Laroui, Fouad
Topografovy zuby

ukázka beletrie zahraniční

Fouad Laroui se narodil roku 1958 v Oujde. Vystudoval ekonomii, nyní žije v Anglii. Za román Topografovy zuby získal literární ceny doma i v zahraničí.

Fouad Laroui
se narodil roku 1958 v Oujde. Vystudoval ekonomii, nyní žije v Anglii.
Román Les dents du topographe (Topografovy zuby) je jeho prvním
a získal za něj mnoho literárních cen doma i v zahraničí.


Syn slepého eunucha, malej kretén z Atlasu

Jednoho dne si několik opilých oficírů usmyslelo, že udělají převrat. A potom hned přešli k akci, co naděláte. Bylo mi sedmnáct. Ten převrat se mě moc nedotýkal. Dokonce jsem to nejprve vůbec nechápal. Přesto však byl pro mě původcem série náhod, nedorozumění, nevhodných setkání, štěstí a překážek, zkrátka obyčejného lidského života.
Toho dne, čtyři sta kilometrů na sever náklaďáky plné zdrogovaných vojáků prorazily bránu královské rezidence; byl jsem u té brány, býval jsem tam často během letních prázdnin, abych si četl nebo se díval na lodě, které připlouvaly z Evropy nebo se tam teprve chystaly. Vpodvečer jsem spatřil svého otce Kádíra, jak kráčel pomalu kolem přístavní hráze. Šel do kanceláře expedice. Měl štěstí, že mu dali ráno práci, a tak si šel teď pro peníze.
Když dostal Kádír obálku, vracel se domů. Sledoval jsem ho. Otočil se ke mně, ale nic neřekl. Šli jsme vedle sebe a mlčeli. Ulice polehounku zachvátila zvláštní atmosféra: takové hrobové ticho, nezvyklé pro tuto denní hodinu. Najednou jsem si uvědomil, že tu nejsou žádní podomní obchodníci, čističi bot a pokoutní prodavači, kteří si obyčejně velmi prohnaně hráli na schovávanou s policisty. A kromě toho, což bylo ještě divnější, policisté se ztratili dočista.
Kádír mi tuto záhadu brzy vysvětlil. Jakmile otevřel dveře, přiběhl k němu můj mladší bratr, mával rádiem a křičel něco v arabštině. Já, pilný student Mission Universitaire a Kulturelle Française, jsem arabštinou, tímto jazykem ulice, z něhož vycházel pach chudoby, jen pohrdal. Francouzština mi stačila. Nerozuměl jsem ničemu, co bratr křičel.
"Co se děje?" zeptal jsem se.
Nejstarší z mých sester se dívala oknem na to zvláštní představení prázdných ulic za bílého dne. Nejmladší radostně opakovala: inkiláb! inkiláb!
Nechápala, stejně jako já, význam tohoto nového slova.
"Tak co se děje?"
Nikdo mi neodpověděl. Kádír hledal očima svou ženu. Ta klidně vařila večeři. Zavřel dveře a ztěžka si sedl na lavici.
"Tentokrát se jim to podařilo," zabručel.
"Jsou to vojáci, armáda, je to převrat!" zakřičel můj bratr francouzsky; klepal se vzrušením. Vytrhl jsem mu rádio a položil ho na stůl. Teď, když jsem konečně pochopil, proč je všechno vzhůru nohama, jsem byl také vzrušený, ale snažil jsem se nedávat to najevo.
Kádír pokračoval:
"Jestli je to armáda, je s námi konec." Sklonil se, aby si rozvázal tkaničky.
"Armáda… Kdo to tu povede? Berber? Fassi? Zajáni? Zabijí se navzájem… A my
to odneseme. Jako vždycky."
Matka ho najednou přerušila, což ho překvapilo, protože mluvila jen málokdy.
"Musíme si udělat zásoby. Možná zavřou krámy."
"Máš pravdu," řekl. "Koupím mouku, čaj a cukr."
"A olej."
Nevydržel jsem dlouho mlčet. Hlas se mi třásl, zajíkal jsem se:
"Ale co je to s vámi? Co to má znamenat s tou moukou a olejem? Nic se nezavře, naopak! Možná že všem mouku a olej rozdají!"
"Zadarmo?" zeptal se Kádír.
"Zadarmo? Proč ne? Hele, nemůže to být horší než to, co jsme prožili, ne?"
Skončil jsem a čekal, že mi budou odporovat. Když nic neříkali, pokračoval jsem, hledaje ta správná slova:
"Ti, co to udělali, měli asi důvod, ne? Ten důvod, to bije do očí, jsme my! My, co žijeme o chlebu a olivovém oleji! My, co žijeme tak… tak bídně!"
Kádír mě přerušil.
"Jsi ještě mladý. Moc mladý. Nic o lidech nevíš. Ti, kteří se teď dostali k moci, si ji vzali pro sebe, ne pro nás. Rozdají mouku a olej, jak říkáš, ale za týden už nebude nic, co by mohli rozdat. Možná tak rány… Co by se mohlo změnit? Myslíš si, že žijeme špatně? Co ti chybí? Jíš, když máš hlad, spíš pod opravdovou střechou, dokonce máš peníze na cigarety, které za mými zády kouříš. Víš, jak jsem žil já před dvaceti lety? V cementárně."
Začal jsem něco namítat, když byla vojenská hudba přerušena. Najednou někdo do ticha pronesl vážným hlasem velmi čistou arabštinou text, který jsem o několik let později našel přeložený do francouzštiny v zažloutlém čísle l'Observateur. V té době jsem však samozřejmě ničemu nerozuměl:

