Mimouni, Rachid
Subverzní spermie

ukázka beletrie zahraniční

Úřady tvrdí, že naše spermie jsou subverzní. Vidím to jinak, tedy alespoň co se mě týče. Nemám s ostatními vůbec nic společného. Má účast v této věci je pouze výsledkem politováníhodného nedorozumění.

Rachid Mimouni: Subverzní spermie

Úřady tvrdí, že naše spermie jsou subverzní. Vidím to jinak, tedy alespoň co se mě týče. Nemám s ostatními vůbec nic společného. Má účast v této věci je pouze výsledkem politováníhodného nedorozumění. Napsal jsem dopis, v němž jsem žádal Úřady o slyšení. Jsem si jistý, že tomu moc nerozuměli, když poslouchali mou historku a když mě bezprostředně potom nechali odejít. 

Úředník je opatrný člověk. Přichází mě informovat, jestli předal můj dopis Vedoucímu úředníkovi. Podle něj může být pro můj případ rozhodující. Stařec Pětadvacítka se pustil do dlouhého vysvětlování:
"V téhle zemi není tak jednoduché být úředníkem. Vyžaduje to odbornou kvalifikaci. Musíte prokázat velkou bezpáteřnost, podlézavost, totální absenci vlastních názorů, udržet své neurony v pohotovosti a překvapit tím šéfa. Obzvláště se musíte vyhýbat jako čert kříži jakékoli formě iniciativy. Náš úředník plní tyto posvátné principy do puntíku. Je chytrý. Říkám vám, že to dotáhne vysoko." 
Vůbec ho neposlouchám. Má ve zvyku vždycky takhle plácat. Tuhle mánii nejspíš získal během svých četných pobytů ve vězení. Jsem stále přesvědčen, že Úřady zhodnotí mé důvody jako opodstatněné. 

Mám-li být upřímný, není mnoho míst, kde bychom si mohli na naši situaci stěžovat. Samozřejmě že na tom nejsme moc dobře. V našich barácích jsou pouze jednoduchá lehátka a kovové vrzavé skříně, které to přežily jen díky všeobecnému nepořádku. Navzdory drsnému podnebí tu není klimatizace. Tenkou stěnou naší barabizny klidně proniká zima a teplo. V létě je uvnitř jako v sauně. Je nemožné zůstat tam dlouho. Když máte potřebu, musíte jít do polí. Osobně mi to zas tolik nevadí. Dělal jsem to tak celý život. Ale obyvatelé města na to nejsou zvyklí. Spisovatel, i když na to nevypadá, je velmi prudérní, neustále proti tomu protestuje. Dokonce navrhl dobrovolnou akci, aby se postavily latríny. Úřady, které už dlouho hledají prostředky k znormalizování situace, této iniciativě zatleskaly a svolily, že poskytnou materiál a nástroje pod podmínkou, že akci propůjčíme institucionální charakter. Po tomto požadavku to Spisovatel okamžitě odmítl. 
Vodu nám přiváží cisterny jednou denně. Musí se nalézt způsob, jak ji uložit. Rachid Sahraoui se ještě nespokojil se zrušením pojízdné vodárny. Hodiny se díval na stroj, jak odváží po vodící liště malé pytlíky vody, které padaly jeden po druhém do loďky. Nedokázal pochopit zázrak takového mechanismu. Neustále se ho dotýkal, těšil se s ním konečky prstů, nadšený průzračností plastu a kapaliny. 
"Vyznačit tak těmito malými pytlíky cesty v poušti!" 
Vařili jsme ve dvoře, pod širým nebem. V létě je tu hodně prachu a v zimě bláto. Ale u partyzánů jsem poznal i horší věci. Kromě toho nám Úřady oznámily, že přivezou hodně vařičů a lednic přímo z ciziny. 
Pětadvacítka využil příležitosti a všechno komentoval. 
"Zázrak západní technologie! Tolik hanobený kapitalismus ještě vyrábí dobré zboží. Jestliže se blíží jeho konec, jak nás o tom ujišťují, je třeba přiznat, že si jeho úpadek udržel řadu svodů pro náš žasnoucí lid." 
Seznam čekatelů svěřili Spisovateli. Ten člověk se díky své nové odpovědnosti úplně změnil. Ještě včera večer mluvil o sebevraždě. 
Pětadvacítka zaznamenává: 
"Je skvělé vidět, nakolik může moc změnit lidi. I ta nejmenší část propůjčené autority udělá z nenapravitelného rebela otroka. Je to pro nás lekce, že politika je hra naivních lidí. Člověk nesmí politikům nikdy věřit, když mluví o zásadách. Duchaplné zásady jsou jen prostředky k získání moci. Zajímá je jen jejich osobní blaho. Jsou v opozici, protože zrovna nemohou být stranou, která bere." 

