Pedretti, Erica: Kukaččí mládě

Pedretti, Erica
Kukaččí mládě

ukázka beletrie zahraniční

Ukázka z románu "Kukaččí mládě aneb Co jsem jí ještě určitě chtěla říci" současné švýcarské autorky Ericy Pedrettiové.

Erica Pedrettiová: Kukaččí mládě aneb Co jsem jí ještě určitě chtěla říci

Kde se jenom zapomněla, už tu dávno měla být, zase mě nechá čekat.

Jsem ve svém pokoji, svém vlastním pokoji. Ležím v posteli a pozoruji tulipánový vzor na stěně, nespočet květů pastelových barev, třiatřicet, čtyřia-, pěta-, šesta-, osmatřicet tulipánů od matčina portrétu. Je to krásný obraz, maminka je na něm ještě mladá, čtyřiadvacet, devětatřicet od obrazu k rohu pokoje, z jednoho rohu do druhého pak sedmaosmdesát tulipánů, jeden za druhým se řadí pastelové květy na šíři dlaně nad i pod sebe na krémovém podkladě, a znovu za roh, světlečerveně, světlemodře a neapolskou žlutí žíhané květy po jednom z každé strany na lehce sehnutých světlezelených stoncích s rozvinutými podlouhlými listy tvoří veliké zvlněné tulipánové pole. Pohled na ten vzor byl příjemný, líbil se nám, už když jsme ho s Ottou vybírali, i na zdi působila tapeta radostně. Kdykoli jsme během dne na okamžik vstoupili do ložnice nebo ve večerním pološeru, než jsme zhasli lampičku na nočním stolku, dokonce i brzy ráno, když jsme se probudili a slunce svítilo do pokoje, vyzařovaly tulipány veselí a radost. Jenom když jsme se probrali ze zlého snu a ještě chvíli zůstali ležet nebo když jsme onemocněli a museli zůstat v posteli a pustili se bezděčně do jejich počítání, devětatřicet, čtyřiačtyřicet, staly se v horečce noční můrou. Nechci květinové, ani jiné barevné tapety, dokonce už nechci ani žádný dům. To všechno je dávno pryč, to bylo ještě doma, kam patřím, kam jsem doopravdy patřila, i když je to už celá věčnost, víc než polovina mého života.

Tady jsou stěny jenom bílé. Tady, kam patřím teď. Okno je otevřeno dokořán, paprsky jarního slunce dopadají na koberec, ohřívají moje unavené nohy a dovnitř vane příjemný lehký vánek. A s ním z kanceláře zezdola i kouř, který se šíří po pokoji do všech koutů a štěrbin. Pan Winkler pracuje při otevřeném okně a kouří doutníky, stejně jako to dělával Otto. Jen jak se venku oteplilo, pracoval nejraději při otevřeném okně pod mou ložnicí a kouřil doutníky. Měla bych vstát a okno zavřít. Ale při tak krásném počasí by to byla škoda a mně se nechce vylézat z teplé peřiny a už vůbec se mi nechce vstávat; třeba si pan Winkler hned zase nezapálí. Jsou to určitě dobré doutníky, ale já nesnáším ani vůni dobrých doutníků, stejně jako jsem špatně snášela Ottovy velmi drahé i levnější doutníky, které si začal kupovat později z finančních důvodů; pan Winkler jistě kouří jen drahé.

Kdyby tady byla Truda, přistoupila by k oknu a začala nahlas nadávat, aby to slyšel, ona by začala nadávat přímo jemu. Moje schovanka pana Winklera nemá ráda. Už svého bývalého milence nemiluje; její láska se zvrhla v nenávist. Ztuhlá záští stojí u okna, proklíná Winklera, a pokud se zaposlouchám, i mne, i svou lásku, lásku?, k pěstounce či nevlastní matce zvrhává v nenávist.

Teď se odvrátí od okna a přistoupí k mé posteli, ještě krok a vrhne se přes mě, přitiskne mě k sobě, mě, která to tak nemám ráda a mocně se tomu bráním, i když vím, jak je má obrana beznadějná. Přitom to nejsem já, koho Truda vší silou svírá ve svém náručí, na své chvějící se tělo tiskne ztraceného milence.

Máš mě ráda?

Nemám. Ale raději to neřeknu, přirozeně že to neřeknu, protože v tom okamžiku by jí vytryskly slzy. Je s podivem, že tato schovanka nebo neteř po tolika letech strávených se mnou stále neví, co mám a nemám ráda, a že po pětapadesáti letech přepečlivé výchovy stále neví, co se sluší!

O Trudě by se jednou mělo vyprávět, možná bys to i mohla sama napsat. On ten příběh sirotka Gertrudy Kunzové, mé poslední schovanky, vlastně není až tak smutný; Anička.., ale nazvěme ji Truda a klidně třeba Kunzová.

První roky svého života strávila u sestry své matky a byla to jistě velmi šťastná léta. Tetička byla švadlenou a Trudy se s láskou ujala ihned po jejím narození, její matka zemřela, tuším, na horečku omladnic. Přebalovala ji, krmila, hýčkala a konejšila, když plakala, trpělivě a s láskou ji učila mluvit a chodit a milovala a hýčkala ji jako vytoužené vlastní dítě.

Chudák malá je sirotek! Tetička tu větu pronášela hlasem žadonícím o soucit a následné utěšování všech přítomných, a tak dítě pokaždé postavila do středu účastné pozornosti. Ta věta se později určitě stala nedílnou součástí štěstí a spokojenosti toho dítěte, říkávala moje matka, která se na sklonku svého života musela s tímto kukaččím mládětem podělit o hnízdo.

Ze slitovné účasti tetiččiných zákaznic brzy vyrostla sebelítost.

Vždyť jsem chudák sirotek, namítne Truda pokaždé, jakmile jí něco bude odepřeno: Jsem chudák sirotek.

Tenhle příběh sirotka, ať je smutný či nikoli, by se jednou měl vyprávět. Vyprávět se dá o všem, jen je třeba začít klást slovo za slovem.

Už nemáme tolik času. Život každého z nás je sotva víc než jemný dech. Před sebou máme už jen zbytek vymezeného času. Po matčině smrti mě neustále přepadá hrozivý pocit, jak málo času mi ještě zbývá. V nejlepším případě tolik let, o kolik byla matka starší než já: pětadvacet. To však jen v nejlepším případě. Ona totiž vedla zdravější a rozumnější život, než jaký vedu já.

Usnula jsem? Jak dlouho jsem spala?

Hra na klavír: Beethoven. Znervózňuje mě. Co je to? Sonáta pro klavír, snad číslo 11?, může pěkně lézt na nervy, i kdybychom měli potřebu štěstí - což se nikdy nestane - , které z hudby možná pramení. Odkud to mám? Strašný klavír našich vzpomínek! Zavři tu bednu.

Matka hrála na klavír. Dřív. Když byla mladá, hrála velmi dobře. Matčino citlivé ucho. To bylo ještě předtím, než jsem se narodila, ve Vídni. Později hrála jen velmi zřídka. Vzpomínám si, že jsem ji slýchala hrávat, když jsem byla malá, pozorovala jsem ji, jak hraje, nos ve výši jejích prstů, tančících po klávesách. To bylo jen někdy. Později už vůbec ne. Časem se stala osobou, o které se říká, že hrávala na klavír a že dokonce byla vynikající klavíristkou. Její děti a vnuci ji však nikdy neslyšeli, nikdy už ji nikdo neslyšel hrát.

Kde vlastně křídlo stálo? Už se nemohu upamatovat, nebo to byl klavír? Stupnice a hrající klávesy, vlastně chladné brnkání a bláznivý tanec prstů na klavíru našich vzpomínek! Jak kýčovité. Kde jsem to četla?

Nevyprávěla jsem to už? To bys přece věděla. Ne? Jen já to vím, jen já tu jsem, abych se rozpomněla na tančící prsty na klávesnici. Už nemám tolik času. Tolik bych jí toho ještě chtěla říci. Co nejdřív. Jestliže žijeme v myšlenkách na něco, co už neexistuje nebo co tak vůbec nebylo, nedokážeme si na konci představit, co všechno může existovat. Mám toho hodně na srdci, než to zapomenu. A zapomínám toho tolik. A ono se mi to najednou zase vynoří v paměti. Uvolněný kontakt. Kdykoli Anna odjede, kdykoli je celé týdny pryč, napadá mi, co všechno jí ještě určitě musím říci.

