Choukri, Mohamed
Nahý chléb

ukázka beletrie zahraniční

Choukri se narodil v Maroku, v současné době žije v Tangeru, jeho kniha Nahý chléb je v jeho vlasti zakázaná.

Mohamed Choukri: Nahý chléb

Několik z nás dětí oplakávalo strýcovu smrt. Předtím jsem brečel, jen když mě bili, nebo když jsem něco ztratil. Už jsem viděl lidi plakat. Bylo to v době, kdy byl v Rifu hladomor, sucho a válka. Jednou večer jsem měl takový hlad, že jsem už nevěděl, jak zadržet slzy. Cucal jsem si prsty. Zvracel jsem sliny. Matka, aby mě trochu uklidnila, mi říkala: "Buď zticha. Odstěhujeme se do Tangeru. Tam je chleba dost. V Tangeru jedí všichni, co mají hlad. Podívej se na bratra Abdelkadera, ten nepláče."
Abdelkaderovy oči byly hluboké a vyděšené. Když jsem viděl, jak je mimo, přestal jsem plakat. Jeho klid mi na chvíli dodal odvahu.
Rozzuřený otec mě kope a křičí:
"Nech toho, ty zkurvysynu. Budeš jíst, budeš jíst i před svou vlastní matkou."
Vzal mě za rameno a hodil mě na zem. Potom mě nemilosrdně zmlátil. Měl jsem mokré spodky.
Na cestu do exilu jsme se dali pěšky. Na kraji cesty byly mršiny, černí ptáci a psi. Otevřená, roztržená břicha. Hniloba.
Večer jsme postavili stan tam, kde jsme již únavou nemohli dál. Slyšeli jsme vytí lišek a viděli lidi, kteří rychle pohřbívali oběti hladu, kde se dalo. Bratr celou cestu kašlal. "Řekni, mami, bratr taky umře?" "Ne neumře. Je zrovna nemocný." " Ale strejda je mrtvý." "Ne tvůj bratr neumře."
V Tangeru jsem neviděl hory chleba, které mi slibovali. Jistě, v tomhle ráji měli lidé také hlad, ale neumírali na něj tak jako v Rifu.
Když se hladem rozechvěly i mé vnitřnosti, šel jsem do ulic v naší čtvrti, která se hezky jmenovala " Kočičí pramen" ( Ain Qettiouett). Prohledal jsem popelnice. Spolykal jsem to, co se dalo ještě jíst. Tam jsem se setkal s jedním bosým, skoro nahým chlapcem.
"Hele, koše v novym městě sou zajímavější než ty v naší čtvrti. Vodpadky křesťanů sou lepší než muslimský."
A tak jsem chodil daleko od své ulice. Sám nebo s jinými kluky. Byly jsme děti popelnic. Jednou jsem našel v rohu jedné ulice mrtvou slepici. Sebral jsem ji a schoval pod košili. Přitiskl jsem si ji na prsa. Měl jsem strach, že ji ztratím. Rodiče nebyli doma. Jen bratr ležel. Jeho velké vyhaslé oči hlídaly vchod. Když uviděl slepici, oči se rozjasnily. Usmál se. Záblesk života přešel po jeho vyhublé tváři. Lapal po dechu a kašlal. Vzal jsem nůž a stoupl si směrem k modlitebně. Podřízl jsem to zvíře. Žádná krev. Sotva jedna kapka. Vzpomněl jsem si, že jsem jednou v Rifu viděl, jak sousedé podřezávali jehně. Dali pod jeho hlavu vědro na sbírání krve. Matka, která byla nemocná, musela tu krev vypít. Byla na posteli a drmolila nesrozumitelná slova. Proč v sobě ta slepice neměla krev? Začal jsem ji škubat, když jsem uslyšel matčin hlas:
"Ale co to děláš? Kde jsi ukradl tu slepici?" "Našel sem jí. Byla trochu unavená a tak sem jí podříz, eště než vypustila duši. Jesli mi nevěříš, zeptej se bratra." "Jsi blázen! Člověk nejí mršinu."
Vyměnili jsme si s bratrem smutný pohled. Zavřel oči a čekal na trochu jídla.

