Uris, Leon

portrét beletrie zahraniční

Leon Uris je jedním z významných autorů poválečné vlny americké židovské literatury.

Leon Uris - nekrolog
Jeho Exodus byl přelomem v literárních dějinách

Leon Uris je jedním z významných autorů poválečné vlny americké židovské literatury. Jeho tvorba nedosahuje intelektuální hloubky například Saula Bellowa, morálních alegorií Bernarda Malamuda či verbální pyrotechniky Philipa Rotha, svým románem Exodus však navždy poznamenal historii světového písemnictví. Zřídkakdy bylo nějaké dílo tak opěvováno i zatracováno zároveň. V USA se Exodus stal po Severu proti Jihu Margaret Mitchellové největším bestsellerem a byl přeložen do téměř 50 jazyků. 21. června jeho tvůrce zemřel.

Fenomén Exodu
Leon Marcus Uris se narodil roku 1924 v marylandském Baltimoru v rusko-polské židovské rodině (matka Anna byla Američanka první generace, otec William emigroval do Spojených států přes Palestinu z Polska). Ačkoli od dětství psal povídky, nedosáhl žádného vyššího vzdělání a v 17 letech se dal k námořnictvu. Za 2. světové války sloužil v jižním Pacifiku a na Novém Zélandu - zkušenosti z výcviku a bitev pak roku 1953 ztvárnil ve své prvotině Battle Cry (Válečný křik), která sklidila ohromující úspěch snad právě proto, že oproti Nahým a mrtvým Normana Mailera nebo Mladým lvům Irwina Shawa oslavovala patriotismus a tradiční pojetí hrdinství. A již tady se ukázalo, co bude autorovou silnou stránkou: panoramatická próza plná akce, umně proplétající dějinné události s fikcí, jež zachycuje odhodlané jedince v dramatických momentech moderní historie, přičemž hlavním tématem je boj za svobodu. Jeden z Urisových nesčetných fanoušků kdysi poznamenal, že se prostřednictvím jeho děl seznámil s úžasnou spoustou faktů. Snad nejvíce to platí o autorově "majstrštyku", Exodu, při jehož přípravě pročetl několik set knih, hovořil s více než 1200 očitými svědky a procestoval desítky tisíc kilometrů. Kniha je encyklopedií, která zachycuje nejen život v evropských židovských ghettech, pogromy v Rusku, zrod sionismu a kibuců a státu Izrael, ale taky třeba principy tzv. ropné politiky či dobu britského mandátu v Palestině. Podle Urisovy knihy byl natočen film, stal se předlohou pro muzikál apod., autor sám se k dílu několikrát vrátil. Epizodu z povstání ve varšavském ghettu rozpracoval v titulu Milá č. 18, čímž roku 1961 Josephu Hellerovi víceméně znemožnil použít stejnou číslovku (a tak dnes namísto Hlavy 18 máme Hlavu 22 - Uris nic změnit nemohl, jelikož Milá č. 18 byla skutečnou adresou ústředí odboje). V roce 1964 autora spolu s britským nakladatelstvím Bantam zažaloval polský lékař Wladyslaw Dering, jehož jméno je v Exodu uvedeno v souvislosti s osvětimskými doktory, kteří na židovských vězních prováděli zvrácené experimenty. Tím začal jeden z nejdelších procesů v britské soudní historii - Uris se totiž navzdory doporučení právníků rozhodl hájit. Spor nakonec dopadl tak, že Deringovi byla jako kompenzace přiřčena půlpence a zaplatit musel výlohy obou stran. Spisovatel celý případ použil coby základ románu Queen's Bench VII (Soud Jejího Veličenstva, 1970). O deset let dříve vydal knihu nazvanou Exodus Revisited (Ještě jednou Exodus), která se bezvýhradně hlásí k dokumentu a znovu navštěvuje obrazem i slovem místa, jež okouzlila miliony čtenářů.

Možná nový stereotyp
Je důležité vědět, že Urise zajímala problematika rozdělené země či dokonce rozděleného města obecně - jeho dvě knihy Trinity (Trojice, 1976) a Redemption (Vykoupení, 1995) se zabývají napjatou situací v Severním Irsku a podtitul prózy Armageddon (1963) explicitně praví, že jde o příběh z Berlína. Podnětná je rovněž informace, že někdejší francouzský ministr André Malraux považoval Urisův špionážní román Topaz (1967) za antifrancouzský a jeho přesvědčení došlo tak daleko, že Alfredu Hitchcockovi odmítl vydat povolení točit podle Urisova scénáře v Paříži. Čímž se dostáváme k poslednímu méně známému bodu umělcovy kariéry - proslavil se též jako scenárista a mj. napsal předlohu k hollywoodskému westernu, v němž v hlavních rolích zazářili Burt Lancaster a Kirk Douglas. Urisův zásadní přínos ovšem spočívá v tom, že jen několik let po holocaustu dokázal vedle obrazu Žida--mučedníka vytvořit obraz zcela nový, totiž - bojovníka. Zároveň se mu podařilo literárně zachytit všechny hrůzy šoa (filozofický fakt, že v koncentrácích zmizela hranice mezi životem a smrtí, či mechanické metody vyvražďování celého národa v plynových komorách) včetně poválečných traumat přeživších, přičemž nikdy neopomněl alespoň ve zkratce naznačit tisíciletou tradici antisemitismu. Uris však nepoukazoval jenom na explicitní projevy nenávisti - tím, že jeho židovští hrdinové jsou vždy lidé stateční, čestní a nesmírně pracovití, psal svým způsobem i proti klasické angloamerické literatuře a skrytému antisemitismu přímo v ní. Nemá smysl zastírat, že současná literární kritika chová k tvorbě Leona Urise do značné míry oprávněné výhrady, mezi něž nejčastěji patří nepřirozené dialogy, nepřesvědčivá psychologie postav a příležitostný patos. Navíc Uris svůj obraz Židů považoval za jediný platný. Podnítil tak bouřlivou veřejnou debatu s Philipem Rothem, který se i po holocaustu rozhodl zobrazovat své postavy moderních, nehrdinských amerických Židů a s jízlivostí sobě vlastní varoval před "dalším židovským stereotypem" Žida - bojovníka. Jak tomu bude ve skutečnosti, ukáže samozřejmě jen čas. Přelomové místo v literárních dějinách a masový obdiv však Leonu Urisovi nikdo neupře.

 

© Hana Ulmanová, Respekt, 14.07.2003
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 3804x

Inzerce
Inzerce