Palahniuk, Chuck: Lullaby; Fugitives and Refugees; Diary

Palahniuk, Chuck
Lullaby; Fugitives and Refugees; Diary

recenze beletrie zahraniční

Chuck Palahniuk publikuje v poslední době své knihy zběsilým tempem. V září 2002 vyšel v newyorském nakladatelství Doubleday jeho pátý román Uspávanka (Lullaby), v březnu tohoto roku potom Palahniuk vydal fiktivní autobiografii a cestopis po městě, v němž žije, Běženci a exulanti (Fugitives and Refugees) a před doslova pár dny (26. srpna) úplně nový román Deník (Diary).

Smrtící uspávanka, podivný průvodce po městě a deník jedné pokojské
Chuck Palahniuk: Lullaby. Doubleday, New York 2002, 260 stran, 24.95 USD
Chuck Palahniuk: Fugitives and Refugees. Crown Journes/Crown Publishers, New York 2003, 175 stran, 16 USD
Chuck Palahniuk: Diary. Doubleday, New York 2003, 261 stran, 24.95 USD

Chuck Palahniuk publikuje v poslední době své knihy zběsilým tempem. V září 2002 vyšel v newyorském nakladatelství Doubleday jeho pátý román Uspávanka (Lullaby), v březnu tohoto roku potom Palahniuk vydal fiktivní autobiografii a cestopis po městě, v němž žije, Běženci a exulanti (Fugitives and Refugees) a před doslova pár dny (26. srpna) úplně nový román Deník (Diary).

Uspávanka
Hned úvodní zápletka Uspávanky nás nenechá na pochybách, že se jedná o Palahniukův román. Nechybí tu záhada: novinář Carl Streator dostane v místním plátku za úkol napsat profilový článek o syndromu náhlého úmrtí kojenců. Při rutinním výzkumu zjistí, že matky všech obětí měly u dětské postýlky stejnou knihu, "Básně a říkanky z celého světa", pokaždé otevřenou na straně 27. Stejnou knihu měl doma před mnoha lety i on a v té době mu záhadně zemřela manželka a dítě. Souhrou náhod se seznámí s Helen Boylovou, jež podniká v realitách, která má obdobně hrůzný zážitek; také ona zabila domorodou africkou říkankou své malé dítě. Společně zjistí, že se tato "uspávanka" původně používala k usmrcení nemocných dětí a starých lidí. A tak se Streator, Helen, její asistentka Mona a její přítel Oyster vydávají na cestu po Spojených státech, aby zničili všechny kopie smrtící knihy.

Uspávanka se dá číst, podobně jako například Ecovo Foucaultovo kyvadlo, v několika rovinách. Čtenáři si nejsou jisti, zdali se jedná o strhující thriller, nebo jim autor indukuje pocit paranoii. K jistotě nepřispívá ani vypravěč Streator, jenž hned na začátku románu zdůrazní, že vlastně ani moc nevěří tomu, co říká. "Potíž s každým příběhem", říká, "je totiž ta, že jej vyprávíte až po tom, co se všechno stalo." Podle něj si každý tvoří svou vlastní historii, v níž zobrazuje subjektivní pohled na realitu. Objektivní uchopení skutečnosti vypravěč vylučuje.

Stejně tak je v Uspávance relativizována i smrt. Na konci románu Helen zemře, či spíše ji Streator z milosti zabije. Posléze ale zjistí, že duch Helen se díky jinému kouzlu z knihy říkadel zachránil v jiném těle. Jedná se tedy pouze o smrt těla, nikoli smrt ducha. A konečně: Palahniuk užívá pro fenomén smrti typicky postmoderní devizu, absenci kauzálního nexu. Tím, že syndrom náhlého úmrtí kojenců nemá žádnou zjevnou příčinu, nemůže být taková smrt definována jako následek, postrádá jakéhokoli smyslu. Jenže o jeho nalezení autorovi nejde ani v nejmenším. Jako v jeho předchozích románech, i v Uspávance jej zajímá především to, jak hlavní hrdina naloží se schopností zabíjet. Když Streator zjistí, že o životě a smrti ostatních může rozhodnout pouhým vyslovením zaříkadla, celou knihu bojuje s pokušením tuto moc uplatnit. A nejednou mu podlehne.

