Fernandez, Dominique
Porporino aneb Tajnosti neapolské

recenze historický román

"Preromanticky postavený román" líčí úpadek kdysi slavného světa neapolské opery a nástup romantické senzibility, přičemž autor nezapře svůj dlouholetý zájem o hudbu daného období, stejně jako o kulturu jižní Itálie.

Rukopis nalezený v Heidelberku aneb zpráva o zaniklém světě
Dominique Fernandez: Porporino aneb Tajnosti neapolské, přeložil Jan Binder, doslov Václav Jamek, 395 stran, vydala Mladá fronta, 1999

Formu nalezeného rukopisu, poměrně častou v období nástupu romantismu, si zvolil i současný francouzský spisovatel Dominique Fernandez, a to právě k panoramatickému zobrazení této doby. Fernandez je u nás znám už z překladu své poměrně nedávné knihy Poslední z rodu Medicejských vydaného před několika lety. Román Porporino aneb Tajnosti neapolské, který vydává v překladu Jana Bindera s vynikajícím a obsáhlým doslovem Václava Jamka ve své "barevné" řadě Mladá fronta, spatřil světlo světa v roce 1974 a je považován za jedno ze dvou stěžejních autorových děl.

"Preromanticky postavený román" (V. Jamek) je obsáhlou a detailně propracovanou freskou líčící úpadek kdysi slavného světa neapolské opery a nástup romantické senzibility, přičemž autor nezapře svůj dlouholetý zájem o hudbu daného období, stejně jako o kulturu jižní Itálie - o obou tématech ostatně publikoval několik knih. Porporino proto neustále osciluje mezi příběhem, esejem a kritikou, krátce řečeno mezi imaginací a analýzou (eventuelně faktografií), kdy druhá jmenovaná poskytuje knize určitou kostru. Na základě svých muzikologických a kulturně-historických vědomostí zpřítomňuje Fernandez užaslému zraku čtenáře konce dvacátého století svět, který je na první pohled natolik jiný, v některých aspektech přímo nepochopitelně bizarní, a zároveň tak blízký. Blízký v tom, že i v onom na první pohled odtažitém světě kastrátů mohou zaznít se zvláštní brisancí témata a problémy, jež máme tendenci přivlastňovat naší vlastní době: pohlaví, sexualita, touha a jejich vztah ke společnosti. Nebylo v mých silách posoudit, nakolik je Fernandez věrný historické skutečnosti a nakolik jde o dohady, zkratky imaginace. Na druhou stranu je možná důležitější, že dané skutečnosti jsou pravdivé přinejmenším románově - vyznačují se totiž zvláštní přesvědčivostí i poutavostí, která, jak víme už z A. Dumase (jímž se mimochodem Fernandez nechává částečně inspirovat), může být mnohem výstižnější a vlastně "pravdivější" než exaktní fakta. Fernandez je výborný vypravěč, i ty nejfaktografičtější pasáže u něj osvěživě prostupuje osobní zaujetí (např. proti všemu španělskému, které je mu protikladem radostného přitakání životu charakteristického pro italský Jih) a četba se tak stává strhujícím dobrodružstvím - nové "vědomosti" očekáváme stejně toužebně jako každý další záhyb příběhu. A příběh se u Fernandeze neodvíjí nijak rapidně, takže onoho čekání i touhy je až až.