Spisovatel přijal proslov Pětadvacítky s úsměvem. Ale byl dojat náhlou Omarovou pozorností. Nemá pravdu. Ten stařec tráví čas tlacháním. To je všechno, co umí. Omar s tím souhlasí. 

Musím se pečlivě připravit na setkání, které mám s Vedoucím úředníkem. Musím mu vysvětlit, že moje přítomnost je jen výsledek stupidního nedorozumění. Protože si všichni mysleli, že jsem mrtvý. Můj projev bude jasný a přesný. Ale dostatečně dlouhý. Proto musím najít prostředek, jak udržet posluchačův zájem. Jinak mě nebude poslouchat až do konce a nerozhodne se správně. Začnu od začátku. Ať je klidně dlouhý, i za cenu nesrozumitelnosti. 

Narodil jsem se v malém duáru na úpatí hor Boudjellel, naproti mostu Kédar. Moje rodina pochází z mocného kmene, který bydlel nahoře u vesnice Kédar. Kdysi jsme žili společně a naše rozlehlá pole nám docela vynášela. Bylo to ideální společenství. Ale osadník z vedlejší vesnice, který chtěl rozšířit své vinice, najal jednoho člena kmene, a ten pak zažádal o rozdělení pozemků. Podle francouzského práva stačí k právoplatné žádosti o rozdělení půdy jen jeden člověk. 
Byl to ten nejlepší způsob, jak rozhádat celý kmen. V ideální společnosti byla tato pole všech. Každý obdělával pozemek, který si vybral, a navíc pastviny, hodně půdy zůstalo ještě ladem. 
Ale stačilo, abychom promluvili o dělení, a objevili se kmenoví démoni. Několik hlasů se marně snažilo připomenout rady předků, nebylo to nic platné. Vztek zvítězil nad srdcem. Byla to opravdová pohroma. 
Daleko od vesnice, oddělený od ostatních pozemků kmene, je kamenitý a neúrodný vršek. 

Dneska ráno zavládlo velké vzrušení. Lidé se shromáždili na dvoře a mluví o stávce a demonstraci. Důvodem toho je nedostatek brambor, které jsou základem našeho jídelníčku. Po dlouhém čekání se nám vzácná hlíza konečně urodila, ale je nahnilá. Siouxové nás nutí, abychom ji snědli. Lidé se slabým žaludkem umřeli. 
Siouxové o tom velice rychle zpravili odpovědného Agitačního úředníka. Rozhodl se mít dlouhý proslov, aby nás uklidnil. Rychle si na velkém náměstí postavil malé pódium a rozvěsil amplióny. Lidé se shromáždili. 
Úředník mluví knižní arabštinou. Rozumí mu jen málokdo. Pětadvacítka nám projev přeložil, ale nejsem si jistý, jestli správně, neboť začínám poznávat starcovu fantazii. 
"Všichni jste zkurvysyni. A zrádci. Musíte mít slepou důvěru ke svým šéfům. My jsme nedávno vyšli z hoven, nezapomeňte na to. Dnes pracujeme pro blaho budoucích generací, které jsme schopni garantovat, jestliže akceptujete, že nás budete pečlivě následovat na těžké cestě, kterou jsme vytyčili. Musím k vám být upřímný. Za své úsilí nečekejte žádný okamžitý zisk. Ale protože vím, že jste dobří muslimové, naleznete v nebi odměnu za strasti, které jste vytrpěli na zemi. Strategie, již jsme zdokonalili, je skvělá. Důkaz: všechen lid je s námi. Musíte se tudíž vyhnout jakékoli iniciativě, která by mohla porušit takové krásné uspořádání věcí. Kromě toho pracujeme na dokumentu, jenž by měl zodpovědět všechny vaše otázky." 

