Pourrat, Henri
Kašpar z hor

recenze beletrie zahraniční

V novém překladu Jiřího Reynka vyšla monumentální románová epopej Kašpar z hor francouzského spisovatele Henryho Pourrata (1887-1959).

Henri Pourrat: Kašpar z hor
Překlad Jiří Rejnek, vydala Literární čajovna Suzanne Renaudové v Havlíčkově Brodě, 669 s.

Kašpar z hor se vrátil k českým čtenářům
V novém překladu Jiřího Reynka vyšla monumentální románová epopej Kašpar z hor francouzského spisovatele Henryho Pourrata (1887-1959).
Jakoby navzdory klipovitému rytmu doby a brožurám pro jedno rychločtení působí na českém knihkupeckém pultě román Kašpar z hor, krásně vypravený havlíčkobrodským nakladatelstvím, jako nepatřičný balvan. Přitom si již ve třicátých letech získal i u nás (v přetlumočení Jana Čepa) svoje věrné čtenáře a zastánce, ve kterých probouzel vědomí domova jako bezpečně zakořeněného, ale i tragikou podemletého pozemského údělu.
Pourratovo dílo vyrůstá z rodného kopcovitého kraje ležícího ve střední Francii (Auvergne), kterému zůstal prakticky celý život věrný. I proto se pro katedrové osuzovatele literatury stal (podobně jako třeba J. Giono) pouhým regionalistou či ruralistou, tedy zpátečníkem, který se ještě zabývá venkovem a venkovany, když hybatelé světa žijí přeci jinde a jinak. Sám však dobře věděl, že ˝nemá smysl se uzavírat ve svém kolečku. Vejít ve styk s podstatou světa, to má smysl.˝ Kout země se mu stal výchozím bodem. Pourrat na své románové epopeji pracoval několik desetiletí. Stala se freskou, ve které soustředil esenci slovesného bohatství a moudrosti svého kraje, který důvěrně znal ze svých pravidelných pěších výšlapů, sbíraje lidové pověsti a balady.

Přátelství se zemí
Někde na počátku tak stojí temně pastózní lidový příběh (známý v kraji v mnoha obměnách) O řeřavých očích: hrůzný příběh dívky, která se přepadení ubrání tím, že vůdci bandy uřízne nožem prsty. Ten se však pomstí a v přestrojení ji pojme za svou ženu. A na tomto jednoduchém půdorysu Pourrat následně vystaví celý film mnohovrstevnatého děje, zasazeného do období napoleonských válek. Zalidňuje jej mnoha postavami - od prohnaných farářů po úlisné hospodské, proplétá drobnými,
všednodenními historkami, dramatickými momenty a úchvatnými popisy hrbolaté krajiny. Právě les v jeho knize hraje důležitou roli strašidelně obstupuje obývané samoty, které chrání, ale též v sobě skrývá potenciální nebezpečí a záludné násilí. Pourrat není romantizující idealista selství, nýbrž ten, který u sebe i u svých postav rozpoznává ˝násilnictví, temný oheň, jenž, není-li držen zkrátka, si člověka osedlá a rozdivočí ho˝ (R. Bourneuf). Jenže ty z nejhorších nemusíme nutně hledat jen mezi bandou zlotřilců, ale právě mezi tzv. slušnými, úctyhodnými občany, oblečenými do vybraných kostýmů a chování. Proti lidské zdivočilosti a zákeřnosti však spisovatel postavil řád. Zosobněný - nikoliv však schematicky a neživotně - v postavách Anny-Marie, věrné svému muži i navzdory krutému poznání jeho pravé tváře, a jejího ochranitele, Kašpara, veselého kumpána a jakési mravní autority kraje, v celé světové literatuře výjimečně vykreslené postavy. Rozhodně blízko mu stojí Hesseho tulák Knulp, který je taktéž prachem světacest veden k poznání nemožnosti pozemského naplnění. Vnitřní urozenost, ostych k ženám a přitom neochvějný smysl pro věrnost oběma hrdinům brání dosáhnout ideálu, po kterém touží. Neumenšuje to však na hloubce jejich prožívání světa.

