Izzo, Jean-Claude
Ztracení námořníci

ukázka beletrie zahraniční

Toho rána mělo marseillské moře barvu severu. Diamantis ve spěchu vypil svůj šálek Nescafé v prázdné společné místnosti a pak sešel dolů na palubu. Přitom si pískal Besame mucho - písničku, která se mu nejčastěji vybavovala...

Jean-Claude Izzo: Ztracení námořníci
překlad:

  • Ondřej Lát
  • Denisa Pechová
  • Lucie Vejmelková
  • Hana Veselá

Toho rána mělo marseillské moře barvu severu. Diamantis ve spěchu vypil svůj šálek Nescafé v prázdné společné místnosti a pak sešel dolů na palubu. Přitom si pískal Besame mucho - písničku, která se mu nejčastěji vybavovala. Lastně jedinou, kterou uměl pořádně zapískat. Vyndal ze zmačkaného balíčku camelku, zapálil si ji a pak se opřel o lodní zábradlí. Tenhle druh počasí mu nevadil. Alespoň ne dnes. Od té doby, co se probudil, byl plný bezútěšnosti. Pohledem bloudil po širém moři, aby oddálil ten okamžik, kdy se bude muset rozhodnout - jako každý námořník z Aldebaranu. Rozhodování zrovna nebyla jeho silná stránka. Od svých pětadvaceti se nechával unášet životem. Od jedné lodi ke druhé. Z přístavu do přístavu.
Nebe mělo barvu jako před bouřkou a ostrovy Frioul v dálce připomínaly jen temnou skvrnku. Stěží jste mohli rozlišit obzor. Ztracený den, pomyslel si Diamantis. Přitom v sobě nenašel tolik odvahy, aby si přiznal, že se tenhle den podobá těm předcházejícím. Námořníci z Aldebaranu tu zůstávali už pět měsíců. Poslali je k molu vzdálenému šest kilometrů od hráze Large. Daleko od všeho. Neměli vůbec co dělat. A byli úplně bez peněz. Toužebně čekali na toho, kdo by znovu koupil tuhle zatracenou loď.
Aldebaran dorazil do Marseille 22. ledna. Přijel z italského města La Spezia . Měli za úkol naložit dva tisíce tun mouky a dopravit ji do Mauretánie. Všechno šlo celkem hladce. Tři hodiny po tom, co byli s prací hotovi, obchodní soud dal loď do zástavy - jako náhradu dluhů, které nadělal její dopravce. Constantin Takis, původem z Kypru. Už dlouho o něm nikdo nevěděl. "Zatracenej hajzl,", vyjádřil se o něm Abdul Aziz, kapitán Aldebaranu. Pak se znechuceným výrazem podal Diamantisovi, svému druhému důstojníkovi, rozhodnutí, které mu poslali od soudu.
V prvních dnech měli pořád určitou naději, že se celá ta záležitost nějak zdárně vyřeší. Naděje totiž rozhodně není to, co by námořníkům chybělo. Právě ta jim dává sílu žít. Všichni, kdo se alespoň jednou v životě plavili po moři, o tom vědí své. Abdul Aziz, Diamantis a všech ostatních sedm mužů se snažili chovat, jako by se nic tak hrozného nedělo, a každý den si počínali tak, jako by měli příštího dne odjet. Udržovali stroje, čistili palubu, kontrolovali, zda je v pořádku elektroinstalace, prohlíželi lodní kabiny…
Ale život na palubě měl pokračovat. Bylo to nutné.
Abdulovi Azizovi se podařilo dokázat posádce, že je stejně tak dobrý kapitán na moři jako na zemi. Díky jeho povaze se všichni chovali k námořníkům z Aldebaranu s velkou solidaritou. Restaurace je zásobovaly jídlem a pitím. Přístavní hasiči jim vozili pitnou vodu. A správa přístavu jim dokonce zajistila praní prádla a odvoz odpadků. Všichni nakonec přijali s úlevou i to, že Námořnická mise začala od třetího měsíce, co tu byli, posílat peníze jejich rodinám, které se nenacházely zrovna v lehké situaci.
"Máme štěstí, že jsme uvízli zrovna tady," řekl Abdul. "Jinde bychom asi na místě zdechli. Víš, Diamantisi, docela se mi tohle město zamlouvá."
Diamantisovi se v Marseille také celkem líbilo. Zamiloval si ho od chvíle, co se tady poprvé vylodil. Bylo mu tenkrát sotva dvacet. Právě sloužil jako plavčík na trampu Ecuador, staré zrezivělé lodi, která se nikdy neodvážila přiblížit k Gibraltaru. Diamantis si na ten den dobře vzpomínal. Ecuador nejdřív obeplul souostroví Riou, potom minul Frioulské ostrovy a pak se Diamantisovi znenadání naskytl pohled na rejdu. Bylo to jako paprsek bílo-růžového světla, který odděloval nebeskou modř od té mořské. Úplně ho to oslepilo.
"Marseille," uvažoval, "je jako žena, která se nabízí těm, kdo přijíždějí z moře." Dokonce si tuhle větu zapsal do svého lodního deníku. Ani netušil, že tak nevědomky vyslovil mýtus o založení města: příběh ligurské princezny Glyptis, která se obětovala Protisovi, marseilleskému námořníkovi, během té noci, kdy přijel do přístavu. Od té doby už Diamantis ani nepočítal, kolikrát se tu zastavil.
Ale teď nastala jiná situace. Byli v Marseille jako ztracení námořníci. Diamantisovi to došlo koncem prvního měsíce. Po tom, co jim nařídili, aby odjeli z mola D na stanoviště 111 ležící na konci Wilsonova mola u hráze Large. Přístavní život se hemžil spoustou osudů podobných tomu jejich. Apříklad loď Partner čekala v Rouenu už tři roky. Nikdo doopravdy nevěděl, komu tohle plavidlo, které už několikrát prodali různým lidem, aniž by se hnulo z místa, vlastně patří. Blízko nich, v Port-de-Bouc, kotvila u mola nákladní loď Africa už osmnáct měsíců. Podobně na tom byly Alcyon a Fort-Desaix, ro-ro a tramp v Sete. Tyhle historky vyprávěli Diamantisovi. Stejně tak, jako to vykládali Abdul Azizovi.
Tohle všechno si oba dva dobře uvědomovali, když se nalodili na Aldebaran. Čím dál víc lodí potkává podobný osud. Výjimkou jsou snad jedině přepravní a tankové lodě, které patří mezinárodním námořním společnostem a ne dopravcům, kteří zacházejí s nákladem, jako by hráli ruletu. Ale o tomhle spolu Abdul Aziz a Diamantis nikdy nemluvili. Z pověrčivosti. Aldebaran se určitě znovu vydá na moře. S Azizem jako velitelem. Taková byla pravda. Ve svých pětapadesáti letech nemohl Aziz uvažovat o tom, že by svou loď opustil. V La Spezii si vzal na starost její velení a byl pevně rozhodnut dovézt ji majiteli. Ať je jakýkoli. A kamkoli bude třeba. Předevčírem večer to zopakoval před shromážděnou posádkou.
Ve společné místnosti přečetl bezbarvým hlasem soudní oznámení, které odpoledne dostal.
"Aldebaran byl zabaven jako náhrada dluhů jedné společnosti. Její věřitelé si totiž myslí, že má určitou spojitost s naším dopravcem. Přestože ta firma, které Aldebaran patří, nemá s dlužnickou firmou nic společného…
Posádka bez hnutí poslouchala, aniž by přitom pochopila jediné slovo z té právnické hatmatilky. Advokát, kterého jim přidělili ex offo, jim to ale ochotně slovo po slově okomentoval. To však bylo celkem zbytečné. Každý to podstatné stejně postřehl. Dokonce i oba Barmánci. Je více než jasné, že zítra se loď na moře nevydá.
"Snad jedině, kdyby se loď prodala, a to ještě za nejlepších podmínek, tak byste mohli dostat zaplaceno," pokračoval Abdul, čímž přerušil advokátův vzletný odborný monolog. Tak nějak to tedy vypadá. Může se to stát zítra nebo za šest měsíců. Nebo možná až za rok, proč ne? Nechci, abyste si dělali zbytečné iluze."
"V Sete," upřesnil, "je stejná loď jako ta naše - Fort-Desaix. Zrovna minulý týden ji dali do dražby. Ale neobjevil se nikdo, komu by se chtělo ji znova koupit. To byste tedy měli vědět. Znám vaše rodinné problémy. Mám úplně ty samé. Vůbec nikoho tu nedržím. Jak jsem se tak trochu ptal, ti, kdo chtějí odejít, můžou očekávat, že dostanou odškodné, ale ne moc vysoké. Popřemýšlejte o tom a zítra ráno mi dejte vědět, jak jste se rozhodli. Já tady zůstanu. Patřím sem. Ale to vy všichni stejně dobře víte."
Podíval se na svou posádku, na jednoho po druhém, až na advokáta, který tu působil jaksi nepatřičným dojmem. V jednu chvíli si Diamantis myslel, že se Abdul zeptá, jestli má někdo nějaké připomínky. Ale nakonec nic dalšího nepodnikl. Jenom dodal: "Je mi to všechno hrozně líto. Neměl jsem vám dávat tak velkou naději. Pořád jsem doufal, že se znovu vyrazíme na moře. Ještě pořád tomu věřím, ale…"
Pomalu se zvedl. Vypadal dost unaveně. "Dobrou noc, kamarádi."
Odešel z místnosti s pohledem upřeným do dálky a s pevně stisknutými rty. Úplně strnulý. Hrdý, tak jako někdy vypadají ti, kdo ztratili veškerou naději.
Diamantis ho poočku sledoval. Došlo mu, že si Abdul Aziz půjde odpočinout do své kajuty. Lehne si na postel, zavře oči a pro uklidnění si pustí Duka Ellingtona. Měl ho kompletně nahraného na kazetách. Poslouchal je ve svém walkmanu, který dostal k narozeninám od své ženy Cephée. Nešel ven, dokonce ani ne se najíst. Současná situace ho dost trápila. Abdul Aziz neměl rád prohry.

