Toussaint, Jean-Philippe: Autoportrét (v cizině) 1

Toussaint, Jean-Philippe
Autoportrét (v cizině) 1

ukázka beletrie zahraniční

Berlíňané mají pověst suchých, netrpělivých a ne zrovna milých lidí. Říká se, že když v Berlíně člověk vejde do obchodu, má se, poté co si otře boty, skoro omluvit, že chce něco koupit...

Jean-Philippe Toussaint: Autoportrét (v cizině), překlad a doslov Jovanka Šotolová, nakl. Dauphin, 2002

Berlín
Berlíňané mají pověst suchých, netrpělivých a ne zrovna milých lidí. Říká se, že když v Berlíně člověk vejde do obchodu, má se, poté co si otře boty, skoro omluvit, že chce něco koupit. A když člověk mluví tak špatně německy jako já, se silným přízvukem (ačkoli otázka přízvuku je velmi relativní), většinou ho obsluhují značně podrážděně. A pokud k odvaze, že si chcete něco koupit, přidáte troufalost nechat si zopakovat otázku, ačkoli jen výtečným „Wie bitte?“, osopí se na vás tak, že zapochybujete, zda byla otázka zformulována jak se patří, ačkoli ve skvělé němčině, posuďte sami: Wie dick, die Scheibe? Normální, povídám, normální plátek. Ta slečna, protože to byla slečna, zlá a korpulentní slečna, se na mě podívala podezíravě. Ukrojila mi plátek šunky, hodila ho na pult. Noch einen Wunsch? Das, řekl jsem a ukázal na mísu s aspikem. Rychle mi odřízla tenoučký plátek huspeniny, ale opravdu tenoučký, do takhle slabého rosolu by se dal zatavit i cestovní pas nebo by jím šly vyčistit brýle. Dicker, povídám. Čímž nastal v našem setkání přelom. Řekl jsem to totiž velmi suše, nepolevil jsem a hned se jí upřeně zadíval do očí, zle: a teď mělo přijít hop, anebo trop, buď mě pošle někam, oboří se na mě a vysvětlí mi, že jelikož jsem neupřesnil velikost plátku, plným právem předpokládala, že ho chci velmi tenký (což bych, pokud by mi to řekla hbitě německy, stěží popíral), a vyhodí mě z krámu. Anebo se podřídí a ukrojí mi porci, jakou jsem si přál. Poslechla. Mrňavý plátek odložila stranou, dá si ho později, kdo ví, sroluje ho do kuličky a v klidu spolkne. Vytáhla hliněnou mísu z výlohy. Položila nůž na aspik a zeptala se mě pohledem. Tolik? pronesla. Větší, povídám. Posunula nůž doprava. Takhle? zeptala se. Maličko menší, povídám. Zvedla oči, podívala se na mě, ale už neodporovala, teď jako bych jí držel nůž pod krkem zas já. Znovu přemístila nůž trochu doprava. Ne, ne, ne tak tlustý! povídám. Posunula ostří doleva, šlo to teď pořád rychleji, tempo se zrychlovalo, posunovala nůž kousek doleva, kousek doprava, kousek doleva, kousek doprava, pořád to nebylo ono, pořád se jí nedařilo mě uspokojit. Teď jste to měla, škoda, povídám. Zkuste to ještě jednou. Zastavila se, zdvihla nůž. Potila se, velké kapky padaly do misky. Uvolněte se, povídám jí, vidíte, že jste moc křečovitá. Pojďte, zkuste to ještě jednou. Takhle? zeptala se. Výborně, povídám. Tak vidíte, když se chce... a málem jsem ji dvěma prsty pohladil po tváři. Velice úslužně mi plátek zabalila, s neskonalou úctou mi vrátila drobné, nevěděla, co by pro mě ještě udělala, co by mi nabídla, jakou laskavost by mi prokázala, igelitovou tašku, aperitiv, nemá mi snad zavolat taxi? Odešel jsem bez pozdravu (nepříjemné lidi nemám rád).

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2226x

Inzerce
Inzerce
Inzerce