Jako obranu proti takovému jednání nabízí Palahniuk osvědčenou zbraň - lásku. Když se Streator ptá Helen, jak ona ovládá touhu zabíjet, odpoví mu: "Co kdybyste prostě zkusit ovládnout tuto moc tím, že budete všechny lidi milovat tak, že je nebudete chtít zabít?" Ve všech Palahniukových románech bojuje hlavní hrdina s mesiášským komplexem; i Streator se musí naučit základní křesťanské maximě lásky. Jenže autor nenechává svým postavám ani jistotu opravdovosti subjektivního prožitku: mimo jiné je mezi zaříkadly i kouzlo lásky, které Helen na Streatorovi vyzkouší. Ten si pak nemůže být jist, zdali cit, jejž k Helen chová, je skutečný, či pouze indukován zmíněnou říkankou.

Uspávanka je především skvěle napsaným románem, v němž Palahniuk jako obvykle předvádí své znalosti (tentokrát například o historii čarodějnictví či zmíněném syndromu náhlého kojeneckého úmrtí). Až v druhé řadě je poněkud temným varováním před silou médií, skrze něž může kdykoli k našim uším dolehnout smrtící uspávanka.

Běženci a exulanti
Běženci a exulanti jsou oproti Uspávance mnohem realističtější, také proto, že byli napsáni pro řadu průvodců vydavatelství Crown Journey. Název si autor vypůjčil od své oblíbené spisovatelky Katherine Dunnové, jež o Portlandu v americkém státě Oregon, kde Palahniuk žije, prohlásila: "Všichni jsme jen běženci a exulanti". Tato definice poměrně přesně vystihuje publikum i témata jeho románů. V Běžencích a exulantech se Palahniuk věnuje okrajovým kulturním pamětihodnostem a především sexuálnímu průmyslu - přehlídkám, festivalům, barům i nočním klubům. Jednotlivé kapitoly jsou od sebe odděleny vzpomínkami na autorovu minulost, například jak v roce 1981 poprvé vyzkoušel LSD.

Na konci Běženců a exulantů Palahniuk říká: "Nejvíc, co můžu udělat, je všechno zapisovat. Zapamatovat si to. Pamatovat si podrobnosti." Svou tvorbu bere hlavně jako akt uchování paměti, sebezáchrany.

Deník
Stejnou motivaci má i Misty Marie Wilmotová, hrdinka doposud posledního Palahniukova románu Deník. Misty je teprve druhou Palahniukovou ženskou hlavní hrdinkou (první byla modelka z debutového díla Neviditelné příšery, které však po peripetiích s nakladateli vyšlo až v roce 1999). V Deníku zaznamenává svůj příběh ve formě denních zápisků pro manžela Petera, jenž leží v nemocnici v kómatu po nezdařeném pokusu o sebevraždu.

Misty byla kdysi nadějnou malířkou, ovšem sňatek s Peterem a následné těhotenství její talent ubily, takže se nyní živí jako pokojská v jednom hotelu. Peterův pokus o sebevraždu ji znovu přivede k umění, zvláště když posléze zjistí, že před zoufalým činem psal její manžel, který se živil jako odborník na bytové rekonstrukce, na stěny pokojů domů, jež upravoval, zlověstná proroctví o ostrově, na nějž nikdo nesmí vstoupit. Podle temné legendy o Waytansea Island, kde Misty s Peterem žijí, spasí celou komunitu umělec svými obrazy. Když Misty začne znovu malovat, netuší, že její díla budou vyjadřovat stejné poselství. Brzy se ale stane středem zájmu všech obyvatel ostrova.

I v Deníku se nám dostane výčtu nejrůznějších marginálních vědomostí, které Chuck Palahniuk ovládá; namátkou jmenujme grafologii či choroby slavných umělců minulosti. Zároveň se však snaží o nový rozměr. Na přebálce románu je provokativní otázka: "Odkud berete svou inspiraci?" Obrazy Misty jsou zrozeny z bolesti, autor se zamýšlí nad úlohou utrpení v umění. A kritika se vzácně shoduje, že Deník je Palahniukovým nejambicióznějším dílem od Klubu rváčů.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 150 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Vic Vega, 25.06.2004 11:19
Palahniuk, Chuck: Lullaby; Fugitives and Refugees; Diary
Už aby něco napsal ten Rodrigez... Jo a Vykoupení z věznice Shawshank je dokonce lepší než Pulp Fiction- takže nejlepší...
Vložil: , 17.06.2004 12:24
Palahniuk, Chuck: Lullaby; Fugitives and Refugees; Diary
Colin Bateman? r.e.ellis? tybrďo...
Vložil: Vic Vega, 10.06.2004 19:32
Palahniuk, Chuck: Lullaby; Fugitives and Refugees; Diary
palahniuk je bůh. Colin Bateman taky. r.e ellis taky. Tarantino samozřejmě taky a Rodrigez z Radia 1 je aspoň polobůh... :-)
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 3904x

Inzerce
Inzerce