Bydleli jsme v jedné místnosti. Když se otec vracíval domů, měl vždycky špatnou náladu. Žádné gesto, žádná slova. Všechno podle něj, podle jeho obrazu, trochu jako Bůh, nebo alespoň to, co jsem slýchával... Můj otec byl stvůra. Matku bil pro nic za nic. Několikrát jsem ho slyšel, jak jí vyhrožuje:
"Vopustim tě, ty kurvo! Necham tě samotnou, budeš se muset vo sebe a vo ty dva psy postarat sama." Šňupal tabák, mluvil sám k sobě, plival na neviditelné kolemjdoucí. Nadával nám a říkal matce:
"Si kurva a zkurvydcera."
Nadával celému světu, proklínal Boha a pak se litoval.

Abdelkader pláče bolestí a hlady. Pláču s ním. Vidím stvůru, jak se k němu blíží, oči plné zlosti, ruka ztěžklá nenávistí. Chytám se svého stínu a křičím o pomoc: "Stvůra nám vyhrožuje, zuřivej blázen je puštěnej, zavřete ho!" Vrhá se na bratra a kroutí mu krkem, jako když se ždímá prádlo. Z pusy proudí krev. Strachy bez sebe vycházím z místnosti, když se snaží utišit matku tím, že ji bije a dusí. Schoval jsem se. Jsem sám, hlasy této noci jsou mi blízké i daleké. Dívám se na oblohu. Hvězdy se právě staly svědky zločinu. Nad městem vládne hluboký spánek. Vidím matčinu siluetu. Její velmi tichý hlas. Hledá mě ve tmě. Proč není stejně tak velká a silnější než ta stvůra? Muži bijí ženy. Ženy pláčou a křičí.
"Mohamede, můj Mohamede! Pojď sem! Neměj strach!"
Byl jsem rád, že ji vidím, aniž by mě viděla ona.
"Tady sem, mami."
"Pojď sem."
"Ne! Zabije mě, stejně jako právě zabil bratra."
"Neboj se! Pojď se mnou! Nezabije tě. Buď zticha. Nesmí nás slyšet sousedé."
Otec byl na dně. Naříkal a šňupal tabák. Zvláštní! Zabije svého syna a potom brečí.
Bděli jsme v tichosti. Mrtvý byl umytý a zabalený do rubáše. Byl to můj první pohřeb. Bratrovo tělo bylo obaleno ubrusem a nesl ho starý šejk. Otec šel za ním. Já jsem kulhal bos za nimi. Dali ho do vlhké díry. Třásl jsem se a plakal. Na jeho spodním rtu byla skvrna sražené krve. Starý muž si všiml, že jsem měl poraněné palce.
"Odkud máš tu krev na nohou?"
"Šláp sem na sklo."
Otec dodal:
"Ten kluk je blbec. Neumí ani chodit."
Starý muž se mě zeptal:
"Měl jsi bratra hodně rád ?"
"Ano, hodně. Matka ho měla moc ráda. Zbožňovala ho."
"Samozřejmě. Kdo nemá rád své děti!"
Pamatuju si na ohavné otcovo gesto, když kroutil Abdelkaderovým krkem. Málem jsem řekl: "Otec neměl rád bratra. To von ho zabil. Jo, správně, zabil. Zavraždil. Viděl sem ho. Byl sem u té vraždy. Byl to on, kdo ho zabil. Viděl sem ho. Zakroutil mu krkem. Z jeho úst vytryskla krev. Viděl sem to na vlastní oči. Můj otec je jeho vrah."
Abych zmírnil nenávist ke svému otci, dal jsem se do pláče. Měl jsem strach. Po tom všem mě může taky zabít.
Sklonil se ke mně a zašeptal:
"To stačí. Přestaň brečet."
"To je pravda," řekl starý muž. "Tvůj bratr odešel k Bohu. Teď je s anděly."
Nenávidím tohoto muže, který pohřbil mého bratra.