Daleko od vesnice, oddělený od ostatních pozemků kmene, je kamenitý a neúrodný vršek. 
Vyhnali odsud pět rodin. Ty, které v subtilní hierarchii kmene nic neznamenaly, ty, které neměly nikdy vlastní názor ve věci rozdělování, ty, jejichž vůdci neuměli mluvit při poradách, kteří jen koktali, když měli pronést řeč, spokojovali se s tím, že přikyvovali obsáhlým projevům ostatních, rodiny, co nepatřily k žádnému klanu. Neznaly správce výboru, který vedl rozdělování, neuměly něco naslibovat geometrům, věřily v moudrost kmenové rady a byly postiženy katastrofálním optimismem. 
Ani slovem neprotestovaly proti očividné nespravedlnosti a musely se přestěhovat, jakmile rozdělování skončilo. 

Úřady tvrdí, že naše spermie jsou subverzní. Proto zahájily rozsáhlou operaci vykleštění, jejíž různé fáze nám podrobně vysvětlily. A tak jsem si uvědomil, že odnětí našich genitálií není jen zanedbatelnou záležitostí. 
Úřady si jsou dobře vědomy toho, že je čeká mravenčí práce. Potvrzují, že akci chtějí uskutečnit vědeckým způsobem. Preliminární výzkum svěřily jedné americké společnosti. Závěry konečné zprávy nebylo možné zpochybnit, neboť se platilo v dolarech. Vyhovělo se doporučením a přivezl se ultramoderní materiál ze zahraničí, jediný svého druhu v Africe. Přijeli experti, aby kontrolovali práci státních zaměstnanců. A protože experti neopomněli přivézt whisky pro Úředníka a pařížské parfémy pro ženy, šlo všechno dobře. Ocitli jsme se tak pod stálým lékařským dozorem. Úředník nám neustále připomíná, jak o nás šéfové pečují. 
"Musíte si uvědomit, že to všechno je pro vaše fyzické a morální blaho. Proto se musíte této plánované operaci nejen ochotně podrobit, ale musíte se i chovat tak, abyste zajistili její úspěch. Naše akce se zapíše do dějin: všichni oponenti budou nemilosrdně zničeni. Nebudeme váhat, jestli to bude potřeba, a uchýlíme se k revolučnímu násilí. Statistiky jasně ukazují, že se v celém světě setkáváme s návratem syfilis a kapavky. Socialismus, který chceme vybudovat, vás dokáže uchránit před nebezpečnými mikroby a jinými nemocemi, novějšími, ale ještě nebezpečnějšími. Pověřili jsme největší světové specialisty, kteří nám nezvratně potvrdili, že vaše spermie jsou subverzní." 

Vyhnaní členové kmene se usadili na úpatí kopce. Svěšené hlavy, zatnuté zuby. Sirotci, lidé! Odvážili byste se plakat? Je to ztracené. Žádná harmonie. Jako drát v nešikovných rukách dítěte. Vzácné znetvořené fíkovníky, které svědčí o jejich zlém živobytí. Usvědčující jujuba, natahující se k nebi, se jevila jako zázrak v nestabilní rovnováze, na své nakloněné rovině. Horizont zacpaný řadou kaktusů. Prach z ostnů. Bos a v dželábě, s větrem v zádech, jsem strávil nejjasnější chvíle svého dětství pobíháním po křivolakých cestách zdejších kopců. Houria, má přítelkyně, která si se mnou hrávala, se na výlety pouštěla se mnou. 
Od nevidím do nevidím se můj otec dřel nad svým lakomým a kamenitým kouskem půdy. Večer se vracel celý zmožený a hryzal si kníry, ale tvrdohlavě odmítal, abych pracoval, zatímco všichni moji vrstevníci svým rodinám pomáhali. 
Jednou mě vzal za ruku a dovedl mě k ševci, jehož krámek byl dole, přilepený k zábradlí mostu tak úzkého, že po něm nemohly projet ani dva vozy najednou. Měl jsem pocit, že stařec je tu jen proto, aby řídil provoz, měl tak málo zákazníků. Vozidel, které chtěly projet přes most, bylo jen velmi málo. Kam by jely? 
"Zůstaneš u ševce, budeš mu pomáhat a naučíš se řemeslo." 
Zeptal jsem se, proč se tak rozhodl. 
"Jsem tvůj otec, nesmíš diskutovat, když ti něco přikážu." 
Řekl jsem mu tehdy, že se mi jeho rozhodnutí moc nelíbí, že nechápu, proč nikdy nechtěl, abych mu pomohl, ani proč mě stále držel daleko od práce na poli. Proč mě vede k pološílenému starci a chce, abych se naučil to nejopovržlivější řemeslo, při němž člověk stále klečí u něčích nohou, tak opovrženíhodné, že ho může přijmout jen cizinec. 
Otec neodpověděl. 

Stále čekám na odpověď od Vedoucího úředníka. Můj pobyt tady mě začíná znepokojovat. Ale myslím, že si dělám zbytečné starosti. Neodpověděl mi určitě jen proto, že neměl čas. Tak důležitá osoba musí mít velmi nabitý program. 
Siouxové mi poradili, abych se více začlenil. Ale mně se nechce. Zaprvé proto, že moje přítomnost tady je jen přechodná. A taky proto, že spousta zdejších lidí je mi nesympatická. Hlavně Spisovatel. Pořád je ve svém koutě a přemýšlí o temných neštěstích. Pětadvacítka si myslí, že byl kdysi pěkný zvíře. Rád se s ním hádá. Já si to ale nemyslím. Dobře si uvědomuji, že je to muž zničený trávou a alkoholem. Snesu jen dva lidi: Pětadvacítku a Omara, studenta, kterému je asi dvacet. Ten také moc nemluví. Stále se ale usmívá a umí vyloudit ze své kytary smutné a něžné tóny. 

Vyrostl jsem s Houriou. Když jsme se potkali, pomalu jí už rostla prsa, začala klopit oči a červenat se. Byla krásná jako sen a já jsem se bál, že si ji nebudu moci vzít za ženu, neboť po ní pošilhávalo hodně nápadníků a já byl ze všech mladíků z okolí nejchudší mezi chudými. 

"Proč sis ji vzal?" ptá se Omar. 
"Lidé jsou krutí. Umějí mluvit ostřeji než čepele nožů. Které vám prošpikují tělo. Srdce. Říkali hrozná slova. A zlomyslně se smáli. To není pravda. Říkali, že je děvka, poslední z holek. To není pravda. Co mohla dělat proti tomu samci v plné síle, jenž ji přivedl do neštěstí? Navzdory obecnému zavržení jsem Houriu nemohl opustit. Kvůli mně, tomu nejmizernějšímu chlapovi na světě, vyprovodila skvělé nápadníky. Řekli, že nemám žádnou čest." 
Vím, že se mnou Omar souhlasí, ani nemusí nic říkat. 

Co záleží na slovech, naše tíseň je veliká. V tomto krutém světě se skály tříští horkem, obklopuje nás poušť, zavaluje a dusí nás písek. Žízeň. Ani stín, ani smilování. Naše hlasy chraptí a naše srdce jsou unavená po tolika nespravedlnostech. Jednou své osudy změníme. 

Nedlouho po svatbě k nám zašli muži odění do těžkých kachabias a tvářili se tajuplně a záhadně. Chvíli diskutovali s muži z duáru, potom zmizeli. Jindy přišli tři z nich před dveře stánku, který mi starý švec odkázal. Pozdravili. Přivítal jsem je. Nabídl jsem jim, aby si sedli na koberec, ale odmítli. Dlouho se dívali, jak pracuji, pak si to rozmysleli a sedli si. Tehdy jsem si všiml, že všichni tři měli pušku. Museli ji vyndat zpod svých kachabias a položit na kolena, aby se jim sedělo pohodlně. Chvíli bylo ticho, potom se jeden, jenž vypadal jako šéf, ke mně obrátil. Řekl, že stačí vidět, jak pracuji, a hned se pozná, že jsem skvělý švec. Lichotilo mi to. Dodal, že tam nahoře v horách potřebují lidi jako jsem já, protože pevné a odolné boty nutně potřebují. Bagančata už se nemohou volně kupovat, je potřeba povolení od policie, aby si mohl člověk koupit jediný pár. Odpověděl jsem, že si to musím rozmyslet. Nenaléhali a řekli, že se za mnou staví příští týden. 
Když jsem se radil s otcem, pokrčil rameny, oči měl upřené do zvlněné kopcovité krajiny. Ani se na mě nepodíval. Postupem času se o můj osud přestal zajímat. Už dlouho se mi zdálo, že mi trochu paradoxně vytýká, že jsem začal pracovat jako švec. Můj sňatek s Houriou to dovršil. Přišlo jen několik hostů, kteří nemohli odmítnout. Když se nevěsta tradičně zdobila henou, žádná z žen nezpívala chválu na odpaněnou dívku. Nikdo mi nepoložil na ramena bílý burnus. Skrytý smích. Šeptání. A to pokračovalo i po obřadu. Odmítnutí ranního pozdravu, málo úsměvů, samota. 
Kde jsi byl, otče? 
Když se ti tři muži vrátili, řekl jsem jim, že jsem připraven s nimi odejít. Přikývli, jako že souhlasí a jsou spokojeni, ale aniž by se tomu divili, jako by nikdy o mém souhlasu nepochybovali. Naházel jsem své nástroje do pytle. Požádal jsem je, jestli by na mě pár minut nepočkali. Šel jsem za otcem, abych mu oznámil, že odcházím, a svěřil mu svou ženu. Na chvíli se mi zdálo, že jsem v jeho očích zahlédl ostrý záblesk. 
"Můžeš se na mě spolehnout," odpověděl. 
Potom jsem šel domů, abych se rozloučil se ženou. Pokoj byl ale prázdný. Houria mě viděla, jak si večer předtím skládám nástroje do pytle. Když spatřila muže, jak pro mě jdou, s pláčem utekla. Vzal jsem si kachabia a odešel jsem. Žena mě pozorovala za záhonem růží. Přiblížil jsem se k ní, ale ona couvala. Na tváři měla slzy, sténala. 
"Asi tu nebudu, až se dítě narodí." 
Sklonila hlavu a pláč ještě zesílil. 
Odešel jsem. 
Došel jsem k mužům, hodil si pytel na záda a vydali jsme se na cestu. Šli jsme dlouho, dlouho mě pronásledovala tvář zalitá slzami. 
Až se vrátíme, vyhlásíme svátek a konec války. Budeme hrdinové. Nebudeme mluvit o minulosti, o utrpení, o našich pochybnostech, ani našim ženám to neřekneme, když nás noc spojí v jedno tělo. 

Z franc. originálu Le fleuve détourné (R. Laffont, 1982) vybrali a přeložili Anna Hergetová a Erik Lukavský.
In: Babylon, č. 9/2001

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1616x

Inzerce
Inzerce