Michaux, Henri: Prostor uvnitř

Michaux, Henri
Prostor uvnitř

ukázka beletrie zahraniční

A tu ho krumpá a dršká ho šutrem./ A drychvá ho a křáchá ho, až krrrá!/ A platvá ho a sumlá ho a bruchá mu špulky...

Henri Michaux: Prostor uvnitř
Antologie, z franc. originálu Oeuvres complètes I (Gallimard, Paříž, 1988) vybral, přeložil a doslov napsal Václav Jamek. Mladá fronta, 1. vyd., Praha 2000

Henri Michaux, francouzský básník a malíř belgického původu (1899-1984)

Velký boj
A tu ho krumpá a dršká ho šutrem.
A drychvá ho a křáchá ho, až krrrá!
A platvá ho a sumlá ho a bruchá mu špulky
A puclká ho a žmrhoulí ho
A muláchá ho, dráp a rýp a rýp a dráp.
Nakonec ho rozkosobřídí.
Druhý váhá, pachní se, pluská, krutví se a plihne.
Už to bude mít brzo za sebou.
Ještě se vzhává a cvaje se. ale marně.
Obruč se kácí, a co se toho naběhala!
Babra! Babra! Babra!
A břich pukl!
A kost rupla!
A krev tryskla!
Hrab! Hrab! Hrab!
Jezinky kolkolem, jež do šátků tu štkáte,
My žasnem, a žasnem, a žasnem -
A zíráme na vás.
My také hledáme to Veliké tajemství, víte.
(s. 7 )

Le grand combat
Il l'emparouille et l'endosque contre terre;
Il le rague et le roupète jusqu'à son drâle;
Il le pratèle et le libucque et lui barufle les ouillais;
Il le tocarde et le marmine,
Le manage rape à ri et ripe à ra.
Enfin il l'écorcobalisse.

L'autre hésite, s'espudrine, se défaisse, se torse et se ruine.
C'en sera bientôt fini de lui;
Il se reprise et s'emmargine... mais en vain
Le cerceau tombe qui a tant roulé.
Abrah! Abrah! Abrah!
Le pied a failli!
Le bras a cassé!
Le sang a coulé!
Fouille, fouille, fouille,
Dans la marmite de son ventre est un grand secret
Mégères alentours qui pleurez dans vos mouchoirs;
On s'étonne, on s'étonne, on s'étonne
Et on vous regarde
On cherche aussi, nous autres, le Grand Secret.
(p. 14, Qui je fus)

Psí život
    Spát chodím velmi časně a ztrhán únavou, třebaže za celý den u mě nezaznamenáte jedinou namáhavější činnost.
    Když nezaznamenáte, tak nezaznamenáte.
    Ale já se moc divím, že vůbec dokážu vydržet na nohou až do večera, že se nemusím jít lehnout už odpoledne ve čtyři.
    To vyčerpání pramení z toho, jak ustavičně zasahuji.
    Už jsem říkal, že na ulici se peru s každým na potkání; někoho zfackuju; ženám strhávám ňadra, nebo natáhnu nohu jako chapadlo a rozsévám hrůzu po vagónech metra.
    Nebo knihy, ty mi také dávají zabrat. Jedinému slovu nenechám jeho smysl, ba ani jeho tvar.
    Popadnu za ně, chvilku s nimi cloumám, až je vytrhnu z kořene a nadobro odeženu z autorova hejna.
    Už v jediné kapitole máte tisíce vět, a ty všechny musím nabourat. Je to nutnost.
    Občas zůstanou některá slova trčet jako hlásné věže. Musím se do nich zakousnout naněkolikrát, už jsem se třeba dávno proplundroval daleko dopředu, a vtom si teprve v průseku nějaké myšlenky té věže všimnu. Tak ještě jsem ji dost nerozvalil, a musím se vrátit zpátky, najít, jaký jed na ni platí, ztrácím tím zbytečně spoustu času.
    A když dočtu do konce, naříkám si, že jsem ničemu nerozuměl - pochopitelně. Nevykrmil jsem se tím, nešlo to. Jsem dál hubený, vyzáblý.
    Myslel jsem si - jak jinak -, až zničím všechno, že dosáhnu rovnováhy. Třeba i ano. Ale trvá to, nějak dlouho to trvá.
(s. 48, Mé državy)