Utlačovanému lidu… Slavné vojenské síly našeho národa se po dlouhém přemýšlení o katastrofální situaci, která je v naší zemi, rozhodly, že uchopí moc do svých rukou. Budeme pracovat v zájmu všech, pro udržení demokracie a společenského rozvoje, v době, kdy jsou tyto hodnoty prodávány ve prospěch tyranie a vykořisťovatelů lidu. Budeme pracovat na rychlém zvýšení životní úrovně a budeme za ni zodpovědní. Naši zahraniční politiku povede rozum a srdce, tzn. absolutní nezávislost a respektování nezávislosti druhého, pozitivní a plodná participace na vypracování a ochraně všech chart a konvencí, které mají za cíl nastolení světového míru a blaha lidu.

Mohl jsem snad v té době vědět, že tato slova mají úplně jiný význam než ve slovníku? Tato slova znamenala zhruba toto:

Utlačovanému lidu (který utlačovaným zůstane!)… Několik nafoukaných oficírů s šavlí se na konci nočního a alkoholem nasáklého přemýšlení o možnostech stát se kalifem namísto jiného kalifa rozhodlo, že uchopí moc do svých rukou. Budeme pracovat v zájmu některých, aby se udržely věci tak, jak jsou, a abychom měli skvělé vily. Budeme pracovat na rychlém zvýšení naší životní úrovně; ostatní ať se o sebe postarají sami! Naše zahraniční politika bude taková, jak ji chce CIA nebo Quai d´Orsay. Budeme klidně respektovat všechny charty a konvence. Budete nám muset prominout několik prima válek, aby naši příbuzní, co prodávají kanony, měli kšeft.

Znovu začala hrát hudba. Mladší bratr stále mlčel, vypadal nedůvěřivě, nic moc nepochopil. Otec také vypadal, že neví, co znamenají tyhle řeči. Ostatní dojatě poslouchali rádio, jako kdyby z něho mělo vylézt pár proroků.
"Co říkal?" zeptal jsem se.
"Slova, slova…," řekl Kádír, aby mi vyložil, jak se věci mají. "Ta řeč…," používal jen s jistou zdrženlivostí slova klasického jazyka, která v hovorovém jazyku nemají ekvivalent, "bylo by docela dobré, aby to někdo sepsal. Tohle napsal jeden muž, jeden jediný muž. Možná že to myslí upřímně, možná že má dobré úmysly… Ale moci se jich chopilo deset. Co jim všechna tahle slova mohou udělat? Jsou to jen slova."
Byl jsem z toho překvapený, myslel jsem si, že nemá pravdu, ale nemohl jsem mu to vyvrátit. Vyskočil jsem a zamířil ke dveřím. Než jsem vyšel, otočil jsem se a snažil se najít větu, jíž bych vyjádřil svůj vztek a pohrdání. Bylo mi však tohoto muže, mého otce, který tam tak poraženecky seděl, schoulený, skleslý, ale který si přesto myslel, že je mu osud nakloněn, trochu líto.

Vydal jsem se k místu, kde se o prázdninách scházela záhadná PAP, jíž jsem byl členem a která mi měla brzy způsobit celou řadu nepříjemností. Při cestě jsem si vzpomněl na jeden naivní obraz, který jsem kdesi zahlédl. Byl na něm starý muž, dokonalý obraz rezignace, který se obracel k dítěti, jež vypadalo, jako že se na něco ptá. Obraz se jmenoval Setkání mezi Včerejškem a Zítřkem.
Našemu Včerejšku už nebylo pomoci.

Kádír už spal, když jsem ho probudil:
"Poslouchej! To je rádio… myslím, že už to skončilo… prohráli. Převrat se nepovedl!"
Kádír pootevřel oko a zamumlal:
"Je vidět, že se ti ulevilo. Je to zvláštní… Zkrátka se nic nestalo. Zlý sen… No tím lépe."
Opět zavřel oči, a než usnul, ještě zašeptal:
"To je dobře, protože jsem úplně zapomněl koupit tu mouku a olej."

Brzy ráno jsem odešel za Hámidem fotbalistou, který by se jednou měl stát Hámidem policajtem, abych s ním probral události včerejšího večera. Hámid se stal členem našeho spikleneckého spolku nedorozuměním: jednou si totiž někdo všiml na stěně jeho pokoje fotografie maršála Tita, která byla pečlivě vystřižena z Paris-Match. Z toho jsme usoudili, že fotbalista skrývá velmi dobře svou hru, že je jako my zažraný do politiky a že je levičák. Opravdu skvělý kandidát pro PAP! Přijali jsme ho tedy mezi sebe a on si velmi rychle získal reputaci moudrého člověka, neboť nikdy nic neříkal. Mlčenliví byli v módě: právě jsme viděli albánský film o ruské revoluci, kde hrál Stalina záhadný němý muž. O mnoho let později jsem se Hámida zeptal:
"Proč jsi titovec?"
"Ti…ti…ti…co?"
" Proč obdivuješ Tita?"
"Koho?"
"Ta fotka, co máš na zdi v pokoji?"
"Jo, ta fotka…"
Hámid prostě ani nevěděl, kdo byl Tito. Nechával si ale stříhat vlasy doma - bylo to napsáno na té fotce: tento muž nemusí chodit k holiči, holič chodí k němu. Pro Hámida to bylo znakem velké moci a slávy. Přísahal si, že si také jednou zavolá domů holiče, krejčího a prodavače zmrzliny. Fotka mu pomáhala udržet si víru a naději. Podle posledních zpráv je Hámid policejním inspektorem. Plat má mizerný, práce je nezajímavá, ale může si zavolat, koho chce a kam chce.

K Hámidovi jsem šel zkratkou a musel jsem přitom přejít koleje. Bylo to tam ponuré, jakoby opuštěné. Jen několik odstavených vlaků se dívalo na pasoucí se kozy. Zdálo se mi, že se v jednom vagonu něco hýbe. Protože jsem byl tehdy ještě zvědavý, šel jsem blíž. Dveře se hrozně rychle otevřely, na hlavu mi padl plátěný pytel, pocítil jsem ostrou bolest na levém spánku a omdlel jsem. Otevřel jsem oči. Zpočátku jsem nic neviděl. Potom se mé oči přizpůsobily šeru a rozpoznal jsem čtyři stěny a jedny dveře. Byl jsem v malinké a studené místnosti. Tak takhle to je. Vězení.
Dveře kobky se otevřely a nejprve se v nich objevilo obrovské břicho a potom vykrmený obličej s knírkem, který jsem až moc dobře znal. Byl to Asslan.

