Solstad, Dag
O problému sdělování

ukázka beletrie zahraniční

Esej spisovatele významného norského spisovatele Daga Solstada.

Dag Solstad: O problému sdělování

Než jsem měl roku 1960 skládat na gymnáziu v Sandefjordu maturitu, učitel norštiny pronesl k nám, studentům posledního ročníku, naléhavý projev o tom, čeho se, až se budeme pouštět do maturitní písemky, za žádnou cenu nesmíme dopustit. Z jeho dlouhé tirády si pamatuji jen jednu hrůzostrašnou historku. Několik let před naší maturitou jedna z jeho nejlepších studentek propadla. Jako téma úvahy si vybrala jisté morální dilema a měla ho pojednat na pozadí libovolně zvoleného literárního díla. Zpracovala ho podle všech zásad, které k takovému tématu patří, ale stejně propadla. Ona, která během studií na gymnáziu nedostala nikdy horší známku než dvojku. Důvodem jejího neúspěchu byl fakt, že jako zdroj a výchozí pramen zvolila knihu Evi Bogenasové, tehdy oblíbené autorky knih pro mladé dívky. Její jinak výborné zpracování úlohy tak bylo odsouzeno k neúspěchu. V očích našeho učitele to bylo hodnocení nezpochybnitelné, nevyprávěl nám ten příběh, aby nás varoval před nevypočitatelnými přísedícími, ale proto, aby podtrhl, že pokud se nedokážeme ve své práci prezentovat jako zralí, relativně vzdělaní jedinci, nepomůže nám ani svěcená voda. My jako jeho žáci jsme to bez problému pochopili. Zdálo se nám samozřejmé, že pokud se maturant rozhodne vycházet z románku červené knihovny, kvalifikuje ho to automaticky na propadnutí.

Dnešní hodnocení maturity se však diametrálně liší. Liší se tolik, že je dokonce pravděpodobné, že by premiantka z konce 50. let za pojednání morálního dilematu ve světle dívčího románku dostala svou obvyklou dobrou známku. Dnes - zvláště pak před takovými deseti lety - bylo její řešení natolik běžné, že volbu klasické literatury hodnotili učitelé téměř jako nedostatek fantazie. Před deseti lety by určitě dostala známku nejlepší, její rozhodnutí se jevilo ze všech hledisek jako ideální. Není tedy pochyb o tom, že dle úsudku 80. a 90. let se premiantka našeho gymnázia z konce 50. let stala obětí hrubé nespravedlnosti. Propadnout u maturity je tvrdé a pro ni, skutečnou premiantku školy, to musela být katastrofa.

Ke katastrofě došlo proto, že dívka předběhla svou dobu. Z hlediska současnosti ji zničil zastaralý a zkostnatělý žebříček hodnot, protože tím, že si vybrala jako východisko svých úvah autorku nekvalitní literatury namísto ctihodného Henrika Ibsena, zpochybnila tyto hodnoty natolik, že musela nutně propadnout. Příhodou jsem chtěl naznačit, jak - z hlediska 90. let - nespravedlivý, přežitý a samolibý vzdělávací systém může mít neblahý vliv na mladého a nadaného člověka a jak závažné důsledky může mít. Protože studentka měla nepochybně pravdu a všichni ostatní, zkoušející, přísedící, ano, celý duchovní svět té doby, zde představován studenty poslední maturitní třídy roku 1960, se naprosto mýlil.

Tak se to alespoň jeví z pohledu 90. let. Hned se však musím přiznat k tomu, že já osobně tento obecně rozšířený názor naší doby nesdílím. A jestliže se nad tehdejší příhodou usmívám, je to s ironickým smutkem, nikoliv se samolibým smíchem. Maturita je veřejná zkouška, tedy veřejná záležitost, a tak mohu prohlásit: skutečnost, že maturantka rozebírá obecné morální postoje na základě dívčího románu, který na ni nějak zapůsobil, není relevantní pro nikoho jiného než pro ni, 19letou studentku gymnázia v Sandefjordu. Ve veřejném zájmu je naopak to - a kvůli tomu mimo jiné také společnost maturitu předepisuje -, jak a zda je příslušná gymnazistka schopna pojednat příslušné téma ve světle díla Henrika Ibsena či Arne Garborga. Ale to bych zahrnul do základní otázky každého intelektuálního výkonu: do problému sdělování. Psát, a to všechno od slohové práce až po román, je veřejný čin, který musí přinášet užitek i jiným lidem než autorovi samotnému. Katastrofální chyba naší nešťastné studentky spočívala v její víře, že její soukromé city a názory jsou předmětem obecného zájmu, a to skutečně svědčí o zásadní nezralosti, a tak úměrně tomu byla také roku 1960 ohodnocena. Dnes je naopak každé veřejné vystoupení, které vzbudí zájem, vysoce privátního charakteru, ale to je věc nová, duchu doby roku 1960 zcela cizí. Takto nazíráno se nám pak objeví jasná paralela mezi vývojem té části veřejnosti, jejíž role se odehrává v médiích, a té, která poskytuje vzdělání a její role se odehrává ve škole.

Než budu v úvaze o problému sdělování, čili o základní funkci intelektuálů, pokračovat dál, nastíním ještě jeden příběh, který jsem rovněž zažil na vlastní kůži. Přihodil se roku 1985, tedy čtvrt století po první historce. Místem konání byla aula staré univerzity v Oslo. Můj přítel měl obhajovat doktorskou práci z filosofie. Byl považován za pozoruhodný filosofický talent a obhajoval doktorskou práci o filosofii samotného Immanuela Kanta. Člověk by předpokládal, že aula se zaplní filosofy, učiteli a studenty, kteří budou napjatě sledovat doktorandův výjimečný výkon. Avšak nikoli. Žádní filosofové přítomni nebyli. Pravda, v sále několik lidí sedělo, ale chyběli ti, kteří tam být měli a pro něž to měla být událost. Pak vpochodoval do auly průvod v tradičním pořadí, nejprve jeden oponent, pak kandidát a nakonec druhý oponent. My, doktorandovi známí, jsme se svíjeli potlačovaným smíchem.

Přítel působil opravdu komicky, vkráčel se strojenou slavnostností, v obličeji zarudlý, rovný jako pravítko. Ke komičnosti celého výstupu jistě přispěl i první oponent, protože nasadil příliš rychlé tempo. Směšně rychlé. Jinými slovy ten malý průvod doslova běžel, aby se co nejrychleji chytil něčeho pevného. Celý výstup na mě působil jako totální krach, a tím také ostatně byl. Naši akademickou instituci opustil styl a já si v tu chvíli uvědomil, že v aule sedí pouze neodborníci, doktorandovi přátelé. Obhajoba byla událostí jen pro ty, jichž se netýkala. Pro ty, jichž se týkala, to žádná událost nebyla, rozhodně ne tak důležitá, aby považovali za nezbytné být jí přítomni. To bylo na pováženou. Tehdy poprvé jsem si uvědomil, že skončila jedna epocha a že já jako intelektuál jsem se ocitl ve vážném nebezpečí.

Co se stane, když z instituce zmizí styl, který se náhle stane pouhou přítěží? Především to, že naše ješitnost nebude uspokojována odpovídajícím chováním. A protože pro náš biologický druh je ješitnost hodně důležitá, měli bychom být na stráži. Nedostatek ješitnosti je symptomem úpadku. Jestliže se zamyslíme nad tím, ve kterých oblastech lidské činnosti trvají pokusy o stylové přiznání ješitnosti, a zůstaneme u umění a kulturního života, pak si jistě vybavíme předávání cen a filmových sošek. Cena Spillemann pro nejlepšího hudebníka i cena Amanda pro filmové tvůrce se udělují v kulisách pompézní slavnostnosti, pro nezúčastněného dokonce směšně pompézní, nikoli však pro strany zainteresované. A nikoli pro obyvatelstvo jako celek, které ochotně zapíná televizní přijímače, aby se události zúčastnilo. Jen si všimněme, s jakou lehkostí a samozřejmostí si mužové gramofonového a filmového průmyslu navléknou smokingy a v záři televizních reflektorů přebírají ceny pro sebe nebo v zastoupení pro ty své kolegy, kteří cenu obdrželi. Přitom pro doktoranda filosofie a jeho dva oponenty byl převlek do stylové akademické parády téměř nemožný. Dodržení stylu však souvisí se zájmem. Zatímco událost filmového a gramofonového průmyslu dokáže škrobeně naparáděnými účastníky zaplnit rozlehlý veřejný prostor do posledního místečka, na obhajobě jeho kolegové přímo zářili svou nepřítomností. Proč tam nebyli? Jistě z nejrůznějších a nejpřirozenějších příčin. Jako například proto, že bylo velice horké sobotní květnové dopoledne a člověk, a to i profesor filosofie, si uměl představit lákavější náplň dne než pobyt v aule a vyslechnutí doktorské obhajoby. Kromě toho si našel jistě omluvu i v tom, že obhajoby se publikují, takže aby člověk věděl, co se při ní odehrává, nemusí ani sedět na místě. To je třeba říci naprosto jasně. Ale zároveň si řekněme jasně i toto: ať byl důvod nepřítomnosti dotyčných profesorů jakýkoli, člověk z ní usoudil, že filosofové necítili povinnost se na obhajobě objevit. Nepociťovali ani povinnost svůj zájem ukázat. Ani závazek vrhnout na událost určitý lesk a v něm se vyhřívat. To, že doktorská disputace probíhala ve staroslavné aule, byla obhajována práce o Kantovi a napsal ji jeden z nejtalentovanějších norských mladých filosofů, nebylo ze strany těch, jichž se měla úzce dotýkat, chápáno jako mimořádná událost. Pojem "událost" prostě z oné akademické instituce zmizel, a to v takové míře, že v uších dotyčných nezaznělo ani pípnutí varovného hlasu. Ale zaznělo mně, člověku, který stojí mimo, a varování, které jsem zaslechl, mi dokonale zkazilo náladu, slyšel jsem ho ještě dlouho poté a právě o něm chci mluvit.

Krach, které není vnímán jako krach, je tím horší a nevyhnutelnější. Nemám v úmyslu se tady zabývat jeho příčinami, spokojím se s tím, že upozorním na epizodu z auly jako na deset let starý fakt. Absence pocitu odpovědnosti být publikem na doktorské obhajobě vlastního oboru je nezvratitelný fakt. Jako s faktem se s ním musí počítat a nelze s ním hnout. Jestliže však vycházím právě z něho, je to proto, že toto parádní cirkusové číslo zmizení z "události", jíž by člověk mohl dodat svou přítomností většího lesku, tvoří nedílnou součást scénáře, podle nějž intelektuálové v Norsku žijí.

Neexistence pocitu odpovědnosti důstojně vystoupit při příležitostech, které se intelektuálů týkají, má totiž své důsledky. Jestliže si lidé z univerzity, dokonce přímo z katedry filosofie, nejsou vědomi své povinnosti veřejnou obhajobu navštívit, co potom můžeme žádat od ostatních? Nic, protože světlo osvěty se musí šířit shora dolů a nikoliv zdola nahoru, to se mi zdá naprosto jasné. Je kupříkladu nemožné představit si, aby učitelé, typičtí kulturtrégři, celkem sto tisíc představitelů intelektuální činnosti v praxi, prohlásilo, že když se to tak vezme, není jejich činnost ani zajímavá, ani spektakulární. Pokud ti, kteří podávají nejvyšší intelektuální výkony, nechápou výjimečnost, která na nich spočívá, jako odpovědnost, pak už nemáme naději a z toho, co jsem pochopil v roce 1985, zbývá už jen vyvodit jednoduché a nezaujaté závěry.

Když nám učitel norštiny v roce 1960 vyprávěl odstrašující případ o nejpilnější žákyni, která propadla, protože prokázala svou nepřijatelnou nezralost názorem, že obecná morální dilemata lze demonstrovat na dívčím románku, chránil tím jisté kulturní dědictví. Nevěřím, že učitelé z roku 1960 věděli víc než učitelé současní. Z toho, co znám z vlastní zkušenosti, to rozhodně nevyplývá. Možná dokonce jen jejich malá část od chvíle, kdy opustila univerzitu se závěrečnou zkouškou v ruce, otevřela nějakou knihu. I tak však byli schopni spravovat kulturní dědictví. Byli schopni nás přinutit, bychom uznali, že dílo Henrika Ibsena představuje duchovní výkon nejvyššího řádu, který nelze za žádnou cenu srovnávat s dívčím románkem. Ale dnešní učitelé místo aby dál pečovali o kulturní dědictví, jako by se snažili vkusu 19letých děvčat přizpůsobit. Pochybuji, zda to lze nazývat intelektuálním působením, taková činnost se blíží spíše práci reklamního ředitele či mediálního poradce. Nevidím totiž zásadní rozdíl v postoji současného norského učitele, který se rozhodl stimulovat vkus mladého děvčete, a reklamního guru, který se u téhož děvčete snaží o totéž. Oba se s jistotou pohybují v moderní společnosti, kde se člověk osvobodil od povinnosti figurovat uvnitř hierarchické struktury jako duchovní člověk a stal se nezávislým a samostatným konzumentem. Právě toto moderní osvobození přivodilo totální konec sebepoznání intelektuálů a zbavilo je ješitnosti.

Mluvím o osvobození a o nezávislých a samostatných konzumentech. Činím tak proto, že používám jazyk vítězů a snažím se vyjadřovat srozumitelněji, než to konzumentům dovoluje myšlenkový muzak zabudovaný v jejich syntaxi. Není pochyb o tom, že oproštěním od zásad národního buditelství jsme dosáhli svobodnějšího postavení jednotlivce. Pojem "vzdělaná veřejnost" ztratil svůj význam a důsledkem toho je, že na profesora filosofie, který měl strávit sobotní dopoledne v aule na univerzitě v Oslo, aby vyposlechl mladšího kolegu a jeho obhajobu práce o Immanuelu Kantovi, je toho dne příliš horko. Pojem "vzdělaná veřejnost" ztratila význam a stalo se tak přibližně ve stejnou chvíli, kdy se v plné síle projevil účinek sociálně-demokratické exploze vzdělání. Nikdo už nenazve nevzdělance nevzdělancem, a v důsledku toho už neexistuje žádná vzdělaná veřejnost, neboť tento pojem předpokládá, že existuje veřejnost nevzdělaná, kterou je možno vzdělávat. Osvobození od osvěty a potřeby vzdělávat vytvořilo národ, který od sebe odhodil jho společenské hierarchie. Ta způsobovala mnoha lidem komplex méněcennosti nebo přinejmenším, jestliže stáli kupříkladu před úkolem hodnotit umělecké dílo vysoké úrovně, začali mluvit potichu a nejistě. Když došlo na vysoké umění, zůstala prostě většina lidí němě stát s čepicí v ruce. Ve společnosti, kde je spisovatel Axel Sandemose hodnocen jako nebezpečný a příliš hlubokomyslný a Sven Elvestad jako banální, pociťují mnozí vůči kultuře silnou nechuť. Samozřejmě není příliš lichotivé se dozvědět, že můj vkus je nezajímavý. Platí to i ve společnosti, jíž stále více členů má čas a peníze k tomu, aby tak zvanou kulturní nabídku využívalo. Zároveň je jasné, že péče o kulturní dědictví s sebou nese i jisté kulturní snobství, nebojím se říci dokonce pokrytectví, protože člověk například nemůže předpokládat, že učitel, tedy správce kulturního dědictví, je skutečně tak upřímně zapálený pro Henrika Ibsena či Arne Garborga, aby před spaním raději sáhl po nich než po detektivce. Zároveň je však vázán povinností dávat oficiálně před detektivkou přednost jim. Pokud připustíme tuto skutečnost a zároveň nahlédneme, že mnozí z nás se necítí ve své kůži, když někdo na náš vkus shlíží spatra, stane se co? Zřejmě to, co se už stalo. Protest proti hierarchickému systému, na němž staví národní obrozenectví, je vnímáno jako samozřejmé právo utlačovaných na spravedlnost. Vzdělaná veřejnost považuje sama sebe za elitu. Je to však elita, která jí být nechce. Elita odstupuje a téměř nikdo ji nepostrádá. Přežívá v nepatrných segmentech na okrajích společnosti, v prostoru, kam projektily televizních kamer dosáhnou málokdy. Vzdělaná veřejnost mizí a tvoří se společnost, kde jsme si všichni ve volném čase více méně rovni. Teď už nemluvíme o kmeni či o národu, ale o tom, že každý má právo na vlastní vkus a ten je součástí jeho nezaměnitelné osobnosti. Nad každým člověkem a jeho sny však bdí neustálý televizní dohled. Přitom lze nepochybně tvrdit, že od chvíle, kdy jsme se všichni stali v kulturním slova smyslu konzumenty, nežilo v Norsku nikdy šťastnější obyvatelstvo. Nikdy se lid necítil sebevědomější, nezávislejší, smysluplnější a akceptovatelnější než právě dnes. To je neoddiskutovatelný fakt.

Je tu ovšem ještě ten fakt, že u konzumenta končí možnost intelektuální činnosti. Ta předpokládá zcela jiný způsob přijímání světa, než jakých je říše konzumentů schopna.

Přeložila: Jarka Vrbová, Aftenposten, 27. června 1997

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1566x

Inzerce
Inzerce