Pan Kunz, Trudin otec, byl učitelem na jedné venkovské obecné škole v Sasku. Byl nadšeným přívržencem velkolepé nové doby, stal se vojákem a dostal se posádkou do okupované země, tehdy se říkalo do země připojené k Říši, daleko od frontových bojů. Byl ubytován v klidném maloměstě u přátelsky naladěných lidí, kteří mysleli jako on, horovali pro stejné věci jako on a sdíleli s ním naději na slavnou budoucnost. Po válce se nedokázal vyrovnat se ztracenou slávou, ignoroval všechny zločiny, jež spáchaly jeho idoly, zpochybňoval všechny zrůdnosti té velké doby a tvrdošíjně je svým žákům zapíral. Dělá to dodnes.

Otec Kunz svou švagrovou, která tak milovala jeho dítě, že ho pět let vychovávala jako své vlastní, neměl rád. Náhradní žena a milenka, kterou našel v mé přítelkyni (tomu nešťastnému vojákovi se po malém děvčátku, které jeho teta tak bezmezně rozmazlovala, moc stýskalo), mu v místě, kde byl nasazen, což bylo mé bydliště, našla, jak ho ujistila, jedno velmi dobré, skutečně noblesní místo pro výchovu jeho dcerky: u mne. Má velmi ráda děti, popsala mě má přítelkyně desátníku Kunzovi, bohužel nemůže mít vlastní, tak se stará o svěřence, právě teď má u sebe dvě větší děvčata a svou neteř.

Tak přišla sotva pětiletá Truda o svou milovanou tetičku. Ztratila i místo, kam doopravdy patřila. Když ke mně přišla, umínila jsem si, že na ni budu hodná. Byla roztomilá navzdory šatičkám s našitými prýmky, krajkami, stužkami a náběrkami a obrovskou růžovou mašlí ve vlasech. Něco se mi však na ní nelíbilo, ta panenka se mi nezamlouvala na první pohled. Nejen přemoudřelou řečí a panenkovským vystupováním. Za to nemohla. Ani mé matce, která rovněž měla děti ráda, se Truda od začátku nelíbila. Ta malá měla vyčítavě vyzývavý pohled a občas se pronic zanic rozvřískala tak, že ji bylo slyšet po celém domě. Měla bych to ubohé dítě mít ráda, říkala jsme si, měla bych se té sasky zpívající osůbky ujmout se stejnou láskou jako ostatních. Dej si pozor, varovala mě matka, to je kukaččí vejce! Vždyť je to jen na chvilku, pomyslela jsem si, na pár týdnů, dva tři měsíce, než skončí válka a její otec odsud s vojskem odtáhne.

Dva až tři měsíce se protáhly na pětapadesát let. Změnily se okolnosti, válka i vytoužený mír nabraly úplně jiný směr, než jsme očekávali.

Truda mluvila v novém místě nesprávným jazykem: říšskou němčinou, sasky.

Nesprávně se chovala: měšťácky.

Nesprávně vyjadřovala své city: kýčovitě.

Nikde ani špetka něžnosti, nikde ani stopy po opravdové lásce, ani u otce, ani u oné cizí "tety". Co z tak vykořeněného dítěte může vyrůst. Když skončila válka a německé obyvatelstvo bylo vyhnáno, stala se z té maličké opravdová displaced person. Otec se neozýval, vynořil se teprve po několika letech. Truda se dostala do dětského domova a přestože byla doposud vychovávána protestantsky, stala se z ní v deseti letech u jeptišek katolička. V internátu si zvolila obchodní školu: chtěla se naučit něco potřebného.

Chce někdo vyprávět můj příběh? Vyprávět se dá všechno, jen se musí začít klást slovo za slovem. Nemáme už ale mnoho času.

(---)

Možná jsem to už říkala. Posloucháš mě? Posloucháš vůbec mé vyprávění? Zase mě neposloucháš. Myslíš si, že to je jen bláznivá hra se slovy a že když to ví tetička, ty to vědět nepotřebuješ. I já jsem své matce příliš nenaslouchala. Co věděla ona, nemusela jsem nutně vědět já. Byla tady a kdykoli jsem se jí mohla zeptat. Kdykoli jsem se jí mohla zeptat, když jsem nevěděla, co věděla ona. A pak tu najednou nebyla. Mnohé z toho, co věděla, teď už neví nikdo. Nastoupila jsem na její místo. Určitě se jí podobám stále víc.

Posloucháš mě už?

(---)

Hovory se švagrovými odvedle se točily výhradně kolem dětí, kolem jejich četných dětí, kterých rok od roku přibývalo, a kolem mých svěřenců. A kolem strastí s personálem. Vůbec tomu nešlo zabránit.

Otto děti miloval a netrpělivě očekával syna. Kdyby byl trochu trpělivější! Měli jsme přece ještě tolik času. Kdyby při prvních těhotenských potížích hned nevolal toho nejlepšího lékaře, který radil k neodkladnému výškrabu a hned ho taky provedl, doma, diskrétně a zcela nehygienicky určitě bych mu jeho přání vyplnila. A skutečně se mi to téměř povedlo.

(---)

Chceme-li, můžeme za jeden rok zestárnout o deset let, četla jsem kdesi.

V mém věku a všecko je zpackáno. Bylo mi dvaadvacet a ležela jsem v tulipánech, nešťastná z ničemnosti kolem sebe ležím ve zvlněném poli tulipánů z něhož se mezi dlouhými stonky vynořují rudě žíhané krémové tváře krémoví ničemové říkají nemysleli jsme to zle božský pohled nejčistší dětské nevinnosti a ohnuté stonky listy jemný nádech nasátý vzduch zase už bude odpočívat přesouvá pestré květy před za a vedle sebe sbíhající čáry mizejí a klesají rychleji než to co se propadá přede mnou podložené pod zapletené stonky a na dlaň široko za roh a žádný ničema obyčejný muž mne doprovází za roh listy se snaživě rozvíjejí rudé oboustranně žlutě žíhané květiny se lámou o krémový roh více než jemný dech a váhavé nadechnutí po celé dlouhé měsíce.

Nebudu mít děti. To bylo jisté. Věděla jsem to já, věděl to Otto, věděli to jeho bratři, švagrové, všichni věděli, že nikdy nebudu mít děti.

Tenhle život je nesnesitelný, nějaký jiný nedosažitelný. Už se nestydím zemřít. Člověk se chce dostat ze staré buňky, kterou nenávidí, do nové, kterou se teprve naučí nenávidět.

Co cítím, popsal někdo jiný už před lety. I mě napadají myšlenky a pocity, které už někdo zachytil, jako kdysi otce ke každé situaci napadal nějaký citát.

Za chvíli bude Truda zase stát přede mnou a vyprávět o tom, jak se právě zamilovala, a bude mluvit a mluvit, jaký je to dobrák, jak to s ní dobře umí a jak to ona umí dobře s ním, něco jako... Vkládá si do úst slova, nevyslovitelné výrazy, na které jsem v životě nepomyslela, na které bych si ani neodvážila pomyslet, o věcech, které si nedokáži ani představit, hovoří bez ostychu, nahlas, hodí mi do tváře, jak je dobrý v... a sprostě a rozkošnicky se přitom směje, jako by to, co včera v noci okusila, byla bůhvíjaká delikatesa, přitom ho vůbec nezná, teprve předevčírem se s ním kdesi seznámila, jak ona říká, sbalila ho a okamžitě odvedla, tomu nerozumíš, povídá, o tom nic nevíš, kdybys věděla, jak je to fantastické, jak mi to dělá dobře, směje se, padne mi kolem krku a pusinkuje po celém obličeji, jako bych byla on, vůbec se jí nemůžu ubránit, jako kdyby se nemohla dočkat, až přijde, ale on už třeba vůbec nepřijde a ona to ví, ví, že on se tu s největší pravděpodobností už víckrát neobjeví. Vím, jak to dopadlo posledně a vlastně pokaždé, až na toho starce se tu dvakrát neobjevil nikdo. Ani ten stařec už nechodí. Když už nechodí ani on, pak musí podržet první, kdo se namane. Když zmizí jak pára nad hrncem i ten, vrhá se na mne, zaboří se do mě, pusinkuje a pak musím držet já, a to všechno pod portrétem mé matky, je to hanba, matka se dívá, já v barchetové košili, copak mám na prsou kudrnaté chloupky, aby do nich tulila tvářičky a nechala si lechtat ouška, kdybys jen věděla, jak ráda pokládám hlavu na jeho hruď, vzdychá, jaké je to blaho spočinout na tom jeho kudrnatém kožíšku a odpočinout si, než začneme znovu - Přestaň už! okřiknu ji, poprosím, protože už znovu začíná, jak on to dobře umí a jak krásně to umí ona, jak se oba v posteli náramně shodnou, jak jí olizuje ouško a ona mu líže -

Jen se opovaž! Přestaň, přestaň s tím už konečně! Matčino citlivé ucho. Co by tomu řekl ten stařec! Ale ten už nepřijde.

