Schulze, Ingo: Obyčejný storky

Schulze, Ingo
Obyčejný storky

recenze beletrie zahraniční

Schulze je současný německý autor, o jeho knize Obyčejný storky se v německém tisku psalo, že je tím pravým popřevratovým románem...

Až příliš obyčejné historky

Současná německá literatura, to jsou desítky jmen a stovky titulů, které nezačínají u Heinricha Bölla a nekončí u Güntera Grasse, ale pokračují v abecedě téměř až na její konec, o čemž se ostatně nyní mohou přesvědčit i čeští čtenáři, díky překladu knihy Obyčejný storky (Simple Storys) od autora stále ještě mladé generace Inga Schulzeho. O literaturu našich sousedů čtenáři podle nakladatelů valný zájem neprojevují, a tak si ji většinou, pokud se nejedná o světové jméno (a takových Němci také příliš nemají) mohou přečíst pouze ti, kteří to zvládnou v originále. Nechce se mi věřit, že důvodem nezájmu jsou skutečně čtenáři, kteří, kdyby měli volit například mezi dvěma detektivkami, raději sáhnou po autorovi s anglicky znějícím jménem. Nevím, jaké důvody by však ještě mohly hrát roli, protože na literární scéně v Německu najdeme mnoho pozoruhodných děl a autorů náročné i zábavnější beletrie, z nichž někteří vycházejí dokonce z podobných historických zkušeností, jaké jsme prožili i my. K takovým autorům patří bezesporu i Ingo Schulze, jehož kniha Obyčejný storky s podtitulem Román z východoněmecké provincie vyšla už i v angličtině.

Dvaačtyřicetiletý Ingo Schulze se narodil v NDR v době, kdy se německá mládež organizovala v pionýrské organizaci s názvem FDJ, přednášela za trest na schůzích příspěvky na téma spolupráce se Sovětským svazem a sháněla na černých trzích desky Rolling Stones, jak to popisuje ve své humorně laděné knize Na kratším konci ulice Schulzův kolega Thomas Brussig. Po roce 1990, kdy se ze dvou německých republik stala jediná, což mnoho lidí nejen z NDR neuvítalo právě s nadšením, protože stát, v němž se narodili, byl najednou připojen k „velkému bratrovi“, se Schulze živil jako divadelní dramaturg v durynském Altenburgu, městečku, které je i dějištěm románu. Po půlročním pobytu v Petrohradě v roce 1995 vyšla jeho prvotina, román Třiatřicet okamžiků štěstí. Simple storys (autor vyslovuje podle německé normy štorys), jejichž název v originále odkazuje také na rostoucí vliv angličtiny na němčinu, vyšly v Německu o tři roky později. Kniha, která vzbudila pozitivní ohlasy a o níž se v německém tisku psalo, že je tím pravým popřevratovým románem, však přináší trochu zklamání. Obyčejný storky se nevrací s lehkým sentimentem k době před pádem berlínské zdi, jejich tématem je procitnutí do reality let devadesátých. Východoněmecká provincie, o níž hovoří podtitul a kam jsou příběhy zasazeny, má s bývalou NDR společnou tedy již pouze minulost a je rovnoprávnou, ač handicapovanou součástí SRN. Je to, nebo alespoň v devadesátých letech byla, země, již považovali západní Němci za džungli, třetí svět, či přinejmenším chudou sestru, kam posílali odborníky ze Západu a platili jim extra „východoněmecké“ příplatky, kam plynuly finance na obnovu a rozvoj ze západoněmeckých daní… Jizva mezi oběma zeměmi srůstala i z těchto důvodů pomalu a stopy po stezích jsou stále ještě patrné.