Kupoval tašku chleba a levný tabák a odcházel daleko z Tangeru, aby se setkal se španělskými vojáky, s kterými pak dělal nějaké podloudné obchody. Večer se vracel s tou samou taškou, ale plnou starých vojenských uniforem, které prodával marockým řemeslníkům na Grand Socco. Jednou večer se nevrátil. Usnul jsem a nechal matku se svou úzkostí samu. Dny ubíhaly. Nic se nestalo. Snažil jsem se matku utišit, aby měla trpělivost, pomáhat jí. Milovala ho? Nemilovala ho? Pochopil jsem její pocity, když mi řekla:
"A tak jsme tu sami. Opuštění. Kdo se bude ptát na náš osud? V tomhle městě nikoho neznáme. Rquya, tvá babička, teta Fatma a tvůj strýc Idriss odešli do Oranu. Španělští vojáci museli tvého otce zadržet. Víš, dezertoval ze španělské armády..."
Dozvěděli jsme se, že byl opravdu ve vojenském vězení. Jeden marocký voják, kterému odmítl prodat vojenskou přikrývku, ho udal.
Matka chodila do města a hledala práci. Měla strach - strach vrátit se domů s prázdnýma rukama. Plakala. Různí šarlatáni jí psali amulety, aby otec vyšel z vězení a aby našla práci. Zbytek času trávila modlením, vzýváním nebes a zapalováním svíček maraboutů.
Také chodívala k vědmám. Stěžovala si: "Můj muž bude osvobozen, já budu mít práci a budu mít štěstí, jen jestli to tak chce Bůh, stejně jako jeho prorok Mohamed."
A tak jsem se ptal matky:
"Ale proč nám Bůh nedá aspoň trochu štěstí jako těm ostatním?
"Jedině Bůh je vševědoucí. My nic nevíme. To není dobré, když se ptáš Boha. On ví. My nic nevíme. On je nad námi všemi."

Prodala věci, které vzala doma, a jednoho dne mě poslala s bandou kluků natrhat trávu ze sousedního sadu. Byl jsem sám mezi neznámými. Byl jsem opravdu sám, když mě začali mlátit. Neměli rádi cizince, nově příchozí do města. Byl jsem cizinec na odpis. Dokázal jsem se jich zbavit a šel jsem do mediny. Měl jsem moc rád ruch, který tu vládl. Měl jsem rád pohyb lidí a věcí. Grand Socco je centrem tohoto ruchu. Našel jsem něco k jídlu: několik listů zelí, pomerančovou kůru a nějaké shnilé ovoce.
Uviděl jsem policajta, jak pronásleduje dítě, které bylo sotva větší než já. Byli už kousek od sebe. Mohl bych to být já. Byl jsem tím dítětem, které zpanikařilo. Lidé křičeli: "Chytí ho, chytí ho... Ááá! Chytil ho!"
Měl jsem strach. Třásl jsem se strachy. Chvíli jsem se viděl v policajtových rukách. Prosil jsem Boha, aby zasáhl, ale ten se vůbec neprojevil. Chlapec byl úplně v policajtově moci. Pocítil jsem nenávist a znechucení vůči těm, kteří křičeli, vůči těm, kteří byli na straně policajtovy brutality. Zdálky jsem uviděl ženu, cizinku, která si blížila k davu čumilů. Zlobila se a říkala věci v jazyce, kterému jsem nerozuměl. Jeden kolemjdoucí říkal: "Nechali jí jen ucho od tašky..."
Dostal jsem tyčí na zadek. Vyskočil jsem a křičel v rifštině "mami! mami!". V duchu jsem policajtovi nadával. Další dva policajti přišli s obušky. Tlačenice a panika. To je ale ostuda! Chlapi mlátí děti a bijí chudáky, kteří se jen tak potloukají po náměstí.
Říkali mi, že policie bije a zavírá lidi jen ve vážných případech, za vraždy nebo velké krádeže... Po tomto incidentu jsem šel na hlavní hřbitov Bouaraqya. Vzal jsem z hezkých hrobů několik větviček bazalky a dal je na hrob svého bratra. Na tomto hřbitově bylo hodně hrobů bez květin, náhrobních desek, jen kopeček hlíny a dva kameny; jeden, který označoval, kde je hlava, druhý, kde jsou nohy. Zapomenuté hroby pokryté bůhvíjakou trávou. Rozdíl mezi chudými a bohatými nešetří ani mrtvé. Když jsem se zeptal matky, proč člověk umírá, odpověděla: "Protože to chce Bůh."
"Ale kam dou potom?"
"Do nebe nebo do pekla."
"A my dva?"
"Do nebe, bude-li Bůh chtít."
"Co je v nebi?"
"Moc se ptáš. Až budeš velký, všechno tohle pochopíš."

