Festival LETTERATURE se zrodil loni z iniciativy oblíbeného římského starosty Waltra Veltroniho a nově zřízeného centra pro studium moderních literatur Casa delle letterature. Letošní ročník se konal od 21. 5. do 20. 6., současně s Festivalem fotografie, a měl jako základní téma “Minulost, budoucost”. Úkolem bylo zmapovat, jak se prolíná paměť jedince s kolektivní pamětí a jakým způsobem se rodí představa o budoucnosti.

Událost probíhala v nádherné Maxentiově basilice na Foru romanu a ač v centru všeho stála autorská čtení, měla i rafinovaný a efektní multimediální charakter, podřízený ovšem textu. Volba místa byla promyšlená: pořadatelé si dali záležet na tom, aby ukázali, že Řím, jenž u mnohých evokuje ponejvíce právě antiku, je i významnou metropolí současného umění.

K tomu, aby volně zpracovali zadané téma a přednesli své texty, byly vyzvány přední osobnosti světové literární scény. Ze zahraničních autorů se zúčastnili: Doris Lessingová, Jonathan Lethem, Jeffrey Eugenides, Boris Akunin, Alan Warner, Don DeLillo, Tracy Chevalierová, Susan Sontagová, Alice Seboldová, Irina Denezhkinová, Paco Ignazio Taibo II, Hanif Kureishi a Paul Auster. Z italských autorů obdrželi pozvání pouze Andrea Camilleri a Dacia Marainiová.

Autorské četby a zvědavost, jak originálním způsobem se každý literát vypořádal s tématem, přilákaly letos, stejně jako loni, početné publikum. Vystoupení autorů doprovázel přednes jejich děl v podání významných italských herců, vynikající kvalitu měl i hudební doprovod. Zdá se, že festivalu se podařilo vyplnit prázdný prostor v nabídce kulturních akcí a že jeho prestiž a obliba budou s dalšími lety stále narůstat. Letošní úctyhodná účast 40 000 návštěvníků je tím nejlepším příslibem. 

Oficiální stánka festivalu: www.festivalroma.org

Dacia Marainiová se na stránkách iliteratury objevuje poprvé, proto si zaslouží alespoň krátké představení. Narodila se ve Florencii v roce 1936. O dva roky později se rodina odstěhovala do Japonska, kde otec prováděl výzkum v oboru etnologie. V roce 1943, poté, co fašistická moc v Itálii byla omezena na republiku v Salò, však otec odmítne podepsat příslušnost k tomuto státu, k čemuž ho nutí japonské úřady, a celá rodina je v důsledku toho internována až do konce války v koncentračním táboře. Po válce se všichni vracejí do Itálie, otec se věnuje kariéře v Římě, zatímco zbytek rodiny žije v Palermu. Dacia, která od útlých let jevila zájem o literaturu, se vrhla do kulturního dění za studií v Římě, kdy začala spolupracovat s významnými periodiky Paragone a Nuovi Argomenti. Její samostatný debut přichází v roce 1962 s románem Dovolená (La vacanza) a přestože se nejvíce věnuje próze, od konce šedesátých let experimentuje i s dramatickými texty a poezií. V roce 1962 se vdává za milánského malíře Lucia Pozziho, svazek však vydrží jen čtyři roky. Po jejím boku se pak objevuje Alberto Moravia, který se právě rozešel s Elsou Morantovou, a s ním pak Marainiová žila až do osmdesátých let. Mezi její nejúspěšnější tituly, přeložené do mnoha jazyků, patří román Dlouhý život Marianny Ucrìové (La lunga vita di Marianna Ucrìa, 1990, cena Supercampiello), po kterém následuje bohatá žeň devadesátých let, korunovaná povídkovou sbírkou Tma (Buio, 1999), jež obdržela prestižní cenu Premio Strega.