Ernaux, Annie

Ernaux, Annie

portrét beletrie zahraniční

Jerzy Lis, vedoucí katedry komparatistiky na Univerzitě v Poznani, přijel do Prahy a na FF UK přednesl přednášku o tvorbě francouzské spisovatelky Annie Ernauxové.

 

Annie Ernaux: Od románu k "l´écriture plate"

Jerzy Lis, vedoucí katedry komparatistiky na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani, přijel do Prahy a na FF UK přednesl 1. dubna 2003 přednášku o tvorbě francouzské spisovatelky Annie Ernauxové. Ona sama navštívila Prahu před několika lety.

Annie Ernauxová vydala během své téměř třicetileté literární tvorby třináct knih. Její tvorbu můžeme rozdělit do dvou období: období románové a období "l´écriture plate".
Do románového období řadíme první tři vydané knihy, všechny ostatní texty pak již spadají do etapy druhé.
Prvotina Les armoires vides (1974) je téměř sociologickou analýzou, která je prováděna hlavní hrdinkou poté, co se rozhodne pro potrat. Ve své minulosti se snaží najít důvody, které ji k tomuto drastickému činu "dohnaly". "Ce qu´ils disent ou rien" (1977) se zabývá revoltou hlavní hrdinky Anne proti rodičům, drobným maloměstským obchodníkům. La femme gelée (1981) vypráví o anonymní hrdince, která se dostane z prostředí dělnického do buržoazní třídy, ovšem její sny se přesto nenaplní.
Po těchto "románových dílech" přišel, dle slov Jerzyho Lise, první důležitý text Annie Ernauxová - La Place (1984, česky Místo/Obyčejná žena, překlad Anna Kareninová, EWA, 1995), díky kterému změnila svůj pohled na literaturu i pohled kritiků na sebe samu. Krátký "román", který však již pro autorku není románem ale "etnotextem" spojuje pohled umělecký s pohledem etnologie.
 

Svůj styl psaní, který poprvé zrealizovala v této knize, nazývá "l´écriture plate" a jde o jakýsi objektivní styl tvorby, jenž však není jen prvoplánový. Za jednoduchými informativními (tedy často neutrálními) větami se skrývá cit (láska) i napětí, stejně jako třeba v dopisech, které píší děti z letních táborů. Jejich náklonnost k rodičům se také často skrývá za banální věty a otázky každodenního života ("Nezapomněli jste zalít kytky?", "Roztrhla se mi ta mikina, co mi maminka dala k narozeninám.")
V La place se Ernauxové soustředí na život svého otce, který čtenář poznává prostřednictvím okolí (sousedů vesničanů), stejně jako skrze věty a slova, které otec sám pronášel. Kniha se stala poctou otci a podobně text následující Une femme (1988), druhý zásadní text, je poctou autorčině matce. Toto dílo je evokativní pohlednicí charakterizující matku lépe než románový text. Ernauxová se snažila narušit obvyklou linearitu díla a pokusila se spojit literaturu s pohledem vědy - tedy s pohledem etnologickým a sociologickým (tedy ryze pozitivistickým).
Třetí (a zatím poslední) významnou knihou je La honte (1997). Tento text je inspirován sociologickými teoriemi Pierra Bourdieua a zkoumá vztah tragické rodinné události (kdy se otec A. Ernauxové pokusil zavraždit svoji manželku) s událostmi okolního světa. Autorka si klade otázku, zda je možné najít souvislost mezi tímto momentem rodinného života a událostmi celospolečenskými.
Je důležité vědět, že některé texty A. Ernauxové by měly být čteny dohromady, protože tvoří dvojice - literární umělecký text a jeho předobraz - deník, který je vlastně "substrátem následného románu". A tak jsou Les armoires vides románovým odrazem skutečnosti zachycené v L´événement (2000), Une femme odráží "Je ne suis pas sorti de ma nuit", deník z období, kdy matka Ernauxové trpěla Alzheimerovou nemocí - čtenář se tedy setkává s proměnou optimistické a komunikativní ženy v nemocného a smutného člověka napadeného nemocí, proti níž se nelze bránit. Milostný vztah s ruským vyslancem v Paříži popisovaný v knize Passion simple (1992) je pak uměleckým ztvárněním událostí zachycených v deníkových záznamech vydaných pod názvem Se perdre (2001).
Zatím posledním prozaickým činem Annie Ernauxové se stal "román" L´occupation (2002) zachycující žárlící ženu, která se snaží najít sokyni, kvůli které ji milenec opustil.
Annie Ernauxová žije na okraji Paříže, a přestože by nemusela, stále se snaží být v blízkosti "obyčejných lidí", a tak "používá RER, pozoruje cestující a sbírá materiál pro své další knihy".
Lukáš Jirsa, duben 2003

l´écriture plate... / psát všedně a prostě...
"...Hned nato jsem začala psát román a on v něm byl hlavní postavou. Zprotivilo se mi to, když jsem byla v nejlepším. Zanedlouho pochopím, že takový román se napsat nedá. Chci-li vypovídat o životě podřízeném nutnosti, nemám právo utíkat se a priori k umění nebo se snažit vytvořit cosi "poutavého" či "dojemného". Posbírám tatínkova slova, gesta, to, co měl rád, co poznamenalo jeho život, všechny vnější projevy existence, kterou jsem sdílela i já. Žádná poezie vzpomínek, ani bujarý výsměch. Psát všedně a prostě, to mi jde samo od sebe, stejně jako když jsem kdysi psávala rodičům, abych jim v kostce pověděla, co je nového..." (Místo, překlad Anna Kareninová, EWA, 1995, str. 15)

"…Par la suite, j´ai commencé un roman dont il était le personnage principal. Sensation de dégout au milieu du récit.
Depuis peu, je sais que le roman est impossible. Pour rendre compte d´une vie soumise a la nécessité, je n´ai pas le droit d´abord de prendre le parti de l´art, ni de chercher a faire quelque chose de "passionant", ou d´"émouvant". Je rassemblerai les paroles, les gestes, les gouts de mon pere, les faits marquants de sa vie, tous les signes objectifs d´une existence que j´ai aussi partagée.
Aucune poésie du souvenir, pas de dérision jubilante. L´écriture plate me vient naturellement, celle-la meme que j´utilisais en écrivant autrefois a mes parents pour dire les nouvelles essentielles…
" (La Place, Folio, p. 23-24)


 

Publikace Annie Ernauxové ve Francii:
(všechny byly vydány v nakladatelství Gallimard až na poslední z roku 2003)

Les armoires vides, 1974; rééd. Folio, 1984
Ce qu´ils disent ou rien, 1977; rééd. ibid., 1989
La femme gelée, 1981; rééd. ibid., 1987
La place, 1984; rééd. ibid., 1986; rééd. Folio plus, 1997
Une femme, 1988; rééd. ibid., 1990; La Bibliotheque Gallimard, 2002
Passion simple, 1992; rééd. ibid., 1994
Journal du dehors, 1993; rééd. ibid.
La honte, 1997; rééd. ibid. 1999
"Je ne suis pas sortie de ma nuit", 1997;rééd. ibid.
L´événement, 2000: rééd. ibid., 2001
La vie extérieur, 2000; rééd. ibid., 2001
Se perdre, 2001; rééd. ibid., 2002
L´occupation, 2002
L´écriture comme un couteau ( entretien avec Frédéric-Yves Jeannet ), Stock, 2003


 

© Lukáš Jirsa

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3779x

Inzerce