Našel jsem na hřbitově trávu, kterou jsem hledal. Na kraji jednoho hrobu seděli tři muži a popíjeli. Jeden z nich na mě zavolal:
"Pojď sem, chlapečku! Pojď sem, něco ti dám! (Měl jsem strach a utekl jsem.) Dej to matce, bastarde!"
Tráva byla dobrá. Máma z ní udělala dobré jídlo. Já jsem spíše polykal než kousal.
"Kde jsi ji vzal?"
"Na hřbitově Bouaraqya."
"Na hřbitově!"
"Ano na hřbitově. Co je na tom špatnýho? Šel sem se podívat na bratrův hrob; dal sem na něj bazalku. Všiml sem si, že hromada hlíny už neni tak vysoká. Jestli bude pořád klesat, už tam hrob brzy nebude, spojí se se zemí a už nenajdeme místo, kde bratr odpočívá."
Přestala jíst a měla slzy v očích. Pokračoval jsem:
"Týhle trávy je tam hodně. Všude kolem zapomenutých hrobů."
"Synu, všechno, co roste na hřbitovech, se nesmí jíst."
"Proč!"
Byla velmi rozpačitá. Jedl jsem s chutí. Chvíli jsem si myslel, že bude zvracet. Řekla mi v rifštině:
"To stačí!"
"Mam eště hlad."
"Kde jsi sebral bazalku pro bratra?"
"Na některých hrobech, který byly celý pokrytý kytkama..."
Opravdu se zlobila.
"Zítra půjdeš na hřbitov a vrátíš květiny na své místo. Nezapomínej, že ty hroby něčí jsou. Dej si pozor. Až je budeš vracet, nesmí tě nikdo vidět. Koupíme květiny pro bratra a postavíme mu hezký hrob.
Dala se do pláče a přitiskla mě k sobě. Slzy jí stékaly po obličeji. Doprovázel jsem ji na Grand Socco, kde kupovala včerejší chléb, který prodávali žebráci pod stromem svatého Sidi Makhfi. Namáčela ten chleba v hrnci s horkou vodou, s trochou oleje a kořením.
Jednou ráno mi řekla:
"Jdu na trh. Koupím zeleninu a ovoce a pak je prodám. Ty tu zůstaň. Nehraj si s klukama a neopouštěj dům... kvůli zlodějům."
Mezi kluky z této čtvrti a mnou existuje malý rozdíl. Ačkoli na tom byli někteří ještě hůř než já. Jednou jsem viděl jednoho z nich sbírat kuřecí kosti; pak je cucal a říkal: "Lidi z tohodle domu maji zajímavej, nacpanej koš..." Byl jsem pro ně hladovec, který přišel odjinud.
"Je z Rifu. Přišel ze země hladu a vražd."
"Neumí ani arabsky."
"Rifani sou nemocný a tam, kam přídou, rozšiřujou hlad."
"Dokonce i jejich zvířata sou nemocný."
"V každym případě nejíme jejich zvířata. Kromě toho sou potom eště víc nemocný."
"Jo, když umře kráva nebo ovce, voni jí stejně sní. Jí mršiny."
Toto pohrdání Rifany se dotýká i toho, který přišel z hor. Rozdíl je v tom, že Rifan je považován za zrádce a horal za chudáka, naivku.