Již jsem zmínil, že kniha se vydává za nalezený rukopis. Tím jsou paměti kastráta Porporina, pocházejícího z chudé sicilské vesnice, vyučeného v Neapoli, který tráví sklonek svého života na dvoře heidelberského lankraběte. Vypravěč je příznačně marginální, a to jak v kontextu opery, tak (paradoxně) i jeho vlastního života. Porporino, jak sám sebe líčí, je nanejvýš průměrný zpěvák, tedy žádný Farinelli, a je "zajímavý" spíše svými styky - v románu se mihnou téměř všechny dobové celebrity. Stejně tak se během vyprávění vytrácí i ze svého života - jako by zcela přijímal roli moderního autora a ve svém vlastním díle byl nepřítomen - dominantní postavení přenechává svému příteli a spolužáku z internátu Felicianovi, jenž je jeho povahovým protikladem: zatímco Porporina, jak ukazuje V. Jamek, můžeme chápat jako osobnost již téměř romantickou (pochopitelně soudě dle kulturních stereotypů), libertin Feliciano je přímo zosobněním nevázanosti a tak potažmo i starého, umírajícího věku. Právě na vztahu těchto dvou postav vyvstávají nejvýraznější témata románu, vlastně hned celý tematický propletenec. Jeho jádrem je sexuální identita: je vrozená nebo konstituovaná podle kulturních vzorců společnosti? A jak se to má s pohlavím kleštěnce? Vypravěčův názor lze vystopovat na samotném začátku knihy, kde vzplane teologický spor o to, zda je rozdělení na muže a ženy při mši od Boha či od člověka - archeologický nález jenom potvrzuje, že tuto praxi zavedli na Sicílii Španělé, a toto rozdělení na dvě pohlaví je v očích vypravěče jenom dalším pozůstatkem španělské okupace. Ovšem celá věc není tak jednoduchá, neboť Porporino se nikdy nezbaví lítosti nad svým pozbytým "mužstvím", a to navzdory tomu, že někdy vnímá, anebo je mu takový výklad alespoň předkládán, svou téměř "bezpohlavní" existenci (on? ona? ono?) jako určitý únik z neúprosné a lidského jedince drtící skutečnosti, zde reprezentované postavou otce - mladý zpěvák s kastrací odvrhuje "jméno otce" a volí si jiné, "umělecké" jméno.

Fernandez se hlouběji zajímal o psychoanalýzu, a tak jistě nepřekvapí, že její vliv najdeme i v románu; ostatně "jméno otce" je podle všeho víceméně explicitním odkazem k Lacanově teorii, kdy "jméno otce" nahrazující "touhu po matce/matčinu touhu" (dvojí genitiv) je jakýmsi trikem, navždy oddalujícím ukojení touhy. Porporino s kastrací ovšem o takovýto příslib naplnění touhy přišel navždy, Feliciano, na druhé straně, hledá okamžité uspokojení v libertinismu, který však má pro něj samého tragické důsledky - je obětován v gestu naprostého šílenství, v okamžiku, kdy se zcela hroutí řád světa. Felicianovo obětování na oltář ničeho je velmi znepokojujícím a značně nejasným koncem románu. Snad si lze tento konce s trochou zjedodušení vykládat tak, že s nástupem nového věku není pro lidi Felicianova typu místo - a není vlastně místo ani pro kastráty, kteří mají podobný statut jako libertinové. Jejich libido totiž nelze podřídit produkci, a protože Feliciano je kastrát a k tomu ještě libertin, není mu dovoleno ani přežít, na rozdíl od Porporina, který je svou nostalgií a jistou zlomeností ducha pro nadcházející epochu přijatelný.

Nicméně k nějaké jasné interpretaci románu se lze dobrat jen stěží, a asi je to tak dobře. Při četbě Fernandezovy knihy je možné (a asi i náležité) ptát se znovu a znovu, přičemž kladené otázky hluboko otřásají našimi zažitými názory. Dílo je to proto znepokojující do svrchovaté míry a proto nesmírně zajímavé, byť po stylistické stránce by možná sneslo více uváženosti: působí poněkud lacině, když do jedné místnosti autor nastrká jednu dobovou celebritu vedle druhé, anebo když nechá mladého, neznámého a zprvu poněkud zakřiknutého Mozarta líčit své setkání s Farinellim, a to hned na několika stranách, - je dozajista obtížné si představit, že by velké osobnosti společenského života byly ochotné naslouchat neznámému mladíčkovi tak dlouho. To pochopitelně plyne ze snahy postihnout v textu co nejvíce z atmosféry a kultury doby, ovšem takový John Fowles ve Francouzově milence či Umberto Eco ve Jménu růže si počínají mnohem obratněji. Ale i s touto malou výhradou je Porporino aneb Tajnosti neapolské rozhodně nadmíru zajímavá a znepokojující kniha, kterou jistě stojí za to číst.

 

© Ladislav Nagy

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 85 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

63%čtenáři

zhlédnuto 2290x

Inzerce
Inzerce