Překladatelská výzva
Za pozornost a samostatnou kapitolu by stál výtečný překlad Jiřího Reynka. O Kašparovi z hor můžeme hovořit jako o nevšední překladatelské výzvě a v Reynkově výsledném přetlumočení pak o šťastném setkání. (...)
z recenze Miloše Doležala uveřejněné v Lidových novinách, Kultura, 4/4/2002

K duši těch postav nelze jen proniknout
Francouzský spisovatel Henri Pourrat (1887-1959), který bývá s Charlesem-Ferdinandem Ramuzem a Jeanem Gionem řazen či spíš zaškatulkováván mezi takzvané regionalisty, považoval svůj román Kašpar z hor za sumární dílo, v němž se mu podařilo soustředit slovesné i moudrostní bohatství svého rodného kraje Auvergne ve střední Francii, který je nepoměrně drsnější formou naší Vysočiny. Jeho jazyk má tak něco, co mnohým jeho současným spisovatelským kolegům většinou chybí: zakořeněnost. Pourratovi však nešlo o rustikální lpění na starosvětských mravech, nýbrž především o živou a ohebnou řeč - proto také býval přirovnáván ke svému velkému vzoru, Rabelaisovi. Původně se spisovatelem stát nechtěl - přinutila jej k tomu tuberkulóza, jejíž léčba vyžadovala stálý pobyt na čerstvém vzduchu - absolvent zemědělského institutu při svých pěších túrách po okolí města Ambertu zpočátku sbíral a zapisoval lidové příběhy. Román Kašpar z hor má zároveň všechny vnější znaky dobrodružného historického románu včetně toho nejpodstatnější znaku, napětí. Kašpar, hlavní postava románu, tajně pokřtěný v období revolučního teroru, dostal přitom do vínku veselou a družnou povahu - zároveň oplývá důvtipem a všemi myslitelnými praktickými dovednostmi. Občas pomůže bližním jako nějaký Jánošík. Román se odehrává v době napoleonských válek a na jejich nejistém pozadí se obzvláště za noci člověk stává ostatním vlkem - za spořádaným a věrohodným denním zevnějškem šlechtice či měšťana se často skrývá lupič a vražedník, který přepadává dostavníky. To je i případ pana Roberta, Kašparova protihráče, zločinného manžela jeho záhadné sestřenky Anny-Marie. Při četbě nás až popuzuje, proč zůstává Anna-Marie věrna muži, jenž ji navíc získal podvodem a zneuctil ji, a proč nedá průchod své lásce k milovanému Kašparovi. Anna-Marie však není postavou vzorovou až neživotnou, ani její pohnutky a gesta nejsou dílem zbožného schématu: svědčí jen o hlubším poznání a moudrosti, jíž je vedena, což se cele vyjeví až v samém závěru... K duši Pourratových postav nelze ostatně nikdy proniknout jako "nožem slepicemi", neboť jejich intimita je chráněna několika vrstvami. Něco z ní můžeme zahlédnout nejen v dobrotivém nasvícení sluneční krajinou, ale především v "nasvícení" temnotami, je-li člověk vystaven nebezpečí nebo konfrontován se zlem. Mezi jednotlivými vrstvami a polohami Pourratova románu existují organická sepětí; jejich průnik je okouzlující a zasvěcující zároveň. Platí to i o vrstvě nejhlubší, teologické: hlavní hrdina je všemi těmi spletitými ději postupně veden k poznání svého pozemského údělu a jeho cíle. Kašparův rozum, jakkoliv bystrý a pronikavý, nedokáže tento cíl nahlédnout sám ze sebe, ale až v rozuzlení tragického děje, na němž se aktivně podílí. Pourrat začal své ústřední dílo psát v roce 1918, definitivní podobu mu vtiskl až v roce 1948. Prvního českého překladatele nalezl v Janu Čepovi už ve třicátých letech. Romanopisci Čepovi se podařilo vystihnout plastický děj, ale v mnohém zůstal jeho překlad příliš knižní. Nový překlad Jiřího Reynka se úspěšně vyrovnává s Pourratovým jazykem - nejen s jeho idiomatickou pestrostí a jadrností, nýbrž také s vypravěčskou dynamikou jeho řeči. Krásně vypravené české vydání doprovázejí dřevoryty Francoise Angeliho, což byl bratr Pourratova přítele Jeana Angeliho.
Josef Mlejnek, MFDnes 15/11/01


(...) kniha je autorovým životním dílem, vždyť mezi rukopisnými počátky a definitivním vydáním z roku 1948 leží třicet let. Není lehké Pourratovu knihu číst - ne proto, že by byla obtížena abstraktními filosofickými pojmy, ale vyžaduje po nás, abychom jí přizpůsobili svůj dech i chůzi. Odhlédneme-li od moudrosti, krásy a autorova vypravěčského umění, může mít na nás, krátkodeché a rozlítané obyvatele planety, i terapeutický účinek. Roland Bourneuf současným francouzským historikům literatury vytýká, že sice uznávají Pourratův šťavnatý jazyk a vesnický realismus, ale že v tichosti přehlížejí základní poslání jeho díla, které nechce jen okouzlovat a bavit, a přezíravě o něm hovoří jako o regionalistovi. Jako by nechtěli vidět schopnost jeho umění vtáhnout do důvěrně známého malého kousku země celý svět. Z tohoto hlediska je i příběh statečného Kašpara z počátku minulého století něčím podstatně víc než jen historickým a dobrodružným románem. (...)
Josef Mlejnek, Literární noviny, 5/9/01

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 96 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Vlastimil Vohánka, 10.02.2010 11:27
Pourrat, Henri: Kašpar z hor
Čepův překlad ani originál jsem zatím nečetl, do Čepova překladu jsem zatím jen nahlížel, vulgarismy nejsou namístě, pokud nejsou v originálu (což nevím); ale: -- román v Reynkově znění mě vyloženě nadchnul, zejm. svéráznými a přitom nijak neohrabanými větnými vazbami (s ničím takovým jsem se ještě... nesetkal), -- Reynek v knize rozhovorů (Kdo chodí tmami) tvrdí, že Čep některé pasáže přeložil špatně či vyloženě vynechal.
Vložil: Václav Kopečný, 31.12.2009 16:18
Pourrat, Henri: Kašpar z hor
Francouzsky sice skoro neumím, celý originál si asi nikdy nepřečtu, ale myslím si, že duchu románu víc odpovídá překlad Čepův. Poté, co jsem si přečetl Rejnkův překlad, nemohu se takto nevyjádřit. Pourratovi - podle mne - víc sedí Čep. Václav Kopečný
Vložil: marie orlova, 07.04.2009 09:23
Pourrat, Henri: Kašpar z hor
Vážení, po přečtení komentáře p. Mlejnka musím přidat svůj příspěvek. S Kašprem z hor jsem vpodstatě vyrůstla, ještě v předškolním věku nám jeho příběhy vyprávěli rodiče místo večerníčků nebo pohádek před usnutím, jakmile jsem se naučila číst, začala jsem se prokousávat Kašparem v Čepově překladu.... I když nemohu říct, že bych byla velký znalec francouzského jazyka, přece jenom ho trochu ovládám a jak to jen šlo, nechala jsem si poslat fr. origilál knihy. Nemohu souhlasit s tím, že překlad br. Čepových je "příliš knižní". Sám Pouratt řekl, že Č. udělal z jeho vyprávění skutečný román. A kdosi jiný (myslím, že to byl Zahradníček či někdo z této generace) řekl, že číst v Čepově překladu Kašpara z hor je jako "padnout hubou do mateřídoušky". Myslím, že to je velmi výstižné - z té knihy cítíte laskavý venkov se vznešenou filozofií a,samozřejmě, s problémy, které jsou lidem dány dnes i před staletími - Pourratovi hrdinové se s nimi vyrovnávají ve smyslu křesťanských zásad, což neznamená, že se pasivně podrobují osudu. Ale zpět k překladům: Aniž bych chtěla někomu křivdit, musím říct, že z mého pohledu je Čepův překlad o sto procent lepší, než Rejnekův. Neužívá vulgarismy (český čtenář 21. století - a tedy ani p. Rejnek - to asi necítí, ale je přece rozdíl, jestli o otci napíšu, že je to "tatík" nebo "fotřík". Také v úvodu, kdy Robert vrhá na Annu Marii svou kletbu, je podkle Čepa přeloženo " Ha, ty děvko...", ale Rejnek píše "kurvo...". Jde o jemné jazykové nuance, které, podle mě, svědčí pro Čepa.Protože knihu nemám u sebe, cituji zpaměti, ale snad je jasné, co chci vyjádřit. Co se týkýá překladů Kašpara z hor, hlasuji pro překlad bratří Čepů. JUDr. Marie Orlová
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

57%čtenáři

zhlédnuto 5065x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce