Orwell, George: Nadechnout se

Orwell, George
Nadechnout se

ukázka beletrie zahraniční

Ten nápad jsem dostal právě v den, kdy jsem si pořídil nový umělý chrup. To ráno si dobře pamatuju. Kolem čtvrt na osm jsem vyskočil z postele a zamířil do koupelny; právě včas na to, abych nechal prcky pěkně přešlapovat na chodbě...

Nadechnout se
George Orwell: Nadechnout se, překlad Petr Kopecký, vydal Odeon, doslov Chris Hopkinson, 220 stran

ČÁST PRVNÍ

Je mrtvý, ale umřít nechce.
lidová píseň

1

Ten nápad jsem dostal právě v den, kdy jsem si pořídil nový umělý chrup. To ráno si dobře pamatuju. Kolem čtvrt na osm jsem vyskočil z postele a zamířil do koupelny; právě včas na to, abych nechal prcky pěkně přešlapovat na chodbě. Bylo pochmurné lednové ráno. Nebe mělo neurčitou žlutošedou barvu. Malým čtvercovým oknem jsem z koupelny shlížel na travnatý plácek velký deset krát pět yardů, kterému hrdě říkáme zadní zahrada. Byla obehnaná živým plotem a uprostřed měla vyšlapanou lysinu. Stejná zahrada, stejný živý plot a stejná tráva je k vidění za každým domem na Ellesmere Road. Vlastně jeden rozdíl mezi nimi je – kde nejsou děti, nejsou ani lysiny.

Zatímco se vana plnila vodou, pokoušel jsem se oholit napůl tupou žiletkou. Vyměnil jsem si pohled s odrazem svého obličeje v zrcadle. Na poličce pod zrcadlem, ve sklenici s vodou, jsem měl falešné zuby. Chystaly se dotvořit podobu mého obličeje. Byly to zuby provizorní. Dal mi je můj zubař Warner, protože na těch nových se teprve pracovalo. Nemám ale zas tak špatný kukuč, fakt ne. Patří k těm cihlově rudým tvářičkám, které jdou dobře k máslově žlutým vlasům a bleděmodrým očím. Pleš ani šediny nemám, díky bohu. A když si nasadím zuby, málokdo by řekl, že mi je pětačtyřicet.

Ukládaje si do paměti, že bych měl koupit nové žiletky, jsem vlezl do vany a namydlil se. Namydlil jsem si zavalité paže (jsou pihovaté až po lokty) a kartáčem na záda taky lopatky, na které bych jinak nedosáhl. Je to mrzuté, ale je pár částí těla, na které už dnes nedosáhnu. Prostě jsem trošku při těle. Jako pouťová atrakce bych se ale neuživil. Vážím jen něco málo přes devadesát kilo. Kolem pasu jsem si naposledy naměřil osmatřicet nebo čtyřicet palců. Už ani přesně nevím. Nepatřím k těm nechutně tlustým chlápkům, kterým se pupky pletou mezi nohy. Jsem prostě jenom drobet rozložitý v hýždích, takže mám slušný náběh na sudovitou figuru. Znáte ty čilé, srdečné týpky, kteří jsou širší v bocích? Ty silné, zdravím kypící maníky, přezdívané Tlusťoch či Cvalda, kteří hýří vtipem a jsou ozdobou každé společnosti. Tak takový jsem já. Většinou mi říkají „Tlusťoch“. Tlusťoch Bowling. Moje skutečné jméno je George Bowling.

V tu chvíli jsem ale vtipem zrovna nehýřil. Všiml jsem si, že v poslední době bývám ráno často nabručený a nerudný, i když spánek i zažívání mám dobré. Já ale vím, čím to bylo. Za všechno mohly ty mizerné falešné zuby. Ve sklence vody se příšerně zvětšily a šklebily se na mě jako smrťák. Je to dost hnusný pocit, když se vám dásně třou o sebe. Jako byste se zakousli do kyselého jabka. Kromě toho, ať už si o tom myslíte cokoli, falešné zuby jsou v životě člověka mezníkem. Když přijdete o poslední vlastní zub, sotva si můžete dál namlouvat, že jste pořád hollywoodská hvězda. A já měl pětačtyřicet a panděro navrch. Když jsem vstal, abych se namydlil v rozkroku, podíval jsem se na svoji postavu. Je pitomost tvrdit, že si pupkáči nedohlédnou na nohy. Je ale fakt, že když se napřímím, vidím si jenom na špičky. Žádná ženská se na mě nepodívá dvakrát, pokud jí za to nezaplatí, pomyslel jsem si, když jsem si přejížděl mýdlem po břiše. Pravda, ne že bych po tom zrovna dvakrát toužil.

Tohle ráno jsem ovšem měl hodně důvodů být v lepším rozpoložení. Především jsem nepracoval. Starý auťák, ve kterém obrážím svůj okrsek (měl bych vám říct, že jsem pojišťovák. Létající salamandr. Životní pojistky, požáry, vloupačky, dvojčata, ztroskotané lodi, prostě všechno), byl toho času v opravě, a přestože jsem musel zaskočit do práce s nějakými lejstry, vzal jsem si ten den volno na to, abych si vyzvedl svůj nový umělý chrup. Vedle toho zaměstnávala moji mysl ještě jedna věc. Šlo o sedmnáct liber, o kterých nikdo jiný neměl ani potuchy. Určitě ne nikdo z rodiny. Stalo se to asi takhle. Chlápkovi z naší firmy, Mellors se jmenoval, se dostala do ruky knížka s názvem Astrologie aplikovaná na dostihy. Ta dokazovala, že všechno vlastně závisí na vlivu planet a barvě žokejova dresu. Takže třeba v nějakém dostihu běžela klisna jménem Korzárova nevěsta, naprostý outsider. Jenomže její žokej měl na sobě zelenou, což byla barva planet, které byly zrovna v ascendentu. Mellors, který byl touhle astrologickou mánií dost nasáklý, dal na tuhle klisnu několik babek a na kolenou mě prosil, abych udělal totéž. Nakonec, hlavně abych ho umlčel, jsem obětoval deset šilinků, přestože zpravidla nesázím. A světe div se, Nevěsta nechala všechny za sebou a v pohodě si doklusala pro vítězství. Nepamatuju si přesně, jaký byl kurs, ale káplo mi z toho asi sedmnáct liber. Jakýsi prapodivný instinkt – snad předznamenával další předěl v mém životě – mě přiměl, abych ty peníze dal do banky a nikomu o tom neřekl ani slovo. Nikdy před tím jsem nic takového neudělal. Dobrý manžel by ty peníze utratil za šaty pro Hildu (to je moje manželka) a boty pro děti. Ale já byl dobrým manželem a otcem patnáct let a už mi to začínalo lézt krkem.

Když jsem se celý namydlil, cítil jsem se líp. Lehl jsem si do vany a přemýšlel o tom, jak utratím svých sedmnáct babek. Napadly mě dvě možnosti – buď víkend s nějakou ženskou, nebo to v klidu rozfofruju za prkotiny, třeba doutníky a dvojité whisky. Napustil jsem si ještě trochu horké vody a přemýšlel o ženských a doutnících, když v tom se ozval rámus. Jako by se po těch dvou schodech, co vedou do koupelny, řítilo stádo bizonů. Byli to prckové, kdo jiný. Dvě děti v domě téhle velikosti, to je jako litr piva v půllitrové sklenici. Zvenku se ozývalo zoufalé přešlapování a po něm už jenom agonický řev:

„Tati! Já chci dovnitř!“

„Ale nemůžeš. Tak se kliď!“

„Ale tati. Já chci jít…!“

„Tak si jdi, ale někam jinam. Já jsem ve vaně.“

„Ta-tííí! Já tam chcííí!“

A bylo po koupeli! Pochopil jsem, že jde do tuhého. V domcích jako je ten náš je totiž záchod v koupelně. Vytáhl jsem špunt a v rychlosti se osušil. Jakmile jsem otevřel dveře, malý Billy – ten mladší, sedmiletý – kolem mě prosvištěl a o fous tak utekl pohlavku, který jsem mu chtěl vlepit. Teprve ve chvíli, kdy už jsem byl skoro oblečený a hledal kravatu, jsem zjistil, že mám namydlený krk.

Namydlený krk dokáže pěkně otrávit. Jakkoli pečlivě ho vydrhnete, když už jednou přijdete na to, že váš krk je namydlený, toho pocitu se už nezbavíte. Prostě jste namydlení a basta. Dolů jsem šel ve špatné náladě a byl jsem pevně rozhodnutý, že budu nepříjemný.

Naše jídelna, podobně jako jiné jídelny v naší ulici, je malý, stísněný pokoj. Čtyři krát čtyři yardy, nebo snad čtyři a půl krát tři. Příborník z japonského dubu s dvěmi prázdnými karafami a stříbrná miska na vejce, kterou nám dala Hildina matka jako svatební dar, zabírají hodně místa. Hildička se kabonila za čajovou konvicí, jako obvykle ve stavu maximální úzkosti a strachu, protože v News Chronicle oznamovali, že cena másla stoupá nebo něco podobně zdrcujícího. Plynový krb nezapálila. Okna byla sice zavřená, ale v pokoji byla ukrutná zima. Sehnul jsem se a strčil zápalku do krbu. Při tom jsem dost funěl (při ohýbání se mi to stává vždycky), a to byl pokyn pro Hildu. Podívala se na mě úkosem, což dělá vždycky, když si myslí, že dělám něco nepřístojného.

Hildě je devětatřicet. Když jsem ji viděl prvně, vypadala jako zajíc. A vypadá tak dodnes. Akorát je mnohem vyzáblejší a seschlejší a v jejím pohledu je pořád něco sklíčeného a ustaraného. A když ji něco hodně vyvede z míry, má ve zvyku se naparovat a křížit ruce na prsou, jako stará cikánka nad táborovým ohněm. Největší vzrůšo je pro ni předpovídání katastrof. Výhradně drobných katastrof, jak jinak. Války, zemětřesení, mory, hladomory, revoluce a podobné věci ji vůbec nezajímají. Máslo podražilo, účet za plyn je horentní, dětičky mají prošlapané podrážky u bot a musíme zaplatit další splátku za rádio – to je její litanie. Časem jsem pochopil, že největší rozkoš jí dělá, když se pohupuje ze špičky na patu, ruce na prsou a do omrzení opakuje: “Ale Georgi, to je velice vážná věc! Nevím, co si počneme! Kde ty peníze vezmeme! Ty si asi neuvědomuješ, jak je to vážné!“ A pořád dokola. Má utkvělou představu, že skončíme v nějakém chudobinci. Paradoxní na tom je, že pokud se do toho chudobince jednou přece jenom dostaneme, Hildě to nebude vadit ani z poloviny tolik co mně, protože si tam bude užívat pocit bezpečí a jistoty.

Prckové už byli dole. Oblékli se a umyli rychlostí blesku, jak to dělávají pokaždé, když zrovna nemůžou nikoho nechat čekat před koupelnou. Když jsem usedal k snídani, právě se hádali stylem: „Jo, udělals to!“ – „Ne, neudělal!“ – „Jo, udělal!“ – „Ne, neudělal!“ a vypadalo to, že v tom hodlají pokračovat až do oběda, dokud jsem tomu neučinil přítrž. Děti mám jen dvě, Billyho, tomu je sedm, a Lornu, které je jedenáct. Mám k nim dost zvláštní vztah. Většinou bych je nejradši neviděl. Jejich konverzace je pro mě šíleným utrpením. Prožívají právě to neslané nemastné období dětství, kdy se veškerá řeč točí kolem pravítek, pouzder a toho, kdo měl lepší známku z francouzštiny. Jindy, zvlášť když spí, mívám ale úplně jiný pocit. Za letních večerů, kdy je ještě světlo, jsem občas stával u jejich postýlky a sledoval je ve spánku. Jejich kulaté tvářičky a zlaté vlásky o několik odstínů světlejší než ty moje. To jsem pak byl plný soucitu a lásky, jak o tom píšou v Bibli. V takových chvílích si připadám nevýznamný jako trubka od záchodu a cítím, že mým jediným úkolem je přivádět tyhle tvorečky na svět a obstarávat jim obživu, dokud nevyrostou. Ale takové chvíle mám zřídkakdy. Většinou se zaobírám svým sobeckým já, na kterém mi doopravdy záleží. Cítím, že ten starý brach má ještě fůru energie a spoustu pěkných věcí před sebou. A představa sebe sama jako vola táhnoucího za sebou obě děti a manželku mě zrovna neláká.

U snídaně jsme toho moc nenamluvili. Hilda byla v té své „Nevím co si počneme!“ náladě, jednak kvůli ceně másla, a taky proto, že se vánoční prázdniny chýlily ke konci a my ještě dlužili pět liber školného za minulé pololetí. Snědl jsem své vejce a namazal si krajíc chleba marmeládou Golden Crown. Hilda ji bude kupovat do omrzení. Půl kila totiž přijde na pět a půl pence a na skleničce píšou, tím nejmenším myslitelným písmem, že obsahuje „jistý podíl neutrální ovocné šťávy“. To mě vyprovokovalo k tomu, že jsem začal, celkem podrážděným tónem, mluvit o neutrálních ovocných stromech. Nahlas jsem při tom uvažoval, jak asi vypadají a ve kterých zemích rostou, dokud se Hilda nerozčílila. Ne že by jí vadilo, že ji takhle pošťuchuju. Ona má jenom pocit, že o věcech, na kterých se dá ušetřit, se vtipkovat nesmí.

Nahlédl jsem do novin, ale o žádných podstatných novinách jsem se nedočetl. Kdesi ve Španělsku a v daleké Číně se jako obvykle mlátili hlava nehlava, v čekárně na vlakovém nádraží našli ženskou končetinu a svatba krále Zoga byla na vážkách. Kolem desáté, o něco dřív, než jsem měl původně v úmyslu, jsem vyrazil do města. Děti si odešly hrát do parku. Bylo ošklivé, syrové ráno. Když jsem vyšel ze dveří, můj namydlený krk ofoukl nepříjemný závan větru. Najednou jsem měl dojem, že mi moje šaty nepadnou a že jsem ulepený od hlavy až k patě.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1789x

katalogy

Inzerce
Inzerce