Pourrat, Henri
Kašpar z hor

Henri Pourrat: Kašpar z hor
Překlad Jiří Rejnek, vydala Literární čajovna Suzanne Renaudové v Havlíčkově Brodě, 669 s.

Kašpar z hor se vrátil k českým čtenářům
V novém překladu Jiřího Reynka vyšla monumentální románová epopej Kašpar z hor francouzského spisovatele Henryho Pourrata (1887-1959).
Jakoby navzdory klipovitému rytmu doby a brožurám pro jedno rychločtení působí na českém knihkupeckém pultě román Kašpar z hor, krásně vypravený havlíčkobrodským nakladatelstvím, jako nepatřičný balvan. Přitom si již ve třicátých letech získal i u nás (v přetlumočení Jana Čepa) svoje věrné čtenáře a zastánce, ve kterých probouzel vědomí domova jako bezpečně zakořeněného, ale i tragikou podemletého pozemského údělu.
Pourratovo dílo vyrůstá z rodného kopcovitého kraje ležícího ve střední Francii (Auvergne), kterému zůstal prakticky celý život věrný. I proto se pro katedrové osuzovatele literatury stal (podobně jako třeba J. Giono) pouhým regionalistou či ruralistou, tedy zpátečníkem, který se ještě zabývá venkovem a venkovany, když hybatelé světa žijí přeci jinde a jinak. Sám však dobře věděl, že ˝nemá smysl se uzavírat ve svém kolečku. Vejít ve styk s podstatou světa, to má smysl.˝ Kout země se mu stal výchozím bodem. Pourrat na své románové epopeji pracoval několik desetiletí. Stala se freskou, ve které soustředil esenci slovesného bohatství a moudrosti svého kraje, který důvěrně znal ze svých pravidelných pěších výšlapů, sbíraje lidové pověsti a balady.

Přátelství se zemí
Někde na počátku tak stojí temně pastózní lidový příběh (známý v kraji v mnoha obměnách) O řeřavých očích: hrůzný příběh dívky, která se přepadení ubrání tím, že vůdci bandy uřízne nožem prsty. Ten se však pomstí a v přestrojení ji pojme za svou ženu. A na tomto jednoduchém půdorysu Pourrat následně vystaví celý film mnohovrstevnatého děje, zasazeného do období napoleonských válek. Zalidňuje jej mnoha postavami - od prohnaných farářů po úlisné hospodské, proplétá drobnými,
všednodenními historkami, dramatickými momenty a úchvatnými popisy hrbolaté krajiny. Právě les v jeho knize hraje důležitou roli strašidelně obstupuje obývané samoty, které chrání, ale též v sobě skrývá potenciální nebezpečí a záludné násilí. Pourrat není romantizující idealista selství, nýbrž ten, který u sebe i u svých postav rozpoznává ˝násilnictví, temný oheň, jenž, není-li držen zkrátka, si člověka osedlá a rozdivočí ho˝ (R. Bourneuf). Jenže ty z nejhorších nemusíme nutně hledat jen mezi bandou zlotřilců, ale právě mezi tzv. slušnými, úctyhodnými občany, oblečenými do vybraných kostýmů a chování. Proti lidské zdivočilosti a zákeřnosti však spisovatel postavil řád. Zosobněný - nikoliv však schematicky a neživotně - v postavách Anny-Marie, věrné svému muži i navzdory krutému poznání jeho pravé tváře, a jejího ochranitele, Kašpara, veselého kumpána a jakési mravní autority kraje, v celé světové literatuře výjimečně vykreslené postavy. Rozhodně blízko mu stojí Hesseho tulák Knulp, který je taktéž prachem světacest veden k poznání nemožnosti pozemského naplnění. Vnitřní urozenost, ostych k ženám a přitom neochvějný smysl pro věrnost oběma hrdinům brání dosáhnout ideálu, po kterém touží. Neumenšuje to však na hloubce jejich prožívání světa.

Překladatelská výzva
Za pozornost a samostatnou kapitolu by stál výtečný překlad Jiřího Reynka. O Kašparovi z hor můžeme hovořit jako o nevšední překladatelské výzvě a v Reynkově výsledném přetlumočení pak o šťastném setkání. (...)
z recenze Miloše Doležala uveřejněné v Lidových novinách, Kultura, 4/4/2002

K duši těch postav nelze jen proniknout
Francouzský spisovatel Henri Pourrat (1887-1959), který bývá s Charlesem-Ferdinandem Ramuzem a Jeanem Gionem řazen či spíš zaškatulkováván mezi takzvané regionalisty, považoval svůj román Kašpar z hor za sumární dílo, v němž se mu podařilo soustředit slovesné i moudrostní bohatství svého rodného kraje Auvergne ve střední Francii, který je nepoměrně drsnější formou naší Vysočiny. Jeho jazyk má tak něco, co mnohým jeho současným spisovatelským kolegům většinou chybí: zakořeněnost. Pourratovi však nešlo o rustikální lpění na starosvětských mravech, nýbrž především o živou a ohebnou řeč - proto také býval přirovnáván ke svému velkému vzoru, Rabelaisovi. Původně se spisovatelem stát nechtěl - přinutila jej k tomu tuberkulóza, jejíž léčba vyžadovala stálý pobyt na čerstvém vzduchu - absolvent zemědělského institutu při svých pěších túrách po okolí města Ambertu zpočátku sbíral a zapisoval lidové příběhy. Román Kašpar z hor má zároveň všechny vnější znaky dobrodružného historického románu včetně toho nejpodstatnější znaku, napětí. Kašpar, hlavní postava románu, tajně pokřtěný v období revolučního teroru, dostal přitom do vínku veselou a družnou povahu - zároveň oplývá důvtipem a všemi myslitelnými praktickými dovednostmi. Občas pomůže bližním jako nějaký Jánošík. Román se odehrává v době napoleonských válek a na jejich nejistém pozadí se obzvláště za noci člověk stává ostatním vlkem - za spořádaným a věrohodným denním zevnějškem šlechtice či měšťana se často skrývá lupič a vražedník, který přepadává dostavníky. To je i případ pana Roberta, Kašparova protihráče, zločinného manžela jeho záhadné sestřenky Anny-Marie. Při četbě nás až popuzuje, proč zůstává Anna-Marie věrna muži, jenž ji navíc získal podvodem a zneuctil ji, a proč nedá průchod své lásce k milovanému Kašparovi. Anna-Marie však není postavou vzorovou až neživotnou, ani její pohnutky a gesta nejsou dílem zbožného schématu: svědčí jen o hlubším poznání a moudrosti, jíž je vedena, což se cele vyjeví až v samém závěru... K duši Pourratových postav nelze ostatně nikdy proniknout jako "nožem slepicemi", neboť jejich intimita je chráněna několika vrstvami. Něco z ní můžeme zahlédnout nejen v dobrotivém nasvícení sluneční krajinou, ale především v "nasvícení" temnotami, je-li člověk vystaven nebezpečí nebo konfrontován se zlem. Mezi jednotlivými vrstvami a polohami Pourratova románu existují organická sepětí; jejich průnik je okouzlující a zasvěcující zároveň. Platí to i o vrstvě nejhlubší, teologické: hlavní hrdina je všemi těmi spletitými ději postupně veden k poznání svého pozemského údělu a jeho cíle. Kašparův rozum, jakkoliv bystrý a pronikavý, nedokáže tento cíl nahlédnout sám ze sebe, ale až v rozuzlení tragického děje, na němž se aktivně podílí. Pourrat začal své ústřední dílo psát v roce 1918, definitivní podobu mu vtiskl až v roce 1948. Prvního českého překladatele nalezl v Janu Čepovi už ve třicátých letech. Romanopisci Čepovi se podařilo vystihnout plastický děj, ale v mnohém zůstal jeho překlad příliš knižní. Nový překlad Jiřího Reynka se úspěšně vyrovnává s Pourratovým jazykem - nejen s jeho idiomatickou pestrostí a jadrností, nýbrž také s vypravěčskou dynamikou jeho řeči. Krásně vypravené české vydání doprovázejí dřevoryty Francoise Angeliho, což byl bratr Pourratova přítele Jeana Angeliho.
Josef Mlejnek, MFDnes 15/11/01

(...) kniha je autorovým životním dílem, vždyť mezi rukopisnými počátky a definitivním vydáním z roku 1948 leží třicet let. Není lehké Pourratovu knihu číst - ne proto, že by byla obtížena abstraktními filosofickými pojmy, ale vyžaduje po nás, abychom jí přizpůsobili svůj dech i chůzi. Odhlédneme-li od moudrosti, krásy a autorova vypravěčského umění, může mít na nás, krátkodeché a rozlítané obyvatele planety, i terapeutický účinek. Roland Bourneuf současným francouzským historikům literatury vytýká, že sice uznávají Pourratův šťavnatý jazyk a vesnický realismus, ale že v tichosti přehlížejí základní poslání jeho díla, které nechce jen okouzlovat a bavit, a přezíravě o něm hovoří jako o regionalistovi. Jako by nechtěli vidět schopnost jeho umění vtáhnout do důvěrně známého malého kousku země celý svět. Z tohoto hlediska je i příběh statečného Kašpara z počátku minulého století něčím podstatně víc než jen historickým a dobrodružným románem. (...)
Josef Mlejnek, Literární noviny, 5/9/01