Diamantis odhodil nedopalek cigarety do vody. Moře mu hrozně chybělo. Nikdy neměl možnost přesvědčit se, jak dobře se žije na pevné zemi. Měl už za sebou skoro třicet let plavby, jeho život patřil jen a jen moři. Tam se cítil svobodně. Nepřipadal si tam ani jajo živý nebo mrtvý, tak napůl. Jen tam měl důvod být sám sebou. To mu docela stačilo.
Za celý život si vlastně nic nevytvořil. Už neměl rodinu, ani ženu, která by na něj čekala. Zbýval mu jenom Mikis, jeho syn. Letos mu bylo osmnáct. Polovinu peněz, co si Diamantis vydělal, mu dával. Šly především na zaplacení jeho studií v Aténách. Mikis zbožňoval literaturu a Diamantis si občas představoval, jak jeho syn bude ve svých románech vyprávět o otcových cestách po moři. Diamantis měl doopravdy strach jen z jediné věci, a to z toho, aby se z Mikise nakonec nestal námořník jako on. V jeho rodině to tak šlo z otce na syna.
"Celý svůj život jsem běhal za svým otcem," vyprávěl jednoho večera Abdulovi. "Až do jeho smrti. Pak mi došlo, že už nebudu po zbytek života dělat nic jiného, než se plavit po mořích. Už jsem nevěděl, jak bez něj žít. Jen jednou jsem se pokusil někde zakotvit, uchytit se na pevné zemi. Tehdy, když jsem si vzal Melinu. Usadili jsme se v Agios Nikólaos na ostrově Psará, kde můj otec koupil kdysi domek. Ale co se dá dělat na ostrově, který patří kozám? Pořídili jsme si dítě."
"Každý večer jsem četl synovi Homéra, abych ho uspal. Po čtyřech letech života na souši jsem se vydal zpátky na moře. Melina se vrátila do Atén ke své rodině. S Mikisem v náručí. Když jsem se po dvou letech vrátil, čekala na mě, aby mi řekla, že se chce dát rozvést. Zůstal jsem tam týden, pak jsem odjel a už jsem se nikdy nezastavil. Teď je to vlastně poprvé od Mikisova narození, co zůstávám tak dlouho na zemi."
"A co to s tebou dělá?"
"Připadám si, jako bych už nevěděl, že existuji. A co ty?" zeptal se Diamantis.
"Dnes jsem na tom podobně jako ty. Prostě nevím. Můj život. Cephée, děti. To všechno. Už prostě nevím, jestli má můj život nějaký smysl."
Diamantise tato odpověd, tak upřímná a zárověn důvěrná, velice překvapila. Vlastně chtěl jenom vědět, jak se z Abdula stal námořník. První setkání s mořem je pro každého budoucího námořníka tak důležité, ne-li ještě víc, jako první holka, kterou si vzal do postele. Cítí při tom stejný strach. Stejnou závrať. Až na to, že jakmile opustíme přístav, víme, že se od téhle lásky nikdy neodpoutáme. Tak si to aspoň myslel Diamantis.
Oba muži se spolu plavili už několikrát. Na různých lodích. Pod různými dopravci. Vždy ve stejném vztahu. Aziz, kapitán. Diamantis, jeho druhý důstojník. S funkcí, kterou zastávali, byli vždycky spokojeni. Přijali ji s důvěrou. A s respektem. Nikdy si spolu nepovídali o svém životě. O životě na zemi, kde kdyby se někdy potkali, určitě by si neměli co říct. Dokonce ani během té dlouhé cesty před šesti lety, kdy dopluli až k Saigonu. Začínáme se trochu víc sbližovat, pomyslel si Diamantis.
Abdul se lehce pousmál nad jeho údivem: "Neodpověděl jsem na tvou otázku, že?"
"Ale jo. Představ si, Abdule… že od té doby… Co je nám vlastně? Máme asi pořádnej splín…"
"To je tím, že žijeme na zemi… Tak dlouho. To nás mění. Už mezi námi není moře. Začínáme objevovat prázdnotu. A pomalu máme strach skočit do vody. Máš ho taky? Mám hrůzu z toho, že tady možná skončím. Chci říct, že se už nebudu moct vydat na moře, že už mi nesvěří žádnou loď."
Abdul zmizel v tichu. Pomalu šli mezi rumpálem a kotevním řetězem, překročili kotevní skluzy a došli až na nejzazší okraj přídě. Abdul se opřel o zábradlí a podíval se nahoru, na oblohu plnou hvězd. Potom na jednu z nich ukázal a řekl Diamantisovi:
"Podívej, tamhleto je Cephée. Moje žena. Moje šťastná hvězda. Máš taky tu svou?"
"Zadíval jsem se na všechny z nich, ale žádná se na mě neusmála," odpověděl mu žertem Diamantis.
"To, že se ze mě stal námořník, je spíš náhoda. V naší rodině byl tradicí hlavně obchod. Jednoho dne můj starší bratr Walid - byli jsme dva kluci a tři holky - dal sbohem Bejrútu a odjel do Dakaru, aby si tam otevřel účtárnu. Vedlo se mu relativně dobře. Táta mě tam pak poslal, abych mu pomohl. Právě mi bylo třiadvacet a poprvé v životě jsem se vydal na moře. Jel jsem na Espérance. Na to parníku, který až do války jezdil do Nové Kaledonie.
Celou cestu jsem strávil na palubě. Bylo to něco úžasného. Prostě láska na první pohled. Když jsem dorazil do Dakaru, hrozně jsem se tam otravoval, umíš si to určitě představit. Jen co jsem měl volnou chvilku, utíkal jsem do přístavu pozorovat lodě. Tam jich ale bylo. Právě díky tomu jsem se skamarádil s Mamoudim, chlápkem asi tak stejně starým jako já. Jeho táta dělal pro americkou společnost European Pacific and Co. Navzájem nás představil. O deset dní později jsem už byl na palubě Columbia Star a mířil jsem do Botany Bay, přístavu u Sydney."
Oba muži pokračovali ve své debatě o něco později, dost pozdě v noci na zahrádce malé restaurace U Rogera a Nénette blízko Starého přístavu. Dělali tam skvělou pizzu, ale lahůdkou byly hlavně lasagne s tomatovou omáčkou a sýrem, k nimž podávali jespáky, vařené právě v téhle omáčce. Prostě delikatesa. Pak odjeli na kole až k lodním dokům. Odtamtud pokračovali autobusem do centra. Kola jim dal dokařský syndikát. Celkem pět kol. Ale dnes z nich zbylo už jen jedno. Ostatní jim na zastávce někdo sebral.
"Když jsem se s Mamoudim poprvé setkal, jeho žena právě porodila dceru. Společně jsme to oslavili. Bylo to jeho první dítě. Asi mi to nebudeš věřit, Diamantisi, ale ta holka, co přišla tenkrát na svět, nebyl nikdo jiný než Cephée."
Diamantis nic neříkal. Jen v klidu poslouchal. Protože na něj začínalo působit růžové víno z Bandolu - "Domaine de Guadeloup", jak jim upřesnil majitel restaurace, když jim přinesl láhev - postupně se mu dařilo překonávat ten nepříjemný pocit, že moc proniká do Abdulova soukromí. Došlo mu, že jejich vztah už nikdy nebude takový jako dřív. Svěřit se - a Diamantis byl ochoten to udělat - znamenalo prostě a jednoduše si přiznat, že jsou zkrátka ztracení námořníci.
"O osmnáct let později, jednou zrána, jsem se zastavil v Dakaru. Plavil jsem se tehdy na Eridanu, byla to první loď, kterou mi svěřili. Neodolal jsem přitom, abych nezašel za Mamoudim. Udržovali jsme spolu stálé kontakty. Pravidelně jsem mu dával vědět, co je u mě nového. Čas od času jsem mu poslal lístek. To ostatně bylo to nejmenší, co jsem pro něj mohl udělat. A hádej, kdo mi otevřel dveře? Ta holka. To bylo něco. Zůstal jsem stát jak opařený. Z toho dítěte, co jsem kdysi držel v náručí, se stala úplná bohyně. Její krása byla prostě ohromná. Za celý svůj život jsem se setkal se spoustou žen, jako určitě i ty. Ale ona …"
Diamantis se přistihl, že najednou myslí na Melinu. Jasně, že ji měl rád. Ale spíš z rozumu. Nebo ze vzteku. Což vyjde na stejno. Jeho táta tehdy zemřel a on si řekl, že se aspoň pokusí přesvědčit se o tom, že je definitivní konec s jeho touláním po světě. Že už by se měl konečně zastavit. Ten, kdo mu v dětství tolik chyběl, za kterým se neustále honil z přístavu do přístavu s nadějí, že s ním stráví aspoň noc, den nebo týden, se vrátil, aby umřel v jeho náručí. V Psará. Melina přijela na pohřeb s rodiči. Byli to staří kamarádi těch jeho. Znal ji vlastně od dětství. Toho večera se milovali. Právě toho večera, kdy se konal pohřeb. Ne, Diamantisi, říkal si v duchu, přestaň žvanit hlouposti. Melina byla krásná. Byla jen tvoje. Opravdu jsi ji miloval.
"Na co myslíš, Diamantisi?" zeptal se Abdul.
"Na Melinu. Ta byla taky krásná."
Abdula popadl záchvat smíchu.
"To je přece jasné. Ženy, které milujeme, musí být krásné. Jinak bychom s nimi nespali, ne? Vím, že na světě je plno žen ještě krásnějších než Cephée. Potkával jsem se s nimi ve všech možných přístavech. Ale ona… To, co bylo v jejích očích, to patřilo jen mně. To je ta pravá láska. A přesně to mi došlo, když mi tenkrát otevřela. Možná si ještě vzpomínala, jak jsem ji choval, když se narodila. Na mé dotyky."
Abdul už byl trochu opilý. Diamantis se začal ztrácet v myšlenkách. Vzpomínky zničehonic zaplavily jeho paměť jako vodní plochu, která už příliš dlouho zahnívá. To nevěstilo nic dobrého. Chtěl by to všechno nějak odstranit ze své hlavy. Věděl, že se za Melininou tváří objevuje obličej ještě jiné ženy. Osmnáctiletého děvčete, které šíleně miloval a od něhož odešel bez slůvka rozloučení. Jednoduše je opustil.
Stalo se tak před dvaceti lety. V Marseille. Nikdy se nepokusil během svých krátkých pobytů tady ji znovu uvidět. Ani ho nezajímalo, co se s ní stalo. Dokonce ani ne teď, co jsou tady. V téhle chvíli mu hrozně chyběla. Amina. Vnucoval se mu její obličej. Teď už bylo příliš pozdě na to, aby na ni přestal myslet. Věděl tedy, čemu se musí věnovat. Najít ji. Aby si konečně udělal v životě jasno.
"Dáme si ještě jednu?" zeptal se Abdul a ukazoval při tom na prázdnou láhev.
Diamantis se nenechal dlouho prosit. Víno je tu přece od toho, abychom něm vzpomínali na staré dobré časy, ne zapomínali.
(...)
Překlad © Ondřej Lát, 2002

