Jeannet, Frédéric-Yves
Laskavost

recenze beletrie zahraniční

Spisovatele F.-Y. Jeanneta (*1959) prohlašují letos někteří žurnalisté za jednoho z nejlepších současných francouzských autorů. Vydal zatím dvě obsáhlé knihy. Cyklon, o svém otci, a Laskavost o matce.

Frédéric-Yves Jeannet: Charité, Flammarion, 384 s.

"Změnit život, to znamená také & především změnit si život. Věc tak prostá, a přesto jsem musel žít čtyřicet let, abych ji pochopil. Psát myšlenku, a nejenom slova. Věty nestačí..."
"Strávit tolik let mimo svět, uzavřen do práce na psaní a kouřit až do bolesti..."

Spisovatele F.-Y. Jeanneta (*1959) prohlašují letos někteří žurnalisté za jednoho z nejlepších současných francouzských autorů. Vydal zatím dvě obsáhlé knihy. Cyklon (Cyclone, Le Castor Astral, 1997, 320 s.), o svém otci, a Laskavost (Charité, Flammarion, 2000, 384 s.) o matce. Jeannet je původem Francouz, ve dvaadvaceti přijal mexickou národnost, v současné době žije v New Yorku. Jeho rukopis není jednoduchý, přímočarý. Naopak. Stejně jako jeho životopis: kvůli problémům s matkou, jež po sebevraždě manžela zůstala sama s dvěma dětmi, Frédéric-Yves utíká z domova poprvé v sedmi letech, bezúspěšně, podruhé v šestnácti, už navždy. Zprvu, protože je nezletilý, se skrývá v Amsterdamu, pokračuje do Skotska, následuje Londýn, Mexiko, Švédsko, Asie, Amerika... A potom, v roce 1975, 1976: setkání s Michelem Butorem. Vzájemná korespondence (pod názvem De la distance - Michel Butor/F.-Y. Jeannet vyšla roku 1997, letos pak v nakladatelství Castor Astral v reedici). A dvě výše jmenované knihy.

Mnohoznačný název Charité překladem ochudíme, pro informaci tedy rozvádím: Charité může být Láska k bližnímu, Shovívavost, Laskavost, Dobročinnost, Milosrdný skutek i bohyně Charitka... Stručné anotace v novinách uvádějí, že Charité je knihou o matce. Je a není. Možná je spíš pro matku. Možná je spíš o hledání. Cesty k matce, cesty k sobě samému. Především také o hluboké ráně, která zůstává dlouhá léta nezhojena: otcova smrt v době, kdy byl autor ještě chlapec, a utajovaná skutečnost, že šlo o sebevraždu.

Jeannet má s čím se v životě vyrovnávat. Problémy, před nimiž v mládí utíkal z domova pořád dál a dál, se později snaží řešit tím, že se z nich "vypíše". A Laskavost je kniha - ani román, ani báseň, ani deník, prostě kniha - poskládaná z desítek zápisů, kousků donekonečna začínaného románu, z poznámek z cest, komentářů aktuálních událostí (smrt princezny Diany, aféra Moniky Lewinské). Detailní popisy krajů, pohledů z okna příležitostných příbytků, historicko-geografické záznamy (místy tak podrobné, že až příliš zdlouhavé) o místech, která se stala zastávkami na Jeannetově životní pouti, střídají komentáře ke čtyřiceti (autorovi bylo právě 40) jakoby náhodným fotografiím dokumentujícím různé okamžiky z Jeannetovy minulosti a z jeho okolí. Celou knihou se v úryvcích táhne jakýsi rozhovor, v němž novinářovy otázky odkrývají okolnosti vydání knihy Cyklon, reakcí na ni a podrobnosti motivů a bolestného vznikání Laskavosti, kterou Jeannet právě píše. Chvílemi jeho styl může připomenout dnes slavného Michela Houellebecqa, to třeba když se pokouší o sociologickou úvahu na téma našeho poslání na světě a říká, že jakmile si uvědomil, že už si své odžil a prožil, nemusí se už bát smrti... Psaní prokládá liturgickými průpovídkami, úryvky z písňových textů, citacemi oblíbených autorů (Rimbaud, Lautréamont, Lowry, Bernhard, Butor, Michaux...). Srovnává se s Nathalie Sarrautovou (dlouhověkost, mít stále co psát, co říct), s Helene Cixiousovou, Annie Ernauxovou (psát o vztahu k rodičům, k matce), čte Blanchota, Laporta (jak se postavit k otázce smrti). Vše podmalováno podrobně zachyceným hudebním doprovodem: celou četbou zní Handelova skladba Mesiáš a Vivaldiho Stabat Mater. Pro doložení svých myšlenek a pro odlehčení četby se Jeannet utíká k malíři Motherwellovi, ať už v krátkých lyrických pasážích, nebo v pár odstavcích z vlastní fundované studie o aspektech jeho díla.

Místy je Jeannetův text velice osobní: mluví o hledání vlastních kořenů, o strachu z psychických onemocnění, která pronásledují jeho rodinu z otcovy strany, o vlastní trýzni s nespavostí, s těžko zvladatelnými depresivními stavy. Jeannet se zpovídá z pokusů přestat s kouřením a popisuje, jak je "jeho" kouření spjato s "jeho" psaním. Jindy se namáhavě snaží dobrat minulosti, zrekonstruovat data všech svých cest a setkání s různými lidmi. Jeannet si tu a tam dovolí i změnit identitu, náhle tu je jako Jacob Orfeo, věčný žid, Maldoror...

Celou knihou se táhne hlavní téma, které jsme prozradili na začátku: matka. Jeannet na to jde polehoučku: zprvu jen málo, nesměle "naťukává" ten problematický vztah, několikrát už už popíše ošklivou scénu, která vyvolala jeho útěk z domova, ale v poslední chvíli se zarazí... Promýšlí, vzpomíná, uvažuje i o tom, jaký dopad může mít publikování jeho zpytování na matku, na jejich vztah. Teprve na posledních asi třiceti stranách se do toho pouští naplno. Rozepíše se a zjišťuje, co už dříve naznačil: totiž že má matky dvě. Jocaste je ta, s kterou nedokázal vyjít, které neporozuměl. Když tu se objevila Nadia, a to je ta současná, živá a živoucí, již má rád, možná i kvůli ní se musel znovu ponořit do svého starého lodního kufru a probrat se kupou starých zápisků, pokusit se konečně skoncovat s nepovedeným dětstvím, které ho tolik poznamenalo a na něž se přitom ne a ne pořádně rozpomenout.
Jeannet sepsal (a byl to jeho úmysl, v knize o něm několikrát mluví) podobenku naší doby v momentě, kdy se láme století. Obraz má neobyčejnou šíři, obrovský záběr. Je mnohomluvný, ale není ukecaný, je roztříštěný, ale není chaotický, má svůj řád, své opakování, věčné navracení k počátku a nové vykročení k pokusu zachytit, co trápí, ale i co těší... svět i jedinečné bytosti v jejich zcela jednostranných, a někdy tak těžko sdělitelných útrapách. Těch skoro čtyři sta stran je dost zdlouhavé čtení. Taková "kláda" pro čtenáře má své opodstatnění: Jeannet umně dokumentuje víření věčně přítomných myšlenek, s přestávkami rozvíjených úvah, stále se vynořujících vzpomínek, nezahnatelných starostí. Stejně jako předešlá kniha ani Laskavost není členěna do odstavců, je to text-řeka, kde jen občas kursiva nabízí určité odlišení, přesměrování toku. Každá reminiscence hned přivolává druhou, každá úvaha navozuje další. Očistné Jeannetovo spisování má jistě žádaný terapeutický dopad, jen nevím, zda čtenář sobečtějšího ražení, necvičený v empatii, toho nebude mít trochu dost. Pravdou je, že o Jeannetově souboji s minulostí a taky třeba s kouřením se dozví vskutku mnoho.

jš, 18/12/2000

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 100 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%čtenáři

zhlédnuto 2395x

Inzerce
Inzerce