Ještě si vzpomínám na dobu, kdy byl Asslan všem lhostejný a pohrdali jím. I ten nejomezenější z jeho spoluobčanů mohl vidět Asslanovu bezvýznamnost, muže bez talentu, bez šarmu, bez peněz. Stisk ruky téhle trosky byl jako leklá ryba. Jeho tvář taky. Vypadal… Ale proč? Proč popisovat takového imbecila? Přesto musím pokračovat. Pan Asslan, který si mě teď měří v smrduté cele, se stal naším poslancem.

Asslan začal kariéru jako všichni ostatní: snažil se získat pas, aby mohl odjet zbohatnout do země hojnosti a Peugeotu. I on prošel chodbami prefektury, čekal před dveřmi, které se neotevíraly, vyplnil desítky formulářů. Ale i jemu, jako všem těm, kteří jsou jen lidským odpadem, chyběl jeden papír, jedno potvrzení, jeden podpis. Jak čas ubíhal, odsouhlasil se zase jiný dokument. Všechno se muselo projít znovu.
Jednou jeho složku konečně přijali. Byly v ní všechny papíry, byly tu i některé, které po něm nechtěli. Složka tu však zůstala, pěkně v evidenci na jedné poličce, místo aby ji poslali do hlavního města.
Nepokrytě se tomu divil. V té době byl Asslan naivní. Naučili ho tedy vhodné přísloví: sans passe-lacet, ne passe lacet. Pochopil to velmi rychle: padly na to všechny jeho úspory. Nakonec ale byla složka odeslána. Vrátil se domů. Musel čekat.
Čekal s nadějí až do dne, kdy ho zavolali na prefekturu. Malý šedivý muž mu oznámil, že byla jeho složka z hlavního města vrácena s krásnou poznámkou: zamítnuta.
"Zamítnuta? Ale proč?" dusil se. "A moje peníze?"
Chtěl to vědět. Každý den šel na prefekturu a vyprávěl svůj příběh úředníkům, kteří ho nakonec uměli nazpaměť a deklamovali ho s ním. Unavení válkou mu vysvětlili, že se pas nevydává jen tak někomu a určitě ne chudákovi, otrhanci. Na co potřebuje pas, vždyť nic nemá, nic není? Ať jde radši sklízet, blíží se sezona.
Asslan se zatvrdil. Viděli ho, jak pod okny prefektury přespává. Chodil do všech kanceláří, na prefektuře už bylo vidět jen jeho. Tisíckrát ho vyhodili, tisíckrát se vrátil. Nakonec si na něho zvykli. Byl tady, krčili rameny, už ani neobtěžoval. Někdy ho posílali pro čaj.

Přišlo jaro a byly vyhlášeny volby.
Šéfa strany, který kandidoval za náš kraj, napadlo použít povaleče, ve městě jich bylo hodně, jako volební agenty. Prvním zaměstnancem byl přirozeně pasový žebrák. Byl to zázrak: neúnavný, úlisný, výhružný, štědrý na přemrštěné sliby, prošel křížem krážem celé město, zaplavil domy letáky, vymýšlel si pohádky o svých zaměstnavatelích. Ti volby vyhráli, Asslan získal pas a byl přijat jako policejní práskač: komisaři neuniklo jeho zanícení.
Asslan přitiskl zelený obdélník zářící novotou na prsa, doběhl k truhláři a objednal si u něho krabičku z túje. Truhlář, který vycítil dobrý obchod, mu vysvětlil, že túje pochází z jihu, z takové dálky…
"No jo! Přivezte ji z Kartága, jestli to musí být," řekl udýchaně. "Ale rychle. Zaplatím to."
Za několik dní to zaplatil. A měl svou krabičku ze vzácného dřeva. Opatrně do ní vložil pas a dal ji pod postel.
Zvláštní, Asslan nikdy necestoval. Předtím, než se stal poslancem, skoro nikdy nevyjel z města. Ale jeho pas ho ujistil, že k němu byli až do této chvíle nespravedliví: při příštích volbách, které byly vyhlášeny předčasně, aniž bychom věděli proč, se voliči s překvapením dozvěděli, že existuje Asslanova strana. Pro politology byla tato strana velkou neznámou: neměla ani zakládací listinu, ani program, ani členy, ani stálou volební kancelář, dokonce ani jméno. Podle pravidel by měla být zaregistrována na nějakém úřadě, ale nikdo ji nenazval jinak než "Asslanova strana", což ji stačilo zdiskreditovat.
Proč se Asslan vrhl na politiku? Uměl sotva číst a jeho podpis byl pouze malá hvězdička s tečkou! Bylo to proto, že nezapomněli na jeho služby během minulých voleb. Mysleli, že ho použijí znovu, ale tentokrát měl složitější úkol: vytvořit loutkovou stranu, jednu ze stran, které vykvetly při každých volbách na oklamání naivů.
Obvykle sloužily tyto strany k rozmělnění hlasů, aby mohl být oficiální kandidát zvolen, ať už získal jen hlasy své mámy nebo služky. V tomto roce však nahoře rozhodli, že proběhne malý demokratický záchvěv po páteři dobráckého lidu: v některých městech vyhrála volby ta či ona loutková strana. U nás to byl Asslan. A je tu poslanec-kretén a vice versa! Musel si nakoupit několik obleků šitých po evropsku, přitom předtím ho nikdy nikdo neviděl jinak než v zablešené dželábě.
Rekapitulujme. Vzestup tohoto muže byl dán korupcí, náhodou, podlézáním a politikou. Ale také je nutné přiznat přispění jeho nejosvícenějších spoluobčanů: více než co jiného mu pomohla naše zbabělost. Mysleli jsme, že jsme sůl země z moci špatně strávené četby… Žádný z nás město nezbavil tohoto individua a to mě udivuje ještě dnes. Až o mnoho let později ukončil můj vlastní otec ubohou a zkorumpovanou Asslanovu existenci, ale ne kvůli politice: velmi prozaicky kvůli facce v jedné zapadlé uličce. Co jsme mezitím dělali my? Nagi ho mohl shodit z hradeb, kde ho přistihl, jak se schovává za portugalskou tarasnicí s jednou gymnazistkou; neudělal nic. Asslan byl ale v té době pouhým konfidentem, placeným za donášení. Hámid za volantem starý otcovy káry rozpoznal groteskní siluetu, která jedné letní noci přecházela ulici. Zabrzdil. A já také… Byli jsme zbabělí. Asslan intrikoval, splétal pavučinu a za chvíli měl své vlastní poddohazovače. Nagi četl, Hámid běhal za sukněmi, já jsem nedělal nic. Asslanův stín rostl. Rozprostíral se po městě a my jsme byli slepí.
Když už byl Asslan poslancem, kouřil jednou doutník na náměstí. Nagi ho uviděl a zavolal nás. Rychle jsme vyšli z kavárny, přerušili jsme partičku karet. V tu chvíli Asslan vydechnul několik skvělých kroužků kouře. Měli jsme něco udělat? Byla to chvíle, kdy bylo potřeba jednat. Doutník pomalu hořel. Poslanec nás upřeně pozoroval, nebyl si moc jistý. Jeden špion, opřený lokty v chodbě, se na nás také díval, připravený nahrát do svého prázdného mozku nejmenší detaily agrese. Nic jsme neudělali. Doutník dohořel.
Potom se vzdalo celé město. Plazili jsme se před Asslanem, mužem s doutníkem. Díky jednomu stočenému lístku tabáku jsme zapomněli, jaká je tento muž nula. Zahrnovali jsme ho dárky, slibovali mu panny. Donášeli mu. Měli jsme odporovat? Bylo by to vyčerpávající. A potom, každý den bylo krásně: bylo sucho, katastrofa pro zemědělce, prozřetelnost pro ještěrky. A taky, vlastně, Asslan nás v létě nezajímal. Ať už byl naším reprezentantem on nebo někdo jiný nebo úplně někdo jiný… co na tom záleželo? Protože nám zůstala pláž a fotbal.
A tak jsem se ocitl naproti Asslanovi v tomhle sklepě komisařství. Od té záležitosti s doutníkem se stal důležitějším: asi o dvacet kilo, jen tak od oka. Smyslný odulý spodní ret, opovržlivý škleb, podařilo se mu vytvořit vlastní karikaturu. Upřeně se na mě díval, snažil se vzpomenout na všechna příkoří, která jsme mu způsobili, když byl ještě pouhý patolízal bez povýšení. Z kapsy vyndal špinavý papír a tvářil se, že si ho prohlíží. Jeho vykrmený obličej rozjasnil úsměv zlé předzvěsti:
"Tomu neujdeš! Jsi organizovaný!"
"Organizovaný?"
"Drž hubu! Ano, organizovaný! Máme příkazy! A přišly shora, blbče. Všechny organizovaný do lapáku. Přisluhovači převratu! Do basy a čekat na výslech! A výslech vedu já."
"Poslanec, který vede policejní výslech?"
"To stačí! Drž hubu! Teď mluvím já! Ještě slovo a zavolám Zauju! Ne, ale ty si myslíš, že jsi ve Francii, synu slepého eunucha, že mi odpovídáš, že se mě ptáš? Když chci, tak vedu výslech, všechny výslechy, které chci! Kromě toho ti nic nedlužím, bastarde hebrejské muly! Organizovaný, který se mi vysmívá, čeho se to ještě dočkáme!"
Byl brunátný. Usoudil jsem, že bude lepší, když budu mlčet. Poklepal si papírem na čelo, aby si otřel pot, a potom pokračoval:
"Byl jsi členem mezinárodní skupiny! Všechno je tady! Byl u vás jeden Francouz! A dokonce i jeden španělskej ubožák, slyšíš? Španěl, pro Boha! Proč ne Tunisan? Nebyli jste moc opatrní, vy revolucionáři, přizdisráči! Kromě toho i ty, teď když o tom přemýšlím, nejsi odsud, ne? S tou svou špinavou hubou nasraniho (křesťana) a malejma židovskejma brejlema?"
Fackou srazil malé židovské brýle.
"A proč to všechno? Politika! Protože jste nic nepochopili! Vysvětlím ti, jak to na světě chodí, ty jeden malej kreténe z Atlasu!"
Rozepnul si poklopec a vyndal zašedlou a svraštělou tyčku, která se podobala starému šnekovi. Z peněženky vzal deset dirhamů a obtočil je kolem toho smutného kousku.
"Tohle otáčí světem!"
"Deset dirhamů a… tohle?"
"Drž hubu! Naposledy. Mluvím já!"
Znovu se otřel papírem. Jeho čelo zdobila krásná skvrna barvy jižního moře. Potom začal přednášet:
"Rouf L.; Džabari; Nagi…"
O několik let později jsem si na tuhle přerývavou recitaci vzpomněl na židli v Lucemburské zahradě. S hrůzou jsem si uvědomil, že z těch, kteří byli na této listině, jsem byl jediný, který nějak přežil. Ach, moji špatní bratři, ach, moji ztracení bratři…
Asslan zavřel oči, aby zdůraznil to, co právě řekne; jako v transu zašeptal:
"Teď ti položím jednu otázku. Jedinou. Jestli na ni odpovíš, promluvím si s komisařem, možná že bude shovívavý. Jestli odmítneš odpovědět, zůstaneš v tomhle sklepě a Zauja ti přijde dělat společnost. Moc ráda bije chytráčky, jako jsi ty, kteří chodí do francouzských gymnázií. Poslouchej mě tedy dobře, červe." Naklonil se ke mně, přitáhl si mě za vlasy a zašeptal:
"Kde je Nagi?"

Z franc. originálu Les dents du topographe vybrali a přeložili Anna a Erik Lukavští. 2002

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1518x

Inzerce
Inzerce