Queneau, Raymond: Svízel

Queneau, Raymond
Svízel

recenze beletrie zahraniční

Román Svízel byl Queneauovým knižním debutem. Napsal ho roku 1932 jako třicetiletý...

Dobře propočítaný román
Raymond Queneau: Svízel, překlad a doslov Jiří Pelán, Garamond, Praha 2003, 344 s.

Román Svízel francouzského spisovatele Raymonda Queneaua je zářným příkladem toho, že literární dílo můžeme číst dvojím způsobem. Buď zůstaneme jen na povrchu, budeme sledovat příběh, anebo zkusíme přemýšlet i o tom, co všechno a proč text obsahuje, jak vznikl.

Ukecaná Zazi mluví, jak jí zobák narost
Raymond Queneau je u nás známý především jako autor zdánlivě komického románku o hubaté holce, která přijede na výlet do Paříže a baží po jediném, vidět metro, bohužel se však zrovna stávkuje. Dílo mělo velký úspěch ve Francii (1959), zejména pro dokonalý způsob zachycení mluveného jazyka, jenž autorovi zcela vystačí pro charakterizaci postav. Bylo i zfilmováno (Louis Malle, 1960). Česky vyšla knížka Zazi v metru roku 1969 (reedice 1996, o pár let dříve byly vydány i Queneauovy romány Můj přítel Pierot a Svatý Bimbas) v nepříliš dokonalém překladu Z. Přibyla a určitě by stála za nové vydání. Pak ještě kdysi v Jazzové sekci vyšla Stylistická cvičení, což je 99 variant, jak lze vyprávět kratičkou historku (reedice Volvox Globator, 1994). Ještě další Queneauova díla jsme měli možnost přečíst si česky, Koření života (1972), Tuhá zima (1980), Modré květy (1992), Odile (1993), Na ženský je člověk krátkej (2000). Nejčastějšími překladateli jsou Jarmila Fialová, Patrik Ouředník a Jiří Pelán. Co dílo, to vrcholný kus literatury - ať už má podobu spíše klasickou, nebo je plodem Queneauova literárního experimentátorství.

Letos je na Queneua obzvlášť dobrý rok, protože se k nám dostaly hned dva romány z raného období spisovatelovy tvorby. Nabízí se laciná poznámka: čím dál tím líp - po Dětech bahna (Volvox Globator) v dobrém překladu Ladislava Šerého získáváme záhy další titul, Svízel. Tento román je dalším Pelánovým mistrným překladovým dílem a ke cti českého vydání poslední Queneauovy knihy je třeba zmínit výborně redakčně zpracovanou, graficky střídmou publikaci opatřenou vyčerpávajícím doslovem. Právě tento závěrečný text umožní každému čtenáři podívat se na dílo poučenýma očima, a zírat. Neboť to, co dosud vypadalo jako sled humorných historek s nijak optimistickým podtextem, je dílo se složitou vnitřní konstrukcí .

Román Svízel byl Queneauovým knižním debutem. Napsal ho roku 1932 jako třicetiletý autor, v době, kdy se již rozešel s André Bretonem a surrealisty. Queneau tehdy odjel do Řecka, původně chtěl "přeložit" Descartesovu Rozpravu o metodě do hovorového jazyka, místo toho napsal román.

O čem všem román je
Zápletka románu je jednoduchá (ačkoli se skládá z velkého počtu drobných epizodek, jež jsou mistrně provázané a různě se v průběhu textu doplňují) - jistí lidé odhalí, že místní pobuda, starý vetešník Taupe, skrývá ve svém harampádí dveře, jež mají nevyčíslitelnou hodnotu, anebo možná ne ony dveře, nýbrž cosi ukrytého pod nimi. A začnou každý na vlastní pěst po pokladu pást.

V knize však jde o mnohem složitější otázky, a dokonce i o otázky života a smrti. První obětí je (nepočítaje toho přejetého hned na počátku) Ernestina, již lakotná tetka dotlačí, aby se vdala za údajně bohatého omšelého dědka Taupa. Ernestina zažije nejkrásnější den svého života, jediný den, kdy nepracovala, totiž vlastní svatební den, a k večeru (otrávena?) umírá. Jde tu však i o otázky bytí a nebytí, filozofické debaty (Etienne se Saturninem "pěstují metafyziku"). V závěru románu se vypráví rovněž o válce Etrusků (vedených Miss Olini, což nám umožňuje odhalit, že jde o Queneauovo poukázání na dějinný vývoj v Itálii) a Galie, promítá se do něho tedy i předválečná nervozita.

I když je nádherně a dokonale napsaný a ve své době představoval po formální stránce průkopnické dílo, Svízel je vlastně populistický román - s dobrosrdečným nadhledem líčí nepěkné podmínky života na ošklivém, zasmrádlém pařížském předměstí, monotónní přežívání dělníků z jakési chemické továrny, jejich vysedávání v baru. A životní podmínky upachtěných žen - od rána do večera na nohou, skoro nic za to a žádná vyhlídka na změnu. A hloupé, přízemní sny takových ubožáků. Toto konstatování ale nikterak nesnižuje hodnotu textu. Na pošmourném pozadí totiž Queneau dokázal vykouzlit jedinečný románový svět.

Kniha se začíná líčením přerodu "obrysu" přes "plochou bytost" až po člověka z masa a kostí. Přerodu, kdy se z amorfní postavy, tuctového úředníka jezdícího do práce a z práce, žijícího na hnusném předměstí a doma usínajícího nad nikoli čtenými, nýbrž pozorovanými novinami, postupně stává osoba zajímající se o svět kolem sebe. Jiní lidé ale nemají šanci: hlupáci, škrti a zlodějíčci jimi zůstanou (Bébé Toutout, pí Clocheová).

Dílo s matematickou konstrukcí
Svízel není román ledajaký. Autor jím chtěl dokázat, že i románovou tvorbu lze podřídit přísným pravidlům, jaká platí v poezii. Výzvou k takovému postupu bylo, kromě potřeby demonstrovat nesouhlas s výroky surrealistů o stěžejní roli podvědomí v jakékoli tvorbě, jistě i vydání Joyceova veledíla Odysseus. Queneau tedy román sepsal podle předem daného matematického vzorce. Součin počtu kapitol (sedm) a oddílů (třináct v každé kapitole) tvoří číslo 91, přičemž součtem číslic tohoto čísla dostaneme 1, což je "zároveň číslo smrti živých bytostí a číslo jejich návratu k bytí, návratu, který Queneau chápal jako neřešitelnou nepřetržitost neštěstí bez vší naděje," píše se v doslovu. Výklad použité kombinatoriky by mohl pokračovat, pro nás je důležité vědět, že na první pohled banální příběh může mít v románovém zpracování mnoho dalších rozměrů. Prvním upozorněním, kterého si i nepoučený čtenář všimne, je cyklická struktura díla: román začíná i končí týmiž slovy.

Queneau šel ještě mnohem dál. Dokonale pracuje s různými narativními postupy, jejichž užití se rovněž řídí striktními pravidly. Postavy mají své "rýmy", jakési párové varianty. Nejnápadnějším prvkem tohoto díla, jako pak celé Queneauovy tvorby, je snaha přenést do literatury mluvený jazyk, a to nejen užíváním slůvek či syntaktických konstrukcí, jež do spisovné "literátštiny" dosud nepatřily, ale i záznamem výslovnosti. Spolu s Célinem, skandálním autorem Cesty do hlubin noci, se tak ve třicátých letech 20. století Queneau řadí k pionýrům obnovy ustrnulé psané francouzštiny.

Pelánův doslov
Svízel předznamenává celou Queneauovu další tvorbu. (K perličkám spojeným s jeho osobou patří i příhoda, kdy byl v sedmdesátých podezírán, že se skrývá pod pseudonym Ajar, jelikož i styl tajemného Ajara se vyznačoval literární transkripcí mluvené řeči. Posléze se však zjistilo, že Ajar používal jako krycí jméno jiný spisovatel, Romain Gary.) Je dobře, že tato kniha vyšla, je dobře, že vyšla ve vynikajícím překladu Jiřího Pelána, jenž českého čtenáře neochudí o rozmanité potěšení z četby. A je dobře, že se jí dostalo velice odborného doslovu, který rozhodně nikoho neodradí, ale zájemci o hlubší pochopení díla i jeho autora velice pomůže. Svízel patří k těm málo knihám, jež pokud vezmete do ruky po druhé, po třetí, vždycky v nich objevíte něco nového.

© Jovanka Šotolová, vyšlo v MFDnes 30/5/2003

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 196 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

61%čtenáři

zhlédnuto 4943x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce