Robbe-Grillet, Alain 1

rozhovor beletrie zahraniční

Alain Robbe-Grillet, živoucí legenda francouzské literatury, vydal novou knihu s názvem La Reprise. Při této příležitosti s ním Figaro littéraire připravil obsáhlý rozhovor, který vyšel 4. října.

Dinosaurus, který stojí na vlastních nohou
Alain Robbe-Grillet, živoucí legenda francouzské literatury, vydal novou knihu s názvem La Reprise. Při této příležitosti s ním Figaro littéraire připravil obsáhlý rozhovor, který vyšel 4. října. Jeho upravenou verzi si teď můžete přečíst.

Existuje takový Robbe-Grilletův paradox - nejste známější než vaše knihy?
Andy Warhol říkal: "Jsem známý hlavně kvůli své slávě". Je to trochu můj případ, ale nepřehánějme - autorská práva mě dokážou uživit. Navzdory tomu, co se říká, jsem své knihy nepsal pro univerzity. Ve skutečnosti jsem je psal kvůli sobě.

Nepřipadáte si předpotopně, když jste už třicet let předmětem studia?
Vážně vypadám předpotopně? Dobrá, jsem dinosaurus, ale ještě stojím na vlastních nohou.

Když jste známější než vaše knihy, z čeho plyne vaše sláva?
Stal jsem se známým velmi rychle, ale dost pozdě čteným. To, že jsem byl slavný, časem přece jen způsobilo, že mě lidé začali číst. Ve všech novinách se psaly velké články o tom, jak se mé texty číst nedají. To naléhání nakonec začalo znepokojovat. Tím víc, že jsem kolem sebe shromáždil určitý počet dalších nezařaditelných spisovatelů. Nebyli jsme nějaká škola, ale všichni psali věci, které nebyly považovány za skutečný román a o kterých kritika nechtěla mluvit. Ve chvíli, kdy jsme, Jérôme Lindon a já, dali tyto spisovatele dohromady pod záštitou modré hvězdy nakladatelství Minuit, vznikl jakýsi efekt literární školy. Vy víte, že Paříž je město, kde vzniká nejvíc uměleckých hnutí z celého světa - hudebních, literárních, malířských atd. Odjakživa. Cocteau tvrdil: "V Paříži je problém přežít podle svého." My jsme přišli do módy velmi rychle, protože jsme byli skupina renomovaných spisovatelů, kteří se nedají číst. Psali jsme podezřelé texty, co se podobaly pohyblivým pískům - taky nevíte, kam šlápnout.

Nebylo vytvoření skupiny formou literárního marketingu?
Co máte proti marketingu? Nesmí se zapomínat na to, že jsem byl jak spisovatel, tak vydavatel. Už samotná prezentace knihy je marketingová záležitost. V Žárlivosti se v textu objevují jenom dvě postavy, ale na obálce knihy se objevila tato upoutávka: "Vypravěč, manžel, který hlídá svou ženu...", což zavádí třetí postavu, která je neviditelná, ale zásadní. Je to taková berlička, velmi užitečná pro kritiku. Na jedné straně se prý příliš nezajímám o široké publikum a dělám věci pro kohosi na univerzitách a na druhé straně je mi vyčítán marketing.

Studenti často říkají, že jim Robbe-Grillet znechutil literaturu...
Dokonce někteří spisovatelé říkali, že kvůli Novému románu nemohli psát. Když se pak pustili do vlastní produkce, říkalo se, že je velká škoda, že tento svůj blok překonali.

Také se říkalo, že Nový román je intelektuální terorismus...
On také byl. Terorismus byl součástí marketingu. Myslím, že spisovatel musí psát, co cítí, že psát potřebuje. Jít až tak daleko, jak ve své posedlosti může. Na Novém románu bylo velmi pozitivní, že spisovatelé, které jsem dal dohromady, začali psát po svém - Simon psal jako Claude Simon, Durasová psala jako Marguerite Durasová. Bylo jim dobře. Došli až na konec své vlastní samoty. Je tu je ještě jedna věc. V té době vládnoucí kritika velmi málo četla zahraniční literaturu. Mlhavě se vědělo o Kafkovi, Joyceovi, Faulknerovi nebo Borgèsovi, ale to nebyli ti praví spisovatelé. Skuteční spisovatelé byli Francouzi: Mauriac, Montherlant, Maurois, v nejhorším Malraux... V této atmosféře naše knihy vypadaly, jako by spadly z Marsu. A ve chvíli, kdy je nestravitelné dílo hotovo, musí se nějak nabídnout k jídlu. Neříkám, že vše je dovoleno, ale skoro všechno. Proto ta trocha terorismu. Když v New Yorku vyšlo Čekání na Godota, byla na něj reklama: "Když jste pitomec, nemusíte se obtěžovat." To je dobrý terorismus.

Vznikl Nový román jako literatura inženýra agronoma?
To je jedna z pitomostí, které kolovaly před padesáti lety. Literární a agronomický výzkum přece nemají moc společného. Spisovatel neví, kam jde, co hledá ani co nachází. A dobrodružství začíná s každou novou knihou znovu, jako by se před tím ničeho nedosáhlo. Všichni spisovatelé Nového románu vlastně byli dobrodruzi. Ale všiml jsem si, že Michel Houellebecq je agronom jako já. To je určitě to jediné, co nás spojuje.

Našel byste své následovníky?
Spisovatelé nemají následovníky. Anebo to za moc nestojí. Ve skutečnosti jde každý spisovatel až na konec své vlastní slepé uličky.

Ale nějaké vlivy tu jsou?
To určitě. Já sám jsem některými prošel. Kafka, Flaubert, Dostojevskij...

U kterých spisovatelů dnes rozpoznáte svůj vliv?
To je těžké. Uznal by mě Flaubert jako dědice? Když chcete, tak třeba Echenoz, trochu, na začátku. Toussaint možná taky, nebo ještě Christian Oster...

Vlastně spisovatelé nakladatelství Minuit...
Ale to je velmi odlišná generace - mnohem otevřenější k publiku a velmi rychle přijatá. Je vidět, že neprovokuje. Ostatně, čtu je s radostí. V každém případě je pochopitelné, že hledají něco jiného. Já taky hledám něco jiného. Umění musí být v pohybu. Nezbytnost permanentní revoluce.

Jak se díváte na současnou literaturu?
Je nemožné vynést jednoznačný soud nad něčím, co je tak různorodé. Lidé mají příliš často tendenci si myslet, že se vše podobá. Vůbec ne. Vedle Nového románu taky existovali neoklasikové, angažovaní z Temps modernes a další. Není jen jeden druh literatury a nemůžu soudit to, co mě nezajímá.

Četl jste Houellebecqua?
Samozřejmě. Nemyslím si o tom nic. Myslím, že se mě to netýká. Některé druhy literatury mají jasnou odezvu, jako tahle, ale jde o něco, co se dá nazvat obsahová literatura. O čem jsou články zabývající se Platformou? Ne o formě, kterou Houellebecq dobrovolně zvolil tak plochou, jak jen mohla být, ale o jejím anekdotickém obsahu. Mluví se o sexuální turistice. A obsahová literatura mě nezajímá. Nemůžu shrnout Paní Bovaryovou tak, že jde o příběh venkovské dívky, která se vdala, aby unikla samotě, pak si našla milence, nadělala dluhy a nakonec spáchala sebevraždu.

Vás vůbec nezajímá společenská stránka knihy?
Vůbec. Kritika má ráda knihy s obsahem, protože ví, o čem má mluvit. A tak mluví o sexuální turistice. To je téma. Když se mě někdo zeptá, o čem je La Reprise, odpovím, že nevím. O mně, to bezesporu. Ale nemůžu ani říct, že to je o Berlínu 1949 a o fungování tajných služeb.

Řekl jste, že dnešní literatura neprovokuje. Zmizela touha provokovat?
V této chvíli možná. A protože je mnohem jednoduší provokovat obsahem, mnozí volí tuto cestu.

Už se nevynalézají nové formy?
Dnes všeobecně není šťastná doba pro vynalézání.

A může se vrátit šťastnější doba?
Myslím, že se vrátí, samozřejmě. Existují období útlumu. Myslím si, že například ve srovnání s Diderotem patřil Balzac do období útlumu. Balzacovy texty jsou mnohem umírněnější než Jakub fatalista. Evženie Grandetová je opravdu intelektuálská pohoda z roku 1830, tedy z doby, kdy se říkalo, že by spisovatel neměl provokovat, ale vzdělávat. Balzac si myslel, že pochopil, jak se svět točí, a že to lidem vysvětlí, ale byl to grandiózní a totalitární projekt... všechny profese, všechna období života, venkov i města, všechny charaktery...

Byl jste jedním z obránců erotiky. Jak se díváte na to, že postupně došlo k posunu směrem k pornografii? Michel Houellebecq, Virginie Despentesová, Catherine Milletová...
Ti se zabývají mnohem víc tím, čemu se vulgárně říká "šoustání". To je téma, které mě tolik nezajímá. Já bych to erotikou nenazval. Erotika je něco, co se pořád odehrává v hlavě. Ať by byly exotické prostitutky jakkoli okouzlující, když nemluví stejným jazykem jako já, cítím hned bariéru. Slovo hraje v erotice důležitou roli. Ostatně v mých textech je velmi málo milostných aktů. V La Reprise jeden je, ale ten je s mou matkou ve věku mé dcery!

Máte ještě hodně nepřátel? Bernarda Franka, Philippa Sollerse?
Bernarda Franka jsem nedávno viděl. Knihy vlastně nečte. Listuje jimi, aby našel úhel pohledu, který by mu dovolil pár piruet. Sollers, to byl jeden z mých velkých podporovatelů, když jsem byl módě, ale málokdo mě četl. Pak však velmi rychle přestal podporovat to, co by ho mohlo zastínit. Musel se sám uplatnit. A tak zabil otce. Po Mauriacovi a Aragonovi přišla řada na mě, zatímco předtím jsem byl, abych tak řekl, největším spisovatelem století. Sollers má mimořádnou vůli dominovat, to se mu musí nechat. Evidentně nesnáší žijící spisovatele. Dante, to by ještě šlo, ale jeho kolegové... Ve skupině Tel Quel nešlo pronést jiné jméno než Sollersovo. Zato v Novém románu měli všichni hlavní roli.

Vždyť vás nazvali papežem Nového románu?
To bylo směšné. Nad Sarrautovou, Durasovou, Simonem a dalšími jsem neměl žádnou zákonnou či církevní moc. Hodně pařížských škol trpí megalomanií vůdce. Surrealismus za to pykal. Bretonovy exkomunikace byly potrhlé. Byl velmi puritánský, co se týče sexuality, jako Hitler, který nesnášel Goebbelsovy výstřelky.

Sledujete politický vývoj?
Ano, pozorně. Hlavně ekonomiku.

Prezidentské volby?
Ne. To, co je dnes zajímavé, je levicová vláda. Je v ní zastoupena komunistická ideologie, což je skutečně velký neúspěch 20.století, která však pořád dál říká, že se musí vést více protikapitalistická politika. Spolu s ní tam jsou paradoxně Zelení, kteří říkají cokoli o čemkoli, a ještě Jospin, který má velmi tvrdou minulost a který se snaží být neoliberální neosocialista... Nechtěl bych být politik. Přesto je pro klid lidí, jako jsem třeba já, důležité, aby se politika vedla, co nejméně špatně.

Jacques Chirak?
Mám pro něj určitou sympatii. Je to přímý a vřelý člověk. Ale pravděpodobně ne moc velký politik.

A kapitalismus?
Myslím, že liberální kapitalismus prokázal své řídící schopnosti. Dělal jsem dva filmy v komunistickém Československu. Byl to naprosto dementní rigidní systém, který žil uzavřen mezi zdmi a nevyráběl nic jiného než zbraně. Lidé nedostávali zaplaceno, ale nic s tím nedělali. Vyhovovalo jim to. Řeklo by se virtuální svět, science fiction. Kapitalismus se mnoha věcem dokázal přizpůsobil a především se byl schopen poučit z některých svých chyb.

Bojíte se globalizace?
No, to vůbec ne. Je to dobrá věc. Lidé si neuvědomují, že z globalizace mají užitek všichni, i chudí. Mohou si u Tatiho kupovat velmi levné oblečení. Možná tak vyděláváme na Číňanech, ale co navrhují ostatní? Třeba Zelení? Vzdát se atomové energie, protože pochází od ďábla. Přitom atomová energie je jedna z mála, která nepodporuje skleníkový efekt, proti kterému bojují. Pořád se najdou takoví tupci, co se chtějí vrátit do středověku, k pluhu taženému býky, a neuvědomují si, že svět, ve kterém žijí, poskytuje mnohem více možností a v konečném důsledku je i mnohem přijatelnější.

Možná je v něm víc úzkosti?
To je pravda. Jeden z mých československých přátel mi kdysi řekl: "Vy cítíte úzkost, ale u nás, to je beznaděj." Kierkegaardova opozice mezi úzkostí a beznadějí vypadá přesně takhle. Úzkost, to je nejistota. Ale díky úzkosti může být svoboda tvůrčí. Beznaděj, to je nemožnost.

Co říkáte poctám?
Nedělá se mi z nich špatně. Znal jsem lidi, kteří je přímo nenáviděli. Becketta, například, který si ani nepřijel do Stockholmu převzít Nobelovu cenu. Švédskému králi poslal telegram, kde říká, že by to bylo nad jeho síly. Nenechal si ani peníze.

A co když by vám nabídli místo ve Francouzské akademii?
Už dřív to bylo těžké. A po příchodu Rinaldiho, chápete... D'Ormesson i Pierre Rosenberg chtěli, abych do Akademie vstoupil. Neřekl jsem jim ne. Ale nemyslím, že by mě to moc bavilo. Ona to není zas tak velká pocta, když je tam tolik lidí, na jejichž jména si ani nevzpomenete... Ne, radši ať tam je Houellebecq.

Proč vaše knihy nevycházejí v kapesním paperbackovém vydání?
Protože žiju ze svých autorských práv. Pokaždé, když má kniha takto vyšla, prodalo se jí stejně a já jsem vydělal desetkrát míň. Ale edice Minuit zase není tak drahá.

Není trochu elitářské vyhýbat se kapesnímu paperbacku?
Ale! Vás to slovo uráží?

Ne.
Dobrá, proč bych nemohl podporovat elitářství? To slovo by se mělo rehabilitovat. Pocházím z rodiny venkovských učitelů. Dědeček byl učitelem, pradědeček byl učitelem. Necírkevní venkovští učitelé byli chudí lidé, kteří chtěli, aby se chudé děti zařadili mezi elitu. Tím, že dostanou vzdělání, budou mít znalosti, výchovu. Všichni nadaní žáci se za mého dětství učili latinsky a řecky, i když měli jít na technický směr. Já jsem studoval agronomii, protože byla přece jenom lehčí než Polytechnika. Ale v každém případě, nejdřív bylo nutné humanitní vzdělání. To je vlastně definice elitářství. Vidíte, mám rád mladé lidi (ale neznásilňuji je ani se nevěnuji pedofilní turistice) a z hlediska trhu se přitom chovám elitářsky. Hrůza!

Považujete se za humoristického spisovatele?
To, co píšu, je často směšné, ale naštěstí to rozesmává jenom mě.

Nový román není příliš zábavná literatura...
Najdou se horší. V každém případě jde o texty, které jsou podle mě nabité mimořádnou životní energií. Ale přiznávám, že spisovatelé jsou to často pochmurní. Podívejte se na našeho velkého Houellebecqua - je absolventem Národního agronomického institutu, prodává stovky tisíc exemplářů, je miláčkem médií, chystá se pro něj Goncourtova cena a místo ve Francouzské akademii a vypadá pořád víc a víc zoufale. Rád se tváří jako průměrný chlápek, průměrný produkt průměrné společnosti, který tráví svou průměrnou dovolenou v Thajsku, protože tam najde trochu víc sexu, průměrného samozřejmě. Mělo by se pro toho milého hocha něco udělat...

Co zbývá z Nového románu?
Hlavně já, to je jasné!

z rohovoru uveřejněného ve Figaro littéraire 4/10/01 vybral a přeložil Ján Simkanič

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3256x

Inzerce
Inzerce
Inzerce