Pochmurným ránem zní hvízdání melodie Besame mucho
Toho rána měla Marseille barvy Severního moře. V prázdné jídelně do sebe Diamantis v rychlosti hodil jedno nescafé, sešel na můstek a přitom si hvízdal Besame mucho, melodii, která mu nejčastěji přicházela na mysl. Také byla jediná, kterou dovedl zapískat. Z pomuchlané krabičky si vyndal kamelku, zapálil si a opřel se o zábradlí. Diamantisovi tohle počasí nevadilo. Aspoň ten den rozhodně ne. Už od probuzení měl náladu pod psa.
Pohledem bloudil po moři. Po širém moři. Snažil se tak oddálit okamžik, kdy se bude muset, tak jako všichni námořníci z Aldébaranu, rozhodnout. Rozhodování nebylo jeho silnou stránkou. Už pětadvacet let se nechával unášet životem. Z jedné nákladní lodě na druhou. Od přístavu k přístavu.
Nebe se zatáhlo a z Frioulského souostroví zbyla v dálce jen tmavá skvrna. Horizont byl sotva k rozeznání. Zase den k ničemu, pomyslel si Diamantis, aniž by se odvážil připustit, že je to den jako předešlé. Už to trvá pět měsíců, co jsou námořníci z Aldébaranu tady. V přístavišti. Přes šest kilometrů od hráze oddělující přístav od širého moře. Daleko od všeho. Bez práce a bez prachů. Čekají, jestli si tuhle ztracenou loď někdo převezme.
Aldébaran doplul do Marseille 22. ledna. Z italské La Spezie. Měl naložit 2000 tun mouky určené pro Mauretánii. Všechno šlo dobře. Za tři hodiny na to obchodní soud loď zablokoval, jako záruku za dluhy, které si nadělal rejdař, Kypřan Constantin Takis. Od té doby už o něm nikdo neslyšel. "Zpropadenej hajzl", řekl jen Abdul Aziz, kapitán Aldébaranu. Pak znechuceně podal soudní rozhodnutí Diamantisovi, svému zástupci.
První týdny věřili, že se ta záležitost vyřeší rychle. Pokud jde o naději, ta námořníkům nechybí. Dokonce jsou z ní živi. Každý, kdo aspoň jednou v životě vyplul na moře, to dobře ví. Snažili se zavírat oči před tím, co každý věděl. A tak každý den Abdul Aziz, Diamantis a sedm mužů posádky dělali, jako kdyby měli na druhý den vyplout. Udržovali stroje, zametali můstek, prověřovali elektroinstalaci a prohlíželi řídící stanoviště.
Život na palubě musel pokračovat. To bylo hlavní. A Abdul Aziz svým mužům dokázal, že je stejně tak dobrým kapitánem na širém moři jako i v galejích života na pevnině. Kolem Aldébaranu - a nepochybně díky kapitánově dobré pověsti - se rychle vytvořila solidarita. Jídelny pro chudé jim dodávaly jídlo a pití. Přístavní hasiči je zásobovali sladkou vodou. Správa přístavu zajistila praní prádla a odvoz odpadků. A úlevou byl také fakt, že od třetího měsíce zasílala Mise lidí na moři jejich rodinám peníze.
"Měli jsme štěstí, že jsme zůstali tady," řekl Abdul. "Jinde by nás nechali na místě chcípnout. Víš, Diamantisi, já mám tohle město moc rád."
Také Diamantis měl Marseille rád. Miloval ji od prvního okamžiku, kdy se v ní vylodil.
To mu bylo sotva dvacet. Sloužil jako plavčík na palubě parníku Ecuador, staré, zrezivělé nákladní lodi, která si nikdy netroufla na širé moře Gilbraltaru. Na ten den se Diamantis dobře pamatoval. Ecuador obeplul souostroví Riu, pak minul Frioulské souostroví a před očima se mu otevřela rejda. Jako paprsek narůžovělého světla dělící modř nebe od azurového moře. Zůstal tím oslněn. Marseille je jako žena nabízející se tomu, kdo připlouvá po moři, pomyslel si. Dokonce si to poznamenal do cestovního deníku. Aniž by tušil, že tak vyjádřil základní mýtus města. Příběh ligurské princezny Gyptis, která se oddala fénickému námořníku Protisovi téže noci, kdy připlul do přístavu. Od té doby už Diamantis zdejší zastávky nepočítal.
Ale dnes bylo všechno jiné. Trčeli v Marseille jak ztracení námořníci. Diamantis to pochopil koncem prvního měsíce. To když je požádali, aby opustili molo D a zakotvili na stojedenáctce, na konci Wilsonova nábřeží, u hráze Large. Přístavní život se hemžil takovými historkami. Loď Partner čekala v Rouenu tři roky. Nikdo už nevěděl, komu patří. Zas a znovu ji prodávali a přepouštěli a přitom se ani nehnula z místa. O něco blíž k nim, v Port-de-Bouc, stála Afrika. S volně naloženým nákladem stála v přístavišti osmnáct měsíců. V Setu to byl zase ro-ro Alcyon a tramp Fort-Desaix. Diamantisovi o tom všem vyprávěli. A stejně tak i Abdulu Azizovi.
To všechno oba muži věděli, když nastupovali na Aldébaran. Takové mrzutosti potkávaly v přístavech čím dál tím víc nákladních lodí. Až na kontejnerové a cisternové lodě, které patřily mezinárodním flotilám a nikoli rejdařům, kteří si hrají s nájemným za loď, jako když se hraje ruleta. Ale o tomhle nikdy Abdul Aziz a Diamantis nehovořili. Z pověrčivosti. Aldébaran se opět vydá na moře. Pod Azizovým velením. Určitě. V pětapadesáti letech nemohl Aziz pomyslet na to, že by svou loď opustil. V La Spezii převzal její velení a odevzdá ji majiteli. Ať je to kdokoli a kdekoli. Předevčírem to před shromážděnou posádkou zopakoval.
Hlasem, ve kterém dokázal zcela potlačit dojetí, přečetl ve společné místnosti sdělení soudu, které mu odpoledne doručili.
"Aldébaran se stal předmětem exekuce kvůli dluhům společnosti, jejíž věřitelé tvrdili,
že je prý spojená s rejdařem. Ačkoli Aldébaran nemá z právního hlediska se zadluženou společností nic společného…"
Posádka ho v tichosti vyslechla. Aniž by tu zrádnou právnickou hatmatilku pochopila. Advokát ex offo jim sdělení okomentoval slovo od slova. Zbytečně. To hlavní pochopil každý. Dokonce i oba Barmané z posádky. Bylo hudbou budoucnosti, kdy se loď zase vydá na moře.
"Jedině prodej lodě, a to ještě za nejlepších podmínek, umožní, abyste byli zaplaceni," ujal se znovu slova Abdul a přerušil tak advokáta v jeho krásné právnické vzletnosti. "O to tady jde. Může k tomu dojít zítra, nebo za půl roku. Nebo za dva roky, proč ne? Nechci, abyste si dělali falešné naděje. V Setu dali minulý týden do dražby Fort-Desaix, nákladní loď jako je ta naše, upřesnil. Žádný přejímatel se neukázal… Jen abyste byli v obraze. Znám vaše rodinné problémy. Mám tytéž. Takže nikoho nedržím. Informoval jsem se, že se uvažuje o odškodnění pro ty, co si přejí odjet. Je třeba říct, že slabém. Rozmyslete si to a dejte mi zítra ráno vědět, jak jste se rozhodli. Já zůstávám. Moje místo je tady. Ale tohle vy všichni víte."
Podíval se na ně, na jednoho po druhém. Vynechal jen advokáta, který stál od začátku mimo hru. V jedné chvíli si Diamantis pomyslel, že se Abdul zeptá, jestli má někdo nějaký dotaz. Ale ne, neudělal to. Jednoduše dodal:
"Je mi moc líto… toho všeho. Neměl jsem vás nechat doufat. Věřil jsem, že zase vyplujeme na moře. Pořád tomu věřím, ale…"
Zvedl se. Vypadal vyčerpaně.
"Nashledanou, přátelé."
S pohledem zahleděným do dálky a stisknutými rty opustil místnost. Vzpřímený. Hrdý, tak jak zoufalí lidé často bývají.
Diamantis ho očima sledoval. Uhodl, že Abdul Aziz najde útočiště ve své kajutě. Natáhne se na lehátko, zavře oči a bude se uklidňovat hudbou Duka Ellingtona. Měl ji na kazetách kompletní. Poslouchal ji z walkmanu. Byl to dárek k narozeninám od jeho ženy Cephée. Nevycházel z kajuty, dokonce ani na jídlo. Ta věc ho žrala. Abdul Aziz neměl rád neúspěch.

Diamantis zahodil vajgl do vody. Moře mu scházelo. Nikdy se nemohl přesvědčit, že by se na pevnině dalo šťastně žít. I kdyby to mělo být v přístavu. Plavil se už skoro třicet let a na moře prostě patřil. Tam, jenom tam, se cítil volný. Ani živý ani mrtvý. Jenom prostě jinak. Protože tu jednoduše dokázal být sám sebou. A to mu stačilo.
Nic nevybudoval. Rodinu už neměl. Ženu, která by na něj čekala. Jen Mikise, syna, kterému je letos osmnáct. Polovinu výdělku schovával pro něho. Na zaplacení studia v Aténách. Mikis miloval literaturu a Diamantis si občas představoval, jak syn bude o jeho cestách vyprávět v románech. Ale vlastně měl Diamantis strach z jediného. Totiž aby se Mikis také nevydal na moře. Povolání námořníka se v rodině dědilo z otce na syna.
"Celý život jsem se honil za otcem," vyprávěl jednoho večera Abdulovi. "Až do jeho smrti. Pak už mi nezbylo nic jiného než zůstat na moři. Už jsem bez něj nedokázal žít. Jediným pokusem zakotvit a zůstat na pevnině byl sňatek s Melinou. Usadili jsme se v Agios Nikólaosu, na ostrově Psará, kde můj otec koupil dům. Ale co můžeš dělat na ostrově, kde jsou jenom samé kozy? Pořídili jsme si dítě!"
"Večer co večer jsem mu při kolíbání četl Homéra. Po čtyřech letech jsem se opět vydal na moře. Melina se vrátila do Atén. K rodině. S Mikisem v náručí. Když jsem se po dvou letech vrátil, čekala na mě s rozvodem. Týden jsem zůstal, pak jsem znovu odjel a nikdy už jsem toho nenechal. Od narození Mikise je to poprvé, co zůstávám na zemi tak dlouho."
"A co to s tebou dělá?"
"Jako bych už ani nevěděl, kdo jsem. A ty?" Zeptal se Diamantis.
"Taky. Už to dost dobře nevím. Můj život, Cephée, děti, to všechno. Už dost dobře nevím, jestli má můj život smysl."
Odpověď Diamantise překvapila. Tak upřímná a přímočará. A od tohoto člověka tolik důvěrná. Nakonec si přál jen vědět, jak se Abdul stal námořníkem. První plavba je pro námořníka jako první dívka, se kterou se miloval. Tentýž strach. Stejná závrať. A každý ví, že jak jednou vypluje z přístavu, téhle lásky už se nikdy nezbaví. V tom měl Diamantis jasno.
Oba muži se vícekrát plavili společně. Na jiných nákladních lodích. A pro jiné rejdaře. Vždy byli ve stejném vztahu: Aziz kapitán, Diamantis jeho pobočník. Pokaždé zastávali tytéž funkce. S důvěrou. A úctou. Nikdy spolu nemluvili o životě. O tom životě na pevnině, kde by si, kdyby se setkali, bezpochyby neměli mnoho co říct. Dokonce ani před šesti lety během té dlouhé plavby do Saigonu. Nevíme kudy kam, pomyslel si Diamantis.
Abdul se Diamantisovu údivu pousmál.
"Neodpověděl jsem ti na otázku, je to tak?"
"No jo. Ale…představ si, Abdule…od té doby…Co nás to bere? Snad splín, nebo co?"
"To je z toho, že jsme na pevnině… Tak dlouho. To nás mění. Moře nám chybí. A odhalujeme prázdnotu. A strach, že půjdeme ke dnu."
"Máš strach?"
"Ale jó! Strach z toho, že skončím tady. Z toho, že se už nikdy nevydám na moře. Že už nebudu mít loď."
Abdul se zamyslel. Procházeli se mezi rumpálem a kotevním řetězem, došli před kotevní trouby až na příď. Abdul se opřel o zábradlí a díval se na hvězdy. Pak ukázal Diamantisovi na nebe.
"Vidíš tamtu, to je Cephée. Má žena. Moje šťastná hvězda. Taky máš hvězdu?"
"Díval jsem se na všechny", žertoval Diamantis. "Doopravdy, žádná se na mě neusmála."
"Já jsem se stal námořníkem náhodou. V mé rodině byl tradicí spíš obchod. Jednoho dne můj starší bratr Walid - jsme dva kluci a tři holky - odjel z Bejrútu do Dakaru otevřít pobočku. Šlo to dobře. Otec mě poslal, abych mu pomohl. Bylo mi právě třiadvacet a poprvé jsem se vydal na moře. To bylo na lodi "Espérance". Parníku, který dělal až do války plavby do Nové Kaledonie. Espérance, tak to teda vidíš!"
"Tu cestu jsem strávil, nebo takřka, na palubě. Měl jsem takový zvláštní pocit. Tak bláznivý. Láska na první pohled, nebo co. Po příjezdu do Dakaru jsem byl otrávenej jak chcíplá krysa, to si umíš představit. Jak jsem mohl, hned jsem letěl do přístavu dívat se na lodě. Viděl jsem, jak připlouvají. A proto jsem se skamarádil s jedním klukem v mém věku. Mamoudim. Jeho otec pracoval pro jednu americkou společnost, Europan Pacific and Co. Představil mi ho. Za deset dní po tom jsem odplouval do Botany Bay, toho přístavu v Sydney. Na lodi Columbia Star."
Povídali si dál, dlouho do noci, na zahrádce maličké restaurace U Rogera a Nénette, poblíž Starého přístavu. Dělali tam vynikající pizzu, ale hlavně lasagne s kozím sýrem a tomatovou omáčkou, ve které byly kousky pečených skřivanů. Lahůdka. Dojeli na kole až k doku a tam si sedli na autobus, který jel do centra. Kola dostali darem od Sdružení přístavních dělníků. Z pěti kol už jim zůstalo jen jedno. Ostatní jim na autobusové zastávce šlohli.
"Když jsem poznal Mamoudiho," pokračoval Abdul, "jeho žena zrovna porodila. Dceru. Oslavili jsme to společně. Bylo to jeho první dítě. Nebudeš mi to Diamantisi věřit, ale ta žába je Cephée."
Diamantis nic neříkal. Poslouchal. Víno pomohlo překonat neklid z proniknutí do Abdulova soukromí. Bandolské růžové - "oblast Cagueloup", upřesnil kapitán a ukázal na láhev. Uhádl to. Jejich vztah už nikdy nebude jako předtím. Svěřit se - a Diamantis se také chystal to udělat - znamenalo přiznat, že jdou opravdu ke dnu.
"Po osmnácti letech jsem měl jednoho rána zastávku v Dakaru. Plavil jsem se na Eridanu, první lodi, kterou mi svěřili. Zastavil jsem se u Mamoudiho. Byli jsme v kontaktu. Pravidelně jsem mu posílal o sobě zprávy. No, zkrátka tu a tam lístek. Za to, co jsem mu dlužil, to bylo to nejmenší. A kdo mi otevřel dveře?"
"Ta holka."
"Hrom do toho, Diamantisi, stál jsem tam jak přibitej! To dítě, které jsem držel v náručí. Stala se z ní bohyně. Krásy. Už jsem, stejně jako ty, nějaké ženy viděl a poznal… Ale tahle…"
Diamantis se přistihl, že poprvé myslí na Melinu. Samozřejmě ji miloval. Ale z rozumu. A nebo ze vzteku. Což je totéž. Zrovna mu zemřel otec a on si řekl, nebo se pokoušel sám sebe přesvědčit, že jeho bloudění po světě je u konce. Že by se mohl zastavit. Ten kdo mu v dětství tolik scházel a za kým bez přestání běhal od přístavu k přístavu, aby s ním mohl být ve dne v noci po celý týden, ten muž mu právě zemřel v náručí. V Psará. Melina přišla na pohřeb s rodiči. Starými přáteli jeho rodičů. Znal Melinu od dětství. Ten večer se milovali. V den pohřbu. "Ne, Diamantisi, žvaníš," říká si v duchu." Melina byla krásná. Jako stvořená pro tebe. A tys ji opravdu miloval."
"Na co myslíš, Diamantisi?" zeptal se Abdul.
"Na Melinu. Taky byla krásná."
Abdul vyprskl smíchy.
"Jistě. Ženy, které milujeme, musejí být krásné. Kdyby ne, nespali bychom s nimi, ne? Pokud jde o Cephée, řeknu ti, že vím, že jsou tisíce krásnějších. Ve všech přístavech na světě jsem jich viděl…. Ale ona… To, co bylo v jejich očích, bylo jen pro mě. To je to, láska. A to jsem pochopil, když mi tenkrát otevřela. Možná, že si vzpomněla, jak jsem ji držel v náručí, když se narodila. Na moje ruce na jejím zadečku…"
Abdul byl trochu opilý. A Diamantis zahloubaný do svých myšlenek. Ty myšlenky mu pomalu čeřily paměť jak hladinu stojaté vody. Moc to nevonělo. Chtěl to všechno vyhnat z hlavy. Věděl, že se za Melinou rýsuje tvář jiné ženy. Osmnáctiletého děvčete, které bláznivě miloval a od kterého bez rozloučení odešel. Opustil je.
To bylo před dvaceti lety. V Marseille. Nikdy se ji při svých zastávkách nesnažil znovu najít nebo zjistit, co se s ní stalo. Ani teď, když tu zůstali trčet. Krutě ji teď postrádal. Amina. Její tvář se mu vnucovala. Teď najednou jí už nedokázal odolat.
Už věděl, čemu věnuje svůj čas. Zkusí ji najít. A dá si život do pořádku.
"Dáme si ještě jednu?" Zeptal se Abdul a ukázal na prázdnou láhev.
Diamantis se nenechal prosit. Víno je pro to, aby člověk vzpomínal, ne aby zapomněl.
(...)
Překlad © Denisa Pechová, 2002