Náš soused má velmi bohatý hruškový sad. Trávil jsem hodiny pozorováním jeho ovoce. Jednou ráno mě přistihl, jak se snažím klackem utrhnout krásnou hrušku - tu nejkrásnější. Vláčel mě po zemi. Snažil jsem se mu vyvlíknout. Měl jsem takový strach, že jsem se počůral do kalhot.
"To je ten, co ničí ovoce," řekl ženě. "Je horší než blecha v kožichu. Zničí víc, než sní. Je to krysa."
Žena se mě mile zeptala:
"Kde máš matku, mé dítě?"
"Šla prodat ovoce na trh."
"Přestaň brečet. A tvůj otec?"
"Ve vězení."
"Ve vězení?"
"Jo, je to tak, ve vězení."
"Chudák! Proč je ve vězení?"
Zopakovala mě tu otázku a přitom mě hladila po tváři.
"Řekni mi, proč zavřeli tvého otce do vězení?"
Řekl jsem si, že upřímnost by v tomto případě poškodila pověst mých rodičů.
"Nevim proč. Matka ví."
Muž a žena se dohadovali. Nechají si mě u sebe? Byla tu jejich dcera, bosa. Její čisté a nevinné nohy byly mokré. Žena s dcerou měly nade mnou slitování. Ale on, přestože to nebylo až tak vážné, mě chtěl potrestat, chtěl mě nechat pocítit mou chybu. Vzal mě za ruku a zavedl do místnosti, do takového kumbálu, který byl plný rozbitých věcí, a řekl mi:
"Zůstaň tady. Hlavně nezačni brečet. Nasekám ti touhle zelenou větví, jestli budeš brečet."
A tak jsem poprvé poznal vězení. Vězení domova. Zvláštní! Lidé, kteří nebyli z mé rodiny, měli právo nakládat s mým tělem a rozhodovat o mém osudu. A kromě toho měly tlusté a krásné hrušky ze zahrady. Proč jsme, Bože, opustili naši zem, naši půdu? Proč jiní neznají, co je to exodus?
Zvláštní! Můj otec ve vězení, má matka se snaží prodávat na trhu a já, mezi prsty hladu, v rukách tohoto muže, tohoto cizince, který pohodlně bydlí se svou ženou ve velkém domě. Proč my ostatní nemáme nic? Proč oni a ne my?
Klíčovou dírkou jsem pozoroval dívku, která právě uklízela přízemí. Chodila sem a tam a měla trochu nadzvednuté šaty. Byla vidět její krásná bělostná stehna; měla malá, velmi krásná prsa, která byla vidět pod její blůzkou vždy, když se nakláněla, aby sebrala vědro se špinavou vodou. Její vlasy byly skryty pod bílým hadrem, na kterém byly skvrny od heny.
Několikrát jsem bouchl do dveří, abych upoutal její pozornost. Měl jsem strach.
Chvíli váhala. V duchu jsem ji prosil, aniž bych pronesl jediné slovo, nedočkavý, vyděšený.
"Prosím, poď sem..."
Přiblížila se, osušila si ruce, upravila šaty, otevřela dveře a řekla mi:
"Tak tady sem! Co chceš?"
Byl jsem dojatý. Malá slza v očích.
"Matka mi řekla, abych hlídal dům před zloději. Jestli mě nenajde doma, až se vrátí, nabije mi."
Sklonil jsem hlavu, trochu proto, že jsem si nebyl moc jistý, a taky proto, že jsem ji chtěl uprosit. Podívala se na mě, zakryla si nohy a zapnula blůzu. Už jsem neviděl její prsa, ale představoval jsem si je, bílá a jemná s tečkou jako černé hroznové víno.
"Už nikdy nebudeš sbírat hrušky z našeho sadu?"
"Ne. Už nikdy. Přísaham. Můžeš mě klidně vlastníma rukama zabít, jestli mě najdeš v sadě."
Usmála se. Já ne. Utekl jsem. Křikla na mě svým něžným hlasem:
"Hele, poď sem! Nemáš hlad?"
Váhavě jsem řekl:
"Ne."
Hrozně chtěla, abych ještě chvíli počkal. Už jsem neměl strach. Její rodiče tu nemohli být. Podíval jsem se na strom. Už bych nikdy neměl jíst tohle ovoce! Vrátila se s medovým koláčem.
"Jestli budeš mít hlad, tak přiď. Řekni, ty nemáš boty?"
"Matka mi je koupí."
Rozešli jsme se s úsměvem a několika gesty. Byl bych rád, kdyby byla mojí sestrou, stejně tak jako bych chtěl bydlet v tomhle domě. Muž je určitě tvrdší než žena. Ale majitel sadu je méně přísný, méně tvrdý než můj otec.

Jeden muž nás sledoval krok za krokem. Přiblížil se k ní a zašeptal jí něco do ucha. Vždycky se od něho odtáhla a dokonce přešla na druhý chodník. Silně tiskla mou ruku, jako by mě chtěla zabránit v útěku. Muž nás dohonil a smál se. Vypadala unaveně a zastavila se. Muž nás přešel. Přešli jsme ulici. Šel za námi. Začínalo mě to rozčilovat. Zeptal jsem se tedy:
"Ale co chce?"
"Buď zticha. To není tvoje věc."
Podíval jsem se na něj, usmál se. Pořád šel za námi. Ale co ten chlap od matky chce? Chce jí ukrást tašku? Ano, je to tak, je to zloděj. Určitě lupič. Nelíbí se mi jeho hlava. Je ošklivá, zlá, neprorokuje nic dobrého. Tentokrát jsem to já, kdo velmi silně tiskne matčinu ruku.
"Proč se tak věšíš? Já ti neuteču..."
A tak jsem muži řekl:
"Di pryč! Di pryč! Co chceš?"
Ať ho Bůh zatratí! Usmál se. Usmál se na mě a podíval se na matku. Nenávidím toho chlapa. Matka mi řekla:
"Bud zticha. To není tvoje věc!"
Zlobil jsem se na ní, ale nadal jsem jí to najevo. Přesto! Já ji bráním a ona mě okřikuje... To není spravedlivé.
Potkali jsme matčinu přítelkyni. Začaly mluvit o otci, který byl stále ve vězení. Muž se trochu vzdálil. Žena mě pohladila po vlasech, potom po tváři. Pustil jsem matčinu ruku. Žena řekla:
"Proč je to dítě tak smutné?"
Matčina ruka mě hladila po krku. Zlobil jsem se na ní o trochu méně.
"Je takový," odpověděla.
Když jsme odcházeli, políbil jsem dámě ruku a tak jsem matku poslechl.

Její břicho se nafouklo. Někdy nešla na trh a celý den zvracela. Byla unavená. Bolely jí nohy. V noci plakala. Její břicho se stále nafukovalo. A co kdyby prasklo? Byl jsem čím dál tím víc nepřístupnější. Zdrsněl jsem. Byl jsem tvrdý a smutný. Ztratil jsem chuť hrát si na ulici. Jednou v noci mě přenesli do jiného pokoje, kde jsem spal se třemi dalšími dětmi. Byl to dům sousedky. Ráno mi řekli:
"Teď máš sestru. Buď na ní hodný."
Chodila jednou týdně za otcem do vězení. Někdy se vracela se slzami v očích. Pochopil jsem, že ženy pláčou více než muži. Pláčou a přestanou stejně jako děti. Jsou smutné, když si člověk myslí, že jsou šťastné, a když člověk čeká, že je uvidí nešťastné, najde je veselé. Ve skutečnosti nikdy nevím, kdy jsou šťastné a kdy ne. Viděl jsem matku plakat a přitom se smát. Je to určitá forma bláznovství?
Zůstával jsem doma, abych hlídal sestřičku Rhimou. Věděl jsem, jak ji rozezmát a jak ji utišit, když se dala do pláče. Ale někdy jsem ji nechal plakat a odešel jsem. Prala se se svými končetinami jako želva převrácená na záda. Když jsem se vrátil, našel jsem ji, jak spí nebo se směje. Kolem její pusy a na její tvářičku poďobanou od komárů se slétávaly mouchy. Chudák! Mouchy přes den, komáři v noci!
Sestra rostla. Matka už plakala méně než dříve. A já jsem se stával drsnějším a nervóznějším - jak doma tak na ulici. Když jsem byl poražen matkou nebo klukama z ulice, rozbíjel jsem věci a nebo jsem si lehnul na zem, mlátil se, brečel a nadával na ně. Jednou jsem se jí zeptal:
"Může jít do vězení taky žena?"
"Proč se na to ptáš?"
"Jen tak."
"Ano, žena může být také zavřená ve vězení, jestli udělá něco špatného..."
Brala nás s sebou na trh. Sestra měla matčino prso a já se snažil najít něco k jídlu pro sebe. Mezi trhem a úzkými uličkami mediny jsem žebral nebo něco štípnul.
Když měla strach, kde jsem tak dlouho, hrozil jsem jí:
"Necham tě tady a už mě nikdy neuvidíš."
"Jsi hrozný už v tomhle věku."