Témata, o nichž se občas mluví a někdy raději mlčí… Témata, která jsou nasnadě, která by jistě zaujala nejednoho čtenáře… Taková ovšem v Schulzeho knize nenajdeme… Příběhy, které lidé v knize prožívají, jsou tak obyčejné, že by se mohly odehrát třeba i v Čechách, Rusku nebo na americkém Středozápadě. Toho (východo)německého tu není tolik, silnice už nebrázdí otlučené wartburgy a trabanty, pivo neteče proudem, ani klobásky nejdou na dračku, lidé v Sasku nebo Durynsku se nevrhají na nově otevřené second handy, ani nevyhazují vynálezy „made in DDR“ – samozřejmě klišé, ale na takovém lze stavět vtip a humor, jenž slibuje záložka knihy. Místo komiky však v knize přichází spíše tragika, lépe řečeno bezcílnost, neukotvenost, oboje podmíněné sociální nejistotou, která tu jako jediný motiv signalizuje změnu poměrů na začátku devadesátých let. Chybí však melancholie, vzpomínky (ať už negativní či pozitivní) na NDR, kterými mnoho reálných lidí žije. V románu jim nepropadá dokonce ani jeden z hrdinů Ernst Meurer, jehož život v demokracii poznamenala dřívější spolupráce se Státní bezpečností. O zhroucení socialistického Německa vypráví autor, podle anotace, na základě banálních maličkostí. Jenže obyčejnost, která z knihy přímo přetéká, nemá, jak již bylo řečeno, na první pohled s rozpadem státu nic společného.

Příběh ženy, která přejede cyklistku a zřejmě v šoku tvrdí, že srazila jezevce, patří k těm srozumitelněji vypointovaným. Podobně i příběh nezkušené dívky z durynského maloměsta, která se poté, co ji svede podnikatel ze Západu, vydá hledat štěstí ve světě... Autor se neubránil ani příběhu, či spíše črtě z Berlína. V souladu s „berlínskou“ literární vlnou, popisuje toto město jako mekku nezávislosti, ne však tak zdařile, jako třeba román Spielzone (Hřiště) Tanji Dückersové, jenž bohužel česky zatím nevyšel. Zhruba patnáct ústředních postav jsou vesměs lidé kolem čtyřiceti let, jejichž životy jsou spíše tristní, než výjimečné – bývalý vysokoškolský učitel chodící v neoprenu jako živá reklama na restaurant s rybími specialitami, novinářka nucená poslouchat exibicionistické historky, začínající politik, propuštěná ředitelka muzea propadající alkoholismu… Hrdinové nevyčnívající, banální jako jejich příběhy, pomalu propadající hysterii… Potkávají nové milence, opouštějí ty staré, blázní, skrývají bolestná tajemství… V pozadí vyprávěných příběhů, jejichž dějová linie se často rozplývá a ztrácí, stojí strach o práci, nezaměstnanost a finanční úzkost, stejně jako krize lidských vztahů.

Autor své příběhy staví na dialogu. Střídá pohled nezaujatého vypravěče a ich – formu, kdy některá z postav vypráví svou storku. Dialogy ovšem neodhalují, co si lidé myslí, a jsou často tak nepřehledné a nesrozumitelné, že se v nich čtenář ztrácí, neví, o čem je právě řeč, a musí se domýšlet či hledat mezi řádky nevyřčené. Povídky jsou psány formou, která byla v době vzniku knihy velmi populární. Román, rozdělený do jednotlivých kapitol, či (hi)storek, sleduje totiž osudy postav, jež se v průběhu knihy střetávají, prolínají a zase rozcházejí. Figur je ovšem mnoho a vztahy mezi nimi tak zamotané, že čtenář musí často listovat v knize zpět a osvěžit si svou paměť. Také některé příběhy jsou nejprve pouze naznačeny a pointu autor ukrývá až o několik kapitol dál. Je sice zajímavé odhalovat smysl příběhů až v průběhu dalších, někdy je však odsunut tak daleko, že si čtenář jen matně vzpomíná, kam pointu přiřadit. Dalo by se říct, že autor komplikoval až překomplikoval. Styl Inga Schulzeho ovšem odpovídá jedné z vln současné německé tvorby. Mnoho mladých autorů se přiklonilo k povídkám bez snahy o velký příběh a silný děj. Většina spisovatelů píše o každodenních maličkostech, prožitcích okamžiku, či dokonce banalitách. Zaručeně nejúspěšnější autorkou je Judith Hermannová, jejíž prvotina Letní dům, později… vyšla i u nás. V porovnání se Schulzem jsou však její povídky uzavřeným útvarem, postavené na pocitu, podle kritiků pocitu celé generace. K vydání v Čechách se chystá i kniha Georga Sandera Ale já se tu narodil, odehrávající se nejen ve východoněmecké, ale i západoněmecké provincii, a popisující nejen běžné starosti, ale právě i německá devadesátá. Ve srovnání s těmito autory pak Schulzeho kniha působí jako přece jen trochu přeceněná. U sousedů je totiž možné najít ještě lepší díla, lépe čitelná i pro naše čtenáře.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 96 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

61%čtenáři

zhlédnuto 3572x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce