Djian, Philippe: Frictions

Djian, Philippe
Frictions

recenze beletrie zahraniční

Kniha má zdánlivě podobu sbírky povídek, jde však o jediný příběh rozdělený na pět útržků. Jde o reminiscenci jednoho nepříliš úspěšného života, téma u Djiana časté...

Philippe Djian: Frictions, Galimard, 2003, 180 stran

Současného francouzského spisovatele Philippa Djiana představilo českým čtenářům nakladatelství Euromedia Group – Odeon roku 2001 románem Za rozcestím. Loni mu ve Francii vyšel kritikou nijak nadšeně přijatý román Tak tohle je polibek, letos v červnu autor přišel s dalším titulem, Frictions (Tření, či přesněji Třenice), který si novinové recenze naopak pochvalují. Kniha má zdánlivě podobu sbírky povídek, jde však o jediný příběh rozdělený na pět útržků. Jde o reminiscenci jednoho nepříliš úspěšného života, téma u Djiana časté.

Ten, který v knize nemá jméno, vypravěč, se zpovídá o svém životě po desetiletích: začíná obdobím, kdy mu bylo deset, pak shrnuje každou další dekádu až do padesátky. V jedenácti má protagonista velký problém s otcem, protivnou existencí, jež se, co se týče kontaktu se synem, omezuje na občasnou návštěvu a pohození naduté obálky plné peněz bůhvíjakého původu. Syn by o něm raději nevěděl, jeho příjezdů se děsí, mluvit spolu neumějí, jejich vztah spěje k fyzickému vyřízení účtů, k čemuž i dospěje. Třecí plochy přetrvávají. Každých deset let je bohatě o čem vyprávět, matka i syn neproplouvají životem klidně. Matka, ta se ostatně otře o každého chlapa, potřebuje je jak sůl, avšak krev má napůl ředěnou alkoholem, protože je to lepší, než se zamilovat. Ve dvaceti se náš vypravěč nechává fotit pro parfémy a spodní prádlo, má snoubenku, zapomene na ni kvůli jiné, na tu ovšem zapomene záhy též, je to totiž dcera Rogera a Roger je milenec jeho matky, již prá nehodlá nikdy opustit. Ve třiceti má protagonista peníze, ovšem kdoví, kde je bere, teď si matka zas k němu chodí pro tučné obálky, on se oženil s nejkrásnější slečnou, nikam to ale nevede, mají přátele, bazén, a taky problémy. Žijí naplno, ale začíná to nějak skřípat. Jako čtyřicátníkovi zůstala vypravěči z „minulého“ života dcera, knihkupectví zaměřené na ženy, nikdo vlastně neví, jak k němu přišel, má i malé nakladatelství orientované na literaturu pro ženy, a ženám přitom nějak nerozumí, zdá se. Objevil se jistý Vincent, jako by otci z oka vypadl, ale v ještě horší variantě, matka se ale do něho zbláznila… A už je protagonistovi padesát, dcera se cítí být velká, jen si někoho najde, vdá se, prohlašuje. Koho by si tak našla, kontruje náš životem poučený hrdina, leda nějakého vola. A vypadá to, že udělá nějakou volovinu, totiž otec. Román, jenž začínal větou o otci: „Musím říct, že jestli jsme na někoho skutečně nečekali, tak to byl právě on,“ pak končí: „Pak jsem šel za matkou. Byla venku, sama, seděla v plátěném křesle, v ruce cigaretu. Tu jsem típnul a potom složil hlavu matce do klína.“

Djian tuto knihu napsal s obdivuhodnou vervou, zdržuje se komentářů, neplete sem žádné psychologické rozbory, zprostředkovává jen hutné, syrové dialogy, neobchází neštěstí. Nabízí, jak je jeho specialitou, portrét jedné (své) generace, pravda, nijak veselý. „I v tomto díle má Djian velmi blízko americké literatuře, té nejlepší ovšem,“ tvrdí se v recenzi v Libération z 19.6.

Philippe Djian: Frictions, Galimard, 2003, 180 s. 


Jovanka Šotolová, červenec 2003

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 82 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

51%čtenáři

zhlédnuto 1815x

katalogy

Inzerce
Inzerce