Zbetonovělý
   
Někdy stačí skoro nic. Zkazí se mi krev a já ztvrdnu na beton.
    Přátelé potřásají hlavou. Ochrnutí není to nejhorší, to se může stát, ale může z toho být smrt udušením; a tak se rozhodnou. Jdou si pro kladiva, ale když se vrátí, pořád se nedovedou odhodlat a jenom převracejí topůrka v dlaních. Jeden řekne: "Skočím pro majzlík, to bude lepší," a tak se pokoušejí získat čas. Já mezitím už začínám měknout. Pod kůží (svlékli mě totiž, aby měli pocit, že něco dělají), pod kůží jako by se mi boulily balvany. Rozplývají se a brzy mizí. A přátelé honem schovávají kladiva, kam se dá. Vidím, jak je jim stydno, a co teprv mně, nedokážu vypravit slovo. Nesnesu totiž ukazovat se před někým nahý. A tak nastává několik minut dusného ticha, jež nelze mi vypovědít.
(s. 53, Mé državy)

Nová pozorování
Tamtéž vyskytly se i chlamýzy, burburáni, kurňáci a spousty skákavců, svižnějších než cvrčci, i přes svůj vzrůst a zavalitost; broubelci, sešmaťchaní a štětinatí jak rohožky, hnilobiti a pterylky; burlíni, kteří se překrývají jak vlny na moři a po těle jim splývají hebounké dlouhé chlupy, třešťani a barburáti, těžkopádní jak medvědi, útoční jak brejlovci, zarputilí jak nosorožci; rovněž křtepelka vzestydlá, chudohnát roztroušený, stochvost pažitnatý i zabzďlík závrtný, dovedný proklubávač lastur, věčně zahroužený v nějakém roští; množství cizopasníků, mňamička vítězná s pidivodem (cosi jako skřet, asi z třetiny tak velký jako ona, jenž se k ní doživotně přisaje), vejcancour veleúdý s fůrou přebytečných nožiček, které na něm plandají jak hadry, barokýš okoralý s náškrobky a hřezoun nitrosrstý s pletencem tlustých vnějších střev, škrbatka očepená, pošpouhlenec ušvinohý, orpál, který létá stejně jako čáp, i když je sotva větší než lískový oříšek; početná společenství šlapuch, pampyšky a uabžuýci; a všude plno žbrblíků prstencových, neškodných, ale podobou tak připomínajících strašné mexické ixtyoxly, že se při každém šustnutí v trávě hned každého zmocňoval děs.
(s. 73, Mé državy)

Prtě
Zahlédnete-li mě,
Ne, ne,
To nejsem já.

V zrníčkách písku,
V zrnínečkách zrninkatých,
V nepostřehnutelné krupičce povětří,
V bezmezném prázdnu, jež roste jako z krve,
Tam já si žiju.

Stejně, není se čím chlubit: Prtě! prtě!
Padnout jim do rukou,
Udělali by se mnou, co by chtěli.
(s. 74, Mé državy)

Na smrt
Straša strašlavá.
Marnyjáš honem se schovat a ňák se posbírat.
Prtivnýk povolí, sesmekne se adenato jináč.
A ňuch, a šťuch, a šrumbumbuch.
A hrudě nohy lokty, a huby zuby nos.
Už takyžesou v sobě, a už se mydlijou.
Ho! a hu! Huahuahu!
Už takyžejim pouští žíla;
A polehoučku vědomí pouští,
I život pouští a pouští,
A mrtvola první druhá zapouští do bláta na cestě
V takový z podzimka propršený den.
(s. 80, Mé državy)

Rubililienka
Rubililienka a nestmívaná,
Sto přišla, ony, ona, ona
Rubililienka má studůnečka
Popínej mi, popí, popínej,
Rumínku moje studůnečko.
(s. 82, Mé državy)