To ráno měla Marseille barvy Severního moře. Diamantis vysrkal narychlo udělané Nescafé v liduprázdné místnosti, kde se obvykle všichni scházeli. Sešel na můstek a pohvizdoval si Besame Mucho, melodii, na kterou si nejčastěji vzpomněl a také jedinou, kterou vůbec uměl zpívat. Vytáhl Camelku z pomačkaného balíčku, zapálil si a opřel se o zábradlí paluby. Tohle počasí mu vůbec nevadilo, dnes tedy určitě ne. Už od chvíle co otevřel ráno oči, měl náladu šedivou jak podzimní nebe.
Tedˇ nechal pohled bloudit po moři až k dalekému obzoru, aby zahnal myšlenky na chvíli, kdy se stejně jako každý námořník na Aldebaranu bude muset rozhodnout. Rozhodování nebylo jeho silnou stránkou. Už dvacet pět let se prostě nechal unášet životem. Z jedné lodi na druhou, z jednoho přístavu do druhého.
Nebe se zatahovalo a v dálce zahlédl Frioulské ostrovy už jen jako tmavou skvrnu. Čára horizontu skoro zmizela. Skutečně beznadějný den, pomyslel si Diamantis. Aniž se odvážil dodat, že se dnešek podobá těm předchozím. Už je to pět měsíců, co jsou tady, ztracení námořníci z Aldebaranu. Na pobřeží, vzdáleni šest kilometrů od širého moře. Daleko od všeho. A nic na práci. K tomu ani floka v kapse. Nezbývá než čekat, že se najde kupec té zatracené lodi.
Aldebaran přijel do Marseille 22.ledna z přístavu La Spezia v Itálii, aby před odjezdem do Mauretánie naložil dva tisíce tun mouky. Všechno šlo jako na drátkách. O tři hodiny později obchodní tribunál zablokoval loď, to kvůli dluhům, co nadělal jejich rejdař. Constantin Takis. Kypřan. Už nějakou dobu o něm nikdo neměl ani zprávu. Zatracenej parchant, řekl prostě Abdul Aziz, kapitán Aldebaranu. Mávnul rukou a podal soudní rozhodnutí Diamantisovi, svému druhému důstojníkovi..
V prvních týdnech věřil, že se záležitost odbude rychle. Námořníkům naděje rozhodně nechybí. To je vlastně to jediné, co je drží při životě. Ti, kteří se už alespoň jedenkrát vydali na moře, to vědí moc dobře. Aby nedali nic znát, Abdul Aziz, Diamantis a dalších sedm mužů z posádky dělali každý den, jako by měli nazítří odjet. Údržba strojů, čištění můstku, kontrola elektrických obvodů, prověřování kormidelní základny.
Život na palubě musel pokračovat, to bylo to nejdůležitější.
A Abdul Aziz dokazoval svým mužům, že je dobrým kapitánem, jak na širém moři, tak na galejích na souši. Kolem Aldebaranu se, bezpochyby díky Azizově povaze, rychle ustálila vzájemná pomoc. Dobročinné restaurace opatřovaly pití a jídlo. Přístavní hasiči je zásobovali pitnou vodou. Správa přístavu zajišťovala praní špinavého pádla a odvoz odpadků. A to ulehčení, když už třetí měsíc zaslala Misionářská stanice peníze rodinám, které měly těžkosti.
"Měli jsme štěstí, že jsme uvízli zrovna tady," poznamenal Abdul Aziz, "jinak jsme chcípli na místě. Víš, já mám tohle město skutečně rád."
Diamantis měl Marseille taky rád. Už od první chvíle, kdy se tu vylodil. Tenkrát mu bylo sotva dvacet let. Byl plavčíkem na palubě trampové lodi Ecuador, staré zrezivělé nákladní lodi, která se už neodvážila do vod kolem Gibraltaru. Moc dobře si na ten den vzpomínal. Ecuador projel kolem souostroví Riou, potom minul Frioulské ostrovy a před očima se mu otevřel přístav. Jako bílo-růžový pruh, čára dělící modř nebe a moře. Ohromný obdiv. Pomyslel si, že Marseille je jako žena, co nabízí svou náruč těm, co přicházejí po moři. Stejně tak si to poznamenal do svého lodního deníku, aniž věděl, že tím vlastně zachytil celou pověst o založení města. Příběh o Gyptis, ligurské princezně, která se dala Protisovi, fénickému námořníkovi tu noc, kdy přijel do přístavu. Od té doby přestal sledovat, kolikrát se tu vlastně zastavil.
Ale dnes bylo všechno jinak. Byl v Marseille jako ti ztracení námořníci. Došlo mu to koncem prvního měsíce. Když byli požádáni, aby uvolnili molo D a přesunuli se na staveniště 111, na konci Wilsonova nábřeží, u hráze Large. Život v přístavech se podobnými historkami jen hemžil. Tak třeba v Rouenu, loď nesoucí jméno Partner čekala už tři roky. Nikdo ani nevěděl, komu skutečně patří. Šla z ruky do ruky. Znovu a znovu měnila majitele bez toho, že by se hnula z místa. Podobně na tom byla v přístavu Port-de-Bouc, nákladní loď Africa, už osmnáct měsíců trčela na místě. Stejně tak Alcyon a Fort-Desaix, parník a trampová loď v Sete. Diamantisovi se to všechno doneslo, dozvěděl se to i Abdul.
Když se naloďovali na Aldébaran, situaci dobře znali. Čím dál tím víc lodí v přístavech potkávalo stejný osud. S výjimkou kontejnerových a tankovacích lodí, které patřily k mezinárodnímu loďstvu, a ne loďařům, kteří manipulovali s loděmi jako kdyby hráli ruletu. Ale o tom Diamantis ani Abdul Aziz nikdy nemluvili. Kvůli pověrám. Aldébaran se znovu vydá na moře. S Azizem u velení. Určitě. V pětapadesáti letech si nedovedl představit, že by svou loď opustil. Ujal se velení na lodi v La Spezia a doveze ji majiteli. Ať je to kdokoli, ať se děje cokoliv.
Znovu to zdůraznil, když předevčírem mluvil k posádce. V hlase dokázal skrýt jakékoliv pocity, četl oznámení soudu, které mu bylo doručeno odpoledne.
"Aldebaran byl prozatímně zabaven, kvůli dluhům společnosti, o níž věřitelé tvrdí, že je ve spojení s loďaři. Přestože společnost, které patří Aldebaran, je právně zcela oddělena od společnosti věřitele."
Posádka tiše naslouchala. Aniž by porozuměla jedinému zákeřnému slovu z téhle advokátské hatmatilky. Advokát, který je dostal na starost, jim dělal komentář slovo od slova. Úplně zbytečně. Každý to základní pochopil. I ti dva z Barmy, kteří byli také členy posádky. Tedy ani pozítří se nevypluje.
"Jenom prodej lodě, a k tomu ještě za těch nejlepších podmínek, by nám umožnil vám zaplatit, namítl Abdul, utínaje tak advokáta. O to jde. Může se to stát zítra nebo taky do šesti měsíců. Anebo za rok, proč by ne."
"Nechtěl bych ve vás vzbuzovat plané naděje. Minulý týden byla v Sete dána do dražby Fort-Desaix, loď podobná té naší. Žádný zájemce se nepřihlásil… Měli byste to vědět. Znám vaše rodinné problémy, mám ty samé. Proto tady nikoho nedržím. Informoval jsem se ohledně odškodnění, částky jsou skromné, ale jsou připravené pro ty, co by chtěli odjet. Přemýšlejte o tom. A dejte mi zítra ráno vědět, jak jste se rozhodli. Já zůstávám. Moje místo je zde, ale to vy všichni víte."
Pohlédl na ně, na jednoho po druhém, s výjimkou advokáta, který byl tak nějak mimo hru. Chvilku si Diamantis pomyslel, že se Abdul zeptá, jestli má někdo otázky, ale neudělal to. Jen prostě dodal:
"Je mi líto… to všechno. Neměl jsem vás nechat doufat. Věřím, že se znovu vydáme na moře, ještě tomu věřím, ale…"
Vstal, zdál se vyčerpaný. "Dobrou noc přátelé." Opustil sál, pohled ztracený kdesi v dáli, rty stažené. Vzpřímený. Hrdý jako někdy bývají poražení.
Diamantis se za ním díval. Hádal, že se Abdul půjde schovat do bezpečí svojí kabiny. Natáhne se na lehátko, zavře oči a bude se těšit hudbou Duka Ellingtona. Měl ho celého na kazetě, kterou poslouchal na svém walkmanu. Dárek, co dostal k narozeninám od své ženy Céphée. Nevylezl ani na jídlo. Ta záležitost ho hlodala. Neměl rád nezdary.

Diamantis odhodil dokouřenou cigaretu do vody. Moře mu chybělo. Nikdy se nedokázal donutit k pocitu štěstí, když byl na zemi, ani v přístavu ne. Měl za sebou téměř třicet let navigování a jeho život už zůstal tam na moři. Tam, jedině tam se cítil svobodný. Necítil se tam ani živý, ani mrtvý. Jen tam našel důvody být sám sebou. To pro něj bylo dostačující. Nic nevybudoval. Neměl už rodinu, ženu, která by ho čekala. Měl už jen Mikise, svého syna. Letos mu bylo osmnáct. Půlka toho, co vydělával, byla pro něj. Aby si mohl zaplatit studia v Athénách. Mikis měl rád literaturu a Diamantis si už představoval, jak jeho syn jednou zanese do svých románů vyprávění z jeho cest. Ale ve skutečnosti měl pouze strach, aby se Mikis také nevydal na moře. V jeho rodině se námořnictví dědilo z otce na syna.
"Celý můj život jsem se honil za otcem," vyprávěl jednoho dne Abdulovi.
"Až do jeho smrti. A potom už mi nezbylo nic jiného, než zůstat na moři. Neuměl jsem už bez něj žít. Jediný pokus, jak se uvázat na pevninu, byl, když jsem se oženil s Melinou. Usadili jsme se tehdy v Agios Nikólaos, na ostrově Psará, kde můj otec koupil dům."
"Ale co bys chtěl dělat na ostrově, který patřil kozám? Pořídili jsme si tedy dítě."
"Večer, abych ho ukolébal, jsem mu četl Homéra. O čtyři roky později jsem se vydal na moře. Melina se vrátila do Athén ke své rodině. S Mikisem v náručí. Když jsem se o dva roky později vrátil, čekala na mě s rozvodem. Zůstal jsem týden a pak jsem se znovu vydal na moře, už nikdy jsem se nezastavil. Tohle je poprvé od narození Mikise, co zůstávám tak dlouho na pevnině."
"A co to s tebou dělá?"
"Je mi jako bych už nevěděl, kdo jsem."
"A ty?"zeptal se Diamantis. "Dnes se cítím jako ty. Už si nejsem ničím jistý. Můj život. Céphée, děti. To všechno. Už ani nevím jak dál." Diamantise taková odpověď překvapila. Tak otevřená a přímá. Tak důvěrná od tohoto muže. Ve skutečnosti si přál vědět jen jediné , jak se vlastně stal Abdul námořníkem. První plavba je pro námořníka stejně důležitá jako první žena, se kterou spí, ne-li víc. Stejný strach, stejná závrať, až na to, že co se týče téhle lásky, hned jak opustí přístav, ví, že už se jí nikdy nezbaví. Alespoň tak si to myslel Diamantis.
Oba dva se již několikrát plavili společně, na jiných nákladních lodích, pro jiné loďaře, vždy ve stejné sestavě, Aziz jako kapitán, Diamantis druhý lodní důstojník. Vždycky jim na funkcích, které zastávali, záleželo. Pracovali s důvěrou. S respektem. Nikdy nemluvili o tom životě na pevnině, kde kdyby se potkali, tak by si bez nejmenší pochyby neměli co říct. Stejně tak během té dlouhé plavby do Saigonu před šesti měsíci.
"Nevíme, kudy kam" pomyslel si Diamantis. Abdul se usmíval Diamantisovu údivu.
"Neodpověděl jsem na tvou otázku, že jo?"
"No jo! Ale…představ si, Abdule, už celou tu dobu. Co se nám děje?"
"Máme pořádnej splín. To je tím pobytem na pevnině. Trvá moc dlouho. Mění nás. Chybí nám moře, a my objevujeme prázdnotu. A strach, že půjdem ke dnu."
"Ty máš strach?"
"Strach z toho, že tady skončím. To jo. Že už nikdy nevyjedu, chci říct. Už nikdy nebudu mít loď."
Abdul se odmlčel. Přecházel mezi navijákem a kotevním řetězem, překračoval přitom plášť průvlačnice, došel až k nejzazšímu bodu přídě. Pak se opřel o zábradlí a díval se na hvězdy. Ukázal na nebe.
"Víš, tohleto je Céphée, moje žena, moje dobrá hvězda. Máš taky svou hvězdu?"
"Všechny jsem je hledal," dělal si legraci Diamantis, "ale žádná se na mě neusmála."
"Já jsem se stal námořníkem úplně náhodou. V mé rodině byl tradicí spíš obchod. Jednoho dne, Walid, můj starší bratr - jsme dva chlapci a tři dívky - opustil Bejrút, otevřel si účtárnu v Dakaru. Šlo mu to dobře. Můj otec mě poslal, abych mu pomáhal. Zrovna mi bylo dvacet tři, když jsem se poprvé vydal na moře. Jmenovala se Espérance. Parník, co se až do války plavil do Nové Kaledonie. Espérance, náhoda, viď?"
"Tenkrát jsem se cítil skoro námořníkem. To, co jsem cítil, bylo fakt zvláštní. Jak láska na první pohled, nebo co! Představ si, jak jsem byl naštvaný, když jsem dorazil Dakaru. Jak jsem jen mohl, utíkal jsem do přístavu, abych se mohl dívat na lodě. Tolik jsem jich viděl projíždět! K tomu jsem se dal dohromady s jedním chlapíkem mého věku, Mamoudi se jmenoval. Jeho otec pracoval pro jednu americkou společnost, European Pacific a spol. Představil mi ho. O deset dní později jsem se nalodil na loď Columbia star a plul směrem do Botany bay, přístavu Sydney."
Hovořili pozdě do noci, na zahrádce hospůdky U Rogera a Nénette, miniaturní restaurace u Vieux-Port. Dělali tam skvělou pizzu, ale hlavně lasaně s rajčatovou omáčkou na divoko s přílohou. Skřivánčí stehýnka vařená v té samé omáčce. Prostě lahůdka.
Dojeli na kole až k opravně lodí. Tam nastoupili do autobusu směrem do centra. Kola, to byl dar od úřadu rejdařů. Pět kol. Do dneška zbylo už jen jedno. Ty ostatní jim štípli na autobusové zastávce.
"Když jsem Mamoudiho poznal, jeho žena právě porodila. Holčičku. Společně jsme to oslavili. Bylo to jeho první dítě. Já vím, že mi to neuvěříš, ale ta dívka, je Céphée."
Diamantis neříkal nic. Poslouchal. S pomocí vína, rosé z Bandolu - Domaine de Cagueloupe, jak poznamenal kapitán ukazuje láhev, dokázal proniknout do Abdulova soukromí. Hádal, že jejich vztahy už nikdy nebudou jako bývaly. Svěřit se - Diamantis se také chystal to udělat, znamenalo to přiznat si, že je skutečně jedním ze ztracených námořníků.
"Jednoho rána o osmnáct let později jsem měl zastávku v Dakaru. Navigoval jsem tenkrát Eridan. První loď, kterou mi svěřili. Zastavil jsem se u Mamoudiho. Stále jsme udržovali styky. Pravidelně jsem mu o sobě dával vědět. Pohledy a tak. Pokaždé odjinud. To bylo to nejmenší vzhledem k tomu, co jsem mu dlužil. A kdo mi tenkrát otevřel dveře? Ta holka. Do háje, zůstal jsem stát jak přibitej. To dítě, které jsem tenkrát držel náručí, se stalo bohyní. Vyrostla do krásy. Tolik žen jsem viděl, tolik jsem jich znal, jako ty bezpochyby, ale tohle...".
Diamantis se přistihl, že myslí na Melinu. Samozřejmě ji měl rád. Ale z rozumu, nebo ze vzteku. To vyšlo na stejno. Zrovna mu zemřel otec a on si řekl, nebo se snažil sám sebe přesvědčit, že už konečně musí najít sám sebe.
Že by se měl zastavit. Ten, kdo mu tolik chyběl v dětství, kdy nepřestával pendlovat od jednoho přístavu k druhému, s nadějí, že s ním bude moci být alespoň jednu noc, jeden den, jeden týden. Otec mu právě zemřel v náručí. V Psará. Melina přijela na pohřeb se svými rodiči. Jako staří rodinní přátelé. Melinu znal už od dětství. Toho večera se milovali. V noci, po pohřbu. Ne, říkal si sám pro sebe. Žvaníš nesmysly. Melina byla krásná. Byla jen tvoje. Skutečně jsi ji miloval.
"Na co myslíš?" zeptal se Abdul.
"Na Melinu, byla taky krásná."
Abdul se rozzářil úsměvem.
"Jistě. Ženy, které milujeme, jsou prostě krásné. Jinak bychom s nimi přece nespali. Jsou sice tisíce krásnějších, můžeš je najít v každém přístavu, ale Céphée, s tím, co měla v očích, byla jen pro mě. "
"To je prostě láska. A tomu jsem porozuměl, když ten den otevřela dveře. Možná, že si vzpomněla, jak jsem ji držel v náručí, když se narodila. Na mé ruce na její prdelce."
Abdul byl trochu opilý. Diamantis se ztrácel ve svých myšlenkách. Jeho vzpomínky se vynořovaly jako na hladinu co dlouho nehnutě stojí. Moc dobře se necítil. Všechno by to nejraději vypudil ze své hlavy. Věděl, že za vzpomínkou na Melinu se rýsuje další žena. Osmnáctiletá holka, kterou šíleně miloval a kterou opustil, aniž jí řekl sbohem. Opustil ji. Před dvaceti lety. V Marseille. Nikdy se nepokusil ji během svých plaveb znovu navštívit. Ani se nesnažil dovědět se, co se s ní stalo. Napadlo ho to až teď, když tu uvízli . V tuhle chvíli mu příšerně chyběla. Amina. Její tvář se vnucovala. Bylo příliš pozdě zahnat tu myšlenku. Už věděl, čemu tady a teď bude věnovat čas. Bude ji hledat. A konečně si dá život do pořádku.
"Načnem ještě jednu?" zeptal se Abdul a ukázal na prázdnou láhev. Diamantis se nenechal prosit. Víno je tu kvůli vzpomínkám, ne kvůli zapomnění.
(...)
Překlad © Lucie Vejmelková, 2002

Hvízdal si píseň Besame mucho a ráno bylo zatažené
Marseille toho rána připomínala svým zabarvením Severní moře. Diamantis rychle vypil v liduprázdné jídelně kávu a poté vyšel na můstek, hvízdal si Besame mucho, která mu tak často přicházela na mysl. Byla také jediná, jejíž melodii uměl zahvízdat. Z pomačkané krabičky cigaret vyndal kamelku, zapálil si a opřel se o zábradlí. Diamantis nic proti takovému počasí neměl. Alespoň toho dne ne. Už od probuzení měl náladu pod psa.
Pomalu přejížděl pohledem po širém moři a snažil se oddálit chvíli, kdy se měl jako každý z námořníků Aldébaranu rozhodnout. Rozhodování nepatřilo k jeho silným stránkám. Dvacet pět let se nechal unášet životem. Od jedné nákladní lodě k druhé. Od jednoho přístavu k druhému.
Podmračené nebe zvěstoval blížící se bouři a ostrovy Frioul v dáli vypadaly jen jako tmavá skvrna. Sotva bylo možné rozeznat horizont. Jako opravdový den bez budoucnosti, pomyslel si Diamantis. Aniž by se odvážil dodat, jak se tento den podobal těm předchozím. Námořníci na Aldébaranu zde kotvili již pátý měsíc. U rampy, vykázaní do vzdálenosti šest kilometrů od hráze Large. Daleko od všeho. V nečinnosti. Bez peněz. V naději, že se pro tuhle odepsanou loď najde nějaký kupec.
Loď Aldébaran dorazila do Marseille 22. ledna. Z italské La Spenzia, aby naložila dva tisíce tun mouky a odvezla ji do Mauretánie. Všechno vycházelo podle plánu. O tři hodiny později dal Obchodní soud loď do zástavy kvůli dluhům, které nadělal jejich rejdař, Constantin Takis z Kypru. Od té doby nikdo nedostal od něho zprávu. "Hajzl jeden," ulevil si Abdul Aziz, kapitán Aldébaranu. Poté znechuceně podal soudní rozhodnutí Diamantisovi, svému druhému lodnímu důstojníkovi.
Několik týdnů si mysleli, že se záležitost rychle vyřeší. Námořníci nikdy nepřestávají doufat. Naděje je nerozlučnou součástí jejich života. Všichni, kdo alespoň jednou v životě vyjeli na moře, to dobře vědí. Ve snaze zapomenout na tyto skutečnosti Abdul Aziz, Diamantis a sedm mužů posádky každý den dělali vše, jako by se měli následujícího dne vydat na plavbu. Promazávali stroje, myli palubu, zkoušeli elektrická zařízení, kontrolovali řídící stanoviště.
Život na palubě musel jít dál. To byl to nejdůležitější.
A Abdul Aziz dokázal své posádce, že je stejně tak dobrým kapitánem na širém moři, jako v obtížném životě na pevnině. Zasloužil se o to, že kolem Aldébaranu rychle zavládl pocit solidarity. Dobročinné restaurace jim dodávaly jídlo a pití. Pobřežní hasiči je zásobovali pitnou vodou. Přístavní úřady zajistily praní prádla a odvoz odpadků. Na začátku třetího měsíce poslalo k velké úlevě námořníků Sdružení přátel moře peníze jejich rodinám.
"Měli jsme štěstí, že jsme uvízli tady," říkal Abdul. "Jinde by nás nechali klidně pojít. Víš, Diamantisi, mám rád tohle město."
Diamantis měl rovněž Marseille rád. Měl ji rád od chvíle, co se v ní poprvé vylodil. Byl tehdy plavčíkem na palubě trampu Écuador, staré zrezivělé nákladové lodi, která se nikdy neodvážila mimo Gibraltarský průplav. Diamantis si na ten den dobře vzpomínal. Écuador obeplula souostroví Riou, minula ostrovy Frioul a jemu se náhle před očima zjevila rejda. Jako růžovobílý paprsek světla dělící modou oblohu od blankytného moře. Diamantis zůstal zcela bez dechu. Tehdy ho napadlo, že Marseille vypadá jako žena vrhající se do náručí těch, kteří do ní přijíždějí po moři. Dokonce si to poznamenal do svého lodního deníku. Aniž by tušil, že tím vyslovil základní mýtus města. Příběh o Gyptis, princezně, která se oddává fénickému námořníku Protisovi tu noc, co přijel do přístavu. Od té doby Diamantis přestal počítat, kolikrát se tu už zastavil.
Ale dnes to bylo něco jiného. Ocitli se v Marseille jako ztracení námořníci. Diamantis to pochopil na konci prvního měsíce. Když byli požádáni, aby opustili molo D a překotvili na stanoviště 111 na konci Wilsonské zátoky na hrázi Large. Život přístavů se jen hemžil příběhy podobnými tomu jejich. Partner čekal v Rouenu tři roky. Nikdo už si nevzpomínal, komu ta loď patřila, prodaná, opět prodaná, šla z ruky do ruky, aniž by kdy opustila své místo. Blíže k nim, v Port-de-Boucu, kotvila již osmnáct měsíců u hráze loď Afrika s naházenými produkty. Alcyon a Fort-Desaix, ro-ro a tramp v Sete. Diamantis o všech něco slyšel. Stejně jako Abdul Aziz.
Ve chvíli, kdy se naloďovali na Aldébaran, si ani jeden z nich nedělal žádné iluze. Stále více nákladních lodí postihla v přístavech podobná neštěstí. S výjimkou obchodních a tankovacích lodí, které byly vlastnictvím mezinárodního loďstva a nikoliv soukromých loďařů pohrávajících si s nákladem jako při ruletě. Ale o tom Diamantis ani Abdul Aziz nikdy nemluvili. Aby nepřivolali neštěstí. Aldébaran znovu vypluje na moře. Pod vedením Azize. Věřili tomu. Ve svých padesáti pěti letech si tento muž nedokázal představit, že by měl svoji loď opustit. Velení se ujal v La Spezii a loď hodlá dovézt nazpět k jejímu majiteli. Ať už to bude kdokoliv. Nebo kdekoliv. Předevčírem zopakoval to samé před svolanou posádkou.
Hlasem, který úmyslně zbavil emocí, přečetl v jídelně soudní oznámení, jež mu toho odpoledne bylo předáno.
Z důvodu zadlužení společnosti, jejíž věřitelé mají důvody obávat se, že je spojena s majitelem lodi, stává se Aldébaran předmětem prozatímního zabavení. Přestože společnost, jíž je Aldébaran součástí, je naprosto jiný právnický celek než zadlužená společnost...
Posádka jej mlčky poslouchala. Aniž by rozumněla jedinému slovu téhle právnické hatmatilky. Úřady povolaný právní zástupce jim předkládal svůj komentář slovo od slova. Zbytečně. Každý pochopil, o co se jedná. Dokonce i dva Barmané z posádky. Loď se rozhodně nevydá na moře již zítra.
Platy by vám mohl zajistit pouze prodej nákladní lodi, a to ještě při nejlepším, znovu se ujal slova Abdul, aby přerušil vzletný proslov právního zástupce. "Tohle je v kostce celá záležitost. Může se tak stát zítra, nebo až za šest měsíců. Nebo za rok, proč ne. Nechci, abyste si dělali nějaké iluze. V Setu, dodal, byla minulý týden dána do dražby nákladní loď, jako je ta naše, Fort-Desaix. Žádný kupec se nenašel... Tohle je důležité vědět. Vím, že máte rodiny. Jsem na tom stejně. Takže nikoho tu nedržím. Dozvěděl jsem se, že se uvažuje o odškodnění, těch, kteří si přejí odejít, ovšem bohužel velmi nepatrném. Přemýšlejte o tom a zítra ráno mi dejte vědět, jak jste se rozhodli. Já zůstávám. Moje místo je tady. Ale to všichni dobře víte."
Podíval se na každého zvlášť, s výjimkou právního zástupce, kterého již od začátku vyřadil ze hry. Diamantis si chvíli myslel, že se Abdul zeptá, zda má někdo nějaké otázky. Ale ne, nezeptal se. Jen dodal:
"Je mi to líto... tohle všechno. Neměl jsem ve vás živit naděje. Myslel jsem si, že se znovu vydáme na moře. Pořád si to myslím, ale..."
Postavil se. Vypadal vyčerpaně.
"Nashledanou, přátelé."
Odešel z místnosti, s nepřítomným pohledem a pevně sevřenými rty. Odešel pevným krokem. Hrdě, jako někdy bývají lidé, kteří ztratili veškerou naději.
Diamantis se za ním díval. Věděl, že se Abdul Aziz zamkne ve své kajutě. Zavře oči, natáhne se na lehátko a bude se utěšovat hudbou Duka Ellingtona. Měl všechny jeho kazety, které si přehrával na walkmenu. Dárek k narozeninám od jeho ženy Céphée. Nevyšel ze své kajuty ani na jídlo. Tato situace ho sužovala. Abdul Aziz nerad prohrával.

Diamantis odhodil oharek do vody. Stýskalo se mu po moři. Nikdy nedokázal pochopit, jak může být někdo šťastný na pevnině, dokonce i jen v přístavu. Strávil téměř třicet let na lodi a moře bylo celým jeho životem. Jen na něm se cítil svobodný. Ani živý, ani mrtvý. Cítil se být jinde. Jinde, kde nalezl smysl života. To mu stačilo.
Nic nevybudoval. Neměl už žádnou rodinu, ani ženu, která by na něho čekala. Měl jen syna Mikise. Letos mu bylo osmnáct. Polovina z toho, co vydělal, byla pro něho. Na studia v Aténách. Mikis měl rád literaturu a Diamantis si občas představoval, jak syn bude v románech vyprávět o jeho cestách. Ale vlastně se Diamantis obával jen jedné věci: aby se Mikis nikdy nevydal na moře. V jeho rodině se námořnictví předávalo z otce na syna.
"Celý život jsem běhal za svým otcem," vyprávěl jednoho večera Abdulovi. "Až do jeho smrti. Potom jsem už nevěděl, co dělat jiného než tohle, než být na moři. Už jsem nevěděl, jak bez něho žít. Jediný můj pokus někde zakotvit, usadit se na pevnině, bylo, že jsem si vzal za ženu Melinu. A že jsme se přestěhovali do Agios Nikolaos na ostrově Psará, kde můj otec koupil dům. Ale co chceš dělat na ostrově, kde jsou všude jen samé kozy? Tak jsme si pořídili dítě.
Večer, abych ho uspal, jsem mu četl Homéra. Čtyři roky nato jsem znovu vyplul na moře. Melina se vrátila do Atén. Ke své rodině. S Mikisem v náručí. Když jsem se po dvou letech vrátil, čekala na mě s rozvodem. Zůstal jsem týden. Pak jsem odjel a už se nikdy nezastavil. To je poprvé od narození Mikise, co zůstávám tak dlouho na souši."
"A jaký z toho máš pocit?"
"Jako kdybych už nevěděl, kdo jsem. A ty?" zeptal se Diamantis.
"Dnes mám stejný pocit jako ty. Už ani sám nevím. Můj život. Céphée, děti. To všechno. Už ani sám nevím, jestli má můj život nějaký smysl."
Diamantise tato odpověď překvapila, upřímná a bez obalu, tak důvěrná. Vlastně chtěl pouze vědět, jak se Abdul stal námořníkem. První plavba je pro námořníka stejně důležitá jako první holka, co měl mužský v posteli. Stejný strach. Stejná závrať. S tím rozdílem, že člověk ví, že až vypluje z přístavu, tahle láska ho už nikdy neopustí. Tak si to aspoň Diamantis myslel.
Oba muži se spolu plavili už několikrát. Na jiných nákladních lodích. Pro jiné majitele. Stále ve stejném postavení. Aziz - kapitán. Diamantis - jeho druhý důstojník. Nikdy na tom nic nezměnili. Funkce zastávali s důvěrou a s respektem. Nikdy spolu nemluvili o svém soukromí. O tom životě na souši, kde by si měli bezpochyby jen málo co říct, kdyby se byli potkali. Dokonce ani před šesti lety během dlouhé plavby do Saigonu. Rozpadáme se na kusy, pomyslel si tehdy Diamantis.
Abdul se k Diamantisovu překvapení usmál.
"Neodpověděl jsem ti, viď?"
"Hm. Ale... řekni mi, Abdule... po takové době. Co nás to bere? To máme nějakou depresi, nebo co?"
"To je tím, že jsme na souši.... Tak dlouho. Působí to na nás. Chybí nám moře. Objevujeme tak prázdno. A strach, že půjdeme ke dnu."
"Ty máš strach?"
"Jo, strach, že skončím tady. Chci říct, že už se nikdy nevydám na moře. Už nikdy nebudu mít loď."
Abdul se odmlčel. Prošli kolem navijáku a řetězu kotvy, překročili pouzdra průvlečnic a došli až k nejzazšímu konci přídě. Abdul se opřel o zábradlí a pohlédl na hvězdy. Potom ukázal na nebe.
"Vidíš támhletu? To je Céphée. Moje žena. Moje šťastná hvězda. Taky máš nějakou hvězdu?"
"Šel jsem za všemi," zažertoval Diamantis. "Ale ani jedna se na mě neusmála."
"Já jsem se stal námořníkem náhodou. V mé rodině je tradicí spíš obchod. Jednoho dne můj starší bratr Walid - jsme dva kluci a tři holky - odjel z Bejrútu, aby v Dakaru otevřel filiálku. Prosperovala. Tak mě otec poslal, abych mu pomáhal. Právě jsem oslavil dvacáté třetí narozeniny a na moři jsem se plavil poprvé. Bylo to na Naději. Šlo o parník, který ještě před válkou jezdil až do Nové Kaledonie. Naděje - chápeš to znamení!
Celou cestu jsem strávil na palubě, nebo skoro celou. Tak to bylo šílené, co jsem cítil. Prostě láska na první pohled! Když jsem přijel do Dakaru, nudil jsem se k smrti, to si dovedeš představit. Kdykoliv jsem mohl, utekl jsem do přístavu a díval se na lodě. Jaké já tam viděl projíždět lodě! Nakonec se mi podařilo spřátelit se se stejně starým mladíkem, Mamoudim. Jeho otec pracoval pro americkou společnost European Pacific and Company. Seznámil mě s ním. O dest dní později jsem odplul do zátoky Botany Bay v přístavu Sydney. Na Colombia Star."
Pokračovali v rozhovoru pozdě do noci na zahrádce U Rogera a Nénette, malinké restaurace poblíž Starého přístavu. Podávala se tu výborná pizza, ale především lasagnetty s tomatovou omáčkou a provensálským sýrem se skřivánky připravovanými ve stejné omáčce. Delikatesa. Přijeli do suchého doku na kole. Odtud jeli autobusem do centra města. Kola dostali darem od odboru dokařů. Pět kol. Dnes jim zbylo jen jedno. Ostatní jim někdo ukradl na zastávce autobusu.
"Mamoudi," pokračoval Abdul, "když jsem se s ním seznámil, jeho žena právě porodila. Holčičku. Společně jsme to oslavili. Bylo to jeho první dítě. No, a ty mi to nebudeš věřit, Diamantisi, ale ta holčička, to je Céphée!"
Diamantis nic neříkal. Poslouchal. Víno, rosé Bandol, z cagueloupské oblasti, jak upřesnil šéf restaurace, když ukazoval láhev - mu pomohlo překonat nepříjemný pocit, že proniká do Abdulova soukromí. Cítil, že jejich vztah už nikdy nebude takový jako dřív. Svěřovat se - a Diamantis byl rovněž připraven tak učinit - znamenalo přiznat si, že jsou opravdu ztracenými námořníky.
"Jednoho rána, o osmnáct let později, jsem se zastavil v Dakaru. Plavil jsem se na Éridaně, první lodi, kterou mi svěřili. Šel jsem navštívit Maloudiho. Zůstali jsme v kontaktu. Pravidelně jsem mu o sobě dával vědět. Sem tam jsem poslal nějaký pohled. Z různých míst... Alespoň takhle jsem mu splácel své díky. A kdo mi neotevřel dveře?"
"Ta holčička."
"Sakra, Diamantisi, zůstal jsem jako opařený! Z toho dítěte, co jsem choval v náručí, se stala bohyně. Byla tak krásná. Už jsem poznal lecjaké ženy... To ty určitě taky. Ale tahle..."
Diamantis se přistihl, jak myslí pro jednou opět na Melinu. Miloval ji, samozřejmě. Ale z rozumu. Nebo ze zlosti. Což vyjde nakonec nastejno. Jeho otec byl krátce po smrti a on si říkal, nebo se snažil přesvědčit se, že tím jeho hledání smyslu života skončilo. Že se může zastavit. Ten, který mu v dětství tolik chyběl, v dobách, kdy se honil z přístavu do přístavu v naději, že s ním bude moct být jednu noc, den, týden... tento muž se vrátil, aby mu zemřel v náručí. V Psará. Melina přišla na pohřeb se svými rodiči. Staří dobří známí jeho rodičů. Melinu znal od dětských let. Toho večera se milovali. V den pohřbu. Ne, Diamantisi, říkal si pro sebe, to přeháníš. Melina byla krásná. Byla pro tebe. Miloval jsi ji doopravdy.
"Na co myslíš, Diamantisi?" zeptal se Abdul.
"Na Melinu. Také byla krásná."
Abdul vybuchl smíchy.
"Jasně. Ženy, které milujeme, musí být krásné. Jinak bysme s nimi přece nespali, ne? Existují tisíce krásnějších, než je Céphée, to já vím. Viděl jsem je ve všech přístavech světa... Ale ona... To, co měla v očích, to bylo jen a jen pro mě. Tomu se říká láska. A to jsem pochopil, když toho dne otevřela dveře. Možná si pamatovala, jak jsem ji držel v náručí, když se narodila. Na moje ruce na jejím zadečku..."
Abdul byl trochu opilý. Diamantis se ztrácel v myšlenkách. Vzpomínky mu vyplouvaly na mysl, jako by to byla hladina léta zahnívající vody. Dvakrát mu to nevonělo. Rád by byl všechno tohle vyhnal z hlavy. Věděl, že se za tváří Meliny rýsuje tvář jiné ženy. Osmnáctileté dívenky, kterou bláznivě miloval a od níž odešel, bez rozloučení. Opustil ji.
To bylo před dvaceti lety. V Marseille. Když se tady náhodou objevil, nikdy se ji nepokusil vyhledat, nesnažil se dozvědět, co se s ní stalo. Ani teď, když tady uvízl. V téhle chvíli mu bolestivě chyběla. Amina. Její tvář nabyla skutečných obrysů. Teď už bylo pozdě tu myšlenku potlačit. Věděl tedy, jak naloží se svým časem. Pokusí se ji najít. Jako kdyby konečně chtěl dát si život do pořádku.
"Dáme si ještě jednu?" zeptal se Abdul a ukázal na prázdnou láhev.
Diamantis se nenechával prosit. Víno pomáhá vzpomínat, ne zapomínat.
(...)
Překlad © Hana Veselá, 2002

Jean-Claude Izzo, Les Marins perdus, Flammarion 1997

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2765x

Inzerce
Inzerce
Inzerce