Musíš mě stále urážet a provokovat ve mně vzpomínky na to, co je dávno pryč a na co jsem už pomalu zapomněla, musíš jitřit dávné bolesti? Proč mi nedopřeješ trochu radosti, proč mi nedopřeješ nic, co sama neznáš, co si ani nedokážeš představit, že existuje -

Žijeme-li s myšlenkami na to, co už neexistuje a vlastně ani nikdy neexistovalo, nedokážeme si na konec ani představit, co všechno může existovat.

Ty a tvá vášnivá láska: Vidím tě procházet se s ním za ruku v městském parku!

Kdo jí vyzradil mé tajemství? Znovu se na mne vrhá a pláče:

Já nechci zmeškat, co jsi zmeškala ty, procházky v městském parku a držení se za ruce! Už nemám tolik času. Jen mě vášnivě líbej pod matčiným portrétem, vymáchej mě v slzách, vždyť tohle matka všechno předvídala.

Nedívej se, mami! Kvůli tvé výchově i kvůli mé, mami!

Ta tvá zasraná výchova, ta tvá prudérie v držení se za ručičku, ty tvé prokleté zákazy, křičí Truda. Když někdo žije v myšlenkách na to, co už neexistuje a vlastně nikdy neexistovalo, jako ty, na konec si nedokáže představit, co všechno vůbec může existovat. Teď už je ale pozdě, pro tebe dávno pozdě, vysmívá se mi, moc dlouho ses sama odbývala, svou dřívější krásu jsi nechala úplně zvadnout.

Ale i pro tebe je už dost pozdě, brzy bude úplně pozdě, už opravdu nemáš mnoho času, myslím si, ale neřeknu jí to, protože by okamžitě propukla v pláč.

(---)

V posledních letech mě stále častěji pod nejrůznějšími záminkami navštěvovali dobří duchové mých sester, sestřenic a neteří a nedbali na to, že čím dál silněji toužím po samotě.

Uvolněný kontakt, slyšela jsem kdysi říkat někoho, kdo tím myslel mne nebo mou hlavu: jako uvolněný kontakt. Souhlasí to, bohužel, zvláštní je, že člověk vzpomíná, chce si na něco vzpomenout, ale už nemůže, kde jen jsem tohle četla, paměť už mi neslouží, občas se mi zdá, že mě hlava už vůbec neposlouchá. Něco hledám, je to pryč a náhle se to vynoří a je mi to k dispozici, zvláštní je, že si člověk nakonec přece jen vzpomene, asi jako v uvolněném kontaktu mě duch zřejmě pokaždé neposlechne, musím tedy začít od začátku jako nepopsaný list, takhle nějak se vzpouzí i tělo, zeslábne a já se rychleji unavím. To je dáno. A tak všechny ty dobré duchy, co mi týden co týden dělají společnost, napadají všelijaké milé lži, protože se domnívají, že život v samotě nemůže dobře fungovat.

(---)

Ty malá chudinko, nemůžeš přece být celé dny sama, potřebuješ kolem sebe lidi, nemůžeš trávit týdny a měsíce strnulá v posteli pod peřinou, vždyť se skoro vůbec nehýbeš, napomínají mne hosté:

To ti nedělá dobře! Dlouho číst škodí očím.

Možná mi to moje povalování závidí, možná mi závidí moje nicnedělání. Možná by sami rádi někdy nic nedělali, vůbec nic, což vlastně dělají, když bez ustání dělají cosi víceméně neužitečného, bez ustání dělají něco, co vůbec není třeba, lépe by udělali, kdyby nedělali nic, země by na tom byla lépe, my bychom na tom byli lépe, kdyby nic z toho, co dělají, nedělali: Měla bych jim říci, co zhruba před pětapadesáti, před pětašedesáti lety nesčetněkrát pronesl můj otec:

Víc jak čtyřhodinová pracovní doba je naše zkáza, přesto jsme pilně pracovali minimálně osm hodin denně jako v dobách před průmyslovou revolucí a s pýchou a na plné obrátky jsme na nejvýkonnějších strojích v krkolomném tempu až do úmoru vyráběli větší či menší neužitečnosti, plýtvali nerostným bohatstvím a zaplavili celou zeměkouli, pevninu i moře, odpadky. S úsilím se zvedl od bohatě kvetoucího záhonu a opřel se o lopatu :

Byli bychom na tom lépe, i země by na tom byla lépe, kdybychom velkou část toho, co děláme, nedělali, kdybychom pracovali nejvýše čtyři hodiny denně, delší pracovní době by mělo být zabráněno, ten nesmysl by měl být zakázán, anachronická pracovní morálka nás velmi rychle dovede do záhuby, varoval už před více než půlstoletím.

Pouhé čtyři hodiny! Typické pro tvého bláznivého otce, říkával Otto.

Nezbývá nám než obdivovat směšný omyl, když si pilní neklidové myslejí, že osm až deset či dokonce dvanáct hodin práce denně při plném nasazení, vykonávané s pýchou a do úmoru proto, aby nepřetržitě něco mohli dělat, je v zájmu druhých, v zájmu celku. Obdivujeme je, když si myslejí, že jejich činnost je smysluplná a že vytvářejí skutečné hodnoty.

Pozorují, že jsem se konečně oprostila od jakékoli aktivity, a ač si to nepřiznají, závidějí mi. Truda a její poslanci, pilní jak mravenci, mi závidějí ve skrytu, závistivě narušují můj klid.

Co všechno si stařena musí nechat líbit, jaký nápad by mě zbavil toho kukaččího klanu. Tak konečně přestaňte! Ne, neřeknu nic. Jinak potečou slzy.

(---)

Nějaký pán s jemnými bílými nakrátko ostříhanými vlasy se dlouho pečlivě češe. Přejíždí si hřebenem přes čelo, nasadí si ho už na obočí a se zavřenýma očima jemně hladí kůži na vysokém čele, pak projíždí vlasovým porostem, začínajícím až velmi vysoko nad čelem, směrem k zátylku: během té dlouhé ceremonie drží půvabně hřeben dvěma prsty. Potom ho pečlivě vyčistí, odstraní z něj vlasy, přejede nehtem po obou stranách zubů jako po nástroji a zastrčí ho do vnitřní náprsní kapsy svého kabátu.

Za chvilku ho vidím sedět se zavřenýma očima a s rukama pevně sepjatýma, jak pohybuje ústy. Asi se modlí, usuzuji ze zbožného výrazu jeho tváře.

Vzrušená diskuse, u našeho stolu pouze mezi ženami, u jiných zase jenom mezi muži, já sedím stranou. Jejich hovoru nerozumím. Většinou nerozumím. Asi hovoří o svém životě. Nestačí jim, že ho žijí. Musejí o něm ještě hovořit. Ti lidé jsou přesvědčeni, že mluví německy. Chtěla jsem něco říci své sousedce, něco, co už je zčásti minulostí, chtěla jsem nutně paní -

Zase jsem zapomněla její jméno, chtěla jsem jí říci něco důležitého, něco pro mě důležitého, ale už nevím co. Všichni tu hovoří v dialektu, kterému ani trochu nerozumím.

I my jsme měli krávy, pokouším se vmísit do hovoru, abych se také dostala ke slovu: Měli jsme velkou stáj plnou krav.

Všichni se na mě udiveně a nevěřícně dívají, jako by bylo nevhodné pěstovat krávy a přitom hovořit spisovnou němčinou. Už dávno jsem se tu naučila snášet jakýsi mimostav. Protože nerozumím, spokojuji se s tím, že pozoruji mimiku a gestiku mluvčích, aniž bych jim tím ovšem více porozuměla. Pokus se nevyplácí. Nemohu od svých společnic očekávat, že začnou mluvit spisovnou němčinou, na takové vypětí jsou už staré. I já jsem stará, všemu už nejsem schopna porozumět, vždycky začínám znovu jak nepopsaný list, ale tento jazyk se už nenaučím. Nerozumím jenom dialektu, upřímně řečeno nerozumím dobře ani těm lidem. Sedím stranou.

Co děláš celý den?

Čekám na později.

Jak můžeš něco takového říci!

Co mám říci jiného?

Řekni: Jsem spokojena. Řekni to, i když to není pravda.

Jsem spokojena.

(---)

Byl tu farář Mathey, velmi přátelský muž. Možná se mnou chtěl mluvit o věcech víry.

Já o nich mluvit neumím.

To však neznamená, že v Boha nevěřím, jen se občas ptám, o čem asi přemýšlí. Když přemýšlí.

Není pravda, že stačí jen začít a slovo za slovem sdělovat něco jako víru v Boha.

Mluvit o Bohu se ostýchám.

 

ze stejnojmenného románu přeložil Milan Tvrdík

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2660x

Inzerce