Budoucnost
Až se bah
Až se bah
Bahniska,
Bahnihovniska,
Až se bahahahohy,
Bahahambamboryhyhy,
Babohohablábolyhyhy,
Babrobolehlaholyhyhy,
Hrabohrobrlohyhy,
Hrudoprudotrudomrdky,
Hromkrti Drhlohrdlo Huru Mburu,
Věncefalové hnilohlaví,
Masakry, můry, mor,
Mokvance, odumřeliny, propadání,
Ti slizcí, vyhaslí, odpudiví,
Až med, zeštěrkovatělý,
Ledové útesy, stižené chrlením krve,
Až vyděšení židé, o překot vykupujíce Krista,
Akropol, kasárna zkrouhaná v zelí,
Zrak v netopýra, nebo v ostnatý drát, v plechovku na hřeby,
Nové a nové ruce jak prudké vlnobití,
Až další obratle z větrných mlýnů,
Mošt radosti zhoustlý v žíravinu,
Něžnosti, jež se změní v pustošivou trýzeň, a nejspojitější ústrojí těla teď proti sobě noži,
Plavé laskání písku, jenž zvrácen v olovo zasype vyznavače pláží,
Vlahé jazyky, vášniví průzkumníci, zkosené v břitvy, či v kusy křemene,
Lahodný šum plynoucích řek překroucený v skřek pralesa, v houšť bucharů,
Až se Neúprosný děs konečně vyřine
A ulebedí svou tisíciděrou, podělanou řití na tomhle ubedněném, důstředném světě, který - jako by visel na skobě -
Motá se, motá dokolečka a sám ze sebe se nedokáže vybabrat,
Až utrpení, to ukrutné ostří, jak poslední ratolest Bytí jediné přetrvá, jen polehounku zakusujíc hloub,
Stále prudší, stále nesnesitelnější... a kolem všude vtíravá Nicota rozmázne se jak hrůza...
Och! Zle je! Zle je!
Och! Už jen vzpomínka, maličký život každého človíčka, každého živáčka, každého živočíška, maličké, špendlíčkovité životy!
Je navždy po všem.
Och! Prázdnota!
Och! Prostor! Nezvrstvený prostor... Och! Prostor! Prostor!
(s. 84, Mé državy)

L'avenir
Quand les mah,
Quand les mah,
Les marécages,
Les malédictions,
Quand les mahahahahas,
Les mahahaborras,
Les mahahamaladihahas,
Les matratrimatratrihahas,
Les hondregordegarderies,
Les honcucarachoncus,
Les hordanoplopais de puru paru puru,
Les immoncéphales glossés,
Les poids, les pestes, les putréfactions,
Les nécroses, les carnages, les engloutissements,
Les visqueux, les éteints, les infects,
Quand le miel devenu pierreux,
Les banquises perdant du sang,
Les Juifs affolés rachetant le Christ précipitamment,,
L'Acropole, les casernes changées en choux,
Les regards en chauves-souris, ou bien barbelés, en boîte à clous,
De nouvelles mains en raz de marée,
D'autres vertèbres faites de moulins à vent,
Le jus de la joie se changeant en brûlure,
Les caresses en ravages lancinants, les organes du corps les mieux unis en duels au sabre,
Le sable à la caresse rousse se retournant en plomb sur tous les amateurs de plage,
Les langues tièdes, promeneuses passionnées, se changeant soit en couteaux, soit en durs cailloux,
Le bruit exquis des rivières qui coulent se changeant en forêts de perroquets et de marteaux-pilons,
Quand l'Épouvantable-Implacable se débondant enfin,
Assoira ses mille fesses infectes sur ce Monde fermé, centré, et comme pendu au clou,
Tournant, tournant sur lui-même sans jamais arriver à s'échapper,
Quand, dernier rameau de l'Etre, la souffrance, pointe atroce, survivra seule, croissant en délicatesse,
De plus en plus aiguë et intolérable... et le Néant têtu tout autour qui recule comme la panique...
Oh! Malheur! Malheur!
Oh! Dernier souvenir, petite vie de chaque homme, petite vie de chaque animal, petites vies punctiformes;
Plus jamais.
Oh! Vide!
Oh! Espace! Espace non stratifié... Oh! Espace, Espace!
(p. 77, Mes propriétés)


Překlad © Václav Jamek
vyšlo v knize  Henri Michaux: Prostor uvnitř. Vybral, přeložil a doslov napsal Václav Jamek. Mladá fronta, Praha 2000, 232 stran
na iLiteratura.cz se svolením překladatele
francouzské texty uvedené pro porovnání na těchto stránkách pocházejí z antologie H. Michaux: L'espace du dedans, pages choisies (1927-1959); nakl. Gallimard, vydání z r.1986, 1. vyd. 1966

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3010x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce