří ho potřebují. Mohla by být vdaná, ale je příliš náročná. Studovala vysokou školu a hromadila diplomy. To jí dává právo nevzít si jen tak někoho. Je alespoň hezká? Ne tak docela. Je trochu tlustá. Kdyby měla manžela, Larbi by si právě teď povídal se starcem. Je to škoda o to víc, že si rozumějí. Larbi je nesmělý a citlivý. Trpělivě ho poslouchá a nepřerušuje ho, aby mu naznačil, že tu historku slyší už potřetí... Ne on nemá tu drzost, aby mu připomněl, že se opakuje. Je to určitá forma elegance. Ale jeho dcera je méně elegantnější než on. Tak to je a to je žalostné. V jeho době dívky do školy nechodily. Hezké nebo ošklivé, provdali je. Zbavili se jich. Staraly se o dům a rodily děti. Dnes rodí děti, ale o rodinu se nestarají. Ty, které se nevdaly, potřebují své otce. To je normální, ale proč potřebovala otce právě ve chvíli, kdy se jeden muž cítí všemi opuštěný? Nemůže se na něj ani zlobit; a měl by na to vůbec právo?
Říká si: "Larbi by nebyl dobrý herec... já také ne; ale přinejmenším umím vyhodit lháře a pokrytce. Myslí si, že je dobrý otec... ale kvůli tomu nemá čas na přítele; to je opravdu škoda. Mám ho rád; má dobré srdce a mé vtipy přijímá s úsměvem, i když se ho dotýkají."
Poodhrnuje záclonu a kouká z okna. Zmoklá kočka pro něj představuje veškeré zoufalství toho dlouhého dne. Kočka je ještě zimomřivější než služka, která uklízí a je zabalená do deky. Nenávidí ji. Znervózňuje ho. Zdá se mu hloupá a ošklivá. Ještě štěstí, že není přitažlivá. Když o ní mluví, a někdy i v její přítomnosti, říká: "Všechno jí visí, prsa a zadek, tváře i břicho." Zlobí se na ní, že je žena a nemá nic, čím by ho svedla. Pro něj je ta dobračka omyl. Pracuje, aby uživila svých sedm dětí. Stává se, že je mu jí líto, ale nedává to najevo. Kočka se tiskne ke zdi, aby se chránila před deštěm. Třese se. Musí být nemocná. Východní vítr je tak silný, že si s ní pohrává jak chce. Vítr, a ještě více déšť, jsou dva nepřátelé zodpovědní za jeho zánět průdušek. Ještě se ptá, jak se mohl usadit v tomto městě obývaném větrem. Proč si vybral toto místo na soutoku dvou moří, kde se jen málo lidem podařilo zbohatnout, kde je těžké udělat si přátele? Ostatně ti opravdoví přátelé, které měl, přišli z Fesu nebo z Casablancy a všichni již zemřeli. Opět se našli, protože se cítili obyvateli města zavrženi. Museli opustit Fes, "město měst", "matku kultur a společenského chování", protože nic jiného v tom chátrajícím městě nebylo možné.
Nikdy se z toho přestěhování, které podstoupil v tak těžké době, ve chvíli, kdy sever Maroka byl ještě pod nadvládou Španělska a kdy musel na hranicích u Arbaoua předkládat pas, nevzpamatoval. Nechali se ponižovat, neboť guardia civil prohledávala Maročany, nechávajíce je hodiny čekat, aby jim ukázala, že tato země jim nepatří. Mluví o odloučení a exilu. Všechny jeho strasti vyšly odtud. Kdyby zůstal ve Fesu, neztratil by všechny své kamarády, ani by mu nebyla zima z toho prokletého Východního větru. Ten exil je prokletí. Přehání! Neboť toto město mu přineslo mnoho radosti, ale o tom teď nemluví. Zapomíná například, jak kupoval tento dům, stejně jako zapomíná výborná vysvědčení svých dětí v lyceu, už si nevzpomíná na dobu, kdy Pacquet, parník společnosti Paquet, který převážel z Marseille vystěhovalé dělníky a stavěl v Tangeru, což mu zdvojnásobilo zisky, neboť byl mezi Maročany z jihu známý jako nejlepší krejčí djellab ve městě. Ve chvíli, kdy ztrácí dech, se mu všechno zdá negativní.
Protože našel původ svého neštěstí, k čemu volat doktora? K tomu aby se vyléčil stačí, když opustí město. Jet do Fesu, sestoupit do mediny, najít uličku, kde se narodil, nezatěžovat se již nostalgií, družkou mikrobů, malých krystalků, kteří prolézají průduškami, v noci se hromadí a baví se tím, že ho dusí. Tyto záchvaty dušení jsou výsledkem komplotu připraveném Tangerem a jeho démony, Východním větrem a nepřítomností, nebo ještě lépe ztrátou přátel schopných mu naslouchat a být při něm.
Vyjít si do zahrady. Dát si židli do stínu mišpule. Všechny židle jsou rozbité. Žádná už nedrží na všech čtyřech nohách. Jsou příliš opotřebované. Některé jsou děravé, jiné už nemají opěradla. Rozprostřít na zemi modlitební kobereček a posadit se na něj. Dát nohy křížem. Přebírat růženec. Rozmlouvat s Bohem a jeho Prorokem. Vyprávět jim o větru a svých hříších, rodině a svých proradnostech. To už všechno vědí. V každém případě by měli být zpraveni o tom, co se mu děje. K čemu je dobré si jim stěžovat? A pak, není třeba kvůli tomu vycházet ven. Vycházet nepřipadá v úvahu. Je čím dál tím větší zima a zahrada je neschůdná.
Jeho pohled pomalu pluje po pokoji. Všechno je na svém místě. Nic se nepohnulo. Věci jsou neměnné. Odtud pochází jejich zlovolnost. Jsou tu, ve své tiché útočnosti, navždy. Ony ho přežijí. Ten masivní stůl se nebojí ani větru ani zimy; i když je napaden vlhkem, nejeví žádné známky slabosti. Staré a rozbité radio bude stále na svém místě. Hodiny, již mnohokrát opravované, budou až do skonání světa ukazovat deset hodin dvacet dva minut. Jsou věčné. Čas pronásleduje jeho, ne věci. Vypadá to, jako by se mu v pokoji všechno vysmívalo: zamlžené okno, prošlapaný koberec, kalendář z minulého roku, kožené křeslo, jehož pera jsou uvolněná, stolek, na němž stojí čajová konvice...
Mluvit sám pro sebe? Není to začátek šílenství? Mluvit s věcmi? Není to náznak úpadku? Není ani bláznivý ani zchátralý. Je starý. Jenže stáří neexistuje. Měl by to vědět a potvrdit to. Stáří je omyl, nedorozumění mezi tělem a duchem, mezi tělem a časem. Je to zrada času, rána pod pás připravovaná již dlouho nepozorností jedněch, krutostí druhých, ztrátou paměti nás samotných a zaujatostí kořenů a původu.
Nemluví sám pro sebe. Odmítá to a vzdoruje tomu. Potlačuje slovo, které se snaží vyklouznout. Dává si pozor. Dává si ruku na ústa, potom se usmívá. To, že se směje sám sobě, je dobré znamení. Tolikrát se smál ostatním! Nešetří se. Ruka na ústech v něm vyvolává šílený smích. Kdyby si měl vybrat mezi mluvením sám pro sebe a bezhlavým smíchem, raději dává přednost komičnosti svých absurdních gest. V tu samou dobu se najednou přistihne, že si pobrukuje slova, která vychází z úst. A už se směje i mluví pro sebe. Myslí, že je blízko šílenství. Nebojí se ničeho.
Bere si nějaký starý časopis, prohlíží si ho, pokouší se ho číst, pak ho hodí na zem a nadává na dobu a její proradnost. Znenadání ho zrazuje zrak. Dokáže se orientovat, ale ne číst. Ale čte rád. Vášnivě rád má historické knihy a dobové časopisy. Zlobí se a myslí na někoho určitého. Je přesvědčen, že jestliže jeho zrak zeslábl, je to kvůli jistému "protivovi", sousedovi, který ho jakoby uhranul. Vypráví, že když ve svém krámě stříhal látky na široké a krásné šaty, lidé se zastavovali, obdivovali ho a celí překvapení to nadšeně komentovali. Byli překvapeni jeho obratností, rychlostí a zručností. Ale ten "protiva" stále žárlil. Je to pokrytec a nosí smůlu. Má strach z jeho pohledu. Dnes nejenže nemůže číst, ale i ty své látky stříhá křivě. Jeho šaty už nejsou umělecká díla, ale hadry bez harmonie, bez vkusu. Je to surové a nesnesitelné ponížení. Jeho samota je čím dál tím víc hořčejší. Čas postupuje bez jeho vědomí, lhostejný, daleko od jeho pohledu, mimo jeho dosah. Čas se nemůže hnout z místa. Ale on ano. Hodiny přešlapuje, převrací čas, rozčiluje se a vrací se k těm samým věcem, té samé zdi, tomu samému vlhku.
Prudký a přerývaný kašel ho vytrhuje z jednotvárnosti, přerušuje řád věcí stojících u něj. Ví, že neustálé opakování toho samého ústí v šílenství. Prozatím je to otázka posedlosti. Snaží se, aby se nezhroutil; snaží se ovládnout. Krouží okolo sebe sama jako zraněná šelma, jako spoutané dítě. Znovu a znovu bilancuje svůj život. Prochází dvacátými lety, revolucí v Rifu, poslední politickou událostí, která ho nějak poznamenala. Jeho paměť je nedotčená. Je nespravedlivý nebo alespoň přísný sám na sebe, což ho ospravedlňuje být kritický k ostatním. Je zlý? Ti, kteří se podrobili jeho sarkasmům, si myslí že ano. Ve skutečnosti jeho ironie má v sobě něco hrubého a urážlivého. Z jakého důvodu ostatní šetřil? Proč ztrácel čas tím, že se snažil je pochopit a akceptovat je? To, co chce, je zahrnout je do své únavy, zatáhnout je do svého zhroucení. Občas chce, aby byli hodní, inteligentní, svůdní a štědří, určitým způsobem lepší než on.
Vstává, jen tak tak že neupadne, vrávorá, chytá se své hole. Nadává na dveře, které se špatně zavírají, plive na kluzkou dlažbu, proklíná rod toho, nebo té, kterého podezírá, že způsobil jeho bronchitidu, stěžuje si před Bohem na ty, kteří ho neměli rádi, protestuje proti nehybným, arogantním věcem, zachovalým ve své věčnosti. Jeho pohled nezvykle přitahuje modrá křišťálová váza. Pozoruje ji a pak odchází, říkaje: "Je starší než já. Jsem mladší než ona. Odolávala tolik let, tolika nečasům. Vyšla nepoškozená z tolika cest a stěhování. Přežije mě, stejně jako přežila mého strýce, který mi ji věnoval jako svatební dar. Ale k čemu je? Jen si tam tak stojí, aby se mi mohla vysmívat. To je nesnesitelné!"
Stačí pohyb, trhnutí hole, aby rozbil věci, které ho rozčilují. Ale ovládá se. Spíše ze zvyku než z lakoty. Zná zlomyslnost některých věcí a odmítá jim vzdorovat. Stejně jako ví, jak jsou nebezpečná slova. Velmi dobře je ovládá, když se snaží někoho zranit. Hrdě si s nimi pohrává. Je v nich jeho síla. Slova jsou jeho nejlepšími přáteli. Zrazují ho, určitě, ale pomáhají mu se snášet. Tak, že může mluvit, tak, že může zorganizovat ozbrojené násilí tvrdých, kousavých slov, bez vyznání, ví, že je živý a že nemoc je jen chvilková bouře, neblahý stín, špatný vtip.
Má rád úsečná, důvtipná, barvitá slova. Ovládá je dokonale. Jeho slova jsou proslulá, jsou posměšky, které zraňují, představami, které zneklidňují, zvuky, které obtěžují. Sní o domě slov, kde by se slabiky proplétaly, až by vytvořily arabesku světla. Ten dům by ho všude následoval. Nebydlel by v něm. Měl by strach, že se stane slovem mezi tolika dalšími, slovem, které je utrmácené šílenými slabikami. Byl by to trezor, který by využíval, aniž by se nějak namáhal. Stačí, aby jen natáhl ruku a pak si natrhal slova, která by potřeboval. Ale ten barák je v něm. Ví to a směje se tomu.
Anna Hergetová a Erik Lukavský, In: Babylon, 21/3/1999

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1920x

Inzerce
Inzerce