Jednou ráno nás překvapil na trhu muž, kterého k matce dovedla naše sousedka. Matka se dala do pláče. Pláče kvůli tomuhle muži? Krutý a zlý muž.
Druhý den nešla na trh. Šla se vykoupat do lázní a udělala se hezkou: khol na očích a souaq na rtech. Byla dost šťastná. Zvláštní!
Když otec vyšel z vězení, plakala. Nikdy jsem neviděl ženu, která by plakala tolik co ona. Vysvětlila mi, že otec půjde najít vojáka, který ho udal, aby se s ním bil. Tehdy jsem byl šťastný. Doufal jsem, že ho najde a zabije, aby se zase vrátil do vězení, a tentokrát na dlouho. Bylo třeba, aby jeden z nich umřel. Nenáviděl jsem otce. Spíš tu nebyl než byl!
Večer se otec vrátil smutný domů. Byl z něj cítit alkohol. Slyšel jsem, jak mu matka nadává:
"Ty jsi pil, ne? Opil ses?"
Zabručel několik slov a smutně a unaveně si sedl. Byli jsme oba dva dost smutní, ale každý z jiného důvodu: on proto, že nenašel vojáka, a já proto, že se vrátil domů. Než jsem usnul, rodiče navrhli, že bychom mohli odejít do Tétouanu. Je těžké něco neslyšet, když žijeme všichni v jednom a tom samém pokoji.
V noci jsem se probudil a šel čůrat. Slyšel jsem zvuk polibků, zvuk oddychujících těl a kůží, které se vzájemně třou. Milovali se. Proklínám tu lásku! Měl jsem chuť odplivnout si. Ta ale lže! Už jí nikdy nebudu věřit. Ještě jsem uslyšel:
On: "Tvoje pusa."
Ona: "Tady. Pojď, jemně. Buď něžný. Klidněji. Ne, takhle ne..."
Co právě dělají?
On: "Říkám ti, že takhle."
Ona: "Lehnu si na zem, abych mohla spát."
On: "Zkurvydcero."
Ona: "Ne, ne. To bolí. Takhle je to lepší. Ne, ne. Říkám ti, že takhle ne."
Člověk by řekl, že mají horečku. Lapají po dechu, jsou udýchaní. Objímají se, koušou a žerou. Krev... Zabručení. Probodávají se. Dlouhý výkřik přerušený pláčem. Zabil ji. Cítil jsem, jak se můj močový měchýř vyprazdňuje. Teplá moč mi stékala po stehnech.

Den před naším odjezdem jsem znovu uviděl dívku, která mě vysvobodila z vězení a dala mi medový koláč. Řekl jsem jí o našem odjezdu do Tétouanu. Vzala mě za ruku a zavedla k sobě. Snědl jsem celý chleba namočený v másle a medu, potom mi dala krásné červené jablko a hrst mandlí. Ještě lepší: umyla mi obličej a ruce. Byl jsem její malý bratr nebo její mladý syn? Učesala mě. Cítil jsem její něžné ruce na čele a obličeji. Navoněla mě a postavila před zrcadlo. Díval jsem se spíš na její obličej než na svůj. Jemně vzala moji hlavu do rukou, stejně tak jako jsem brával mezi prsty vrabce. Ať mi neublíží. Políbila mě na tvář a potom na pusu. Myslel jsem na ni jako na sestru, která nebyla dcerou mé matky.
V den našeho odjezdu jsem myslel na bratrův hrob. Hrob, který zůstane obyčejný, anonymní, bez květin. Hrob, který bude vymazán časem, malou ztracenou věcí v hromadě těch velkých...

Z knihy Le Pain nu (Points, Paris 1997) vybrala a přeložila Anna Hergetová a Erik Lukavský

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3382x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce